Dějiny (Histories apodeixis)

[2] Tak se podle Per­šanů (ale nikoli podle Řeků) dostala Íó do Egypta a tato udá­lost se stala začát­kem vzá­jem­ných pří­koří. Po této udá­losti prý někteří z Řeků (jména Per­šané uvést nedo­ve­dou) při­šli do Tyru ve Foi­ni­kii a unesli krá­lov­skou dceru Európu. Byli to asi Kré­ťané. Tak prý se Foi­ni­ča­nům dostalo oplátky za půjčku. Potom prý se Řekové pro­vi­nili další křiv­dou. Vypra­vili se s váleč­nou lodí do Asie v zemi Kol­chid­ské a k řece Fásis, a když tam poří­dili ostatní, kvůli čemu se vypra­vili, ulou­pili krá­lov­skou dceru Médeiu. Kol­chid­ský král prý pak poslal do Řecka hla­sa­tele, aby žádal o zados­tiu­či­nění za únos a o vrá­cení dcery. Řekové prý však odpo­vě­děli, že Asi­até jim také nedali zados­tiu­či­nění za únos argej­ské Íó, že tedy ani oni ničeho neposkytnou.

[3] Ve druhé gene­raci po těchto udá­los­tech, když o nich usly­šel, chtěl Ale­xan­dros, syn Pri­a­mův, zís­kat man­želku z Řecka úno­sem, jak vypra­vují Per­šané. Pře­dem věděl, že za ni nepo­skytne náhradu, neboť ani Řekové ji nepo­skytli. Unesl tedy Helenu a Řekové se roz­hodli poslat nejdříve posly se žádostí, aby Helenu vrá­til a dal pokutu za únos. Proti jejich výčitkám však Tro­jané pou­ka­zo­vali na únos Médein, za který Řekové náhradu nedali a Médeiu na požá­dání také nevy­dali, a nyní prý chtějí dostat náhradu od jiných.

[4] Až do těch časů šlo jenom o vzá­jemné únosy, od té doby však se Řekové velice pro­vi­nili, neboť začali s váleč­nými výpra­vami do Asie ještě dříve než Asi­até do Evropy. Únosy žen prý pova­žují Per­šané za činy lidí nespra­ved­li­vých a chtít se mstít za únosy za nero­zum; moudří lidé se o une­sené ženy nesta­rají, neboť je prý jasné, že by k jejich únosu nedo­šlo, kdyby samy nechtěly. Oni sami, říkají Per­šané, se vůbec nesta­rali o ženy, které byly une­seny z Asie. Řekové prý však pro jednu ženu z Lake­dai­monu sebrali veli­kou výpravu a po pří­chodu do Asie vyvrá­tili moc Pri­a­movu. Od té doby prý vždycky pova­žují řecký živel za sobě nepřá­tel­ský. Na Asii totiž a na bar­bar­ské národy, které ji obý­vají, činí si nárok Per­šané, kdežto Evropu a území řecká pova­žují za cizinu.

[5] Tak prý se to udalo podle Per­šanů a v dobytí Tróje shle­dá­vají počá­tek svého nepřá­tel­ství vůči Řecku. Foi­ni­čané, pokud jde o Íó, s Per­šany nesou­hlasí. Neu­nesli prý ji do Egypta nási­lím, nýbrž pro­tože se v Argu spus­tila s kapi­tá­nem lodi. Když prý zjis­tila, že je těhotná, ostý­chala se před rodiči a odplula s Foi­ni­čany dob­ro­volně, aby se na to nepřišlo.
Takové věci vypra­vují Per­šané a Foi­ni­čané. Já se však nepus­tím do roz­boru, zda se to stalo tak či onak. Ozna­čím toho, o kom sám vím, že začal s bez­práv­nými činy vůči Řekům, a budu pokra­čo­vat ve vyprá­vění; podrobně pro­beru osudy měst malých i vel­kých. Neboť z těch, která byla kdysi veliká, se vět­ši­nou stala města bez­vý­znamná, a naproti tomu ta, která jsou velká za mých časů, byla původně nepa­trná. Vím totiž, že lid­ský bla­hobyt nezů­stává nikdy trvale stejný, proto budu pama­to­vat na obojí stej­nou měrou.

[6] Kro­i­sos byl půvo­dem Lyd. Byl synem Alyat­to­vým a byl vlád­cem národů, které sídlí na západ od řeky Halys, jež teče od jihu mezi Sýrií a Pafla­go­nií a na severu se vlévá do moře, zva­ného Pohos­tinné. Tento Kro­i­sos byl první z bar­barů, o němž víme, že si některé z Řeků podro­bil, aby mu odvá­děli poplatky, a jiné že si zís­kal za přá­tele. Podro­bil si Ióny, Aioly a Dory, síd­lící v Asii, a přá­tel­ství uza­vřel s Lake­dai­mon­skými. Před vlá­dou Kro­i­so­vou byli všichni Řekové svo­bodní, neboť vpád Kim­me­riů do Iónie za časů před Kro­i­sem nezna­me­nal pro města kata­strofu, pro­tože to byl jenom lou­pežný nájezd.

[7] Vláda, která původně pat­řila rodu Héra­klovců, pře­šla na rod Kro­i­sův, na tak­zvané Merm­nadovce, násle­du­jí­cím způ­so­bem. Kan­dau­lés, kte­rého Řekové nazý­vají Myr­si­lem, byl vlád­cem v Sar­dech; byl to poto­mekHéra­klo­va­syna Alkaia. Prv­ním sard­ským krá­lem z rodu Héra­klova byl Agrón, syn Ninův, syna Bélova, syna Alkai­ova, a Kan­dau­lés, syn Myr­sův, byl posled­ním. Před Agró­nem kra­lo­vali v té zemi potomci Lýda, syna Aty­ova, od kte­rého dostal veš­kerý lyd­ský národ své jméno. Dříve se jme­no­vali Méi­ové. Na základě boží věštby ode­vzdali potomci Lýdovi vládu Héra­klov­cům, kteří pochá­zeli z otro­kyně Iar­da­novy a Hérakla. Héra­klovci vládli po dva­a­dva­cet gene­rací, pět set pět let; syn pře­jí­mal vládu od otce až po Kan­daula, syna Myrsova.

[8] Kan­dau­lés byl velice zami­lo­ván do své man­želky a ve své lásce se domní­val, že má za man­želku daleko nej­krás­nější ze všech žen. Měl mezi svými těles­nými strážci Gyga, syna Dasky­lova, který byl jeho oblí­ben­cem, a tomu se svě­řo­val i s nej­dů­le­ži­těj­šími zále­ži­tostmi; tomu také nad­míru vychva­lo­val krásu své ženy, neboť byl o ní pře­svěd­čen. Neu­ply­nulo mnoho času a Nakdau­lés, kte­rého měl stih­nout zlý osud, pra­vil Gygovi: „Zdá se mi, že mi, Gygu, nevě­říš, když ti líčím krásu své ženy; usím ostatně lidé méně věří nežli očím. Posta­rej se, abys ji viděl nahou.“

Gygés však vzkřikl velice a řekl: „Jaká poše­tilá slova to, pane, pro­ná­šíš, když mi při­ka­zu­ješ, abych se díval na svou paní a veli­telku, když je nahá! Žena spolu se šatem svélká také stud. Již dávno při­šli lidé na správná pra­vi­dla, z nichž je třeba se pou­čit. Jedno z nich říká, že se má každý dívat na své. Věřím ti, že je ona ze všech žen nej­křás­nější, a pro­sím tě, abys ode mne nežá­dal, co se nesluší.“

[9] Tako­vými slovy se Gygés brá­nil, neboť se obá­val, aby mu z tako­vého skutku nevze­šlo nějaké neštěstí. Kan­dau­lés však odpo­vě­děl: „Neboj se, Gygu, neměj strach, že ti to říkám, abych tě zkou­šel, a buď bez obav před mou ženou, že by ti ona způ­so­bila něja­kou úhonu. Hned zpo­čátku to uspo­řá­dám tak, že ani nepo­střehne, že ji vidíš. Posta­vím tě za ote­vřené dveře naší lož­nice; jakmile tam vejdu, vstoupí i moje žena do lůžka. Blízko vchodu je tam křeslo, na které bude při svlé­kání odklá­dat svůj oděv kus po kuse. Budeš si ji moci pro­hléd­nout úplně v klidu. Až půjde od křesla k lůžku a bude k tobě obrá­cena zády, hleď se odtam­tud dostat, aby tě nevi­děla vychá­zet ze dveří.“

[10] Gygés tedy svo­lil, pro­tože mu nic jiného nezbý­valo. Když Kan­dau­léš uznal, že je čas jít spát, zavedl Gyga do lož­nice; hned nato při­šla i jeho man­želka. Gygés se na ni díval, jak se po pří­chodu svlé­kala. Když se k němu obrá­tila zády a šla k lůžku, vyplí­žil se ze svého úkrytu a šel ven. Žena však ho při odchodu zahlédla. Uvě­do­mila si, že původ­cem činu je její muž, ale ani se neo­zvala, ač byla zahanbena. Nedala na sobě znát, že něco zpo­zo­ro­vala, a pojala úmysl, že se Kan­dau­lovi pom­ství. U Lýdů, jako skoro u všech ostat­ních bar­barů, se totiž pova­žuje za vel­kou hanbu i pro muže, když ho někdo spatří nahého.

(…)