Návrh zákoníku Karla IV tzv. Maiestas Carolina

Maiestas

Následující ukázky z českého překladu Maiestas Carolina jsou vybrány z typických částí. Majestas Carolina, která se zahajuje předmluvou. Vybraných je pět odstavců a po předmluvě jsou otištěny vybrané články vlastního zákoníku.

(I) Vašeho světa stvořitel a správce, nejvyšší spomocník jeden buoh, stvořenie všeho nejušlechtilejšieho člověka k obrazu a k obličeji svému učinil jest a maličko pod anjely umenšil, předkládaje jeho jiným stvořením. Toho když sprostného vyvedl a pravého on svobodné vuole nepožívaje, kteráž mu jest z zvláščie milosti pro duostojenstvie moc božská pójčila, v pohádky nesčíslné vydal se i upletl.

(II) Z toho budúcie ščedie, otcovského zprzněnie hřiechem zmazáno jsa, jakožto prútek od svého kmene v róznici nejsi, i vzbudilo mezi sebú nechuti a nenávisti. Nad sbožím panovánie, ješto vedlé práva přirozenie měla všem vůbec býti, a roztržiti jsúc na svých myslech, sbožie rozdělovali. Z toho každý svéo vlastnieho hledě a lokomstvem jsa pohanben, onen zlodějstva, onen zjevných lúpežov vésti nepřestává.

(III) Pro kteréžto věci i také božské opatrnosti ponúcením jsú kniežata lidská stvořena, jimž svoboda k hřešení má súžena býti a tichým a pokojným jistá bezpečnost aby byla dána. Kterážto kniežata zákony a práva aby skládali a vedlé zprávy všecky věci jednali, aby osoby i pře znamenajíce, mezi lidem zlodějstva a sváry súdili.

(IV) A tak z milosti božie království našemu českému, kteréž nápadem přirozeným na ny spadlo, jasnosi našie mysl bedlivá péči mnohú na se bráti počala, rozmáhajície se již přieliš v království našem, ústavě, opatrně i potřeby všeliké a spomoci obmyslili, abychme nebyli viděni, že bychme moci královské nm od boha dané zle užívali, a také obecné dobré a pokoj i utěšenie poddaných, ješto nám to náleží, že bychme pro lenost odvrhli.

(IX)  Protož tato ustavenie naše spasitedlná a sobš užitečná, věrní a nejmilejší, vesele přijměte a dieky bohu vzdávajte, kterýžto skrze ny, v této věci služebníka, dal vám býti živu psaným právem, ješto ste od dávných časuov v jejistém súdu mnohých násilníkóv jhu ukrutnému hrdla podsazovati a rozsúzenie o svády častokrát ne vedlé cesty rozumu, ale vedlé vuole súdícieho přijímati museli. A poněvadž s boží pomocí dokonali sme dielq svého počátek, všecky věccí jeho milosti čistým náboženstvím vzdávajíce, kde cti a k chvále jednorozeného pána našeho Jesu Krista, slvné trojice i všie říše nebeské od obecné viery křesťanské počnúti postivě kázali sme.

(1) Najvětější trojici, podstatu jednu a trojí osobu, kterúž ve jmě otce i syna i svatého ducha sprostně věříme a pěnvě držíme, a téhož syna pána našeho Jesukrista, vykupitele našeho, boha pravého z boha pravého, rozeného z otce a člověka učiněnéo, z Marie panny porozeného, celú myslí a celým srdcem nábožně vyznáváme, chceme, aby veškeren lid královstvie našeho českého, kterýžto známe, že jest křesťanský a věrný, tak jekož svatosvatá obecná a apoštolská cierkev věří, pokorně v poctivosti měl a vyznával, věrné naše poddané v křesťanském duchovenstvím nám za bratří počítajíce, a jekožto synuv milostí otcovskú spasitedlně prosíme, aby snad cizích krajin  poskvrnú od dřéveřečeného královstvie nezí navedálených, jejich viery čistota a upřímá oddanost pod časem nebyla zmazaná. A jiní také blázni a nemúdří, obecné viery svatému učení odpórce, kromě božské pomsty věčných muk ve zlé pověsti jsúce, že velebnosti našie v nechut smrtelnú sú upadli.

(6) Kterak mnohá nebezpečenstvie a veliké škody a biedy odlučováním drávno učiněným hraduov a práv, k královské spravedlnosti příslušejících a k jeho stolu, staly sú se v království našem českém, tak dobře při královském duostojenství, jakožto při poddaných našich věrných utěšení a pokoji, dosti sme hojně svrchu pověděli i okázali statečnými duovody. Kteréžto všecky věci s boží pomocí v stavu slušném již šťastně sme položili. Ale že velmi často odvrácenie bývá těžšie než neduh první, protož, aby to, což sme velikú prací pro užitek obecného dobrého skonali s našich poddaných obtěžováním i náklady lehce nezahynulo a neduhu horšieho nepřineslo, ale ovšem trvalo na věky, což věčně jest užitečné. Protož tiemto věčným a nikdy přerušeným ustavením s dobrým rozmyslem našim i radú umienili sme za právo mieti, aby všickni králové přejasní, dědici a budúcí naši, na něžto v časy budúcie královsťvie naše české poslúpně neb z přiebuzensvie nápadu spravedlivého spadnúti by mělo, aneb i bez toho, jehož milostivy pán buoh rač stráž býti že by právem volenie na koho spadlo, ihned v jednom měsieci pořád přišlém ode dne nápadu neb volenie takového čtúce, mají svatého čtenie knihy položiec před ním, zjevně ohlásiec, provoláním, to věz, neb biřicovým ohlášením v tom toliko miestě, kteréž sobě voliti bude oběma rukama svatosvatých čtení se dotkna, aby učinil slavnú přísahu, že nikdy věčně, sám ani skrze jiného, tajně neb zjevně, nadhlas neb pokútně, zemí ani měst neb práv královských a k jeho popravě spravedlivé příslušejících neb k stolu, kteréžto věci rozdielně a po kusu v toto spasitedlné ustanovenie vložiti a vepsati přikazujem, aby nižádné nevědomie nemohlo býti zamýšleno, ani kterú pochybnost v tom zploditi, a také ani jiných věcí k nim příslušejících neb přispojených buďto v cele neb v kterém dielu, společně neb rozdielně, nerozdadie ni prodadie, ani zástavú zavieží, aniž těch věcí komu buďto snad k úřadu neb chování poručie neb dadie, věčně neb za chvili určenú, nerozdělí toho, ani popravie, ani poměnie …

Hradové a práva, ješto nikoli odlučována ani proměněna mají býti, jsú tato:

V Polště čtyři města, to věz Vratislav, Nové Město, Hlohov, Frankštejn a dva hrady, Sobotka a Borov.

V Budyšíně v krajině jsú dolepsaná města, totiž BudyšÍn, Gerlice, Libava Lubáň Kamenec.

V Čechách jsú dolepsaná města: Praha, Králóv Hradec s lesem, ješto Albrechtec slóve, Chrudim, Plzeň, Havelsverd Nymburk, Žitava, Litoměřice, Žatava, Perno, Most, Kadaň, Tachov, Domažlice, Piesek, Budějovice, Čáslav, Hora Kutna,  Kúřim. A tito hradové vdole psaní: Kladsko, Frustemberg, Lichtenburk, Bezdězie, Kúnikštejn, Loket, Přimda, Pretenštein, Hrádek, Karlštejn, Zviekov.

A vdole psaná města, kterážto v zástavě jsú, to věz, Cheb, Flos a Parkštejn, nemají od koruny odtržena býti, leč by říší vykúpena byla.

(10) Poctivá a výborná města královstvie našeho českého jsú Praha‘ Vratislav, Budyšín a Kutná Hora, naší královské velebnosti naimilejšie. A jakož tato města nad jiná královsvie řečeného ctnostmi a zralostí měšťan jsú povýšena a množstvím lidu, tak také chcme,  aby před královskú výsostí počestností, duostojenstvím i chválú zvláštní byla ozdobena a najviec tiem, což královského duostojensvie ke cti a všech věrných k stavu pokojnému a tichému hledí. Protož tohoto ustanovenie mocí opatřili sme, aby zřiezeno bylo, že všichni králi naši čeští budúcí jasní, kteří v tu dobu budú, udá-li se jim kdy do měst svrchupsaných neb do některého z nich přiblížiti se, prvé než přípravy královského korunovrínie na se vezmú nebo potom, měštěné z těch měst poctívě a slušně vyiíti mají a králově milosti před ním stojiec, na znamenie čistého nrábožensvie a čistoty viery, klíče městské potivě mají nésti. A prvé než klíči dáni budú a král do toho města vende, učiní najprv přísahu slavnú, dotkna se svatosvatých čtení poctívě, ne na koni jeda, ale s koně sseda, ke cti boží před nimi přede všemi, že po vše časy života svého dobrú věrú bez umenšenie a okolkuov všelikých zachová a zachovati káže uplně ustavenie neb práva učiněná panem Karlem, českým králem přejasným a poctivým předkem svým, aby neodlučoval měst, hraduov a práv království a poruce českému, ku popravě a k stolu jeho příslušejících.

(19) … za právo ustanovujem, aby žádný úředník, kteréž koli poctivosti duostojenstvím neb posluhovánie úřadu se stkvěl, nebyl k súdu jeclnán neb sazován od žádného v království našem již řečeném ani v miestech zvláštních, ješto by neuměl rozuměti a mluviti hlaholu neb jazyka českého obecného, kteryžto sloveoský naz1ýváme, leč však z milosti zvláštie královské byli-li by kteří, jež by snad nravóv a cti chválené shromážděnie neb umělost listóv hodny učinily, aby jim ty úřady mohly pójčeny býti.

(20) Aby pravý v království našem českém šel súd a žádná aby příčina ostavena nebyla ku pobluzení od pravé cesty, za právo vypoviedáme, aby v každé krajině, jakož jest obyčej, páni třie v počet zjednáni byli v uřad větších poprávcí a tresktateluov a jiní urození třie týmž obyčejem i počtem po všech miestech, jakož jest obyčej, za menšie poprávce, aby ustanoveni a zřiezení byli. Nebuďte jednáni ani usazováni, by dva z těch tří měla bratry sobě býti.

(27) Dsky, kteréž písařem zemským zjednány býti mají, také i s tiem písařem držány a chovány mají býti na našem hradu pražském, to přikazujem, leč by dskn ješto by byly o dědictva a o pře dokonalé již složeny, kteréžto, jakož obyčej byl jest dávný, chcme zapečetěné naiprv od najvyššieho komorníka a od najvyššieho súdce a purkrabie našeho pražského aneb od řečeného písaře zemského v sakristě hlavnieho kostela pražského, aby byly ostřiehány a nikoli nebyly odvierány, leč pod najvyšším komorníkem a před pány zemskými, jakož jest obyčej.

(31) Slušně dopúštieme v kostky hráti chtějícím všem o hotové penieze, toliko svobodně. Ale pójčky žádnému nedopúštieme činiti v té hře, krom do jediné kopy na penězích, to věz hotových, nic jinak. Pak ktož proti tomu učinie, což pójčí, ztrať to a tolikéž do našie komory jménem pokuty dlužen buď splniti, aniž přinucen bývaj ten, komuž iest pójčeno, by z většie odpověděti měl tomu, ktož mu jest pójěil mimo svrchupsanú summu peněz, to věz, mimo kopu.

(32) … túto vypovědí věčnú za právo ustanovujeme, žádnému aby neslušelo, buď kterého koli stavu, povýšenie neb duostojenstvie, pánu neb člověku obecnému, sbožie svého všelikého v krajinách řečeného královstvie zasazeného zcela neb rozdielně nižádným rozumem ani pří dáti, prodati, převésti nebo jiným kterýmž buď odlučovánie zápisem proměniti k osobám, městóm neb sboróm nebo v ruce mrtvé neb v jiná miesta všelikého pokolenie osob, kteréžto osoby samy svými životy z toho sbožie nemohly by z práva slúžiti a hotovy býti královskému zpósobení a přikázaní…

(37) Lidského snábděnie rozšafná opatrnost z skutkuov minulých budúcieho jednánie béře sobě příklad a tak potom móž budúcím příhodám hodným lékařstvím vstřiec jíti, když chce na ty příhody patřiti pílně, kteréž sú přede šly. Dávno zajisté přejasná někdy kněžna, český král manžel jejie když jest umřel a pochován, poostaviv dietky v tom královstvie, kteříž děditi měli, vzdala se druhé za někakého pána královstvie téhož. Pro kterúžto věc, kterak mnohé v tom království přišly sú róznice a škody, královstvie toho trhánie a mrzká búře. Zdá se nám pro hodnú příčinu světějí to zamlčeti, než nynějšieho písma dlúhú řečí na jevo vynésti. Ale aby v tak nebezpečné vlnobitie mořské urozeného královstvie našeho lodička nevešla, svatým ustanovením tiemto umyslili sme zjednati: ]estliže by kdy potom událo se jasné králové české korunované, to věz, iakož siušie a obyčej jest, posvátným olejem mazané, vdově zuostalé, druhé vdívati se některému kniežeti, pánu neb jinému některému zeměnínu královstvie řečeného, králová svrchu řečení od práva svého věna ihned buď odlúčena a od královstvie již pověděného pokutú pomstu vypověděnie věčného má nésti . . .

(38) … túto výpovědí věčnú umienili sme zřiediti, aby všickni budúcie čeští králi, kteříž toho času v královswí budú, králi přejasní, v šesti měsících pořád ode dne uvázanie čtúc, byli povinni, povolajíce kniežat, pánuov, vládyk i všie obce královstvie českého, všicku hodnú slavnost zachovávajíc, jakož obyčej do sie chvíle byl, korunú královskú skrze ruce posvátné pražského arcibiskupa neb preláta jiného, když by kostel pražský snad arcibiskupa neměl aneb že by arcibiskup toho učiniti nechtěl aneb k tomu dostatečen nebyl, šťaastným štěstím přeslavně za král korunován býti. A v témž času přejasná kněžna, manželka jeho králová, kdy koli a kolikrát událo by se králi ženu pojímati, též korunú aby byla korunována. Neb hodné jest, aby ti, jež opatrnost božská spojila jest v jedno, ti aby přijali rozmnožnost takéž chvály.

(39) Blud přetěžký, najsvětějšímu náboženství protivný i škodlivý stavu a pokoji nábožných našich věrných milých, zprostřed stáda lidu našeho křesťanského královstvie našeho českého uplně vypleti mieniece, za právo činíme, aby nižádnému v mezech královstvie neslušalo železem rozpáleným neb vodú studenú čarovati, ani jiným kterým druhem čáruov k tomu podobným uvoditi, ani jich požívati pro kterú příčinu, buďto snad porušenie panny neb cizoložstva chtě dojíti, jakožto se někdy dálo, shledali sme aneb jiným kterým koli vymyšleným obyčejem, pod pokutú, ktož by to činil, takovúto, neb že by radu neb pomoc kterým dával, aby cti zbaven byla sbožie jeho do našie komory obráceno bylo. A kdež by sám mohl popaden byti, nerci toho dopúštieme, ale přikazujem, aby ohněm neb vodú, kterúž by věcí z tú dvú zhřešil, konec mrzký svému životu vzal . . .

(50) Lesuov našich divné cizím i také krásné shromážděnie netoliko bychom je chtěli rozptýliti, ale také snažnú stráží ode všeho rubánie, leč bychom co komu zvláště dopustili, zachovati mieníme a nepoškvrněné věčně je jmieti chtiec, přikazujem, aby žádný hajný náš, ani lovčí, ani která jiná osoba žádnu věcí nesměl jich rubati, ani kterého dřeva z těch lesuov vyvésti, ani utratiti, neb prodati, leč toliko súš anebo což by větrem padlo . . .

(64) Všelikého měštěnína dědictvie svobodné, neplatné ani k městu přiměřené, kteýž bez dětí od svého života pošlých řádně umřel by jakožto i vládyčie sbožie, do komory královy slušie z práva a z obyčeje našeho královstvie.

(75) Kněžští děti aneb jiných lidí posvátných jakožto z práva obecného, též i z královstvie obyčeje dobrého na svých otcuov dědictva a sbožie by měli vstupovati, toho uplně bráníme. Neb ta sbožie, jakož z práva slušie k království, do našíe královské komory chcem, aby spadla, i přikazujem, aby byla připsána.

(77) … když koli který člověk z měšťan pánuov našich královstvie českého chtěl by zbýti pána svého a na královstvie se stěhovati, vezma odpuštěnie od svého pána, učiní-li to při sv. Martině, tehdy svobodně muož odstúpiti. Pakli jiný čas v roce, tehdy najprv rukojmie postaviti má hodné pánu svému neb jiným člověkem hodným miesto sebe osadě, ješto by na sv. Martin úrokem, robotú neb těžením dědin ten pán uplně mohl jíst býti, vezma odpuštěnie, bude mu přáno. Leč by snad pro některú příhodu ten pán měštěnína toho pro službu neb vladařstvie věcí neb peněz svých neb pro dluh nechtěl jeho propustiti, v také příhodě dopúštieme, aby jemu odpuštěnie nebylo dáno. Když však inhed na tom miestě ten pán před lidmi svými a před posly královského dvoru, kteříž o toho měštěnína výhosty žádali by, práva svého, kteréž praví, že proti němu má, okázati neobmešká. A ten měštěnín, když potřebie bude, před těmi posly i před lidmi má se řádně vyvésti, jakož obyčej jest … A tyto věci chcem aby rozuměny i držány byly o sedlácích neb měšťanech všelikerých pánuov našich královstvie řečeného, kteříž by na dědiny panské čiež koli tak se měniti neb přestěhovati chtěli.

(I27) Již jest konec Práv země české, jichž sú Čechové užívali za ciesaře Karla římského a krále českého, kterýchž páni, rytieři, zemané i všichni dobří lidé užívají i podnes v zemi české.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht