Prohlášení Charty 77

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zve­řej­něny „Mezi­ná­rodní pakt o občan­ských a poli­tic­kých prá­vech“ a „Mezi­ná­rodní pakt o hos­po­dář­ských, soci­ál­ních a kul­tur­ních prá­vech“, které byly jmé­nem naší repub­liky pode­psány v roce 1968, stvr­zeny v Hel­sin­kách roku 1975 a vstou­pily u nás v plat­nost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povin­nost se jimi řídit.

Svo­body a práva, jež tyto pakty zaru­čují, jsou důle­ži­tými civi­li­zač­ními hod­no­tami, k nimž v ději­nách smě­řo­valo úsilí mnoha pokro­ko­vých lidí, a jejichž uzá­ko­nění může významně pomoci humán­nímu roz­voji naší spo­leč­nosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto pak­tům přistoupila.

Jejich zve­řej­nění nám ale s novou nalé­ha­vostí při­po­míná, kolik základ­ních občan­ských práv platí v naší zemi zatím – bohu­žel – jen na papíře.

Zcela ilu­zorní je např. právo na svo­bodu pro­jevu, zaru­čo­vané člán­kem 19 prv­ního paktu.

Desít­kám tisíc našich občanů je zne­mož­něno pra­co­vat v jejich oboru jen proto, že zastá­vají názory odlišné od názorů ofi­ci­ál­ních. Jsou při­tom často objek­tem nej­roz­ma­ni­tější dis­kri­mi­nace a šika­no­vání ze strany úřadů i spo­le­čen­ských orga­ni­zací; zba­veni jaké­koli mož­nosti brá­nit se, stá­vají se prak­ticky obětí apartheidu.

Sta­ti­sí­cům dal­ších občanů je odpí­rána „svo­boda od stra­chu“ (pre­am­bule prv­ního aktu), pro­tože jsou nuceni žít v trva­lém nebez­pečí, že pro­jeví-li své názory, ztratí pra­covní a jiné možnosti.

V roz­poru s člán­kem 13 dru­hého paktu, zajiš­ťu­jí­cím všem právo na vzdě­lání, je nesčet­ným mla­dým lidem brá­něno ve stu­diu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bez­po­čet občanů musí žít ve stra­chu, že kdyby se pro­je­vili v sou­ladu se svým pře­svěd­če­ním, mohli by být bud‘ sami nebo jejich děti zba­veni práva na vzdělání.

Uplat­nění práva „vyhle­dá­vat, při­jí­mat, roz­ši­řo­vat infor­mace a myš­lenky všeho druhu, bez ohledu na hra­nice, ať ústně, písemně nebo tis­kem“ i „pro­střed­nic­tvím umní“ (bod 2 čl. 19 prv­ního paktu) je stí­háno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouš­kou kri­mi­nál­ního obvi­nění (jak o tom svědčí mimo jiné práv pro­bí­ha­jící pro­cesy s mla­dými hudebníky).

Svo­boda veřej­ného pro­jevu je potla­čena cen­t­rál­ním říze­ním všech sdě­lo­va­cích pro­středků i pub­li­kač­ních a kul­tur­ních zaří­zení. Žádný poli­tický, filo­zo­fický i vědecký názor nebo umě­lecky pro­jev jen tro­chu se vymy­ka­jící úzkému rámci ofi­ci­ální ide­o­lo­gie či este­tiky nemůže být zve­řej­něn; je zne­mož­něna veřejná kri­tika kri­zo­vých spo­le­čen­ských jevů; je vylou­čena mož­nost veřejné obrany proti neprav­di­vým a uráž­li­vým nař­če­ním ofi­ci­ální pro­pa­gandy (zákonná ochrana proti „úto­kům na čest a pověst“, jed­no­značně zaru­čo­vaná člán­kem 17 prv­ního paktu, v praxi nee­xis­tuje); lživá obvi­nění nelze vyvrá­tit a marný je každý pokus dosáh­nout nápravy nebo opravy soudní ces­tou; v oblasti duchovní a kul­turní tvorby je vylou­čena ote­vřená dis­kuse. Mnoho vědec­kých a kul­tur­ních pra­cov­níků i jiných občanů je dis­kri­mi­no­váno jen proto, že před lety legálně zve­řej­ňo­vali či ote­vřeně vyslo­vo­vali názory, které sou­časná poli­tická moc odsuzuje.

Svo­boda nábo­žen­ského vyznání, důrazně zajiš­ťo­vaná člán­kem 18 prv­ního paktu, je sys­te­ma­ticky ome­zo­vána mocen­skou své­volí; okleš­ťo­vá­ním čin­nosti duchov­ních, nad nimiž trvale visí hrozba ode­pření nebo ztráty stát­ního sou­hlasu s výko­nem jejich funkce; exis­tenč­ním i jiným posti­hem osob, které své nábo­žen­ské vyznání slo­vem i skut­kem pro­je­vují; potla­čo­vá­ním výuky nábo­žen­ství apod.

Nástro­jem ome­zení a často i úpl­ného potla­čení řady občan­ských práv je sys­tém fak­tic­kého pod­ří­zení všech insti­tucí a orga­ni­zací ve státě poli­tic­kým direk­ti­vám apa­rátu vlád­noucí strany a roz­hod­nu­tím mocen­sky vliv­ných jed­not­livců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neu­pra­vují ani obsah a formu, ani tvorbu a apli­kaci tako­vých roz­hod­nutí: jsou pře­vážně záku­lisní, často jen ústní, obča­nům vesměs neznámá a jimi nekon­t­ro­lo­va­telná; jejich původci nezod­po­ví­dají nikomu než sami sobě a své vlastní hie­rar­chii, při­tom však roz­ho­du­jí­cím způ­so­bem ovliv­ňují čin­nost záko­no­dár­ných i výkon­ných orgánů státní správy, jus­tice, odbo­ro­vých, zájmo­vých i všech ostat­ních spo­le­čen­ských orga­ni­zací, jiných poli­tic­kých stran, pod­niků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dal­ších zaří­zení, při­čemž jejich pří­kazy mají před­nost i před záko­nem. Dosta­nou-li se orga­ni­zace nebo občané při výkladu svých práv a povin­ností do roz­poru s direk­ti­vou, nemo­hou se obrá­tit k nestranné insti­tuci, pro­tože žádna nee­xis­tuje. Tím vším jsou vážně ome­zena práva vyplý­va­jící z článků 22 a 21 prv­ního paktu (právo sdru­žo­vat se a zákaz jaké­ho­koli ome­zení jeho výkonu) i článku 25 (rov­nost práva podí­let se na vedení veřej­ných věcí a článku 26 (vylou­čení dis­kri­mi­nace před záko­nem). Tento stav také brání děl­ní­kům a ostat­ním pra­cu­jí­cím zaklá­dat bez jaké­ho­ko­liv ome­zení odbo­rové a jiné orga­ni­zace k ochraně svých hos­po­dář­ských a soci­ál­ních zájmů a svo­bodně vyu­ží­vat práva na stávku (bod 1 čl. 8 dru­hého paktu).

Další občan­ská práva, včetně výslov­ného zákazu „své­vol­ného zasa­ho­vání do sou­kro­mého života, do rodiny, domova nebo kore­spon­dence“ (čl. 17 prv­ního paktu), jsou pováž­livě naru­šo­vána také tím, že minis­ter­stvo vni­tra nej­růz­něj­šími způ­soby kon­t­ro­luje život občanů, napří­klad odpo­sle­chem tele­fonů a bytů, kon­t­ro­lou pošty, osob­ním sle­do­vá­ním, domov­ními pro­hlíd­kami, budo­vá­ním sítě infor­má­torů z řad oby­va­tel­stva (zís­ká­va­ných často nepří­pust­nými hroz­bami nebo nao­pak sliby). Často při­tom zasa­huje do roz­ho­do­vání zaměst­na­va­telů, inspi­ruje dis­kri­mi­nační akce úřadů a orga­ni­zací, ovliv­ňuje jus­tiční orgány a řídí i pro­pa­gan­dis­tické kam­paně sdě­lo­va­cích pro­středků. Tato čin­nost není regu­lo­vána zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V pří­pa­dech poli­ticky moti­vo­va­ného trest­ního stí­hání poru­šují vyšet­řo­vací a jus­tiční orgány práva obvi­ně­ných a jejich obha­joby, zaru­čo­vaná člán­kem 14 prv­ního paktu i čs. zákony. Ve věz­ni­cích se s takto odsou­ze­nými lidmi zachází způ­so­bem, který poru­šuje lid­skou důstoj­nost věz­ně­ných, ohro­žuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je poru­šo­ván i bod 2 lánku 12 prv­ního paktu, zaru­ču­jící obča­nům právo svo­bodně opus­tit svou zemi; pod zámin­kou „ochrany národní bez­peč­nosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepří­pustné pod­mínky. Své­volně se postu­puje i při udě­lo­vání vstup­ních víz cizím stát­ním pří­sluš­ní­kům, z nichž mnozí nemo­hou navští­vit ČSSR napří­klad jen proto, že se pra­covně i přá­tel­sky stý­kali s oso­bami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať sou­kromně, na pra­co­višti nebo veřejně (což je prak­ticky možné jen v zahra­nič­ních sdě­lo­va­cích pro­střed­cích) – na sou­stavné poru­šo­vání lid­ských práv a demo­kra­tic­kých svo­bod upo­zor­ňují a doža­dují se v kon­krét­ních pří­pa­dech nápravy; jejich hlasy však zůstá­vají vět­ši­nou bez ode­zvy, anebo se stá­vají před­mě­tem vyšetřování.

Odpo­věd­nost za dodr­žo­vání občan­ských práv v zemi padá samo­zřejmě pře­de­vším na poli­tic­kou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpo­věd­nosti za obecné poměry, a tedy i za dodr­žo­vání uzá­ko­ně­ných paktů, které k tomu ostatně zava­zují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spo­lu­od­po­věd­nosti, víra ve smysl občan­ské anga­žo­va­nosti a vůle k ní, i spo­lečná potřeba hle­dat její nový a účin­nější výraz při­vedly nás k myš­lence vytvo­řit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, nefor­mální a ote­vřené spo­le­čen­ství lidí růz­ných pře­svěd­čení, různé víry a růz­ných pro­fesí, které spo­juje vůle jed­not­livě i spo­lečně se zasa­zo­vat o respek­to­vání občan­ských a lid­ských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člo­věku při­zná­vají oba uzá­ko­něné mezi­ná­rodní pakty, Závě­rečný akt hel­sin­ské kon­fe­rence, četné další mezi­ná­rodní doku­menty proti vál­kám, násilí a soci­ál­nímu i duchov­nímu útisku, a která sou­hrnně vyja­dřuje Vše­o­becná dekla­race lid­ských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí soli­da­rity a přá­tel­ství lidí, kteří sdí­lejí sta­rost o osud ide­álů, s nimiž spo­jili a spo­jují svůj život a práci.

CHARTA 77 není orga­ni­zací, nemá sta­novy, stálé orgány a orga­ni­začně pod­mí­něné člen­ství. Patří k ní každý, kdo sou­hlasí s její myš­len­kou, účastní se její práce a pod­po­ruje ji.

CHARTA 77 není základ­nou k opo­ziční poli­tické čin­nosti. Chce slou­žit k obec­nému zájmu jako mnohé podobné občan­ské ini­ci­a­tivy v růz­ných zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vyty­čo­vat vlastní pro­gram poli­tic­kých i spo­le­čen­ských refo­rem či změn, ale vést v oblasti svého půso­bení kon­struk­tivní dia­log s poli­tic­kou a státní mocí, zejména tím, že bude upo­zor­ňo­vat na různé kon­krétní pří­pady poru­šo­vání lid­ských a občan­ských práv, při­pra­vo­vat jejich doku­men­taci, navr­ho­vat řešení, před­klá­dat různé obec­nější návrhy smě­řu­jící k pro­hlu­bo­vání těchto práv a jejich záruk, půso­bit jako pro­střed­ník v pří­pad­ných kon­flikt­ních situ­a­cích, které může bez­práví vyvo­lat, apod.

Svým sym­bo­lic­kým jmé­nem zdů­raz­ňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl pro­hlá­šen rokem práv poli­tic­kých vězňů a v němž má běle­hrad­ská kon­fe­rence zkou­mat plnění závazků z Hel­sink. Jako sig­na­táři tohoto pro­hlá­šení pově­řu­jeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Vác­lava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlo­hou mluv­čích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plno­mocně zastu­pují jak před stát­ními a jinými orga­ni­za­cemi, tak i před naší a svě­to­vou veřej­ností a svými pod­pisy zaru­čují auten­ti­citu jejích doku­mentů. V nás i v našich obča­nech, kteří se při­pojí, budou mít své spo­lu­pra­cov­níky, kteří se s nimi zúčastní potřeb­ných jed­nání, ujmou se díl­čích úkolů a budou s nimi sdí­let veš­ke­rou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 při­spěje k tomu, aby v Čes­ko­slo­ven­sku všichni občané pra­co­vali a žili jako svo­bodní lidé.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht