Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice

Jedná se o doku­ment, jehož auto­rem je řím­ský císař Jin­dřich III. a který byl určen praž­skému bis­ku­povi Geb­har­tovi (Jaro­mí­rovi). Doku­men­tem císař roku 1086 na sněmu v Mohuči stvr­dil a usta­no­vil, že praž­ské bis­kup­ství bude (znovu) sjed­no­ceno s morav­ským, tak jako za časů bis­kupa Vojtěcha.

Ve jménu svaté a neroz­dílné Tro­jice, Jin­dřich Třetí, z milosti Boží císař Řím­ský, roz­mno­ži­tel říše.

Víme, že pří­sluší jménu krá­lov­skému a důstoj­nosti císař­ské, abychom všude pomá­ha­jíce pro­spě­chu církví Božích, odvra­celi od nich škody nebo křivdy, kde by bylo potřebí. A proto chceme, aby bylo všem věr­ným Božím i říše naší známo, budou­cím i nyněj­ším, že věrný náš bis­kup Praž­ský Geb­hart často žalo­val svým spo­lubrat­řím a spo­lu­bis­ku­pům i ostat­ním kní­ža­tům našim a napo­sledy nám, že bis­kup­ství Praž­ské, jež bylo od počátku zří­zeno po celém kní­žec­tví Čes­kém a Morav­ském jako jediné a neroz­dílné a tak bylo i od papeže Bene­dikta i od císaře Oty Prv­ního stvr­zeno, potom bylo se svo­le­ním jeho před­chůdců roz­dě­leno a uvnitř hra­nic svých zmen­šeno tím, že byl pou­hou mocí panov­níků nový bis­kup dosa­zen. Když pak bis­kup Geb­hart v Mohuči před legáty sto­lice apoš­tolské v pří­tom­nosti naší i mno­hých vel­možů říše naší vznesl touž žalobu, byla od arci­bis­kupů: Vezila Mohuč­ského, Sige­vina Kolín­ského, Egil­berta Tre­vír­ského, Lie­mara Brém­ského a od bis­kupů Tie­de­rika Ver­dun­ského, Konráda Utrecht­ského, Oldři­cha Eichs­tet­ského a Oty Řezen­ského se sou­hla­sem laiků: kní­žete Čes­kého Vra­ti­slava a bra­tra jeho Konráda, vévody Frid­ri­cha, vévody Litolda, falc­kra­běte Rapoty a všech, kteří se tamže sešli, ona první bis­kup­ská osada se vším obvo­dem svých hra­nic při­sou­zena stolci Pražskému.

Hra­nice pak její na západ jsou tyto: Tuhošť s kra­jem, jenž dosa­huje řeky Kouby, Sed­lec a Lučané a Děčané, Luto­mě­řici, Lemuzi až na hřbet hvozdu, jímž jsou Čechy ohra­ni­čeny. Potom na půl­noc jsou tyto hra­nice: Pšo­vané, Chor­vati a druzí Chor­vati, Sle­zané, Tře­bo­vané, Bob­řané, Dědo­šané až ke hřbetu hvozdu, kde při­chá­zejí hra­nice Mil­čanů. Odtud na východ má tyto řeky za hra­nice: Bug a Styr s hra­dem Kra­ko­vem a kra­jem, jenž má jméno po Váhu, se všemi kra­ji­nami, jež náleží k dříve řeče­nému hradu, jímž jest Kra­kov. Odtud při­po­je­ním pomezí uher­ského roz­ší­řena táhne se až k horám, jež slo­vou Tatry. Potom na té straně, jež jest obrá­cena na poledne, táž bis­kup­ská osada s při­po­je­ním země Morav­ské táhne se až k řece, jež slove Váh, a ke hřbetu lesa, jenž slove More, a lesa na horách, jímž jsou Bavory ohraničeny.

A tak se stalo pro­střed­nic­tvím naším a s při­by­lým spo­leč­ným sou­hla­sem kní­žat skrze …, že kníže Český Vra­ti­slav a jeho bratr Konrád znova při­znali a vrá­tili svrchu řeče­nému bis­kupu Praž­skému, bratru svému, onu osadu, soud­ním pořa­dem poža­do­va­nou. A proto, byvše prosbou téhož bis­kupa důvodně k tomu při­měni, stvr­zu­jeme jemu i nástup­cům jeho výro­kem naší císař­ské moci opět sjed­no­cení Praž­ského bis­kup­ství a usta­no­vu­jeme, naři­zu­jíce nezru­ši­telně, aby se v budou­cím čase neo­smě­lo­val nižádný člo­věk kte­ré­ho­koli stavu nebo žádný spo­lek lid­ský odci­zo­vati cokoli Praž­skému kos­telu z jeho práva v svrchu ozna­če­ných hra­ni­cích. A aby moc tohoto sjed­no­cení a potvr­zení zůstala po všechny věky stálá a nezvrá­cená, proto jsme kázali sepsati tento list, a jak jest dole viděti, vlastní rukou jej potvr­di­vše, dali jsme jej při­tiš­tě­ním našeho znaku označiti.

Dáno dne 29. dubna léta od naro­zení Páně 1086, indikce 9, roku pak 32 kra­lo­vání pána Jin­dři­cha, roku císař­ství jeho třetího.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht