Evropa a svět islámu

Po velkou část uplynulých 1300 let pohlíželi Evropané na islám jako na hrozbu. Zbožné křesťany tato víra pobuřovala. Islám uznává jediného Boha jako stvořitele světa, ale popírá učení o Trojici. Přijímá Ježíše jako proroka narozeného z panny, ale popírá jeho božství a ukřižování. Učí o soudném dni, nebi a pekle, ale za hlavní nebeskou odměnu jako by považoval sexuální radovánky. Dále islám pohlíží na křesťanskou Bibli jako na slovo Boží, ale nejvyšší autoritu připisuje knize, která jak se zdá, z velké části biblické učení popírá. Křesťanské státy se cítily ohroženy úspěchem muslimské moci, která v 8. století pronikla až do Francie, v 16. a 17. století pronikla hluboko do střední Evropy a téměř tisíc let hlídkovala v plné zbroji u jižních a východních hranic křesťanstva. I v 18. a 19. století, kdy se směr tlaku obrátil a světem se šířila evropská moc, muslimové stále platili za nebezpečí – tentokrát pro bezpečnost evropských impérií. Tyto skutečnosti utvářely evropské postoje k islámskému světu. V očích Evropanů tato svérázná civilizace nebyla jimi doceněna pro své vlastní hodnoty, ale spíše jim posloužila jako kontrastní pozadí, na němž bylo možno lépe rozpoznat evropskou identitu a měřit výsledky, kterých Evropa dosáhla. Evropa od počátku zaujímala k islámu zásadně nepřátelské postoje. Ranně středověcí Evropané si mysleli, že islám není nic jiného, než kacířství odvozené z křesťanského učení. Až počátkem 12. století, od doby první křížové výpravy, se vyvinulo i poněkud serioznější hodnocení, ovlivněné také překladem Koránu do latiny, který v roce 1143 přeložil anglický učenec Robert Ketton. Ve 13. a 14. století si Evropané začali klást otázku, do jaké míry lze Korán sladit s Evangeliem jako jeho potvrzení. Další otázka byla útokem na postavení Muhammada jako proroka. Jak mohl být Božím prorokem muž, který nekonal žádné zázraky a který podle křesťanské legendy lhal a holdoval neřestem. Pro účely křesťanské polemiky byly vyčleněny dva okruhy. Jako první údajná islámská podpora užívání síly (křesťané také vedli svaté války) a sexuální nevázanost, které se podle těchto představ muslimové těšili už na tomto světě spolu se smyslovým opojením, které jim bylo slíbeno na věčnosti. Příkladem k těmto otázkám může být spis Danta v jeho spise Peklo. V tomto spise si pro Muhammada, falešného proroka vymyslel hrozný osud, včetně dalších muslimů. Až do 18. století se Evropa nedokázala shodnout na úloze Muhammada a islámu. Například Martin Luther hodnotil římskokatolickou církev a Muhammadovo kacířství jako ďáblovo dílo v křesťanstvu.

Od 18. století se začal utvářet základ pro širší pochopení islámu. Evropané si začali více všímat jiných způsobů chápání světa. Také se vyvíjel postoj evropských mocností k jejich protějškům v muslimském světě od někdejšího strachu z osmanské hrozby k naprosté sebejistotě, protože osmanská i safíjovská a mughalská říše upadaly. Koncem 18. století si Evropané ve vztazích k muslimským mocnostem již plně uvědomovali svou převahu. Toto bylo vyjádřeno francouzským vpádem do Egypta v roce 1798 a o rok později nastalo britské dobytí Maisúru jako poslední bašty indických muslimů. V 19. a 20. století se k Britům a Francouzům v úsilí o podmanění muslimských národů připojili i Rusové a Holanďané a rostla dál až do roku 1920, kdy se podle smlouvy ze San Rema v evropském područí octly více než tři čtvrtiny muslimského světa. Evropané se hlouběji seznamovali s muslimskou civilizací a před nimi se otevírala cesta k hlubšímu pochopení islámu. Přesto křesťanští misionáři využívali příležitostí, které jim otevřela nová impéria, a vypravovali se k muslimským národům ve větším počtu, než kdykoli dříve. Někteří z nich, jako britský cestovatel David Livingstone, projevovali k muslimům vřelý vztah, jiní až příliš ochotně sklouzli k tradičnímu vzorci křesťanských předsudků.

Spolu s rozšiřujícím se okruhem postojů se rozvíjelo také studium islámské víry a společnosti. Začalo přesnějšími překlady Koránu: Marraciho do latiny v roce 1698 a Saleovým do angličtiny v roce 1734. Saleův Korán také uváděl předběžnou rozpravu, v níž hovořil s obdivem o tom, čeho muslimové dosáhli a využil muslimských pramenů k vylíčení jejich dějin. Během 19. století se okruh studia dále rozšiřoval, když badatelé v oborech pro toto období tak příznačných jako religionistika, biblická kritika a srovnávací filologie, zařadili do svého zorného pole také islám a jazyky, jimiž mluví muslimové. Počátkem 20. století se studium islámu ustanovilo jako samostatná disciplína.

Odsuzování islámu, které někdy přerůstá v otevřené nepřátelství, se opravdu zdá hluboce zakořeněné ve světské kultuře Západu. Na druhé straně křesťanští vedoucí činitelé již nesmýšlejí nepřátelsky a nechtějí již zdůrazňovat, co je dělí od velké monoteistické víry, s níž po celá staletí soupeřili. V tomto duchu Druhý vatikánský koncil, aniž se vyslovil k otázce, zda Korán je či není Božím slovem, žádá křesťany, aby pohlíželi na islám s pochopením v srdcích.

Autorem tohoto textu je Anna Novotná, studentka letního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2006. Zveřejněno se svolením autora.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht