Fénicie a Féničané

Starověká Fénicie se nacházela na úzkém pruhu pobřežní krajiny při západních svazích Libanonského pohoří severně od Palestiny. Zemi rozdělovaly hornaté výběžky. Nejdůležitějšími obchodními a přístavními městy byly Tyros, Sídon, Berytos, Gubel, Arvad. Fénicie patřila od roku 63 př. n. l. k římské kolonii Syria. Fénická města žila samostatným životem politicky i kulturně a měla i svůj panteon a svého božského ochránce (hlavním bohem byl Baal Hammon). V prvním tisíciletí př. n. l. se dostali do západního Středomoří a jak dokládá Bible, v době Šalomounově navázali trvalé styky s Taršišem, městem, které leželo nedaleko dnešního Cádizu.

Féničané byli semitským kmenem z čeledi tanzánské, jehož členové se pro nedostatek možnosti jiného způsobu obživy věnovali obchodu a stali se prvním plaveckým národem světa. Dobře také ovládali různá řemesla a vyváželi své výrobky do světa. Byly to předměty hrnčířské, z kovu, ze skla, které prý vynalezli, bavlněné oděvy a jemně barevné látky, zejména nachové. Technologie výroby nachové barvy z červce nachového se rovněž připisuje jim (foinix = řecky purpurová barva).
Vzhledem k silné babylonské konkurenci na východě hledali odbyt na západě a plavili se až ke Gibraltarské úžině, dokonce prý obepluli Afriku a dostali se také až do Británie. Doba jejich rozmachu trvala asi od roku 1200 do roku 900 př. n. l., v té době byli poměrně samostatní. Stále se však museli bránit proti Egypťanům, Asyřanům a Babyloňanům.

Féničanům patří jedinečná zásluha o kulturu lidstva tím, že vynalezli hláskové písmo. Vzniklo z převzatých hieroglyfických znaků a mělo 22 písmen. Od Féničanů se naučili psát Izraelité, Řekové, od nich Etruskové a jejich prostřednictvím Římané. Latinsky zní název kmene Poeni (čti Péni), Punové.

Při vyjížďkách ze svých měst, zejména Tyru, založili koloniální panství, skládající se z kupeckých přístavních osad. Nejednalo
se však o osídlení větších území, jak se o to snažily tzv. mořské národy, ale o malá obchodní centra, založená v příhodném
přírodním přístavu. Cesty Féničanů za tehdejších podmínek plavby trvaly i několik let. Proto bylo třeba na trase zakládat přístavy a kupecké osady. Ve 12. – 11. stol. př. n. l. byly takto založeny osady Gades (dnešní Cádiz) ve Španělsku, Lix (dnešní Larache) v Maroku a Utika v dnešním Tunisku. Koncem 9. stoleti př. n. l. rostoucí asyrská hrozba přinutila Féničany najít si bezpečnější sídlo pro hlavní město než byl Tyros. V roce 814 př. n. l. bylo proto na pobřeží severní Afriky založeno Nové město (Kart Hadašt), neboli Kartágo. Féničané, kteří sem přišli podle pověsti s královnou Dido, si přivezli svou řemeslnou dovednost v práci s kovy, ve zpracování hrnčířské hlíny a skla. Přivezli si i své náboženství i svou kulturu z Tyru. Neobyčejně výhodná poloha Kartága umožnila kulturní i obchodní rozkvět města i přístavu. Brzy se vymanilo ze závislosti na mateřském Tyru.

Punové vytvořili v 7. století př. n. l. největší starověkou obchodní říši, která usilovala o nadvládu nad celým západním
Středomořím. Městský stát Kartágo, jedno z nejvýznamnějších obchodních a politických středisek starověkého světa, si podrobil původní berberské obyvatelstvo v celé oblasti severní Afriky, ovládl pobřeží jižního Španělska a středomořské ostrovy. Kolonizace na Sicílii se střetla se zájmy sicilských Řeků. Řada válečných konfliktů, provázených střídavým štěstím, byla v 6. století př. n. l. ukončena mírem, který vyjadřoval rovnováhu sil obou mocností. Později dobylo Kartágo zpět západní pobřeží Sicílie.

Ve třetím století př. n. l. vstoupili do mezinárodního boje o Středozemí Římané. Napětí mezi Římem a Kartágem trvalo již delší dobu. Záminka ke změření sil se našla na Sicílii, když Mamertini, žoldnéři syrakúského vládce požádali o pomoc jak Řím, tak i Kartágo. Oba soupeři se utkali ve třech hrozných punských válkách. Po zničení Kartága upadlo místní obyvatelstvo do otroctví. Na území Tuniska vytvořili Římané novou provincii Africa proconsularis, podřízenou prokonzulům. Město ze začátku spíše živořilo, ale Caesar a Augustus jej obnovili v plné velikosti takovým způsobem, že se římské Carthago stalo co do významu třetím městem v říši a hlavním městem provincie. Brzy plnilo Kartágo opět funkci centra Afriky, za křesťanských dob se stalo po Římu největším městem západu a sídlem biskupa.

Roku 439 Kartágo dobyli Geiserichovi Vandalové, o sto let později je získal byzantský vojevůdce Belisar po bitvě u Desátého
milníku, přičemž prvnímu z nich sloužilo Kartágo za sídlo. Když roku 626 Konstantinopolis svírali nepřátelé, uvažoval basileus
Hérakleios o přeložení svého sídla právě do Kartága. Arabové města dobyli roku 697 po tuhém boji a zřídili na jeho místě město Tunis. Zde zemřel například francouzský král Ludvík IX. Svatý na své křížové výpravě. Tunis je pak dodnes hlavním městem Tuniska.


Autorem tohoto textu je Viktor Fajta, student zimního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2005. Zveřejněno se svolením autora.

© 1997 - 2019, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht