Giuseppe Garibaldi

Giuseppe Garibaldi velel nejúspěšnější vojenské síle v dějinách moderní Itálie a stál v čele úsilí, jež sjednotilo jeho zemi. Jako mistr partyzánské války, který vedl vojenská tažení jak na italském poloostrově, tak v Jižní Americe po více než čtyřicet let, se Garibaldi stal populárním revolučním vůdcem. Velká Británie oslavovala Garibaldiho jako „hrdinu dvou světů“ a prezident Abraham Lincoln nabídl během americké občanské války italskému vlastenci velení unionistické armády.

Garibaldi se narodil 4. července 1807 v savojské, tehdy sardinské Nizze na pobřeží Středozemního moře v námořnické rodině. „Peppino“ trávil mnoho času v přístavu, byl bystrý, rád četl o římských dějinách, ale učení v oblibě příliš neměl. Ve věku patnácti let se začal plavit se svým otcem. Kapitánem vlastní lodě se stal v roce 1832, avšak jeho opravdovým zájmem se stalo italské revoluční hnutí vedené Giuseppem Mazzinim v Piemontu v Sardinii, známé pod jménem Mladá Itálie. V té době Itálie neexistovala jako sjednocená země. Tvořila ji skupina států okupovaných a ovládaných cizími mocnostmi. V roce 1834 Garibaldi doplul s fregatou pod svým velením do Janova, aby podpořil nezralou revoluci. Povstání neuspělo a Garibaldi, odsouzený k trestu smrti, uprchl do Jižní Ameriky.

Garibaldiho nadšení pro revoluci neochablo ani v jeho novém domově. Od roku 1836 do roku 1843 byl kapitánem kaperského plavidla ve službách státu Rio Grande de Sul proti Brazílii. Potom nabídl své služby Uruguayi v boji proti Argentině. V té době se Garibaldi stal velitelem pozemních sil a oblíbil si taktiku, kterou uplatnil v pozdějších operacích. Verboval italské přistěhovalce a vytvořil z nich jednotky, které se dokázaly rychle shromáždit k útoku a zase se rozplynout mezi civilním obyvatelstvem. Protože téměř pokaždé čelil početně daleko silnějšímu nepříteli, uplatňoval partyzánské techniky rychlého úderu, bleskových nájezdů, při nichž se vyhýbal rozhodujícím střetnutím a statickému válčení. Garibaldi také zavedl „uniformu“ sestávající z prosté červené košile, která se brzy stala výrazným znakem jeho vojska v Jižní Americe a později v Itálii.

Po dvanáctiletém pobytu v Jižní Americe se Garibaldi dozvěděl o obnoveném hnutí za nezávislost doma v Itálii nazvaném Risorgimento (obrození) a vrátil se domů, kde zorganizoval třítisícové vojsko dobrovolníků „červenokošiláčů“. Po krátkém a neúspěšném partyzánském tažení proti rakouským okupantům v severní Itálii a v jižním Švýcarsku vedl Garibaldi v roce 1849 své dobrovolníky do Říma na pomoc svému starému příteli Mazzinimu. V Římě 5. února 1849 prosadil vyhlášení Římské republiky, ale město se muselo bránit proti francouzským silám pokoušejícím se nastolit znovu papežskou autoritu. Papež Pius IX. (1792-1878) požádal katolické velmoci Rakousko a Francii o pomoc; tyto síly pak potlačily revoluci v Itálii. V rozhodující bitvě u Novary 23.března 1849 zvítězili Rakušané nad vojsky krále Karla Alberta, který vedl osvobozenecké hnutí v severní Itálii. Tímto vítězstvím Rakušané obnovili své mocenské postavení v Itálii, i vítězství reakce v Toskánsku, Benátkách, Modeně a Parmě. Sardinské (Sardinsko-piemontské) království bylo donuceno uzavřít ponižující mír. Dne 3. července Francouzi vpochodovali do Říma, zatímco Garibaldi a pět tisíc obránců z města ustoupili. Příměří jim zaručovalo jenom volný odchod z Říma a těsně za městem vojáci Rakouska, Francie a Neapole na povstalce zaútočili a většinu příslušníků červenokošilatého vojska zabili nebo zajali.

Garibaldi sám uprchl a nakonec se mu podařilo odplout do exilu ve Spojených státech. Po krátkém pobytu v New York City, kde našel zaměstnání jako výrobce svíček, doplul do Peru, kde se opět stal kapitánem obchodní lodě. V roce 1854 se vrátil do Itálie, usadil na ostrově Caprera nedaleko Sardinie a stal se kapitánem prvního italského parníku poháněného lodním šroubem.

Po neúspěchu revoluce se velkou nadějí pro národní sjednocení stalo Sardinské království, jehož ministerský předseda C. B. Cavour si uvědomoval, že úspěchu lze dosáhnout jen za pomoci zvenčí, a uzavřel spojenectví s Francií. Garibaldi se roku 1859 ve válce proti Rakousku stal piemontským generálem a připravoval odboj proti Bourbonům na jihu Itálie. V květnu 1860 přistál s oddíly dobrovolníků v sicilské Marsale a v proslulém „tažení tisíce“ dobyl celý ostrov. Z pověření Viktora Emanuela II. se prohlásil diktátorem Sicílie. Po třídenní bitvě dobyl Palermo a přinutil Bourbony ke kapitulaci. Prostřednictvím narychlo vytvořené vlády zavedl všeobecnou vojenskou povinnost, aby mohl na pevnině pokračovat v osvobozovacích bojích za pomoci řádné armády. V listopadu 1860 Garibaldi dobyl Neapol, vládu předal do rukou sardinskému králi a celá Itálie nyní oslavovala Garibaldiho jako velkého hrdinu. Vyhlášením Viktora Emanuela II. za italského krále se završilo sjednocování státních útvarů v Itálii, na němž měl Garibaldi podstatnou zásluhu. Benátky a papežský stát zůstaly stranou.

Garibaldi byl hrdinou nejenom doma, ale také v cizině. V červenci 1861 prezident Abraham Lincoln nabídl Garibaldimu velení v rozrůstající se unionistické armádě, jež bojovala proti nově vzniklým Konfederovaným státům americkým. Garibaldi odmítl. Byl nespokojen, protože Lincoln dosud nevyhlásil zrušení otroctví a protože mu nebylo nabídnuto velení jako „nejvyššímu“ veliteli. O rok později také Velká Británie oslavila italského osvoboditele, když během jeho návštěvy Londýna v dubnu 1864 jej obrovské spontánní shromáždění pozdravovalo jako „hrdinu dvou světů“.

Navzdory poctám, jichž se mu dostávalo mimo Itálii, Garibaldi byl s vývojem ve své vlasti nespokojen. Řím zůstal pod papežskou vládou a Garibaldi si přál naprostou italskou kontrolu všeho uvnitř italských hranic. V roce 1862 a znovu v roce 1866 vedl proti papežskému státu ofenzívu, ale pokaždé jej silnější nepřítel porazil a zajal. Po každém boji jej však věznitelé pod vlivem jeho národní a světové popularity propustili a dovolili mu vrátit se na Caprero.

Garibaldi společně se svými dvěma syny pomáhal Francii v její válce proti Prusku, takže nebyl přítomen, když italské síly konečně v říjnu toho roku obsadily Řím. V roce 1874 jej jeho obdivovatelé zvolili do italského parlamentu, kde pracoval dva roky, než se v roce 1876 stáhl z veřejného života. V posledních dnech svého života se vyslovil na podporu socialismu a za právo na práci a za emancipaci žen. Garibaldi také podporoval rasovou rovnost a vyjádřil svůj nesouhlas s trestem smrti. Garibaldi se stal vedle Cavoura, Mazziniho a krále Viktora Emanuela II. jedním ze čtyř tzv. „otců vlasti“. Avšak hrdinské období jeho života odneslo i jemu velkou část sil. Jeho zdravotní stav se neustále horšil a 2.června 1882 doma na ostrově Caprera ve věku čtyřiasedmdesáti let umírá.

Garibaldi udělal velký dojem jak na své následovníky, tak na své nepřátele svou čestností a bezúhonností. Nejprve v Jižní Americe a potom ve svých nesčetných taženích v Itálii se předvedl jako mistr partyzánské války. Nedostatek vojenského vzdělání se však u něho projevil, když se pokusil vést konvenční operace. Když se odchýlil od partyzánské taktiky, obvykle utrpěl porážku. Více než odkaz nějakých zvláštních vojenských postupů či strategie zanechal Garibaldi potomstvu ducha nacionalismu a neselhávající podpory nezávislosti své vlasti. Dodnes je oslavován jako velký vlastenec a hnací síla sjednocení Itálie. Jeho nezištné obětování se věci osvobození národa mu získalo trvalé místo v oslavované historii jeho země a učinilo z něj symbol budoucích revolucionářů na celém světě bez ohledu na jejich cíle či vyznání.

Autorem tohoto textu je Viktor Fajta, student zimního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2005. Zveřejněno se svolením autora.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht