Holandská Východoindická a Západoindická společnost

Od konce 14. století se v Nizozemí začínají rozmáhat Burgundští vévodové, kteří postupně sjednotili celý prostor dnešního Beneluxu. Roku 1477 Burgundský rod vymřel a rodinnými vazbami přešla oblast pod rakouské Habsburky (Maxmilián I.). Toto panství přešlo později při dělení majetku na španělskou větev Habsburků (1555). Katolické Španělsko však začalo potírat rozvíjející se protestantismus obchodních provincií (krvavá vláda vévody z Alby). Odpor proti Španělům vyvrcholil v zápase o nizozemskou nezávislost v čele s Vilémem Oranžským, a v roce 1579 byla vyhlášena tzv. Utrechtská unie (později se provincie, které tuto smlouvu podepsali, začaly nazývat Spojené nizozemské provincie) a o dva roky později byl sesazen španělský král Filip II. jako svrchovaný panovník. Jižní části (přibližně dnešní Belgie) zůstávaly nadále pod nadvládou Španělska. Samostatnost byla formálně potvrzena příměřím z roku 1609.

Spojené nizozemské provincie začaly obchodně expandovat a zaujímat ve světě pozice Portugalců, kteří ztratili roku 1580 svou nezávislost. Východoindická a Západoindická společnosti vytvořily ohromné bohatství a získaly velké koloniální zábory a Amsterodam se stal centrem světového obchodu namísto Antverp. Podobně jako další evropské koloniální mocnosti vykonávali Nizozemci svou koloniální politiku zejména skrze tyto společnosti.

Východoindická společnost vnikla sloučením menších společností roku 1602 a v jejím čele stálo 60 ředitelů a výkonná rada o 17 členech, tuto společnost pak skutečně ovládali velcí amsterodamští kupci. Východoindická společnost měla monopol na obchod v Tichém a Indickém oceánu, směla uzavírat smlouvy s jinými státy, vydržovala vlastní vojsko, loďstvo a směla razit vlastní mince, a tak se skutečně jednalo o jakýsi stát ve státě.

Východoindická společnost byla zprvu spojencem feudálních vládců indonéských státečků a snažila se upevnit vliv v oblasti. Pod záminkou ochrany spojenců vybudovala zprvu systém opevnění v oblasti Moluckých ostrovů (Amboina) a ostrovů v Bandském moři a vytlačila odtud Portugalce. Jak slábl vliv Portugalska v oblasti, vzrůstalo soutěžení mezi Holandskem a Anglií.

Na potíže narazili Holanďané ve chvíli, kdy se pokoušeli upevnit na Jávě. Na tomto ostrově existovaly dva relativně silné státní celky, Bantam a Mataram, a jejich panovníci odmítali Holanďanům povolovat usazení a budování opevněných faktorií na svém území na Jávě. Holanďanům se ale povedlo slibováním získat pro spolupráci jednoho z vazalů Bantamu, Jakartské knížectví, a tak se uchytili na Jávě. Bantam se za anglické podpory pokusil Holanďany vyhnat, to se ale nepovedlo. Holanďanům pomohlo loďstvo které dorazilo z Moluk a spory uvnitř Bantamu. Holanďané tak na rozvalinách jakartské pevnosti vybudovali první kolonii na Jávě a nazvali ji Batávie. Ta se pomalu rozrůstala a měnila v město a stala se opěrným bodem Holanďanů v oblasti. Konflikty s tamními indonéskými státy ale trvaly poměrně dlouhou dobu a Holanďanům se povedlo tuto oblast zcela podrobit až v 2. polovině 17. století.

Strategicky důležité pro další plány v indonéské oblasti bylo dobití Malakky na Portugalcích roku 1641. Odtud se totiž kontrolovaly cesty Malackým průlivem. Holanďané se obecně snažili vybudovat řetěz opěrných míst na cestě do Indonésie. Roku 1652 tak bylo z pověření Východoindické společnosti vybudováno na mysu Dobré naděje Kapské město. Odtud pak začali Burové, což byli zejména holandští, francouzští a němečtí protestanti, kolonizovat jih Afriky. Roku 1658 pak Holanďané získali na Portugalsku ostrov Cejlon.

V následujících 25 letech se pak Holanďanům podařilo získat celou oblast Indonésie pod kontrolu. Prvním silnějším státním útvarem, který si podrobili, bylo knížectví Goa na ostrově Celebes roku 1667. Poté ovládli roku 1681 Mataram a 1683 Bantam na Jávě. V polovině 17. století byla pozice Nizozemí jako koloniální mocnosti nejsilnější, v pozdějším období se již víceméně soustředilo na udržení získaných území. V 18. století pak Holanďané ztratili po válkách s Anglií a Francií některá svá území v Africe a Asii. Roku 1795 na nich Britové získali Kapské město, Cejlon a Malakku. Ostatní indonéské oblasti si však udrželi i po 19. století.

Na západě již Holanďané tak úspěšní nebyli. Po objevení Nového Světa uzavřeli Španělé své nové državy námořní blokádou. Proto Nizozemci, Anglie a Francie založili Západoindické společnosti, které usilovali o získání území, surovin a bohatství. Španělé si dělali nárok na celou Ameriku včetně Karibiku.

Holandská kolonizace byla zaměřena na oblast dnešního New Yorku. Ve službách holandské Východoindické společnosti hledal severozápadní cestu do Indie Angličan Henry Hudson, který roku 1609 objevil později po něm nazvanou řeku, protékající územím bohatým na kožešinovou zvěř. To sem po řadu let lákalo i přes nezájem Hudsonových zaměstnavatelů obchodníky s kožešinami. Rozmach kolonie nastal v roce 1621, kdy začala působit holandská Západoindická společnost. Jejím cílem sice nebylo osídlování, ale přepadávání a vylupování španělských obchodních lodí v Karibském moři, přesto však založila řadu obchodních a vojenských základen, mezi něž patřila i Fort Orange v ústí Hudsonu. Tato pevnost, založená roku 1624, se stala základem kolonie Nové Nizozemí, kde jako nejproslulejší středisko obchodu s kožešinami a tabákem postupně vyrostl Nový Amsterodam na ostrově Manhattanu, který vybudovali roku 1612 a v následujících několika desetiletích kontrolovali oblast okolí řeky Hudsonu a obchodovali s Irokézi (kožešiny). Roku 1664 ale Nový Amsterdam přešel do rukou Britů a ti tuto kolonii přejmenovali na Nový York.

Západoindická společnost zavedla v kolonii systém patronství, nesoucí některé rysy feudálních vztahů. Podnikatel, který na své útraty přepravil přes moře alespoň deset rodin, obdržel obrovský příděl půdy, jehož část pak osídloval závislými kolonisty. Správa Nového Nizozemí měla ráz autokratický, guvernér a jeho rada byli jmenováni společností, osadníci neměli zastoupení. Tyto poměry neumožňovaly rozvoj kapitalistických vztahů, omezovaly růst obchodní a průmyslové buržoazie i zemědělců a brzdily postup osídlení do vnitrozemí. Autokratický systém, malý zájem společnosti o toto území a trvalé nepřátelství s Indiány způsobily, že za několik desetiletí se Nového Nizozemí čítajícího jen 7 000 obyvatel snadno zmocnili Angličané.

Poněkud úspěšnější byli na jihu amerického kontinentu. V 17. století se uchytili spolu s Francouzy a Brity v Guayaně, kde vyrostla kolonie Surinam, kterou pak drželi i po celé 18. a 19. století.

Autorem tohoto textu je Viktor Fajta, student zimního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2005. Zveřejněno se svolením autora

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht