tisk této stránky

Opravné hnutí v církvi

Církev ovlivňovala celý život člověka, což bylo spjato s náboženskými obřady (křest, svatba, svěcení, pohřeb, odpustky, zádušní mše). Vše se platilo, což samozřejmě vyvolává odpor (nevoli). Církev byla rovněž jedním z největších feudálů (vlastnila neuvěřitelnou 1/3 veškeré půdy; nedotknutelné, nezcizitelné a nedělitelné půdy). Navíc dostávala půdu od panovníka, dary od feudálů a také odkazy ze závětí. Bohatne však i získáváním movitého majetku, hromadí drahocenné předměty a peníze.

Moc církve symbolizuje výstavba církevních staveb (kostelů, klášterů). Odpor vyvolával také prodej odpustků a svatokupectví (prodej církevních obřadů, a tím zisk církevního hodnostáře). Dochází k demoralizaci kněžstva a mnichů, čímž nastává rozpor mezi slovy Bible a činy.

I v církvi však nastala krize, a to ve formě papežského schizmatu (dvojpapežství). I v církvi existovala hierarchie (vyšší kněžství a nižší klér) - rozdíly v postavení, bohatství a v názoru na věc. V roce 1378 vzniklo papežské schizma, kdy existovali dva papežové (Avignonský a Římský). Proto byl v roce 1409 svolán koncil do italské Pisy, který měl ukončit papežské schizma. Koncil sesadil dosavadní papeže a zvolil nového, který však zemřel již v následujícím roce (1410), a tak po něm nastoupil Jan XXIII. Avšak dva sesazení papežové výsledky koncilu neuznali, a tak nastalo trojpapežství.

Tento stav trval až do Kostnického koncilu (1414 - 1418). Podnět ke svolání kostnického koncilu vydal římský král Zikmund; koncil měl provést církevní reformu, učinit opatření proti kacířům (mj. poprava Jana Husa) a měl řešit schizma. Byli donuceni odstoupit všichni tři papežové (Jan XXIII. uprchl, ale byl chycen, vrácen a donucen vzdát se). V roce 1417 byl zvolen nový papež - Martin V.

Kritika církve

Odpor proti církvi byl všeobecný. Život většiny církevních hodnostářů se značně lišil od života, který sami kázali. Probouzelo se znovu vědomí, že křesťanstvu je třeba pomoci reformami, aby byly odstraněny zlořády a povznesena úroveň náboženského života.

John Wycliff (Jan Viklef)

Čechy

V Čechách působili pod ochranou Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic nadšení kazatelé Konrád Waldhauser z Horních Rakous, farář při Týnském chrámu, a Moravan Jan Milíč z Kroměříže. K reformaci se svými teoretickými úvahami připojil i Matěj z Janova, který ve svých latinsky psaných spisech srovnával současný život církve s Biblí.

Díky českým studentům studujícím v Oxfordu (zejm. Jeronýmu Pražskému) se do Prahy dostaly spisy Jana Viklefa. Vyvrcholením české reformace bylo dílo mistra Jana Husa. Ten se narodil v roce 1369 v Husinci u Prachatic. Studoval na universitě, na fakultě svobodných umění a na fakultě bohoslovecké, stal se nakonec i jejím rektorem, zároveň však byl i kazatelem v Betlémské kapli v Praze. Ta byla založena roku 1391 pro hlásání Božího slova výhradně česky. Diskuse o Viklefových spisech rozdělila universitu na Husa, který byl společně s českými mistry pro reformu, a na německé profesory, kteří byli proti ní. V roce 1403 byl však většinou německých hlasů vydán zákaz 45 článků Viklefova učení a byly prohlášeny za kacířské.

Na naléhání příznivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, kterým změnil dosavadní zřízení pražské university. Tři hlasy, které dosud měli němečtí profesoři, byly dány českému národu, a třem ostatním národům patřil hlas pouze jediný. Němečtí profesoři i studenti z tohoto důvodu českou universitu opustili a založili novou universitu v Německu (v Lipsku). Počeštěním přestala mít však pražská universita mezinárodní povahu. Přívrženci reformy a koncilu v Pise dosáhli touto změnou převahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rektorem university.

Podobně jako Viklef požadoval Hus, aby veškerá církevní správa byla v souladu s Biblí, kterou přeložil do češtiny. Papežství považoval za lidskou instituci, která se ocitla v hluboké krizi. Reformovat církev viděl jako úkol světské moci. Kázal však, že každá vrchnost duchovní i světská, zatvrzele trvající v hříchu, ztrácí před Bohem svou moc, tj. poddaní nejsou vázáni ji poslouchat, ale právě naopak jako křesťané mají povinnost jí odporovat. Žádal, aby se církev vzdala světského majetku a vrátila se ke svému duchovnímu poslání. Tyto myšlenky uložil nejen do svých spisů psaných v latině a v češtině, ale seznamoval s nimi i prostý lid v Betlémské kapli. Jeho úvahy se dotkly celého tehdejšího společenského zřízení a změny, které z jeho úvah vyplývaly, měly přispět k duchovnímu i pozemskému povznesení lidu. Hus vzbudil ohromné společenské vření, jeho učení vešlo ve známost i v zahraničí.

Arcibiskup si vymohl na papeži bulu, která zakazovala kázání v Betlémské kapli a v dalších kostelech. Hus se však zákazu nepodrobil, arcibiskup ho proto dal do klatby a papež ho obeslal do Říma. V Praze zavládlo vzrušení, protože Hus byl již oblíbeným kazatelem a řady jeho přívrženců rychle rostly. I sám král Václav IV. působil u dvora papežského ve prospěch Husa, dokonce zabavil arcibiskupské statky, avšak jeho snaha byla marná. Když v roce 1412 Hus důrazně vystoupil proti odpustkové papežské bule, která byla dokonce veřejně spálena, rozhořčení stoupalo. Václav IV. již Husa přestal ochraňovat, protože z prodeje odpustků plynuly příjmy do státní pokladny. Vrcholu dosáhlo, když němečtí konšelé ve Starém městě dali popravit tři účastníky bouří proti odpustkům, kteří byli stoupenci Husovými velebeni jako mučedníci. Papež dal Husa do klatby, nařídil zbořit Betlémskou kapli a zastavit bohoslužby všude, kde by Hus pobýval. Nad Prahou byl vyhlášen interdikt. V listopadu roku 1412 Hus opustil Prahu.

Působil na Kozím Hrádku u Jana z Ústí a později na hradě Krakovci u Rakovníka. Na venkově neustal Hus ve své kazatelské a spisovatelské činnosti. Byl proto povolán, aby se zodpovídal přes Kostnickým koncilem, který byl z podnětu bratra Václava IV., Zikmunda, svolán na rok 1414. Hus se ale odebral do Kostnice až poté, co mu Zikmund svým glejtem zaručil bezpečnou cestu, pobyt na koncilu a návrat. Ve slyšení, které se mu před koncilem dostalo, nešlo však o volnou diskusi, ve kterou doufal, ale o pouhou výzvu, aby své učení odvolal. Proces, ve kterém byl Hus obviněn z kacířství a poté upálen, trval přes půl roku. Hus při něm projevil velkou statečnost a mravní sílu. Odmítl své učení odvolat a vyžadoval důkazy pro své obvinění. Chtěl se podrobit pouze slovu Božímu, nikoli autoritě koncilu. Hus se sám rozhodně nepovažoval za kacíře, ale naopak za věrného křesťana a příslušníka církve. 6. července 1415 byl však odsouzen a upálen jako kacíř.

Pokračování české historie si můžete přečíst zde.