Velká Francouzská revoluce

Počátek Velké francouzské revoluce

(Pozn.: tento text je pokračováním kapitoly VFR - Situace před revolucí)

Král se zmírnil, odvolal vojska a přijal trikolóru za symbol revoluce. Vzniklé komuny (obecní rady) převzaly moc za královské úředníky v královských správních orgánech. Na venkově vypukla selská válka proti feudálům, panoval tam „velký strach“ privilegovaných, protože docházelo k vypalování jejich obydlí či dokonce zamordování feudálů samých. Poddaní odmítali plnit své povinnosti, odmítali odvádět daně. Vznikly Národní gardy, což byli ozbrojení dobrovolníci připraveni prosadit ústavu. Jejich vůdcem se stal markýz La Fayette (hrdina Americké revoluce), docházelo k emigraci šlechty (do Říše).

Čtvrtého srpna Národní shromáždění zrušilo feudalismus, byla zrušena daňová privilegia prvního a druhého stavu, zajištěna rovnost před zákonem, byla zrušena robota za výkup, zrušena práva vrchnosti vůči poddaným, zrušeny byly rovněž některé daňové závazky. Byla zrušena odúmrť (po vymření rodu po mužské linii půda propadla vrchnosti), ale odvádění nájemného za půdu zůstalo.

26. srpna byla přijata deklarace lidských a občanských práv. Vycházela z názorů Montesquiea, Rousseaua, i z americké ústavy. Představovala zaručení svobody, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Poprvé v historii prosazovala zásadu, že lid je zdrojem veškeré moci, a tudíž má nárok na odpor proti vládě. Král byl nucen podepsat deklaraci (2. vlna emigrace šlechty) a musel též přesídlit do Paříže.

V letech 1789-1791 Národní shromáždění přijímalo různé zákony, jak daňové, tak správní. z daňových zákonů např. byla odstraněna vnitřní cla, zkonfiskován církevní majetek, církev byla podřízena státu, duchovní museli přísahat na ústavu (tím se z nich stali tzv. „přísežní kněží“), a ti, co odmítli přísahat na ústavu, byli nuceni emigrovat (= „nepřísežní kněží“.) Ze správních zákonů byla uzákoněna například decentralizace státní správy, Francie byla rozdělena na 83 nových správních i hospodářských jednotek - tzv. departmány. Vnitřní problémy Francie však přetrvávaly (hlavně ekonomické problémy), přetrvávaly též náboženské spory.

V červnu 1791 se Ludvík XVI. pokusil o útěk. Byl však poznán v jednom hostinci, ve kterém se zastavil - měla to být poslední zastávka před opuštěním Francie. Byl poznán podle své podobizny na minci. Ve vztahu ke králi se projevovaly spory mezi radikálními a umírněnými směry. Radikální chtějí krále sesadit, umírněné směry (Národní shromáždění zastupující liberální buržoazii) se chtějí s králem dohodnout na kompromisu.

Dne 3. září roku 1791 byla přijata ústava. Francie se tím stala konstituční monarchií, politická moc byla rozdělena na výkonnou moc, kterou představoval král, zákonodárnou moc, kterou představovalo Národní shromáždění (bylo voleno na dva roky, zástupci voleni podle majetkového cenzu) a na soudní moc, kterou tvořili volení soudci. Tato ústava zajišťovala sice moc buržoazii, ale nezajistila plná práva dělnictvu ani otrokům v koloniích.

V září roku 1791 Ludvík XVI. přísahal věrnost ústavě a tím se rozešla konstituanta (Ústavodárné Národní shromáždění). Na politické scéně se objevilo několik politických klubů. Nejdůležitější byli Jakobíni, Kordiliéři a Girondisté. Vůdcem Jakobínů byl Robespierre. Jakobíni se nazývali podle kostela, ve kterém se společně scházeli. Mezi Jakobíny patřila radikální inteligence a střední buržoazie. Vůdci Kordiliérů, neboli společnosti lidských práv, jak se nazývali, byli Marat a Danton. Kordiliéři vydávali noviny nazvané Přítel lidu. Mezi Girondisty se řadila liberální buržoazie, obchodníci, finančníci a průmyslníci. Tyto politické kluby spolu soupeřily o moc v Národním shromáždění.

Zatím v emigraci (hlavně Porýní s centrem v městě Koblenz a Rakouské Nizozemí (pozdější Belgie)) byla za podpory Rakouska a Pruska přijata Pilnická deklarace, která říkala, že cílem emigrace je obnovit ve Francii monarchii, a to i vojenskou silou.

I nad Francií se houpala myšlenka na válku. Hlavními propagátory války ve Francii byli Girondisté, kteří chtěli touto cestou definitivně zlikvidovat plány emigrace a zároveň posunout hranici Francie s Německem na Rýn. Válku podporoval i král, ale z opačného důvodu. Král doufá v porážku revoluční Francie a tím ve změnu poměrů a ke znovunastolení jeho absolutistické vlády. A tak na jaře roku 1792 Francie vyhlásila Rakousku válku. K Rakousku se přidala Anglie a Španělsko, a tím vznikla první protifrancouzská koalice. Koalice pronikla na Francouzské území. Ta ale na válku nebyla příliš připravena. Panoval zde nedostatek zbraní a hlavně vojáků, což vedlo k vyhlášení hesla „vlast je v nebezpečí“, čímž byli do armády voláni dobrovolníci.

V srpnu 1792 v Paříži vypukla revoluce rovnosti. Byl hledán viník všeho špatného. Onen viník byl nalezen v králi, který byl záhy sesazen a zajat. Tím ve Francii skončila monarchie a moc převzala komuna (revoluční výbor), kde měli hlavní zastoupení řemeslníci.

Postup interventů byl dne 20. září 1792 zastaven u Valmy. Velkou roli zde sehrála Marseillaisa [Marsejéza], „píseň od Rýna“, kterou vymyslel voják v porýnských oddílech (Rouget de Lisle). Francouzi obsadili levý břeh Rýna, Rakouské Nizozemí (později Belgie). Všude kam přicházejí, zavádějí revoluční změny. Byl vydán Dekret o zrušení monarchie, čímž byl zrušen feudalismus a zaváděna svoboda.

22. září 1792 - Vyhlášení republiky

Rok 1792 také revolucionáři nazývali rokem 1, protože to byl první rok revoluce. Byl zaveden revoluční kalendář; všeobecně hlasovací právo a zvolen nový zákonodárný sbor, konvent. V něm měly zastoupení 3 hlavní strany, a to Girondisté, Lemarais (bahno) a Jakobíni. V letech 1792 - 1793 měli převahu Girondisté (II. fáze revoluce); král byl odsouzen k trestu smrti, byla totiž objevena „železná skříňka“, ve které měl král korespondenci s cizinou, a protože představoval naději pro kontrarevoluci, musel být popraven. (21. ledna 1793) Girondisté stáli v čele armády, ve vedení války byli však neúspěšní, byli též neschopní řešit vnitřní problémy (problémy se zásobováním, aj. hospodářské problémy). Ve Vendeé vypukly protirevoluční vzpoury, většina problémů se začala řešit revolučním terorem, kterému zpočátku podléhal skoro jen 1. a 2. stav.

Na přelomu května a června 1793 byli Girondisté svrženi povstáním (III. fáze revoluce). V letech 1793 - 27. 7. 1794 (9 thermidor) vládli Jakobíni. Období jejich vlády se nazývá Jakobínská diktatura. Jakobíni vytvářejí silnou ústřední vládu, centralizují moc, zavádějí výbory a komise, nejdůležitější byl například výbor pro veřejné blaho (Robespierre; zásobování, válečná výroba, obrana země, zahraniční politika) nebo výbor veřejné bezpečnosti (bojoval s nepřáteli revoluce). Jakobíni se snažili udržet rovnováhu sil; zavedli reformy (zásah do vlastnických vztahů) - na venkově rozprodali emigrantské a občinové půdy drobným rolníkům, byla zrušena feudální práva a povinnosti bez náhrady. Ve městech byla zavedena všeobecná maxima cen zboží denní potřeby (potraviny), ale byla zavedena i všeobecná maxima mezd. Jakobíni podali také návrh na novou ústavu, která obsahovala občanské svobody, všeobecné volební právo a právo na práci. Nebyla však realizována, měla se totiž stát skutečností až po revoluci.

Ve Vendeé vypukla občanská válka. Girodnisté podněcovali vzpoury proti Jakobínům (v 60ti departmánech); proti Jakobínům stáli též Royalisté. Válka dále pokračovala neúspěšně, do země pronikala cizí vojska, kde se spojovala s domácí kontrarevolucí. V říjnu 1793 byla popravena královna Marie Antoineta (dcera Marie Terezie). Jakobíni řešili problémy jen vystupňováním revolučního teroru - „rudý teror“. Snažili se posílit svoji vládu a odstranit opozici, teror postihoval i III. stav. Pod gilotinou skončil i Danton - „revoluce požírá vlastní děti“. Robespierre se snažil zavést „novou republikánskou morálku“, což souviselo se zaváděním kultu nejvyšší bytosti (kultu rozumu). Tím si znepřátelil i věřící. V konventu nastaly spory o moc, odpor proti Jakobínům stále vzrůstá.

27. 7. 1794 (9. thermidor) byli Jakobíni svrženi, Robespierre spolu se svými přívrženci zatčen (asi 20) a příští den bez soudu popraven. s terorem byl spjat i Marat (byl zavražděn venkovskou dívkou Charlottou Cordeiovou jehlicí do vlasů).

4. thermidorská reakce, období direktoria (1794 - 1799)

V tomto období se k moci dostala buržoazie, která zbohatla za revoluce (Bahno, Girondisté). Byly rušeny revoluční orgány a zaveden teror proti Jakobínům (včetně poprav) „bílý teror“. Byl zakázán a zrušen klub Jakobínů, bylo rušeno řízené hospodářství, zrušena maxima (to způsobuje růst ceny potravin a tím pokles hodnoty peněz). Nastává pohodlnější život (salóny, společenský život, výstřední móda, uvolnění mravů).

Roku 1795 se konala velká povstání lidu. Lidé vtrhli do konventu a žádali chléb a ústavu z roku 1793. Povstání byla potlačena vojskem; následovaly popravy nebo deportace na galeje, proti vládě se bouřili royalisté a lid. Téhož roku (1795) byla přijata ústava, kde bylo zrušeno všeobecné hlasovací právo a zaveden cenzus (volební právo asi 25 000 mužů - z 25 000 000 Francouzů). Dochází k centralizaci moci; do departmánů přicházejí zástupci vlády (komisaři, úředníci). Byla posílena výkonná moc (pětičlenné direktorium) nad zákonodárnou mocí. Zákonodárnou moc tvořila rada pětiset a rada starších. Direktorium ale nemělo oporu v lidu, jejich moc se udržovala pouze pomocí armády a policie. Taktéž roku 1795 dochází k potlačení povstání royalistů (poručíkem dělostřelectva Napoleonem). Direktorium vyhlásilo, že kdo bude obhajovat monarchii nebo ústavu z roku 1793, bude zastřelen.

Roku 1797 bylo odhaleno spiknutí rovných (řemeslníci, střední buržoazie). Vůdcem tohoto spiknutí byl Gracchus Babeuf, který tvrdil že revoluce přinesla výhody jen bohatým a měla by pokračovat, aby byla odstraněna nerovnost. Požadoval společné vlastnictví výrobních prostředků (rovnostářství). „boj sytých a hladových“ „boj patricijů a plebejů“. Spiknutí však bylo prozrazeno a Babeuf popraven.

Zahraniční politika v období direktoria

Vláda se snažila přenést problémy z vnitřních problému na zahraniční, vojska vítězila, což vládě dodávalo prestiž; Francie anektovala budoucí Belgii, ovládla břeh Rýna a r. 1796 začala válčit proti Itálii. Vznikly tzv. sesterské republiky (území závislé na Francii, Francie jim přinášela svobodu, republikánskou ústavu, byly zde rušeny feudální povinnosti, zaváděny demokratické svobody - svoboda tisku, shromažďování,...) v severní Itálii byli přijímáni jako osvoboditelé od nadvlády Habsburků, vznikla zde Ligurská republika (s hlavním městech Janovem); pod Alpami vytvořili Cisaplinskou republiku (s hlavním městem Milánem); vznikly i jiné „satelitní“ republiky pod nadhledem Francie (Římská republika = papežský stát; Parthenská republika s hlavním městem Neapol; Helvétská republika ve Švýcarsku, Batávská republika v Belgii - zde vládl Napoleonův bratr Gerome).

Roku 1797 byla podepsána mírová smlouva mezi Itálií a Francií v Campo Formiu; Rakousko bylo nuceno uznat svoje ztráty ve prospěch Francie; Rak. ztratili Lombardii, Belgii a Porýní. Dobytá území byla drancována Francouzskými vojsky, byla loupena umělecká díla. Francouzský boj se změnil z defenzivního na ofenzivní (velitelem Italského tažení byl Napoleon).

Posledním protivníkem Francie zůstala Anglie. Napoleon byl proto vylodit se v Anglii; pak také jí ublížit ovládnutím Indie (Indie = „perla mezi anglickými koloniemi“). Prvním krokem bylo přerušení spojení Anglie a Indie. Napoleon tedy podnikl tažení do Egypta a Sýrie; zde nejprve zvítězil v bitvě „pod pyramidami“, pak se ale začaly projevovat problémy (obtížné spojení s Francií, podnebí, nemoci). Společně s vojáky Napoleon přivezl do Egypta vědeckou expedici, která zde začíná studovat starověkou kulturu, došlo k objevení ROSETTSKÉ DESKY, která se pro mladého Jeana Francoise Champolliona stala klíčem k rozluštění hieroglyfů. Francouzi jako vojáci byli však poraženi v bitvě u Akkry a Francouzské loďstvo prohrálo též bitvu u Aleukínu (admirál Nelson). Roku 1799 byla rozpoutána nová válka, která učinila silnou vládu naléhavou; skupina v čele s Abbé Sieyčsem (+ Fouchč - ministr vnitra; Talleyrand) vyzdvihla zásluhy Napoleona, který byl ideální pro zorganizování silné výkonné moci.

9. listopadu 1799 (18. brumaire) Napoleon učinil převrat; spojil se se svými občanskými spojenci a získal úplnou moc. Vládl 15 let - nejprve jako první konzul, pak jako konzul na doživotí, nakonec jako císař. Napoleonův převrat znamená konec Velké Francouzské revoluce .

Význam Velké Francouzské revoluce

- politicky a ekonomicky sjednotila zemi
- zbavila Francii provincialismu starého režimu
- otevřela síly tržní ekonomice
- vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu
- byla vzorem pro ostatní státy
- otevřela tzv. „Pandořinu skříňku“