tisk této stránky

Francie za vlády Napoleona

Roku 1802 se Napoleon stává konzulem na doživotí, byla přijata nová ústava - Francie je formálně republikou, je posílena centralizace státní moci, zrušena volená samospráva, do čela departmánů jsou jmenováni úředníci. Cílem Napoleona bylo ukončit války, využil vystoupení Rusů z protifrancouzské koalice (v čele Ruska generál Suvorov: „těžko na cvičišti, lehko na bojišti!“ - tažení do Itálie). Roku 1800 Napoleon porazil Rakušany u Marenga a dalším tažením ohrožoval Vídeň. To vedlo k podepsání míru s Rakouskem, Rakousko uznalo Italské sesterské republiky a uznalo i předchozí anexe. Roku 1802 byl uzavřen mír s Anglií; ta uznala Francouzskou republiku, ale rozpory trvaly.

Napoleon se snažil upevnit také vnitřní poměry. Toto upevnění bylo spjato s potlačením zbytku opozice (zejména Jakobínů). Roku 1801 byl podepsán konkordát s papežem (náboženský smír), došlo k obnovení vlivu katolické církve, ale církev byla podřízena státu, církevní hodnostáři museli přísahat věrnost státu. Zabavený majetek se nevracel; církev byla placena státem.

Roku 1804 byl vydán Code civil (občanský zákoník), který byl vzorem pro Evropu; potvrzoval zrušení feudálních závazků, stanovoval nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zrušení šlechtických titulů a majetkové změny. Dále zaváděl řád čestné legie; vyjadřoval zájmy buržoazie, stanovil pravidla kapitalistické společnosti, posiloval autoritu otce jako hlavy rodiny.

Napoleon dále zavedl přísný policejní režim (tajná policie) a cenzuru. Podporoval rozvoj hospodářství, zavedl moderní školskou soustavu (vychovávající odborníky a loajální občany). Zavedl daňový systém; podporoval umění a vědu.

Od roku 1803 vedl Napoleon dobyvačné války: prokázal své vynikající vůdcovské schopnosti, vyřadil Anglii z světového velmocenského soupeření, získal hegemonii Francie nad celou Evropou, roku 1805 zvítězil v bitvě tří císařů u Slavkova - Alexandr I. (rus.), František II. (rak.) a Napoleon (franc.). Téhož roku byl však poražen na moři u mysu Trafalgar (vyhrál anglický admirál Nelson). Touto bitvou získala Anglie nadvládu nad mořem. Napoleon se snažil vyčerpat Anglické hospodářství.

Roku 1806 byl v Berlíně vyhlášen kontitentální systém, ve kterém se Napoleon snažil oddělit Anglii od Evropských trhů, blokoval evropské přístavy, nutil dobyté a závislé země k odmítání obchodů s Anglií, podporoval pronikání francouzského zboží na Evropský trh, povzbudil kontinentální výrobu. Téhož roku byl vytvořen Rýnský spolek (jižní část Německa připadla Francii) {r. 1806 zanikla Svatá Říše Římská Národa Německého}

Roku 1807 Anglie odpověděla blokádou Evropského zboží, nutila neutrální lodě zastavovat v britských přístavech. Vznikly také další konflikty, které způsobily 2. válku za nezávislost v USA (1812). Začala též válka Napoleona s Ruskem. Roku 1810 již hegemonie Francie zahrnovala téměř celou Evropu. Napoleon zrušil Svatou Říši Římskou Národa Německého (1806), donutil císaře Františka, aby se zřekl svého titulu; zmenšil území Pruska (v bitvách u Jeny a u Anerstädtu), zrušil nevolnictví v Prusku a jeho poražením zpochybnil mýtus o neporazitelnosti Pruska. Vybudoval porýnskou konfederaci, zjednodušil roztříštěnost Německa, obnovil samostatnost Polska (velkovévodství Varšavské), porazil Rakousko u Wagramu (1809) - Prusko, Rusko, Dánsko a Švédsko aliančně spojil s Francií.

V červenci 1812 velká armáda (600 000 Francouzů) začala tažení do Ruska, protože to porušilo blokádu a uvalilo cla na francouzské zboží. Napoleon se snažil dobýt Rusko a proniknout do Indie, čímž by pokořil Anglii. Ruská armáda vedená maršálem Kutuzovem vtáhla Napoleona dovnitř Ruska bez rozhodujícího vítězství a ten po oboustranně krvavé bitvě u Borodina vstoupil do Moskvy. Tam čekal na uzavření míru (od cara), tak se však nestalo a car nechal Napoleonovi Moskvu zapálit nad hlavou. Kutuzov čekal vedle Moskvy a když se Napoleon rozhodl ustoupil, ruská armáda ho nutila jít po stejných cestách po kterých přišel (ty byly už vydrancované). Navíc tam panovala „ruská zima“, neměli dostatek jídla. V říjnu 1812 Kutuzov učinil na Napoleona poslední útok (na řece Berizině), z velké armády zbylo jen asi 30 000 vojáků (5 %).

Vlastenecké hnutí v Rusku proti Napoleonovi však nebylo jediné. Probíhalo také ve Španělsku, v Prusku, Westfálsku a v Rakousku. Nejhorší z těchto hnutí bylo ve Španělsku, kde probíhala 6 let guerilla (partyzánská válka). Napoleon si myslel, že 20 000 vojáků je udrží, ale Španělsku pomohla Anglie (armáda v čele s Wellingtonem), roku 1814 byla napadena i jižní Francie. Války ve Španělsku vytvořili národní cítění v jižní Americe a také tamní osvobozenecký boj.

Roku 1813 byl Napoleon poražen v bitvě u Lipska (Rakouskem, Pruskem a Ruskem). Ještě před bitvou rakouský ministr hrabě von Metternich chtěl udržet Rusko co nejdále, a bál se pruského nacionalismu, a tak Napoleonovi nabídl Rakouské Nizozemí a všechno od levého břehu Rýna. To však Napoleon odmítl s tím, že chce buď všechno, nebo nic. (a tak neměl nic).

V dubnu 1814 Napoleon odstoupil, byl zajat a odvezen na ostrov Elbu, byl mu ponechán titul císaře a důchod 2 miliony franků ročně. Vítězné mocnosti za pomoci Talleyranda (předního představitele Napoleonova režimu) restaurovali Bourbony - obnovili bourbonskou dynastii (Ludvík XVIII. - bratr Ludvíka XVI.). Ten podepsal v květnu 1814 mírovou smlouvu s Evropou (1. pařížský mír) - Francie byla vrácena do předrevolučních hranic.

Ludvík XVIII. potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův zákoník, vydal ústavní chartu (=> dvoukomorové shromáždění vedené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků). Do Francie se vraceli emigranti, kteří chtěli restituci a návrat starého režimu a postavení.

Roku 1815 Napoleon s 2000 vojskem vstoupil do Francie, cestou do Paříže se jeho armáda značně rozrostla; Ludvík uprchl do Belgie; Napoleon prohlásil že byl znovu povolán „jednomyslným přáním národa“. Spojenci se sešli ve Vídni a označili Napoleona za nepřítele; ten zatím ve Francii zavedl liberálnější režim s většími osobními svobodami („stodenní císařství“). V červnu 1815 byl však poražen spojeneckými pruskými silami pod vedením gen. Blücherema a britskými silami pod velením Wellingtona u Waterloo. Napoleon odstoupil a byl odvezen na ostrov sv. Heleny (v jižním Atlantiku), kde roku 1821 zemřel.

V roce 1815 byl uzavřen nový mír s Francií, ta byla nyní zatížena reparacemi, hranice se vrátily do roku 1790 a navíc musela na svém vydržovat cizí armádu. (Druhá restaurace Bourbonů).