tisk této stránky

Krize koloniálního systému

Válka otřásla také koloniálními panstvími evropských mocností, kde byl veden národně osvobozenecký boj (právo národu na sebeurčení, demokracie; nacionální tendence). Válka způsobila přerozdělení kolonií (Versaillesko - Washingtonský systém).

Mongolsko bylo pod sovětským vlivem díky pomoci vyhnání Japonců Rudou armádou. Roku 1924 po smrti posledního chána byla vyhlášena MONGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA. (Tím vznikl druhý socialistický stát na světě.) Vůdci Mongolska uvnitř byli Čojbalsam a Süchbátar.

Čína byla nejednotná, jednotlivé oblasti byly v rukou vojenských velitelů. Byly zde ještě přežitky feudalismu a pronikaly sem velmoci (hlavně Japonsko). V čele protinárodního hnutí byla strana národní buržoazie a inteligence (Kuomintang). V čele stáli Sunjásten a Čankajšek. Cílem komunistické strany Číny, vedené Mao-ce-tungem, bylo sjednotit stát. Rozpoutala se zde tedy občanská válka mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem. Roku 1928 Čankajšek vyhlásil Národní vládu v Nankingu. O tři roky později (1931) do Číny vpadli Japonci, pronikli do Mandžuska a vytvořili zde loutkový režim (vazalský stát závislý na Japonsku = Mandžukuo). V čele stál poslední čínský císař Pchu-ji.

V Indočíně, francouzské kolonii, stál v čele boje Ho-Či-Min. Také Indonésie byla proti evropské nadvládě. Zde proti Nizozemcům vystoupil Sukárno. Indie za války podporovala Británii, která slíbila učinit zde reformy, samosprávu a udělit status dominia. Po válce se tak však nestalo, ba dokonce se Británie snaží posílit svůj vliv v Indii. V roce 1919 Angličané tvrdě zasáhli - (střelbou do demonstrantů) do pokojné demonstrace u Amritsaru. V čele indického boje stanul Mahatma Gándhí (pseudonym; znamená velká duše). Byl zastáncem boje v duchu indické filozofie (pasivní odpor a občanská neposlušnost; bojkot všeho anglického - zboží, zákonů, úřadů, ..). Několikrát se také dostal do vězení. Džaváharlál Nehrú, spolupracovník Gándhího se stal představitelem politické strany Indický národní kongres. Ačkoliv dosáhla jisté autonomie (1937), Indie se stala plně nezávislou až 15. 4. 1947. O rok později byl Gándhí zavražděn muslimským fanatikem.

Také Turecko bylo pod kontrolou Británie. Do čela Národní revoluce se zde postavil Mustafa Kemal Paša zvaný „Atatürk“ (otec Turků) . Roku 1923 se Turecko stalo republikou; probíhá zde modernizace země a četné reformy. Prezidentem (diktátorem) se stal Atatürk. V bývalé Persii, dnešním Íránu, došlo roku 1921 k vojenskému převratu a Írán získal nezávislost na Anglii. V čele stál plukovník Réza Chán Páhlaví (později nastolil osobní moc). Afghánistán byl již od konce 19. století pod nadvládou Britů. I ten získal nezávislost (1919). Problémem zde ale byl Islámský feudalismus (život podřízený islámu). Britský protektorát Egypt získal nezávislost roku 1922 a stal se královstvím v čele s králem Saúdem I. Sýrie a Libanon se osamostatnili povstáním a vyhlášením nezávislosti na Francii až koncem 20. let. Saúdská Arábie získala nezávislost v polovině 20. let, Irák roku 1920 (stále se zde však udržuje vliv Británie).

Na území Palestiny Britové za války vydali Belfourovu deklaraci, ve které slíbili, že se Palestina stane domovem Židů a začali sem Židy stěhovat. Již v této době však nastaly mezi Palestinci a Židy problémy. Chaim Weitzmann, vůdce sionistického hnutí, chce Židům zajistit právo na vlast (bojem).

Také v Africe začíná boj za osvobození, je však potlačen (většina států zde vzniká až v r. 1960).

Latinskoamerické státy (Brazílie, Argentina, Chile a Mexiko) za války zbohatly (dodávaly suroviny dohodě). Po válce sem začínají pronikat Američané (Amerikanismus). Pod tlakem USA se mnohé země orientují na monokultury a těžbu surovin. Tyto země se stávají hospodářsky závislé na USA (neokolonialismus). Poměry jsou zde stále vnitřně nestabilní a střídají se zde vojenské diktatury.