Koncentrační tábory

Koncentrační tábory – nástroj totalitní moci sloužící k izolaci a likvidaci odpůrců režimu či nepohodlných skupin obyvatelstva. V roce 1934 je J. Goebbels nazval „tábory určenými k převýchově protispolečenských živlů těmi nejhumánnějšími prostředky“, ve skutečnosti byly místy nejstrašnějšího mučení a vražd. Postupně se staly nástrojem holocaustu. V roce 1939 existovalo v nacistickém Německu šest koncentračních táborů, za války jejich počet výrazně stoupl. Nejznámější jsou Buchenwald, Dachau, v Polsku vyhlazovací tábory Majdanek, Treblinka a Osvětim. Počet obětí nelze přesně zjistit, odhaduje se na milióny.

Majdanek

Koncentrační tábor Majdanek (foto z 24. 6. 1944) - Konzentrationslager der Waffen SS Lublin - předměstí Lublinu, Polsko

Koncentrační tábor Majdanek (foto z 24. 6. 1944) – Konzentrationslager der Waffen SS Lublin – předměstí Lublinu, Polsko

O zřízení táboru v Lublinu rozhodl H. Himmler při své návštěvě města koncem července 1941. Provedením svého záměru pověřil Udilo Globočnika, vedoucího policie a SS v distriktu Lublin. V jeho nařízení mimo jiné zní : Pověřenec RFSS zřizuje tábor pro 25-30 tisíc vězňů k nasazení do dílen a na stavby SS a policie. V táboru budou tvořeny vedlejší tábory po stanovištích.

Nový tábor, obecně zvaný Majdanek, byl vybudován na jihovýchodním okraji města Lublinu u státnice (dálkové silnice) Zamosc a Lvov. Tato poloha úzce souvisela s hospodářsko-politickými plány nacistů s lublinským regionem. Byl to nejvzdálenější, na východ orientovaný tábor. Původní koncept, v němž byla předpokládaná rozloha o 270 ha, byl pozměněn a zvětšen na 516 ha. Na této ploše měly být baráky s celkovou kapacitou asi 250 000 vězňů. Mimo to byly plánovány správní budovy, hospodářská zařízení a dílny. Válečné porážky Němců vedly ale ke zmírnění těchto plánů. V letech 1941-1945 byla proto realizována přibližně jen jedna pětina původního záměru.

Výstavbou tábora byla pověřena Centrální stavební správa, Waffen SS a policie Lublin. Byla kompetentní k uskutečnění investičních plánu. Stavební práce organizovala a koordinovala „Stavební správa zajateckého tábora Lublin“, později „Stavební správa táboru Lublin“, která zodpovídala za provedení pracovní síly, rozdělovaní stavebního materiálu a dozor. Jejími vedoucími a hlavními staviteli tábora byli SS Untersturmführer Fischer a Untersturmführer Müller.

V poměrně krátké době bylo v tábore zřízeno na 280 různých objektů. Byly to : Budovy pro vězně, správní a hospodářské a výrobní budovy, vyhlazovací zařízení – plynové komory a krematoria, dále zařízení pro zajištění tábora – oplocení, strážní věže a strážnice. Kromě toho bylo položeno 25 418 m vodního a kanalizačního vedení a vybudováno 4 050 m štěrkových cest.

Centrální část tábora tvořily vězeňské budovy postavené na tzv. polích. Jedno pole byl 6 ha velký obdélník obklopený dvojitým plotem z ostnatého drátu pod vysokým napětím. Kolem šesti vězeňských polí bylo zřízeno 18 strážních věží, kde měli SS-mani nepřetržitou hlídku. Na každém poli stálo ve dvou řadách 24 budov, mezi nimi byl Appelplatz se šibenicí uprostřed. Vně vězeňských polí byla zbudována část pro masové vyvražďování, dále hospodářské budovy využívané jako dílny a sklady, ubytování pro SS, domy pro velení tábora a kasárny. Všechny budovy byly ze dřeva, s výjimkou velitele tábora a v předpolí tábora stojící jednopatrové budovy – tzv. Bílého domu. Ve vězeňské části bývalého tábora jsou dochovány budovy na poli III, oplocení pěti polí a strážní věže. Naproti tomu stojí ve výši dvora dodnes dochované plynové komory, spojené se stříhárnou, za polem V je krematorium, jehož dřevěná nástavba byla poté, co ji nacisté při rozpouštění tábora vypálili, znovu obnovena. Dochováno kromě toho zůstalo i mnoho hospodářských budov, které byly postaveny u silnice podél vězeňských polí a dnes jsou v nich umístěny výstavy. Z budov SS jsou zachovány kasárna dozorkyň, správní budova a již zmíněný „Bílý dům“. Průběh všech silnic a příkopů na území Památníku odpovídá původního stavu. Pozoruhodná je především tzv. černá cesta, vedoucí od pomníku směrem k plynovým komorám, po niž byly vedeny transporty vězňů do tábora. Na tuto cestu byly položeny části zničených náhrobku ze židovských hřbitovů. Ze stejné doby pochází i zásobováni vodou a kanalizační síť Památníků.

Území bývalého tábora s dalšími táborovými relikty bylo převzato Státním muzeem v Majdanku, které bylo zřízeno z rozhodnutí Polského výboru národního osvobození na podzim r.1944. Podle zákona Sejmu Republiky Polsko z 2.července 1947 má zůstat památníkem utrpení pro následující generace.

Osvětim

Konzentrationslager Auschwitz (Osvětim) byl komplex nacistických koncentračních táborů v Němci okupovaném Polsku (Osvětim - Auschwitz, Březinka - Birkenau)

Konzentrationslager Auschwitz (Osvětim) byl komplex nacistických koncentračních táborů v Němci okupovaném Polsku (Osvětim – Auschwitz, Březinka – Birkenau)

Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oswiecim. První vězňové – především Poláci věznění z politických důvodů – sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis „Arbeit macht frei!“, který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.

Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito „lékaři“ experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.

V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II – Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 – 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci – většinou pro německé firmy.

Osvětim se stala jedním z táborů, kde probíhalo masové vyvražďování Židů. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu H. příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B – látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.

Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.

Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.

Fronta nic netušících lidí směřujících k plynové komoře a krematoriu

Fronta nic netušících lidí směřujících k plynové komoře a krematoriu

Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit – vyhlazení prací.

Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.

Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.

Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického „konečného řešení židovské otázky“, symbolem nelidskosti a genocidy.

Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf H.. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 – 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.

Tento článek vzniknul v rámci zimního semestru 2005-2006 e-learninového kurzu e-semestr dějepis.com. Jeho autorkou je Petra Hynková.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht