Marie Terezie

Není mnoho význam­ných žen v české his­to­rii, o kte­rých by se toho dalo mnoho napsat. Tou nej­slav­nější byla beze­sporu arci­vé­vod­kyně rakouská, krá­lovna česká a uher­ská Marie Tere­zie, jediná vlád­kyně na čes­kém trůně. Je také ozna­čo­vána za císa­řovnu, ale byla pouze man­žel­kou Fran­tiška I. Ště­pána Lotrin­ského, který byl zvo­len za řím­ského císaře 13. září 1745. Celým jmé­nem se jme­no­vala Marie Tere­zie Wal­burga Amá­lie Kristýna.

Marie Tere­zie se naro­dila 13. května 1717 jako nej­starší dcera Karla VI.  a Alž­běty Kris­týny Brun­švické. Jejich jediný syn však zemřel jako nemluvně a vzhle­dem k tomu, že se krá­lov­skému páru neda­řilo zplo­dit dal­šího syna (měli tři dcery), pro­sa­dil Karel VI. prag­ma­tic­kou sankci, která udě­lala z Marie Tere­zie dědičku habsbur­ských zemí.

Již od mládí byla Marie Tere­zie vycho­vá­vána Jezu­ity, kteří ji učili hlavně nábo­žen­ství, dějiny, fran­couz­štinu, latinu a něm­činu. V šesti letech poznala svého budou­cího chotě Fran­tiška Ště­pána, kte­rému bylo tehdy pat­náct let. Karel VI. si jej velmi oblí­bil, viděl v něm syna, kte­rého neměl. Fran­ti­šek Ště­pán požá­dal Marii Tere­zii o ruku 31. ledna 1736, svatba se pak konala 12. února téhož roku.

Marie Tere­zie nastou­pila na trůn po smrti svého otce 20. října 1740. Stala se tak panov­nicí nad habsbur­skými zeměmi, arci­vé­vod­kyní rakous­kou, vévod­kyní lotrin­skou a vévod­kyní tos­kán­skou. Počá­tek jejího vlád­nutí nebyl lehký. Pro­blémy neměla jen s okol­ními zeměmi, na které si činila nárok, ale také uvnitř Rakouska, kde v někte­rých oblas­tech nepo­va­žo­vali za dobré, aby jim vládla žena. Po čase se situ­ace uklid­nila a Marie Tere­zie se mohla věno­vat dal­ším záležitostem.

V letech 1740 až 1763 se ode­hrá­vali tzv. „války o rakouské dědic­tví“. Jed­nalo se o tři válečné kon­flikty o nástup­nic­tví na habsbur­ském trůnu mezi Marií Tere­zií a jejím sou­sedy Prus­kem, Bavor­skem a Fran­cií. Hlav­ním důvo­dem války bylo odmí­tání prag­ma­tické sankce a Marie Tere­zie jako násle­dov­nice trůnu a také náro­ko­vání prus­kého krále Frid­ri­cha II. na slez­ská území. Proto jsou první dva kon­flikty také nazý­vány jako „slez­ské války“ a třetí kon­flikt jako „sed­mi­letá válka“.

První slez­ská válka byla vedena v letech 1740 – 1742. Prusko si náro­ko­valo Slez­sko, Bavor­sko Čechy a Rakousko a Sasko Moravu. Měli pod­poru Fran­cie, které nešlo o žádná území, pouze zau­jí­mala pro­ti­habsbur­ský postoj. V roce 1741 byla obsa­zena Praha a bavor­ský vládce se nechal koru­no­vat na čes­kého krále. V roce 1742 při­šla Marie Tere­zie o Horní a Dolní Sasko.

Druhá slez­ská válka se vedla v letech 1744 – 1745, kdy byla Praha opět v oble­žení a dochá­zelo k dran­co­vání. V roce 1745 byl uza­vřen v Dráž­ďa­nech mír, který potvr­zo­val ztrátu Slezska.

V letech 1756 – 1763 pro­bí­hala v Evropě sed­mi­letá válka, která skon­čila v nepro­spěch prus­kého krále Frid­ri­cha II. ale zna­me­nala také opě­tov­nou ztrátu Slezska.

Dlouhé války o dědic­tví a jejich následky pře­svěd­čily Marii Tere­zii o tom, že je potřeba monar­chii zre­for­mo­vat. A tak začala radi­kální pro­měna feu­dální říše v cen­t­ra­li­zo­vaný stát. Vídeň se stala síd­lem nových ústřed­ních úřadů a státní úřed­níci postupně pře­bí­rali řadu funkcí, které dosud pat­řily sta­vov­ským obcím jed­not­li­vých zemí. Šlo o vybí­rání daní, odvody do armády a o výkon někte­rých soud­ních pra­vo­mocí. Asi nej­zná­mější je škol­ská reforma, která zavedla v zemích Marie Tere­zie povin­nou školní docházku a vytvo­řila doko­nalý škol­ský sys­tém. Vyrůs­taly manu­fak­tury, sta­věly se kasárna, nemoc­nice a sta­ro­bince. Trestní právo bylo sjed­no­ceno v tere­zi­án­ském záko­níku. Bylo zaká­záno mučení při vyslý­chání vězňů. Byla zave­dena evi­dence oby­va­tel, budov a pozemků, čímž bylo umož­něno efek­tiv­nější vybí­rání daní. Od té doby jsou také zave­dena popisná čísla domů. Začalo se s očko­vá­ním proti nešto­vi­cím, budo­vala se roz­sáhlá síť sil­nic a do oběhu byly dány první papí­rové ban­kovky. Reformy Marie Tere­zie však nebyly vždy při­jí­mány s nad­še­ním, stavy a cír­kev nesou­hla­sily s ome­zo­vá­ním svých pravomocí.

Marie Tere­zie a Fran­ti­šek Ště­pán měli šest­náct dětí, jede­náct dívek a pět chlapců. Pouze devět z nich se však dožilo plno­le­tosti. Jedna dcera zemřela hned po porodu, dvě zemřeli v dět­ském věku důsled­kem epi­de­mií. Pouze jediná dcera se dožila vyš­šího věku než její matka. Ze všech pěti synů zemřel před­časně pouze dru­ho­ro­zený syn Karel Josef. Jeho smrt, stejně jako obě man­želky syna Josefa zavi­nila epi­de­mie nešto­vic. Dvě ze šesti dcer, které dospěly,  zůstaly kvůli těles­ným vadám způ­so­be­nými nemo­cemi nepro­vdány.  Zdravé dcery byly ihned po dosa­žení fyzické dospě­losti pro­vdány za uro­zené man­žely vět­ši­nou z bour­bon­ských rodů. Svět­skou vládu po Marii Tere­zii nastou­pil  prvo­ro­zený syn Josef a po něm mladší bratr Leo­pold. Nejmladší syn Max­mi­lián se stal knězem.

19. srpna 1765 neče­kaně zemřel Fran­ti­šek Ště­pán, jehož smrt Marii Tere­zii velice zasáhla a nikdy se s ní nevy­rov­nala. To také doka­zuje to, že až do konce života nosila jen černé šaty, na hlavě vdov­ský čepec a kolem krku zavě­šené perly, které byly sym­bo­lem smutku.

Od doby, kdy v roce 1767 pro­dě­lala Marie Tere­zie pravé černé nešto­vice, se její zdraví zhor­šo­valo. Na pod­zim roku 1780 se u ní pro­je­vily dýchací potíže dopro­vá­zené sil­ným kaš­lem. 29. lis­to­padu 1780 pod­lehla nemoci a 3. pro­since téhož roku byla pohřbena v císař­ské hrobce kapu­cínů ve Vídni po boku svého manžela.

Po celém teh­dej­ším Rakousku se konaly boho­služby a i její celo­ži­votní úhlavní nepří­tel Frid­rich II. jí vzdal čest. Zane­chala po sobě, až na Slez­sko a zís­ka­nou část Bavor­ska, nepo­ru­šené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále sedm potomků na sedmi evrop­ských trůnech.

Auto­rem tohoto textu je Lucie Hla­dí­ková, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht