Markomani a Kvádové

Zhruba na přelomu letopočtu se na našem území začínají objevovat germánské kmeny Markomanů (na dnešním území Čech) a Kvádů (na dnešním území Moravy a Slovenska). Nevíme zcela jistě, jestli jejich příchod ze severu byl doprovázen vytlačením původního keltského obyvatelstva (Bójů) nebo jestli keltové zůstali a germánské kmeny je podle slov Petra Hory Hořejše jednoduše „převrstvili“.

Střední Evropa za doby vlády markomanského krále Marobuda (9 před Kristem – 18 n. l.)

Markomani patřili do konfederace germánského kmene Svébů (německy Sueben), kteří žili na sever od našeho území až k Baltskému moři (tehdy latinsky Mare Suebicum). Jejich příchod na území Bioihaemum (tj. dnešních Čech) máme doloženo několika římskými autory (Tacitus, Plinius st., Strabón, aj.) Z této doby známe první jméno markomanského vládce, který sice pocházel z urozeného markomanského rodu, ale mládí strávil v Římě, kde dostal vzdělání. Marobud, tak se jmenoval, následně římské vzdělání využil – poté, co se mu podařilo dostat se zpět ke svému kmeni – se někdy kolem roku 9 před Kristem (ve svých 26 letech) stal markomanským králem.

Marobud postavil silnou armádu, kterou vycvičil podle římských způsobů a vzápětí jí začal využívat k ovládnutí dalších okolních území. Podmanil si i kmen Lugiů (na území Slezska), Silingů, Gótů, Semnonů a Langobardů. Vytvořil tak silný kmenový svaz. Jeho cílem bylo vytvořit stát, který by mohl s Římem jednat jako rovný s rovným. To se ale nelíbilo Římanům, kteří proti sílícímu Marobudovi vyslali v roce 6 n. l. výpravu vedenou pozdějším římským císařem Tiberiem. Ta však ztroskotala ještě dřív, než opravdu začala, a to kvůli povstání v Panonii, kam byl Tiberius odvelen. Marobud situace využil a uzavřel s Římany smlouvu o neútočení. To Marobud zachoval i o tři roky později v bitvě v Teutoburském lese. Tam se Marobud nepřipojil k též germánskému vládci kmene Cherusků Arminiovi a zůstal neutrální.

Marobud vládl až do roku 18 n. l. (do svých 53 let), kdy jej vypudil markomanský šlechtic Katvalda poté, co podplatil Góty a úspěšně zaúčtočil na marobudovy pevnosti. Marobudovi se podařilo utéct, dále využil svých konexí v Římě a dožil v římské Ravenně. Zemřel až v roce 37 n. l.

Katvalda se ovšem na pomyslném trůně dlouho neudržel, snad ještě téhož roku jej sesadil Vibilius, vládce germánského kmene Hermudurů, který se ovšem nezamlouval Římanům, a tak jej s pomocí Kvádů nechali nahradit Vanniem. Vannius byl králem Kvádů, příbuzného kmene ke kmenu Markomanů, kteří sídlili na východ od Markomanů mezi řekou Moravou a Váhem. Tacitus píše, že Vannius byl známý a oblíbený u svých krajanů, ale během své dlouhé vlády se postupně změnil v tyrana svého lidu a stal se nepřítelem svých sousedů. Vannius vládl od roku 19 nebo 20 do roku 50 n. l. Jeho moc skončila útokem dvou jeho synovců Vangiem a Sidou, se kterými se spojil před třiceti lety sesazený Vibilius a Vannia z trůnu sesadili. Říše se následně rozdělila na dvě části mezi Vangia a Sidu.

Další zprávy z dění na našem území máme až z období tzv. Markomanských válek (165/166 – 180 n. l.) Tehdy v Římě vládl císař Marcus Aurelius. Na římské území od roku 165/166 útočili íránské kmeny Sarmatů (příbuzní s Peršany), čehož využili Markomani a Kvádové k útoku na římskou provincii Panonia (dnešní Maďarsko). Jejich útok pokračoval až do severoitalské Acquileie, odkud je však Marcus Aurelius vyhnal až zpátky za Dunaj a dále pokračoval trestnou výpravou proti germánským kmenům. Marcus Aurelius plánoval založit dvě nové provincie – Marcomannia (na dnešním území Česka) a Sarmatia (na dnešním území Slovenska), ale plány přerušila jeho smrt v roce 180 n. l., jeho syn Commodus otcovy plány na severní expanzi nesdílel a k založení provincií už tedy nedošlo.

Posledním známým panovníkem Markomanů byla královna Fritigil (4. – 5. století), která byla původně heretického ariánského vyznání, a ve snaze poznat pravé křesťanství poslala do Milána ke sv. Ambroži posly s žádostí o doporučení, jak postupovat. Sv. Ambrož sestavil učení pro královnu Fritigil a doporučil, aby se obrátil také její muž. To se povedlo a oba dva poté odcestovali do Milána. Tam se však již se sv. Ambrožem nesetkali, neboť v mezičase zemřel. Markomani se poté řídili podle posledních známých dokumentů uzavřených mezi Římany a Markomany, Notitia Dignitatum.

Další osud těchto germánských kmenů je spojen se stěhováním národů, kdy na naše území přicházejí z východu slovanské kmeny a germánské kmeny se přesouvají na jihozápad.

 

© 1997 - 2020, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht