Možnosti obrany ČSR v 1938

Možnosti obrany ČSR proti německé agresi v září 1938

Československá republika jež vznikla rozpadem Rakousko-Uherského mocnářství měla velice nepříznivou geostrategickou polohu. Čechy byly ze všech stran sevřeny Německem, Morava po anšlusu také a Slovensko bylo mezi Polskem a Maďarskem, které se nikdy netajili nelibostí vůči ČSR, sevřeno jako mezi mlýnskými kameny. Z celkové délky hranice 4120km bylo bezpečných pouze 201 km s Rumunskem, které nemělo s ČSR sporu a bylo součástí tzv. Malé Dohody, spolu s ČSR a Jugoslávii.

Nicméně až do ledna roku 1933 předpokládala armáda v případě napadení Německem útočnou válku, neboť německý Reichswehr čítal pouhých 100 000 mužů a nepředstavoval tak pro Československou armádu vážného protivníka. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu právě v lednu 1933 se však situace povážlivě změnila. Hitler se pustil do budování nové německé armády – Wehrmachtu, která měla již brzy ohromit svět svou mohutnou silou, kdy v průběhu 3let (1939-1942) ovládne velkou část Evropy a Ruska. Rozdrtí francouzskou, polskou, jugoslávskou, řeckou, britskou, ale také sovětskou armádu. Nicméně generální štáb ČSR roku 1935 vypracoval obranný plán, který se snažil v průběhu tří let (1936-1938) naplnit.

Lehké opevnění vzor 36 na jižní Moravě (autor: Lukáš Malý)

Lehké opevnění vzor 36 na jižní Moravě (autor: Lukáš Malý)

Generál Karel Husárek se stává ředitelem ŘOP (ředitelství opevňovacích prací) a strategická obranná koncepce je přijata. Podél hranic s Německem, Rakouskem, Maďarskem a Polskem bude vybudována nejmohutnější a nejmodernější fortifikační systém své doby. Výstavbu opevnění lze rozdělit do tří fází:

  1. fáze – 1935 – je přijat plán výstavby těžkého opevnění a pevností, probíhají vyměřovací práce a stavba prvních objektů.
  2. fáze – 1936 – ŘOP zjišťuje, že není schopno včas vybudovat linii těžkého opevnění, a proto je situace přehodnocena a napříště mají prioritu objekty lehkého opevnění (LO vz.36), což jsou malé pevnůstky pro přímou palbu velmi podobné pevnůstkám na Maginotově linii.
  3. fáze – 1937-září 1938 – na počátku roku 1937 přichází rozhodnutí z ŘOP, které znovu přehodnocuje koncepci výstavby, tentokrát je to v oblasti lehkých objektů, LO vz. 36 je shledáno za nedostatečné a místo toho je napříště stavěno LO vz. 37, které se od předchozího typu liší především tím, že zbraně objektu nejsou namířeny proti protivníkovi, ale do stran. Tyto pevnůstky sestávají nejrozšířenějším druhem objektů vybudovaných v našem pohraničí.

 

V září roku 1938 bylo vybudováno 864 objektů lehkého opevnění vz. 36, 9148 objektů lehkého opevnění vz. 37 a 264 objektů těžkého opevnění (z toho 35 tvrzových). Vzhledem k faktu, že čsl. opevnění mělo být dokončeno začátkem 50. let je zcela jasné, že v roce 1938 nebylo ještě ani zdaleka dokončeno, nicméně i tak představovalo impozantní obrannou linii, se kterou musel agresor počítat.

Samotní němečtí generálové Hitlera zrazovali od útoku proti ČSR, neboť byli přesvědčeni, že Wehrmacht v roce 1938 není schopen spolehlivě porazit československou polní armádu ve spojení s (byť nedokončeným) opevněním. Původní plán operace „Fall Grün“ (krycí název operace proti ČSR) počítal s úderem z Rakouska a Slezska na Moravu, spojení obou útočících armáda a odříznutí české kotliny od Slovenska. Jenomže A.Hitler díky své „intuici“ podobu plánu zcela změnil. Podle něj měla německá dobýt rovnou Prahu úderem vedeným od Norimberku přes Plzeň.

Wehrmacht měl pro předpokládaný útok disponovat 600 000 vojáky, 1 000 tanky, 1 500 děly a téměř 3 000 letadly. Československá armáda měla k dispozici 1 200 000 vojáků, 300 tanků, 2 000 děl a 1 200 letadel (horší kvalita letounů než u Wehrmachtu). V oblasti předpokládaného útoku byli vybudovány dvě linie LO vz.36 a 37 – první vedla od Mělníka širokým obloukem k Plzni kterou 30km západně obtáčela a pokračovala podél hranic až k Českým Budějovicím, druhá linie pak vedla od Mělníka k Praze, kterou 50 západně obcházela a stáčela se na jih podél Vltavy až k Jindřichovu Hradci. Obě linie LO byli plně dokončené a osazené vojáky odhodlanými bránit svou vlast.

Po Mnichovské dohodě, která představovala pro střední Evropu katastrofu monstrózních rozměrů, čsl. armáda opustila opevnění a ustoupila z pohraničí postupované Hitlerově Německé říši.

Důsledky Mnichovské dohody

Německá armáda měla možnost otestovat své zbraně na jednom z nejlepších fortifikačních systémů v Evropě. Její experti rozluštili systém palebných přehrad a načerpali nedozírné zkušenosti, které později bohatě využili při dobývání Maginotovi, Stalinovi a Metaxasovi linie, dále při dobývání holandských a belgických pevností (Eben Emauel).

Pro Československo a její obyvatelstvo znamenal obrovský šok, dva největší spojenci a přátelé, kteří pomohli Československo ustavit v rozbouřených vodách Evropy po 1.světové válce jej opustili a vydali napospas Hitlerovi. Čeští intelektuálové a znalci historie vedou dodnes diskusi, ve které se snaží často až přehnaně obviňovat právě Mnichovskou dohodu z dnešního a typicky „čecháčkovského“ chování člověka. Mnozí z nich zastávají názor, že jsme se měli bránit, neboť bychom si tím zachovali hrdost.

Závěr

Československo se mohlo Německé Říši postavit na válečném poli jako minimálně rovnocenný soupeř. Je pravdou, že naše zastaralé letectvo by nedokázalo zničit či alespoň odrazit Luftwaffe (německé vál. Letectvo), ale zase jsme měli k dispozici rozsáhlou linii pevností, které ve své době představovaly vrchol válečné architektury a stavitelství. Neexistovala německá puma či dělo, které by dokázalo zničit objekt TO. Wehrmacht z roku 1938, není možné ve světle jeho pozdějších úspěchů či neúspěchů srovnávat s Wehrmachtem z roku 1940, neboť mezi těmito roky se jeho síla minimálně zpětinásobila, taktéž u letectva. Nehledě na fakt, že Wehrmacht v roce 1938 nedisponoval ani dostatečným počtem dělostřeleckých granátů a pum, protože na válku prostě ještě nebyl připraven. Československá armáda naproti tomu byla plně zmobilizována a důkladně připravena na válku, bojové nadšení našich vojáků a důmyslně vybudovaný systém obranných pevností nám dával do rukou mocný nástroj obrany, který ovšem v důsledku Mnichovské dohody, nebyl využit.

Za zmínku snad stojí ještě to, že v dubnu 1945 se sovětská armáda v oblasti Ostravy setkala s německými vojáky, jež se opevnili v bývalých československých pevnostech. Rudá armáda zaplatila za průchod těmito liniemi tvrdou daň – 57 dní urputných bojů v celé oblasti a tisíce mrtvých rudoarmějců.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht