Náboženství Keltů

Jistě všichni znáte kres­lené postavy Aste­rixe a Obe­lixe. I já jsem těmto hrdi­nům v dět­ství pod­lehla a s napě­tím sle­do­vala jejich pří­běhy při bojích s Římany. Ne všichni dnes ale ví, že vše vychází z reál­ného his­to­ric­kého kon­textu a že se zde sezna­mu­jeme s nej­vý­znam­nější kul­tu­rou doby železné – s Kelty.

Během 1. tisí­ci­letí př. n. l se na evrop­ském kon­ti­nentu začaly usa­zo­vat kmeny vel­kých váleč­níků, kteří velmi dobře zpra­co­vá­vali železo. Více než poli­tický sys­tém je pojila jed­notná kul­tura. „První páni Evropy“ měli kromě silné váleč­nické tra­dice spo­lečné i poly­te­is­tické náboženství.

Nedo­sta­tek původ­ních písem­ných pra­menů nám zne­mož­ňuje zís­kat uce­lený a jasný pře­hled o duchovní stránce Keltů. Někde to bývá odů­vod­něno ritu­ál­ním záka­zem psaní o těchto duchov­ních zále­ži­tos­tech, jiné pub­li­kace hovoří o cel­kové negra­mot­nosti Keltů i v dobách jejich nej­větší slávy. Proto se nej­vět­ším zdro­jem staly (kromě arche­o­lo­gic­kých nálezů) zprávy zpro­střed­ko­vané Římany, tzv. inter­pre­tatio romana a také irské epické báje a písem­nosti. Nej­více zpráv nám podává slavný Gaius Iulius Cae­sar ve svých spi­sech Zápisky o válce gal­skéDe bello Gal­lico. Musíme však při­hléd­nout k sub­jek­tiv­nímu postoji, jaký měl Cae­sar k těmto kme­nům, se kte­rými neu­stále bojo­val. Kelt­ští bohové jsou tady vylí­čeni jako ekvi­va­lenty bohů římských.

Dříve než uvedu některé kon­krétní bohy a jejich význam, pova­žuji za důle­žité zmí­nit stě­žejní myš­lenky tohoto nábo­žen­ského směru a těmi jsou: víra v nesmr­tel­nost duše, kult mrtvých a kult hlavy. Nesmr­tel­nost duše má zde ale odlišný cha­rak­ter, než bychom si před­sta­vili v sou­vis­losti s křes­ťan­stvím. Kel­tové věřili v rein­kar­naci – převtě­lo­vání duší. Cae­sar tuto myš­lenku (ostatně jako téměř celé jejich nábo­žen­ství) pova­žo­val na psy­cho­lo­gický nástroj, díky kte­rému byli tito bojov­níci velmi odvážní a nebáli se smrti. Kult mrtvých exis­tuje v úzké sou­vis­losti s před­chozí myš­len­kou, mrtví odchá­zejí z lid­ského světa pouze dočasně a to do kelt­ského pod­světí. Zemřelí byli pohřbí­váni s vel­kou slá­vou, do hrobů se umis­ťo­valy před­měty, které měl dotyčný rád, u vysoce spo­le­čen­sky posta­ve­ných osob se v hro­bech nachá­zely napří­klad i vozy. Zvlášt­ností může být kult hlavy, který má svůj základ již v době kamenné. Hlava je chá­pána jako sídlo duše, posky­tuje životní sílu a ta jí zůstává dokonce i v pří­padě, že je oddě­lena od těla. Hlava byla často umě­lecky zob­ra­zo­vána a v bojích byla zís­kaná hlava sou­peře jas­ným a ceně­ným triumfem.

Díky antic­kému bás­níku Luca­nusi dnes víme o třech nej­vyš­ších bozích – o tzv. kelt­ské bož­ské tri­ádě. Patří zde Tara­nis, Teu­ta­tes a Esus. První z nich byl pánem nebes, vesmíru (jeho atri­bu­tem je kolo), druhý jme­no­vaný je spo­jo­ván s bera­ními rohy a byl bohem kmene a války a poslední Esus bděl nad bohat­stvím a pod­svě­tím. Esus bývá často zamě­ňo­ván s Cer­nun­nem, vlád­cem života, zví­řec­tva a plod­nosti. Za zmínku stojí i postava boha Luga, který bývá zob­ra­zo­ván jako havran a byl mu zasvě­cen pro­střední den léta. Je bohem světla a spo­jení s havra­nem, i když zdán­livě nelo­gické, má své opod­stat­nění. Havrani totiž odlé­tali kaž­dou noc, aby dopro­vo­dili slunce na jeho noční pouti. Bohové byli pocho­pi­telně čas­tými náměty růz­no­ro­dého umě­lec­kého zpra­co­vání. Napří­klad hoj­nými výjevy z kelt­ské myto­lo­gie byly bož­ské postavy, které vklá­daly nebo vyta­ho­valy lid­ské bytosti z kotlů. Kelt­ské nábo­žen­ství by se mohlo zčásti ozna­čit za pří­rodní, význam­nou úlohu zde hráli lesní duchové, stromy a zejména duby a jmelí byly pova­žo­vány za posvátné. Dějiš­těm nej­růz­něj­ších ritu­álů byl les.

Z před­cho­zích řádků je tedy jasné, že posvátná místa nemo­hou být podobná s křes­ťan­skými kos­tely, jeli­kož posvátná byla celá pří­roda ve své pod­statě. Vedle stromů tu hrály roli i pra­meny jakožto sym­boly životní síly a uzdra­vení. Důka­zem je nám množ­ství arche­o­lo­gic­kých nálezů obje­ve­ných u pra­mene řeky Seiny. Dal­šími kul­tov­ními místy byly tzv. Vie­reckschan­zen – hli­něné čtyř­úhel­ní­kové valy s pra­vi­del­ným půdo­ry­sem. Byly odha­leny v Německu, ale i na našem území (Markvar­tice). Je též možné, že další posvátná místa byly sou­částí oppida.

Z nej­dů­le­ži­těj­ších svátků, jejichž prvky jsou patrné i v dneš­ním světě jme­nuji Samhaim. Tento kelt­ský počá­tek nového roku sla­víme v ame­rické podobě vždy 31. října. Světla zářící z dýní mají svůj původ ve spo­jení světa živých a mrtvých. Zapa­lo­valo se co nej­více ohňů, aby podle nich mohly duše snáze najít své někdejší byd­liště a navští­vit tak svou rodinu.

Kel­tové ve své hie­rar­chické spo­leč­nosti neo­po­me­nuli ani kněž­skou vrstvu oby­va­tel­stva, jejíž význam dalece pře­sa­ho­val sféru nábo­žen­ství. Podle Římana Stra­bóna se dělili do tří tříd – dru­i­dové, vates a bar­dové. Bar­dové před­ná­šeli pověsti, hymny a mod­litby, úko­lem sku­piny vates bylo věš­tec­tví a jas­no­vi­dec­tví a nej­vyšší úcty se těšili dru­i­dové. Byli velmi vzdě­laní a měli velký vliv na spo­le­čen­ský a poli­tický život celého kmene. Mívali roz­ho­du­jící slovo též v zále­ži­tos­tech obchodu a hos­po­da­ření. Byli osvo­bo­zeni od vojen­ské povin­nosti. Vedli obřady, při­ná­šeli bohům oběti a vyklá­dali nábo­žen­ské otázky. Stá­vali se také rádci vládců. V jejich čele stál hlavní druid. Dru­i­dové byla celo­kelt­ská insti­tuce a uvádí se, že se pra­vi­delně schá­zeli. Tyto sněmy byly prav­dě­po­dobně místy řešení otá­zek jed­noty kelt­ského nábo­žen­ství, které bylo vzhle­dem k roz­ma­ni­tosti bohů a myš­le­nek velmi důležité.

Nábo­žen­ská tra­dice stejně jako celý odkaz kul­tury Keltů je význam­nou sou­částí doby železné. Tyto kmeny jsou dokla­dem vel­kého váleč­nic­kého odhod­lání, odváž­ného dobý­vání mnoha území a sta­teč­ného boje s obrov­ským Řím­ským impé­riem. V pří­padě hle­dání hlub­ších sou­vis­lostí můžeme zjis­tit, že mnoho z dneška, ať už hle­dáme kde­koli, má svůj kořen v kelt­ské tra­dici. Za „nej­více kelt­skou“ část světa pova­žuji Irsko, které je pro mne neu­vě­ři­telně kou­zel­ným pro­stře­dím a jehož návštěvu doporučuji.

Auto­rem tohoto textu je Tereza Frga­lová, stu­dentka let­ního semestru kurzu e‑semestr dějepis.com v roce 2010. Zve­řej­něno se svo­le­ním autora.

Příloha 1 – Tradiční keltské žehnání

Přeji ti hlu­boký mír na běžící vlně

Přeji ti hlu­boký mír na vanou­cím větru

Přeji ti hlu­boký mír na tiché zemi

Přeji ti hlu­boký mír záři­vých hvězd

Přeji ti hlu­boký mír v las­kavé noci

Měsíc a hvězdy ať na tebe vrhají svou léči­vou zář

Přeji ti hlu­boký mír

Zdroje informací

  • kolek­tiv autorů:  Dějiny. 1. vyd. Praha: Euro­me­dia Group, k. s. – Knižní klub, 2009. ISBN 978–80-242‑2488‑6
  • inter­ne­tové stránky: www.civilizace.mysteria.cz

www.archeolog.cz

www.meknihy.webgarden.cz/druidove (pří­loha)

  • učební mate­riál Pra­věk z e‑semestr dějepis.com
© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht