Svatá Inkvizice

Inkvizice – asi každý si pod pojmem inkvizice představí vysoce postaveného katolického kněze v černé kápi s kamenným až děsivým pohledem, který bojuje proti kacířům s pomocí Boží a zbavuje svět od všeho nečistého a bezbožného. To ale zatím nezní přece jen tak hrozivě. Bojovat v této větě může znamenat, že se snaží svést lidi na správnou cestu, tedy na cestu křesťanství, ne však silou násilí. Ovšem touto větou – Inkvizice sloužila jako krutý nástroj vládnoucího křesťanství ve středověku, proti kacířům, která byla i třeba pod lživým udáním upalována na hranici a mučena za těch nejhorším podmínek a bez možnosti obhajoby, jsme k pravdě přece jenom mnohem blíže. Byla ale snaha očistit zemi od kacířů tou hlavní myšlenkou inkvizitorů?

Jak už bylo řečeno, inkvizice vznikla ve středověku mezi léty 1231 a 1478. Jako takové byly totiž inkvizice dvě. A věřte tomu nebo ne, jedna inkvizice nespadala pod moc papeže. „Klasická“ Římská inkvizice vznikla jako první v roce 1231. Založil ji papež Řehoř IX., který chtěl zakročit v boji proti kacířům a proti těm, kdo hlásili jinou víru. Po ní následovala inkvizice Španělská. Ta vznikla díky nátlaku Ferdinanda V. Aragonského a jeho ženy Isabelly Kastilské na tehdejšího papeže Sixta IV., který dal souhlas ke vzniku samostatné Španělské inkvizice.

Dnes se na inkvizici díváme úplně jinak. Já třeba nemůžu uvěřit, čemu všemu se lidi podvolili a jak hluboce věřili, že právě inkvizice je ta správná věc k úplné očistě od všeho zlého a neznámého, od všeho, čeho se báli a nedokázali to vysvětlit, nebo nad tím ani nepřemýšleli a prostě to jen tak bez důkazů a iracionálně odsoudili.

Je ale třeba se pozastavit nad tím, že inkvizice vznikla v době největšího rozkvětu křesťanské moci, kdy náboženský fanatismus dosahoval závratných výšin a kdy všichni, kdo se církvi postavili, za to museli pykat. Takže ať chtě nebo nechtě, inkvizice se stala vládnoucí třídou, které se plně důvěřovalo, že přináší pouze blaho a spásu. Tajemství úspěchu inkvizice podle historiků tkví ve třech základních předpokladech. 1) ve víře v posmrtný život – kdy církev ve své dobrotě převáděla lidi na cestu spásy i proti jejich vůli. 2) v přesvědčení – že ti, kdo nesdílejí názory církve, smrtelně hřeší a navíc ohrožují spásu všech ostatních. 3) církev byla důležitou oporou státní moci a vnitřní jednoty – církev nebyla státním suverénem, a proto musela inkvizici provádět se souhlasem státní moci.

Postup inkvizice byl ve všech případech stejný. Aby mohl být vznesen rozsudek, bylo potřeba věrohodného, ale i nevěrohodného svědka. Osoba, která podala oznámení na kacíře, se označovala jako denunciant. Pokud se obžalovanému podařilo dokázat, že denunciant je proti němu zaujatý a křivě proti němu vypovídal, mohl být ke svému štěstí zbaven trestu smrti. Ovšem k takovým případům docházelo málokdy, inkvizice totiž před obžalovaným jméno denuncianta zatajovala. Možná právě proto.

K zatýkání kacířů si inkvizice vybírala pouze klidnou noc, kdy inkvizitoři neohlášeni vpadli do domu obžalovaného a ještě v polospánku ho odtáhli do vězení. Jen někteří šťastlivci, kteří se o zprávě zatykače dozvěděli, dříve stačili uniknout, ale těch byla jen hrstka. Jiní šli dobrovolně v přesvědčení o své nevině, která jim ale později nebyla moc platná. Ve vězení mohl být odsouzený až několik měsíců, dokud nebyl řádně prověřen a dokud nebyly proti němu vzneseny další důkazy. Ale i tahle formalita se dala obejít. K vyslýchání potom docházelo za pomoci těchto metod:

  1. Psychický nátlak
  2. Vyvolání fyzické bolesti
  3. Španělská bota
  4. Skřipec

V prvním stupni byl obžalovaný zaveden do mučírny, kde mu byl přečten rozsudek a do detailů mu byly představeny a popsány mučící nástroje. Např.: jakou mají činnost, jak dlouho na nich obžalovaný vydrží v bolestech atd. Následně měl obžalovaný 52 hodin na popřemýšlení a na přiznání. Pokud se ale i za tuto dobu nepřiznal, přešlo se k druhému stupni. Druhým stupně bylo vyvolání fyzické bolesti, kdy se používalo např.: palečnice, opalování ohněm, nebo vypalování kacířských znaků do kůže. Pokud se ani po druhém stupni nepřiznal a pokud přežil, přešlo se na třetí stupeň mučení – Španělská bota. Byly to železné formy s nerovným vnitřním povrchem, které svíraly obžalovanému nohy jako třeba palečnice a způsobovaly mu nepředstavitelnou bolest. V této fázi už obžalovaný nebyl schopný ani cokoli vypovědět, následoval nejhorší stupeň, stupeň čtyři – skřipec. Na ten se obžalovaný upevnil za ruce a nohy a následným natáčením válce, došlo k vykloubení končetin. Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek propadl církvi, byl odsouzen podle inkvizičních zákonů a jako hříšník skončil na hranici. Přirozeně inkvizice měla zájem na tom, aby se obžalovaný přiznal co nejdříve, protože tím se zkracoval nutný pobyt ve vězení. Ten si sice obžalovaný platil ze svého, ale jeho majetek po případném odsouzení šel nejdříve na úhradu vězení. V případě propuštění obžalovaného ale majetek církvi nepropadl. Obžalovaný musel pouze zaplatit svůj pobyt ve vězení, a pokud nemohl, tak byl prodán do otroctví. Tady se nabízí odpověď na mojí předchozí otázku – byla snaha očistit zemi od kacířů tou hlavní myšlenkou inkvizitorů?

Inkvizice nejenom, že v té době vládla mocnou silou, ale také patřila k nejbohatším, která si svůj majetek zvětšovala zatýkáním a odsuzováním nevinných. Není tedy vůbec překvapující, že mezi jejich oběti patřili i vysoce postavení lidé a už vůbec není překvapující, že propuštění obžalovaného bylo ojedinělým případem.

Autorem tohoto textu je Petra Bucherová, studentka letního semestru kurzu e-semestr dějepis.com v roce 2006. Zveřejněno se svolením autora.

© 1997 - 2019, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht