Tábory pro Němce a řádný odsun 1945-6

Sběrný internační tábor v Kunčicích na Ostravsku

Sběrný internační tábor v Kunčicích na Ostravsku

Tendence shromažďovat Němce do táborů, tzn. míst, kde by je bylo možné snáze kontrolovat, se objevují již od konce války. Řekneme-li tábor, jde o poměrně neurčitý pojem, jelikož jich existovalo více druhů. Z původních koncentračních táborů, určených čistě jen pro soustředění většího počtu Němců na jednom místě, ve velmi krátkém období (do konce roku 1945) vykrystalizovaly tábory sběrné (odsunové), dále byly zřizovány i tábory pracovní a internační, které sloužily namísto již mnohdy plných věznic a jejich obyvatele v tom případě tvořili lidé různě provinilí, např. členové NSDAP, němečtí vojáci, členové SS atd. Shromažďování lidí do táborů probíhalo obvykle masově, ve vlnách, ať jde již o hromadné zatýkání provinilců, umísťovaných do internačních táborů, nebo o koncentraci obyvatelstva do sběrných středisek. V posledním jmenovaném případě existovaly výjimky v podobě dobrovolného odsunu, kdy lidé do sběrného tábora přišli z vlastní vůle, například pokud šlo o scelování dříve odsunem roztržených rodin (př. manžel odsunut dříve, žena s dětmi pak odešla dobrovolně za ním), také ověření antifašisté měli možnost opustit dobrovolně republiku a vybrat si navíc i místo, kam chtějí odejít. Hlavním důvodem masového nahánění lidí do táborů byla snaha koncentrovat co největší množství „nespolehlivé“ populace na jednom místě a mít tak nad ní maximální možnou kontrolu – zamezit volnému pohybu, komunikaci s okolím, šíření jakýchkoli protistátních nálad, zabránit páchání sabotáží atd., to mnohdy ale fungovalo jen v teoretické rovině.

Podle dekretu prezidenta Beneše byla stanovena ke konci roku 1945 všeobecná pracovní povinnost pro ty Němce, kteří nebyli zatčeni a uvězněni jako zločinci, nebyli nezbytně třeba pro zajištění chodu vesnických hospodářství nebo nečekali ve sběrných táborech na odsun. Smyslem toho činu bylo, aby si Němci odpracovali škodu, kterou měli svým počínáním v minulých letech způsobit. Na práci měli být oficiálně nasazováni lidé ve věkovém rozpětí zhruba 15–60 let, věková hranice u žen byla 50 let. Problémem bylo, že se to nedodržovalo a místní komise v bezpočtu případů nutily do práce i staré, nemocné a malé děti. Druh práce byl (měl být) vybírán podle fyzických a dalších možností jednotlivých lidí. Lidé byli nasazováni nejen na zemědělské práce v okolních oblastech, ale rovněž odesíláni do průmyslových podniků dle aktuální potřeby pracovních sil, klidně i na druhý konec státu. Obyvatelé pracovních táborů byli odsunováni postupně s tím, jak přibývalo českých pracovních sil, které je nahrazovaly.

Život v takovémto táboře byl vězeňský. Obyvatelé měli pevně daný denní režim – budíček a večerku, jídlo 3x za den, pracovní dobu v závislosti na roční době zhruba 8–10 hodin (samozřejmě je doprovázeli dozorci), styk s vnějším světem byl silně omezen, návštěvy musel povolit velitel tábora, korespondence a veškeré balíčky pro vězně byly přísně kontrolovány. Dbalo se na osobní hygienu, přítomen měl být dle oficiálních nařízení také lékař. Vyskytovaly se problémy s duchovní péčí, Němci nebývali příliš ochotně pouštěni do kostelů na mše z obavy, aby se nestýkali s obyvateli. Stráže měly předepsáno chovat se přísně, ale na druhou stranu i korektně, panoval přísný zákaz jakéhokoli násilí (mučení), krádeží, k vězňům se podle oficiálních regulí bylo nutno chovat lidsky.

Odsuny ze sběrných táborů probíhaly na etapy. Ve vlnách zde byli shromážděni lidé, určení k odchodu z Československa, a po nahromadění dostatečného počtu osob byl vypraven po železnici vlakový transport. Do té doby byli první příchozí ubytováni v prostorách tábora, který mohl mít různou podobu, např. byly využity již existující tábory pro dělníky v továrnách, staré budovy, nebo byly vybudovány tábory zcela nové.

Uveďme si konkrétní příklad podoby odsunu – každý transport z tábora v obci Opatov na litomyšlsku představoval vlakovou soupravu o 40 vagonech pro zhruba 1200 osob (kromě transportů antifašistů, ty byly menší a navíc se vypravovaly zvlášť). Vlaková souprava směřovala do nadřízeného (většího) sběrného střediska v Ústí nad Orlicí, kde bylo více transportů sloučeno v jeden finální, a ten pak směřoval přes hranice. Maximální nařízená váha zavazadel byla 50 kg, zavazadla podléhala kontrole, aby Němci nevyváželi nepovolené věci jako moc hotovosti, vkladní knížky, šperky atd. Zabavená hotovost byla přerozdělena tak, že každý odjížděl s 500 markami. Transporty musely být vybaveny kromě podrobných seznamů osob, jejich věku (popř. i povolání) i zdravotním osvědčením, aby bylo jasné, že jsou lidé přesunu vůbec schopni. Všeobecná tendence byla nejdříve odsunovat práce neschopné osoby a až zcela nakonec odborné pracovníky. O dobrovolném odsunu jsem se již zmiňoval výše.

Vzhledem k častým stížnostem ministerstva vnitra se ukazuje, jak málo se na mnoha místech oficiální regule dodržovaly. Němci z táborů unikali buď útěkem, nebo podplacením stráží, na místo dozorců se dostávali lidé s pochybnou pověstí, kteří se pak chovali k Němcům nepřístojným způsobem. Časté byly případy perzekuce antifašistů, zatímco skuteční zločinci unikali (byl jim povolen odsun, zatímco antifašisté byli zadrženi). Do odsunových i pracovních táborů pak byli zařazováni lidé, kteří tam vůbec neměli být (nemocní, těhotné ženy, české děti atd., viz výše). V průběhu let 1945 a 1946 je však patrné celkové zlepšení v kvalitě organizace odsunů i zacházení s lidmi. Důvod je jednoduchý – Němci byli (hlavně v americké zóně) po příchodu dotazováni na chování české strany při odsunech, československá vláda si ale (zatím) nemohla dovolit vypadat v očích spojenců špatně, takže se zlepšení problémů věnovalo více pozornosti.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht