Anglie v raném novověku

08_anglie

Na počátku novověku byla Anglii málo zalidněnou zemí. Patřilo k ní Irsko;  Skotsko bylo samostatným královstvím. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím. Byly zde manufaktury na výrobu sukna, které se z větší části vyváželo. Kromě manufaktur byl v textilní výrobě také zaveden nákladnický systém (též faktorský systém; práci zprostředkovávali obchodníci, poskytovali vesničanům suroviny a nástroje, výrobky pak prodávali na trhu, případně dalším obchodníkům). Zvyšující se produkce sukna vyžadovala více vlny, tj. více ovcí a více půdy.  Proto dochází  v Anglii k ohrazování, tj. vykupování pozemků od zadlužených majitelů půdy. Bezzemci se stávali levnou pracovní silou. Stěhovali se do měst, mnozí se toulali krajinou. Přibývalo chudiny. Proti ohrazování vypuklo povstání vedené Robertem Kettem, bylo však poraženo. Rozvoj obchodu a průmyslu vedl k založení burzy v Londýně (1565). Anglie se stala první zemí, v níž došlo k prvotní akumulaci kapitálu, vymanila se tím ze závislosti na kontinentální Evropě. Od roku zde 1485 vládli Tudorovci, a to neomezeně, despoticky.

Jindřich VIII. vešel do povědomí hlavně kvůli tomu, že měl šest manželek. Je třeba upozornit, že tenkrát nebylo tak jednoduché dát se rozvést – musel s tím souhlasit sám papež. Právě tento nesouhlas prý způsobil odtržení Anglie od katolické církve a vytvoření církve anglikánské. Jindřich VIII. byl ženatý postupně s Kateřinou Aragonskou (1509 – 1533), se kterou se rozvedl, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou, která byla roku 1536 obviněna z incestu a velezrady a popravena. Jindřich se poté oženil s Janou Seymourovou, která ovšem zemřela ihned po porodu roku 1537. To Jindřicha zřejmě ranilo a truchlení trvalo až do roku 1540, kdy se oženil s Annou. Bylo to velmi krátké manželství – trvalo pouhých šest měsíců. Měsíc poté se Jindřich oženil s Kateřinou Howardovou. Zanedlouho nato se začaly šířit zvěsti o její nevěře. Poté, co tato byla dokázána, byla roku 1542 Kateřina Howardová popravena. Poslední Jindřichovou ženou byla Kateřina Parrová. To už byl ale král příliš starý a nemocný, aby mohl zplodit tak dlouho toužebně očekávaného syna.

Jindřich VIII. vešel do povědomí i díky tomu, že měl šest manželek. Je třeba upozornit, že tenkrát nebylo tak jednoduché dát se rozvést – musel s tím souhlasit sám papež. Právě tento nesouhlas způsobil odtržení Anglie od katolické církve a vytvoření církve anglikánské.
Jindřich VIII. byl ženatý nejprve s Kateřinou Aragonskou (1509 – 1533), se kterou se rozvedl, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou, která byla roku 1536 obviněna z incestu a velezrady a popravena. Jindřich se poté oženil s Janou Seymourovou, která ovšem zemřela ihned po porodu roku 1537. To Jindřicha zřejmě ranilo a truchlení trvalo až do roku 1540, kdy se oženil s Annou. Bylo to velmi krátké manželství – trvalo pouhých šest měsíců. Měsíc poté se Jindřich oženil s Kateřinou Howardovou. Zanedlouho nato se začaly šířit zvěsti o její nevěře. Poté, co tato byla dokázána, byla roku 1542 Kateřina Howardová popravena. Poslední Jindřichovou ženou byla Kateřina Parrová. To už byl ale král příliš starý a nemocný, aby mohl zplodit tak dlouho toužebně očekávaného syna.

Jindřich VII. Tudor (1485 – 1509) zvítězil nad dosavadním králem Richardem III. v bitvě u Bosworthu (1485), tím skončila tzv. „válka růží“( 1455 – 1485, boj o vládu v Anglii mezi šlechtici z Yorku, kteří měli ve znaku bílou růži, a šlechtici z Lancasteru, jejichž štít zdobila rudá růže; Jindřich VII.  měl za manželku Alžbětu z Yorku).

Za vlády Jindřicha VII.  došlo ke stabilizaci poměrů v zemi a posílení panovníkova postavení, neboť třicet let bojů šlechtu oslabilo. Založil soud (hvězdicová komora), který řešil spory mezi šlechtici za přítomnosti krále. Podporoval zámořské objevy.

Jeho syn Jindřich VIII. (1509 – 1547) vycházel zpočátku dobře s představiteli katolické církve. Šlechtu připoutával k přepychovému dvoru. Dále upevňoval královskou moc. Politiku řídil v letech 1515-29 kardinál Thomas Wolsey, byla namířena proti parlamentu, dále se také snažili odpoutat se od vlivu Španělska.

Roku 1518 byla v Londýně založena Levantská společnost, která získala monopol na obchodování se zeměmi Blízkého východu a umožňovala anglické koloniální pronikání do zámoří. Roku 1554 byla v zemi založena Moskevská společnost, která umožňovala anglické pronikání do Ruska a střední Asie. 1600 založena Anglická východoindická společnost.

Jindřich VIII.  prosadil reformu církve. Příčinou reformy nebyly náboženské názory, ale to, že se chtěl roku 1527 oženit s Annou Boleynovou, dvorní dámou své choti Kateřiny Aragonské (dcera Ferdinanda Katolického, sestra Johany Šílené). Papež mu rozvod nepovolil, proti byl i Kateřinin synovec, španělský král Karel V. Protože se kancléři nepodařilo prosadit u papeže rozvod, nahradil ho nový kancléř, Thomas More (též Thomas Morus), anglický právník, politik a spisovatel, který je  považován za jednoho z největších vzdělanců své doby. Byl blízkým královým přítelem, ale nepodpořil ho v prosazování anulace sňatku, neboť bylo v rozporu s Kanonickým právem. Proto se v roce 1532 vzdal úřadu. O dva roky později byl popraven, protože odmítl složit přísahu podle Zákona o následnictví.

V roce 1886 byl Thomas More svatořečen. Je považován za patrona politiků a právníků. Jeho nejvýznamnějším dílem je Utopia (1516), první dílo, které se odehrává ve vysněné, ideální, neexistující společnosti. Moreova Utopia (řecky na místě, které neexistuje nebo Nikde) dala název utopii jako žánru.

Ke vzniku anglikánské církve  došlo  za arcibiskupa Cranmera v roce 1533. Hlavou národní anglikánské církve byl král, biskupové a kněží zůstali ve svých funkcích. Církev si zachovala biskupské (episkopální) zřízení. Došlo však k rušení klášterů a ke konfiskaci církevního majetku. Vedle Cranmera byl další důležitou postavou anglické reformace Thomas Cromwell (popraven 1540).

Jindřich se oženil šestkrát, manželky dával popravovat stejně jako odpůrce náboženských novot.

Mezi měštany se šířilo hnutí požadující očistit novou církev od zbytku katolicismu, jeho stoupenci se nazývali puritáni (purus – čistý), patřili ke kalvinistům. Další reformátoři, indepedenti (nezávislí), vyznávali úplnou náboženskou svobodu, neměli zvláštní kněžský stav.

Za Eduarda VI. (1547-1553), syna Jindřicha VIII. a Jane Seymour, vládla  poručnická rada. Eduard zemřel v šestnácti letech (možná byl otráven).

Poměrně vítaný nástup anglikánské církve v Anglii se ovšem nesetkal se stejně vřelým přijetím ve Skotsku a v Irsku, které si Anglie chtěla podmanit. Anglikánská církev byla v očích Skotů a Irů spjata se snahou o podmanění. To vedlo k vytvoření ještě silnějšího pouta ke katolické víře, která zvláště Iry sjednotila natolik, že odolávali anglickému tlaku až do dnešní doby.

V roce 1553 nastupuje Marie Tudorovna (1553 – 1558), dcera Jindřicha VIII. z prvního manželství. Ta se vrátila ke katolické víře a prosazovala konverzi ke katolicismu i u svých poddaných. Kvůli mnoho obětem procesů s kacíři, které byly vedeny za její vlády, se jí začalo přezdívat též  „Krvavá Marie“ (anglicky Bloody Marry)nebo „Katolická Marie“. Marie se provdala se za španělského krále Filipa II. a na jeho příkaz se přidala do války s Francií. Výsledkem této akce byla ztráta posledního anglického území na kontinentě (přístav Calais).

Alžběta I. (1558 – 1603), dcera Jindřicha VIII. z druhého manželství, se opět stala hlavou obnovené anglikánské církve. Roku 1571 parlament přijal 39 článků o anglikánské církvi. V těchto článcích je považováno písmo za jediný zdroj víry a poznání člověka, uznává se ospravedlnění vírou, naopak je odmítáno katolické učení o odpustcích a světská nádhera. Byl snížen počet církevních svátků, zachovány biskupské úřady. Uznával se křest  a svaté přijímání. V čele církve stál panovník, který měl nejvyšší postavení, ale neměl právo vykonávat svátosti a církevní obřady. Do jeho pokladny však plynou desátky. Tím došlo k upevnění absolutistické moci.

Za  vlády Alžběty I. došlo k mocenskému vzestupu Anglie. Královna bojovala proti katolíkům, ale také proti puritánům i independentům. Podporovala rozvoj výroby a obchodu, poskytovala pomoc Nizozemcům proti Španělsku, podporovala francouzské protestanty – hugenoty.

Od poloviny 16. století vedla Anglie  námořní válku se Španělskem, využívala přitom služeb pirátů, korzárů. Mezi nimi byl legendární postavou Francis Drake  (asi 1540-1596). Tento korzár, mořeplavec, obchodník s otroky, později admirál a politik, se proslavil svými útoky na španělské lodě a přístavy. Největším vojenským úspěchem bylo odražení útoku španělské flotily roku 1588. Za svoje zásluhy byl  povýšen do šlechtického stavu. Porážka španělské Armady znamenala současně konec námořního prvenství Španělska, na jeho místo nastupují Nizozemí a Anglie.

Anglie se pokoušela také získat Irsko pod svůj vliv. V roce 1592 založila Alžběta I.  protestantskou univerzitu Trinity College v Dublinu. Naprostá většina Irů zůstala však věrna římskokatolickému vyznání, docházelo k častým protestům a vzpourám.  V boji proti povstalcům byla uplatňována taktika spálené země a zabíjení obyvatel (včetně žen a dětí). V letech 1594-1603 vypukla v Irsku velká vzpoura  podporovaná Španělskem. Královna  Alžběta vyslala do Irska vojsko vedené hrabětem z Essexu, ale ten neuspěl. Nahradil ho Charles Blount, který po třech letech vzbouřence porazil. Mnozí  vůdcové povstání odešli do emigrace; tzv. „útěk hrabat“ vedl k úpadku země. Na zkonfiskovanou půdu byli dosazováni protestantští kolonisté z Anglie a Skotka.

Královna Alžběta se nikdy neprovdala, říkalo se jí „panenská královna“. Vládla téměř půl století, národ ji miloval, doba její vlády bývá nazývána  jejím jménem, „alžbětinský věk“. Slavný anglický dobyvatel, sir Walter Raleigh, po ní dokonce pojmenoval část severoamerického území (dnes jeden ze států USA) – Virginia (anglicky virgin = panna).

Alžběta byla dcerou Jindřicha VIII. a  Anny Boleynové. Její příchod na svět krále nepotěšil. Z prvního manželství měl již dceru Marii, očekával mužského potomka. Alžbětino dětství bylo neradostné. Poté, co její matka skončila na  popravišti, vyrůstala v prostředí, kde se neustále střídaly nevlastní matky, a kde vládl despotický  otec.  Pečovaly o ni vychovatelky a guvernantky, které dohlížely také na její vzdělání;  jeden čas studovala společně se svým bratrem Eduardem. Učila se poměrně dobře, ovládala šest jazyků, vynikala v krasopise. Protože byla přísně vedena, naučila se sebeovládání, byla klidné, neprůbojné dítě. Střídmá a skromná v jídle zůstala celý život. Velmi ráda se však oblékala do šatů jasných, zářivých barev, milovala šperky, zbožňovala tanec, u dvora pořádala taneční soutěže. Byla vzdělaná;  ráda hlasitě pronášela své názory, bez ohledu na okolí.  Po otci zdědila tvrdohlavost, výbušnost, agresivitu. Proslula svou pracovitostí, pracovala i během letních cest po království. Její zdravotní stav však nebyl dobrý, v dětství mívala často horečky, prodělala neštovice, trpěla bolestmi žaludku, kloubů, dokonce se objevily i příznaky tuberkulózy. Přesto básníci pravdivě opěvovali její krásnou pleť, postavu, držení těla a chůzi.

V době vlády svého bratra, Eduarda VI., žila u nevlastní matky Kateřiny Howardové a jejího nového muže Thomase Seymoura. Poté, co nevlastní matka zemřela při porodu, chtěl se Seymour s Alžbětou oženit. Královská rada však se sňatkem nesouhlasila, a když se Seymour pokusil rozhodnutí změnit, skončil na popravišti. Poté žila Alžběta na královském dvoře.

Eduard zemřel v roce 1553, v závěti vyloučil z dědictví obě své sestry. Starší Marie však podnítila vzpouru, a stala se královnou. Alžběta se stáhla do ústraní, dokonce konvertovala ke katolicismu. Přesto byla obviněna z účasti na spiknutí a povolána zpět ke dvoru jako Mariin vězeň, dokonce ji zavřeli do Toweru. Zachránilo ji to, že Marie nemohla mít děti. Také dobře vycházela s jejím manželem, španělským králem Filipem II., který v ní viděl dědičku trůnu. Nemocná královna Marie nakonec uznala Alžbětu jako svoji následovnici.

Alžběta nastoupila na trůn v poledne téhož dne, kdy zemřela její sestra, 17. listopadu 1558.

Doba byla složitá. Území ve Francii (Calais) bylo ztraceno, Marie Stuartovna se provdala za dědice francouzského krále a činila si nárok na anglickou korunu, Filip II. požadoval odměnu za poskytnutou ochranu, královská rada také nebyla nadšena z další ženy na královském trůně. V čele této rady stál naštěstí William Cecil. Alžbětu znal, dříve byl v jejích službách, věděl, že je bystrá, inteligentní, odhodlaná a tvrdohlavá po otci. Domníval se však, že se mladá královna brzy provdá, že nebude vládnout sama. O nápadníky neměla nouzi.  Jedním z prvních byl  Robert Dudley, hrabě z Leicesteru, s nímž měla Alžběta blízký vztah. Alžběta však dala přednost nezávislosti. Dalším vážným nápadníkem byl v roce 1579 František z Anjou, zvaný vévoda z Alenconu (bratr Jindřicha III.). Byl sice o dvacet let mladší, ale Alžběta poprvé vážně pomýšlela na sňatek. Lid, rada i parlament se však postavili proti.

Protože se neprovdala, byli Alžbětě přisuzováni různí milenci – v mládí hrabě hrabě z Leicesteru, později hrabě z Oxfordu, francouzský vyjednavač Simier, vévoda z Alenconu a Essex, kterého dala za jeho účast na spiknutí popravit.

V srpnu roku 1561 se do Skotska vracela vdova po francouzském králi Františku II. Marie Stuartovna. Bylo třeba zajistit její průjezd Anglií a mírovou hranici se Skotskem. Díky diplomatickému úsilí lorda Cecila byla sepsána tzv. Edinburská smlouva. Marie Stuartovna  se měla jejím podpisem současně vzdát nároku na anglický trůn, na který měla jako pravnučka Jindřich VII. Tudora nárok.  Odmítla však. Alžběta nenaléhala, neboť neměla dědice. V roce 1562 navíc vážně onemocněla, a tak byla Marie Stuartovna nejvhodnější kandidátkou. Jejím mužem se měl stát Dudley, toho však odmítla a provdala se za Jindřicha Stuarta, lorda Darnleyho. Ten však v roce 1567 zemřel (zřejmě byl zavražděn), a Marie se do roka provdala za Jamese Hepburna, hraběte Bothwela (jeho údajného vraha). Sňatek vyvolal vzpouru, královna byla uvězněna a donucena vzdát se trůnu ve prospěch svého syna Jakuba. Z vězení se jí podařilo podařilo utéci. Když  bylo její vojsko poraženo, hledala pomoc v Anglii, u své příbuzné královny Alžběty. Ta ji však nechala zavřít do vězení a v roce 1587 popravit pro údajnou podporu spiknutí.

Poté, co vypukla revoluce v Nizozemí, postavila se Alžběta na stranu protestantů. (Dokonce tam vyslala Leicestera, který přijal titul místodržícího. Nebyl zde však oblíben, nijak se nevyznamenal, musel se vrátit domů.) Držela  ochrannou ruku nad korzáry, kteří přepadali španělské lodě. Usilovala o sňatek s francouzským princem, věznila katolickou skotskou královnu. Všechny tyto skutečnosti vedly k tomu, ji španělský král Filip II. považoval za svého největšího protivníka. Poslední kapkou byla poprava zajaté královny. Do roka vyplulo ke břehům Anglie silné španělské loďstvo, tzv. „Armada“. Během bojů v kanálu La Manche dlouho nebyl jasný výsledek, nakonec španělská flotila ustoupila, dvě třetiny jejích lodí byly zničeny.

Královna Alžběta zvítězila a stala se živoucí legendou. Vládla sama a dlouho, většinu vrstevníků přežila. Díky svému majestátnímu, sebevědomému vystupování  získala pověst silné panovnice. Lid ji miloval. Války však vyčerpaly státní pokladnu, výdaje na zbrojení kvůli nepokojům v Irsku a ve Skotsku vedly k protestům. Poslední velké spiknutí proti královně vedl její oblíbenec Essex (nevlastní Leicesterův syn). Pokus o převrat byl ale vyzrazen, Essex zajat, odsouzen za velezradu a popraven (1601).

Alžbětin dlouholetý rádce William Cecil zemřel v roce 1598, na jeho místo nastoupil jeho syn Robert Cecil. Protože královna stále neurčila svého nástupce, navázal Cecil tajná jednání se skotským králem Jakubem VI., který měl na trůn nárok. Jakub se pokoušel získat Alžbětinu přízeň, ona sama zřejmě s jeho nástupnictvím počítala.

Po smrti Essexe a dalších blízkých  Alžběta chřadla. Zemřela 23. března 1603.

Za několik dní  prohlásili Robert Cecil a královská rada Jakuba králem Anglie pod jménem Jakub I., na anglický trůn nastupují Stuartovci.

Za vlády Alžběty I. v Anglii dochází k rozvoji kultury, vzdělanosti a umění (éra renesance a humanismu). Dochází k rozvoji divadla a dramatu (William Shakespeare).

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht