Baroko, manýrismus

Kon­cem 16. sto­letí se v Itá­lii zro­dil nový umě­lecký sloh zvaný baroko. Ten se začal postupně šířit po Evropě, aby v druhé polo­vině 17. sto­letí pře­vzal vládu nad dří­vější rene­sancí. Původní význam slova baroko měl pejo­ra­tivní nádech – por­tu­gal­ské slovo barocco či špa­něl­ské baru­eco zna­mená nepra­vi­delně tva­ro­va­nou perlu (verru­eca). Ter­mín baroko jako ozna­čení umě­lec­kého slohu se začal uží­vat až poz­ději v 18. století.

Baroko bylo poli­ticky spo­jeno s pro­ce­sem pro­ti­re­for­mace a s budo­vá­ním panov­nic­kého abso­lu­tismu ve vět­šině Evropy. Střet kato­li­cismu a pro­tes­tan­tismu se ode­hrál během tři­ce­ti­leté války a kato­li­cis­mus byl upev­ňo­ván právě barok­ním uměním.

Typic­kými znaky baroka je oká­za­lost, vel­ko­le­post, bohat­ství forem, dra­ma­tič­nost, pohyb a ener­gie. Důraz se dává na kon­trasty, hru svě­tel a stínů. V baroku roz­li­šu­jeme radi­kální baroko a kla­si­ci­zu­jící baroko. Můžeme pozo­ro­vat témata jako napří­klad zázračná zje­vení, bla­že­nost či mučed­nické smrti sva­tých. Baroko je posled­ním nej­roz­ší­ře­něj­ším umě­lec­kým sty­lem celé Evropy.

Baroko vyja­dřuje cito­vost, povzne­se­nost k Bohu, smě­řo­vání na věčnost.

Palác špa­něl­ského krále, Escorial.

Architektura

V archi­tek­tuře baroko dělíme na dvě linie. První je kla­si­ci­zu­jící baroko, které nava­zuje na rene­sanci a poz­ději pře­chází do kla­si­cismu (na konci 18. stol.). Dru­hou linií je dyna­mické baroko, které vyja­dřuje pohyb, defor­maci přímých linií, odpou­tává se od rene­sance a antiky (např. Chrám sv. Miku­láše na Malé Straně v Praze).

Půdo­ry­sem sta­veb byla elipsa nebo prů­niky elips. Čas­tým archi­tek­to­nic­kým prv­kem baroka je také kopule. Barokní stavby bývají masivní, monu­men­tální a syme­t­rické. Prů­čelí bylo zdo­beno pilíři, polo­sloupy (pilastry), sochami v nadži­votní veli­kosti (andílci, atlanti pod­pí­ra­jící bal­kóny a okna). Byl hojně vyu­ží­ván mra­mor (zejména na ital­ské půdě) a napo­do­be­niny mra­moru, časté bylo zla­cení a štu­ka­tér­ská výzdoba. Ačko­liv nej­čas­těj­šími stav­bami byly stavby cír­kevní, budo­vány byly také zámky, paláce a ostatní svět­ské stavby.

Mezi Evrop­ské barokní sta­vi­tele řadíme pře­de­vším Itala Gian­lo­renza Ber­ni­niho, kte­rého můžeme pova­žo­vat za duchov­ního otce radi­kál­ního barokní stylu. Ber­nini vytvo­řil kolo­nádu před bazi­li­kou sv. Petra ve Vati­káně. Četné barokní stavby se nachá­zejí též ve Dráž­ďa­nech, v Ber­líně, v Rus­kém Pet­ro­hradě a též v Lon­dýně (katedrála sv. Pavla, kte­rou po vel­kém požáru Lon­dýna znovu posta­vil Chris­to­pher Wren.) Tato katedrála měla veliké štěstí, pro­tože ještě před požá­rem Wren při­pra­vo­val její rekon­strukci, a proto měl po požáru k dis­po­zici dosta­tek mate­ri­álů na její znovupostavení.

Mezi nej­zná­mější barokní sta­vi­tele u nás patří otec a syn Dien­t­ze­nho­fe­rové – otec Kryš­tof (chrám sv. Miku­láše na Malé Straně) a syn Kilián Ignác (dostavba chrámu sv. Miku­láše na Malé Straně, pře­stavba kos­tela sv. Miku­láše na Sta­ro­měst­ském náměstí, Mich­nův leto­hrá­dek poz­ději zvaný Vila Ame­rika, kos­tel sv. Miku­láše v Kar­lo­vých Varech a mnohé další) či Jan Bla­žej San­tini-Aichel (poutní kos­tel sv. Jana Nepo­muc­kého na Zelené hoře, kos­tel Nane­be­vzetí Panny Marie a sv. Jana Křti­tele v Sedlci u Kutné Hory).

Dal­ším zná­mým barok­ním sta­vi­te­lem na našem území byl Carlo Lurago, který začal sta­vět Kle­men­ti­num a v nepo­slední řadě rov­něž Gio­vanni San­tini (barokní gotika). Z čes­kých archi­tektů jme­nujme napří­klad Fran­tiška Maxi­mi­li­ána Kaňku, který dokon­čo­val Kle­men­ti­num a Čer­nín­ský palác. V Rakousku Fischer z Erla­chu, archi­tekt zámku Schönbrunn a kos­telu sv. Karla Boro­mej­ského ve Vídni.

Na našem území se nachází velké množ­ství barok­ních pamá­tek, jiné byly baro­ki­zo­vány. Jme­nujme například:

• Gio­vanni Maria Filippi – kos­tel Nane­be­vzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi
• Gio­vanni San­tini – kos­tel sv. Jana Nepo­muc­kého v Zelené hoře
• Carlo Lurago – kos­tel sv. Ignáce a sv. Fran­tiška Xaver­ského s jezu­it­skou kolejí v Březnici
• Andrea Spezza – Vald­štejn­ský palác v Praze
• Kryš­tof a Kilián Ing­nác Dien­t­ze­nho­fe­rové – chrám sv. Miku­láše v Praze

Monu­men­tální výzdoba kos­tela, Litva.

Malířství

Barokní malíř­ství se odvíjí od díla ital­ského mis­tra Cara­vag­gia, který ukon­čil éru slunné rene­sance svými často ponurými a natu­ra­lis­tic­kými obrazy s nábo­žen­skou téma­ti­kou. Ve tvorbě dal­ších barok­ních malířů se také hojně vysky­tují cír­kevní a bib­lické motivy, obje­vují se však také sty­li­zo­vané kra­jiny či lovecké scény. Z dal­ších před­ních malířů jme­nujme ale­spoň slav­ného Rem­brandta van Rijna (Kla­nění pas­týřů), Petra Pavla Rubense (Nane­be­vzetí Panny Marie) či Diega Velá­squeze (Las Meninas).

V barok­ním malíř­ství byly nej­čas­těji zastou­peny fresky (nástěnné malby) a v obra­zech tech­nika šero­svitu (hra svě­tel a barev). Náměty se vybí­raly vět­ši­nou z nábo­žen­ství nebo z myto­lo­gie, malo­valy se též por­tréty či kra­ji­no­malby; postavy vyja­dřují duševní hnutí, city a roz­po­ru­pl­nost doby.

Před­sta­vi­telé čes­kého barok­ního malíř­ství jsou Karel Škréta (oltářní obrazy a por­tréty), Vác­lav Hollar (rytiny – pohledy na Prahu), Petr Brandl (oltářní obrazy – v Manětíně, chrámu sv. Víta, Kuksu…), Jan Kupecký (svě­toznámý por­trétista), Vác­lav Vavři­nec Rei­ner (autor fre­sek) a Nor­bert Grund (kra­ji­no­malba). Ve světě mezi nej­slav­nější barokní malíře patří Velasquez (Šp., zpo­dob­ňo­val krá­lov­skou rodinu Filipa II.), Murillo, Tizian, Tin­to­retto, Rubens, Rem­brandt a Vel­melr van Delft.

Dvorní dámy od Diega Velázqueze.

Rem­brand­tův autoportét.

Hudba

V hudbě pře­vládla melo­die pod­po­ro­vaná har­mo­nií, dříve vedoucí lid­ský hlas (poly­fo­nie) ustu­po­val k har­mo­nii s instru­men­tální slož­kou. Mezi nej­zná­mější barokní hudeb­níky patří zejména ital­ský skla­da­tel Clau­dio Mon­te­verdi (1567 – 1643), který repre­zen­tuje výše popi­so­vaný přechod.

Literatura

V lite­ra­tuře se setká­váme s okras­ným jazy­kem plným meta­for, boha­tých adjek­tiv a obsa­ho­vých oklik; v ději pak sle­du­jeme napětí, boj, pohyb, dra­ma­tické zápletky, kon­trast a pře­kva­pení, „horo­rové scény“, hlu­boká citová pohnutí a smysl pro nad­při­ro­zené síly. (např. ang­lický bás­ník John Mil­ton – Ráj ztra­cený, Ráj získaný.)