Česká republika v letech 1993 – 2013

Česká republika jako samostatný stát vznikla 1. ledna 1993 – společně se Slovenskou republikou rozpadem původní Česko-Slovenské federativní republiky.

Nová ústava České republiky byla Českou národní radou schválena již v předstihu – 16. prosince 1992. Prezidentem České republiky byl poslaneckou sněmovnou 26. ledna 1993 zvolen Václav Havel.

Federální vláda zanikla společně se zánikem federace, česká vláda v čele s premiérem Václavem Klausem (ministrem zahraničí byl Josef Zieleniec, ministrem vnitra Jan Ruml, ministrem financí Ivan Kočárník) ve své činnosti dále pokračovala až do voleb v roce 1996.

Změny v porevolučním hospodářství

Přeměna centrálně plánovaného hospodářství na hospodářství tržní, zahájení soukromého svobodného podnikání a s tím spojená privatizace státních podniků je sice stále trochu kritizována – nicméně je potřeba říci, že pro tento proces nikdo neměl zaručeně fungující postup, a tak se Československo a později i nástupnické státy vydaly svou cestou.

Prvním krokem bylo uvolnění (deregulace) cen zboží – dříve povinně vytištěné ceny na obalech výrobků se přestaly uvádět a každý obchodník mohl prodávat zboží za jakou cenu chtěl – nebo také za jakou cenu byli zákazníci ochotni zaplatit.

V roce 1991 proběhl také poměrně rychlý proces tzv. malé privatizace, během které formou dražeb přešly do soukromých rukou tisíce obchodů, restaurací a menších provozoven a podniků.

S rokem 1993 též zmizela původní daň z obratu a byla nahrazena novou daní z přidané hodnoty (DPH).

Velké státní podniky, jejichž úhrnná hodnota se pohybovala kolem 626 miliard tehdejších českých korun, byly převedeny do soukromého vlastnictvím v rámci tzv. kupónové privatizace. Ta proběhla ve dvou vlnách – první v roce 1992 a druhá v roce 1994. V každé vlně si mohl každý občan zakoupit kupónovou knížku se známkou za 1000 Kč, které byly převedeny na 10×100 bodů. Za ty si mohl poté nakoupit akcie buďto přímo privatizovaných podniků nebo také privatizačních fondů, které volila většina občanů. Bohužel slabé kontrolní mechanismy umožnily privatizačním fondům podvodné praktiky, s jejichž jménem je spojenou zejména jméno Harvardských investičních fondů a Viktora Koženého.

Chybějící kapitál do českých podniků přinesly také některé zahraniční společnosti, jako například Volkswagen, který v roce 1991 koupil mladoboleslavské automobilové závody Škoda.

Politická rozpolcenost

Již volby v roce 1996 ukázaly politickou rozpolcenost české společnosti – pravice sice nad levicí zvítězila, ale jen těsně. ODS tak mohla vytvořit většinovou vládu pouze v koalici s KDU-ČSL a ODA. Premiérem byl opět Václav Klaus, a to až do krize, která proběhla na podzim 1997 v souvislosti s aférou kolem financování ODS.

Na podzim roku 1996 proběhly také první volby do horní komory parlamentu České republiky, do Senátu. Volí se každé dva roky jedna třetina z celkem 81 senátorů.

Vláda podala demisi 30. listopadu 1997. 2. ledna 1998 byla ustavena tzv. „úřednická“ vláda (přechodná vláda bez voličského mandátu, která má za cíl vést zemi až do uspořádání předčasných voleb). Premiérem úřednické vlády byl guvernér České národní banky Josef Tošovský.

Předčasné volby se konaly v červnu 1998, kdy se rozpolcenost společnosti opět potvrdila – tentokrát těsně zvítězila ČSSD nad ODS. Nelehkou situaci s vytvořením nové vlády se podařilo vyřešit prostřednictvím tzv. opoziční smlouvy, kdy ČSSD sestavila menšinovou vládu v čele s premiérem Milošem Zemanem, v parlamentu pak hlasování o důvěře vládě prošlo díky tomu, že poslanci ODS před tím opustili poslaneckou sněmovnu.

Opoziční smlouva byla sice pragmatickým řešením nastalé situace, nicméně u občanů vzbudila spíše rozpaky a nespokojenost. 17. listopadu 1999 byla dokonce iniciována výzva „Děkujeme, odejděte“ s cílem přimět Václava Klause a Miloše Zemana k odchodu z politiky. Kritizováni byli také někteří členové Zemanovy vlády. Premiér reagoval na kritiku stran některých svých spolupracovníků výměnou některých ministrů počátkem roku 2000.

Volby v červnu 2002 dopadly o trochu lépe pro ČSSD, která získala 30% hlasů, ODS pak 24%. Třetí stranou v poslanecké sněmovně zůstali komunisté s 18,5% hlasů, poslední potom koalice KDU-ČSL a US-DEU se 14%. Protože Miloš Zeman opustil politickou scénu, jak již dříve avizoval, stal se premiérem Vladimír Špidla. Vládu sestavil v koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Tato vláda trvala až do roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie a kdy proběhly volby do Evropského parlamentu. V nich ČSSD zaznamenala výrazný úbytek hlasů a tak Vladimír Špidla podal demisi. Další vládu sestavil Stanislav Gross, dosud nejmladší premiér v historii Česka (34 let). Ta však netrvala ani rok a po aféře s financováním premiérova bytu byla nahrazena novou vládou v čele s Jiřím Paroubkem.

Václav Klaus se stal prezidentem r. 2003 poté, co odešel z ODS

Václav Klaus se stal prezidentem r. 2003 poté, co odešel z ODS

Z předsednického křesla ODS odešel v návaznosti na volební výsledky v červnu 2002 také Václav Klaus. V roce 2003 vypršelo prezidentu Václavu Havlovi druhé volební období, a poslanci ve třetím kole zvolili prezidentem čestného předsedu ODS Václava Klause. Jeho mandát byl prodloužen opět ve třetím kole také v roce 2008, ve kterém těstně porazil protikandidáta Jana Švejnara poté, co získal 141 hlasů ze 140 potřebných. S tím je spojeno podivné hlasování přeběhlých poslanců Melčáka, Pohanky a Snítilého. Profesor Klaus se stal známým svými rezervovanými postoji v problematice evropské integrace a přímo odmítavým přístupem v otázce vlivu člověka na globální oteplování.

Volby v červnu 2006 směr však opět zvrátily, když nejvíce hlasů dostala ODS (35%), jako druhá skončila ČSSD (32%), třetí jako již obvykle komunisté (13%). Pětiprocentní hranici pro vstup do poslanecké sněmovny překročily ještě dvě strany – KDU-ČSL a zelení. Vládu na druhý pokus sestavil Mirek Topolánek (ODS) jako koaliční vládu složenou s ODS, KDU-ČSL a Strany zelených.

Od ledna do června 2009 Česká republika předsedala Radě Evropské unie. Období je spojováno především s finanční krizí, kterou způsobily pády některých amerických bank. Mezi úspěchy se řadí především řešení krize s dodávkami plynu z Ruska přes Ukrajinu.

Během českého předsednictví, v březnu 2009, se na pátý pokus povedlo opoziční ČSSD vládu svrhnout – v hlasování o nedůvěře v poslanecké sněmovně proti vládě hlasovali kromě sociálních demokratů a komunistů také dva poslanci ODS. V mezidobí byla jmenována úřednická vláda v čele s premiérem Janem Fischerem. Původně měla zemi dovést do předčasných voleb na podzim 2009, ty se však nakonec i přes přípravy a volební kampaně jednotlivých stran nekonaly, a tak vláda působila až do řádných voleb v roce 2010.

O přelomu na politické scéně se dá však hovořit až v souvislosti s volbami na konci května 2010, kdy se v nebývalé míře prosadily nové strany – především pravicová TOP-09 v čele s bývalým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem (17%) a spíše středová strana Věci veřejné v čele s bývalým reportérem a spisovatelem Radkem Johnem (11%). Ačkoliv nejvíce hlasů dostala ČSSD (22%), na sestavení vlády to nestačilo, a tak vznikla vláda z koalice ODS (20%), TOP-09 a VV. Na výsledky voleb reagovali oba předsedové nejsilnějších stran – Mirek Topolánek za ODS i Jiří Paroubek za ČSSD – svou rezignací. Premiérem tak byl jmenován nový předseda ODS Petr Nečas.

V neděli 18. prosince 2011 zemřel po nemoci na své chalupě na Hrádečku první porevoluční a poslední československý prezident Václav Havel. Jeho odchod spojil celou společnost, státního pohřbu, který se konal 23. prosince 2011, se zúčastnilo šestnáct hlav států. Poprvé v české historii byl při této příležitosti vyhlášen třídenní státní smutek. Na jeho památku bylo přejmenováno Letiště Ruzyně na Letiště Václava Havla, jeho busta byla umístěna mj. také v Kongresu USA (toto ocenění se dostalo pouze čtyřem zástupcům Evropy).

Především nepopulární, avšak nezbytné, reformy směřující k menšímu zadlužování, stály vedle politických afér u snižování oblíbenosti pravicové vlády. V dubnu 2012, krátce poté, co na svůj post ministra dopravy rezignoval Vít Bárta (VV), tehdy nepravomocně odsouzený za nabídky charakteru uplácení, z Věcí veřejných odešla Karolína Peake, která s několika bývalými spolustraníky založila novou stranu LIDEM (ta se tak bez zvolení dostala přímo do poslanecké sněmovny). Ta společně s ODS a TOP-09 založila novou koalici, která vládu držela až do jejího pádu v červnu 2013.

Miloš Zeman se stal vítězem přímé volby prezidenta r. 2013

Miloš Zeman se stal vítězem přímé volby prezidenta r. 2013

První přímá volba prezidenta, jehož druhý mandát skončil začátkem března 2013, se odehrála v lednu 2013. Z původních devíti kandidátů byli čtyři s výraznějšími volebními preferencemi – Jiří Dienstbier (ČSSD), Jan Fischer, Karel Schwarzenberg (TOP09) a Miloš Zeman. Do druhého kola postoupili s jistou dávkou překvapení Karel Schwarzenberg a očekávaný Miloš Zeman. Třetím prezidentem České republiky byl 25. – 26. ledna většinou 54,8% zvolen čestný předseda strany SPOZ, levicový politik „s populistickým akcentem[1]“, Miloš Zeman. Ačkoliv zahraničí upřednostňovalo Karla Schwarzenberga, evropští politici přivítali zvolení i Miloše Zemana, u něhož doufají, že nepovede protievropské tažení s takovou razancí, jako Václav Klaus.

Jak krajské volby 2012, tak prezidentské volby 2013 ukázaly slabost pravicových stran (viz totální propad kandidáta ODS Přemysla Sobotky) a sílu levice, především rostoucí vliv komunistické strany. Ta, i přes veřejný odpor některých skupin především z jihočeského a karlovarského kraje, obsadila pozice v krajských zastupitelstvech a radách a mimo jiné také místo ústeckého primátora.

Povodně

V nedlouhé historii České republiky proběhlo již několik povodní, především ovšem povodně na Moravě v červenci 1997, jejímž symbolem se stala zdevastovaná obec Troubky. Povodeň zasáhla téměř třetinu území České republiky, bylo zničeno více než 2000 domů, strženo 26 mostů, zahynulo 49 osob. Celkové škody byly odhadnuty na 63 miliard korun.

V návaznosti na tuto povodeň se začaly vytvářet dříve chybějící protipovodňové plány, ke zlepšení organizačních opatření, přísnějšímu dodržování bezpečnostních předpisů a ke zlepšení údržby koryt řek.

Druhá velká povodeň zasáhla tentokrát Čechy v srpnu 2002, a to ve dvou vlnách. První vlnu zachytila vodní díla na vltavské kaskádě, která škody minimalizovala, ovšem na druhou vlnu už nestačila. Vltava v Praze měla průtok ca. 5300 m3/s, což je ještě více než ničivá povodeň v roce 1845. Zaplaveno bylo i pražské metro, které mělo podle původních plánů sloužit jako útočiště před katastrofami. Díky přijatým opatřením po povodních na Moravě v roce 1997 byly již oběti na životech nižší – zahynulo 17 osob. Celkové škody byly odhadnuty na 73 miliard korun.

Po povodních 2002 se začalo s protipovodňovými plány a realizací protipovodňových opatření také v Čechách. Byl přijat zákon o výjimečném stavu a integrovaném záchranném systému.


[1] Le Monde, 26.1.2013

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht