České země na počátku první světové války
Naše země na počátku války
V 19. století došlo k velkému rozvoji české společnosti jak v oblasti kulturní, tak v oblasti ekonomické a politické. České země se staly důležitou součástí Rakousko – Uherské monarchie, vzestup národní kultury a politiky však nebyl v souladu s postavením Čechů v rámci Rakouska – Uherska. V roce 1867, kdy došlo k Rakousko – Uherskému vyrovnání, byla monarchie rozdělena na dva téměř samostatné státy, a to Rakousko, jehož součástí byly i České země, a Uhersko, jehož součástí bylo i Slovensko. Požadavky Čechů na autonomii, nebo jinou formu národní svébytnosti, tak nebyly vyslyšeny. Právě podobu Rakouské monarchie jako mnohonárodnostního federálního státu (tzv. austrofederalismus), kde by každý národ měl určitou míru autonomie, popsal v roce 1865 i František Palacký ve svém díle „Idea státu Rakouského“. Zastáncem existence českého národa v rámci rakouské monarchie byl původně i Tomáš Garrigue Masaryk (dále TGM), který v díle „Česká otázka“ z roku 1895 i ve svých dalších spisech navrhuje reformovat Rakousko – Uhersko do moderního svazku autonomních zemí.
Po vydání prosincové ústavy z 21. 12. 1867 a zavedení všeobecného a rovného volebního práva pro volby do Říšské rady od roku 1907 můžeme Rakousko (nikoliv Uhersko, pro nějž tyto reformy neplatily) považovat za poměrně liberální a demokratický stát. Klíčovým problémem ale zůstávalo mnohonárodnostní uspořádání jak Rakouska, tak Uherska, a zejména neřešení tohoto problému vládou ve Vídni.
Vyhláška o všeobecné mobilizaci ze dne 31. 7. 1914
Těsně před vypuknutím první světové války byla česká politika i společnost stále pro zachování Rakouska – Uherska, ale požadovala jeho výrazné proměny. První světová válka však změnila svět, a změnila také pohled na zachování Rakousko – Uherské monarchie. Ukázala totiž, že Rakousko – Uhersko není schopné řešit problémy mnohonárodnostního státu, čímž ztratilo opodstatnění své existence.
Situace na počátku války
- v celém Rakousku – Uhersku mobilizace: v české společnosti nebylo pro tuto mobilizaci žádné nadšení
- Češi dávali najevo svou nechuť jít bojovat proti Slovanům (Srbům, Rusům)
- v průběhu války se nechávali dobrovolně zajímat (např. dva pluky – pražský 28. a mladoboleslavský 36.)
- vojáci se nevraceli z dovolenek, nerukovali (skrývali se v lesích, byli nazýváni „zelené kádry“)
- v celé monarchii byl zrušen politický život, byl rozpuštěn parlament (Říšská rada)
- po vyhlášení války byl nastolen vojenský režim (válečný absolutismus) a tím omezena občanská práva a svobody (shromažďování, zavedena cenzura, stíhání a trestání politiků), úsilí o vojenskou diktaturu
- Rakousko – Uhersko je spojencem Německa: roste německý nacionalismus, začíná germanizace
- militarizace hospodářství: zhoršení životních podmínek obyvatelstva (problémy v zásobování)
Rok 1915
- v důsledku války další zhoršení hospodářské situace: zaveden přídělový systém
- vznik černého trhu s vysokými cenami (hlavně v posledních měsících války)
- na začátku války úspěchy Ruské armády, to vyvolávalo naděje mezi Slovany, že válka brzy skončí porážkou Rakouska – Uherska
- v Čechách byly vydávány protirakouské manifesty (autorům hrozil trest smrti)
- perzekuce všeho českého
- zákazy českých kulturních nebo sportovních akcí, cenzura knih, zákazy vydávání novin a časopisů
- v letech 1914 – 1916 bylo vyneseno 24 rozsudků smrti
- byli zatýkáni představitelé české politiky (Václav Klofáč, Karel Kramář, Alois Rašín)
- Kramář a Rašín odsouzeni jako velezrádci k trestu smrti (později byli císařem Karlem I. amnestováni)
- do vězení se dostal i představitel české Živnobanky, protože byl liknavý ve válečných půjčkách (Jaroslav Preiss)
Česká domácí politika byla většinově bezradná a zastrašená perzekucemi. Postoje většiny vůdčích politiků i politických stran byly na začátku války prorakouské (po válce hanlivě nazýváno „rakušáctví“). Důvodem k těmto postojům byly jak tradice, tak praktické a ekonomické důvody – Rakousko – Uhersko je velký stát s velkým trhem, vývoj směřuje k vytváření velkých celků, proč jej tedy rozbíjet. Prorakouskou politiku vedli jak sociální demokraté (v čele s Bohumírem Šmeralem), tak agrárníci (Antonín Švehla) nebo katoličtí politici.
Na začátku války byly mezi obyvateli rozšířeny také proruské nálady – mladočeši přicházejí se svým plánem na vytvoření slovanské říše v čele s ruským vládnoucím rodem Romanovců.
Protirakouské postoje byly na začátku války ojedinělé – např. klerikální strana či státoprávně pokroková strana (Lev Sychrava, přítel Edvarda Beneše), která po vypuknutí války odchází do exilu. Zlom nastává právě v roce 1915, kdy se již otevřeně začíná mluvit o možnosti vytvoření samostatného českého státu. Na straně proti Rakousku stál také nejvýznamnější politik českého odboje za první světové války, Tomáš Garrigue Masaryk, představitel realistické strany.
-
Členové tajného spolku Maffie v roce 1918
Češi nemají podle TGM být nadále součástí Rakouska-Uherska, protože to je stále více závislé na Německu (Rakousko-Uhersko pouze podřízeným spojencem Německa ve válce)
- TGM jednal s představiteli českých politických stran i českých spolků (např. Sokol, apod.), od nich získal mandát
- podílel se na založení tajné organizace Maffie: měla sdružovat české pronárodní politiky, reprezentovat české zájmy doma, mít vliv na českou politiku a na veřejné mínění, měla vykonávat špionáž ve prospěch Dohody
- původně v čele Maffie Edvard Beneš, ten však musel 1. 9. 1915 emigrovat, poté do čela Přemysl Šámal
- další představitelé Maffie: Karel Kramář, Alois Rašín, Alois Hajn, František Soukup, Josef Scheiner (Sokol)
- TGM jednal i s rakouskými politiky o poválečném Rakousku (špatné vyhlídky pro České země)
- jednal také s cizinou (září 1914 s Holandskem) -> dále viz kapitola Masarykova zahraniční akce
- v prosinci 1914 odchází Masaryk do emigrace do Itálie a poté do Švýcarska, doprovází ho jeho dcera Olga
- od Josefa Svatopluka Machara se dozvídá, že má být zatčen (-> už se nevrací)
Na počátku první světové války tedy byly postoje českých politiků spíše prorakouské, nebo pasivní. To se postupně začíná měnit v roce 1915, kdy skupina českých politiků v čele s Masarykem a Benešem začíná zaujímat protirakouský postoj. Poprvé se otevřeně začíná hovořit o možnosti samostatné existence českého národa ve vlastním státě. Možnosti českých politiků byly ale vzhledem k existenci Rakouska omezené. Další vývoj tak závisel nejen na situace v českých zemích, ale taky na situaci v celém Rakousku – Uhersku, a to jak vnitropolitické, tak zahraničněpolitické. Nejdůležitější byl zejména vývoj válečných akcí rakouské, ale i německé, armády.
