České země za husitské revoluce

Za počátak husitské revoluce je považována první pražská defenestrace. Stalo se tak 30. července 1419. Po kázaní Jana Želivského se rozvášněný dav (vedený Želivským) vydal k Novoměstské radnici – požadovali propuštění vězňů přijímajících z kalicha (podobojí). Dav vtrhl na radnici a radní byli vyházeni z okna, někteří z nich i ubiti.

Roku 1420 byl založen Tábor nad řekou Lužnicí. Sedmdesát procent obyvatel tvořili vesničané, zbytek byli řemeslníci, chudí vladykové, zemani a chudí kněží. Tábor byla obec svobodných husitů. Táborští husité měli radikální názory proti feudálnímu zřízení, proti vrchnosti; chtěli, aby pole, louky a lesy byly společné; byli proti vnější nádheře obřadů a církevních prostor, hlásali, že kázat se může kdekoliv a kázat může kdokoliv (i ženy). Odmítají církevní svátky (protože se nepracuje), odmítají zpovědi. Hlásají, aby byl veškerý majetek společný, což symbolizují káděmi, které byly postaveny na Táborském náměstí, tam dávali šperky, zlato a peníze. Idea: rovnost všech lidí. Tábor měl také vojenský význam. Byli zvoleni čtyři hejtmani, kteří stáli v čele Tábora a měli na starosti vojenské a správní záležitosti. Důležitou roli hráli také kněží, kteří měli duchovně působit na lidi. Táborité vytvářejí husitskou církev.

Jan Žižka na vyobrazení od Mikoláše Alše (dává Žižkovi přídomek z Kalicha)

Jan Žižka na vyobrazení od Mikoláše Alše (dává Žižkovi přídomek z Kalicha)

Roku 1420 přišel do Tábora Jan Žižka (1360 – 1424) v čele asi 400 bojovníků; stal se jedním ze čtyř hejtmanů. Z Tábora vytvořil vojenskou pevnost, oporu husitů. Bojoval proti tamním Rožmberkům. Žižka odešel z Trocnova, nechával se najímat do vojenských oddílů, v roce 1410 se zřejmě zúčastnil boje v bitvě u Grunwaldu proti řádu německých rytířů na straně Poláků (asi 30 000 mužů). Po návratu do Prahy byl asi ve službách Václava IV. Navštěvoval husitská kázání a účastnil se střetu u novoměstské radnice. Roku 1419, po 1. pražské defenestraci, které byl aktivním účastníkem, odchází do Plzně, kde působí kněz Václav Koranda (Korandův sbor – zval do Plzně husity)[1]. Roku 1420 se odebral do Tábora, cestou na něj zaútočila rytířská katolická jízda = Bitva u Sudoměře (na hrázi dvou rybníků – Markovec a Škaredý). Zde přibližně 400 husitů (včetně žen a dětí) ozbrojených často jen cepy a sudlicemi dokázalo odrazit asi 2000 ozbrojenců. Hlavním důvodem byla výhodná poloha, kterou husité před bitvou zaujali.  Žižka se projevil jako výborný vojevůdce, z Tábora utvořil vojenskou pevnost a oporu husitů.

Husité však nebyli pouze táborité (někdy též označování jako táboři) – významnou skupinou ve východních Čechách byli orebité (podle návrší Oreb u Třebechovic pod Orebem), jejichž centrem se stal Hradec Králové. Po smrti Jana Žižky si orebité přezdívali sirotci. Nejvíce umírnění husité byli pražané (pražští husité). Centrem severočeských husitů byla města Žatec a Louny.

V roce 1419 se měl stát českým králem Zikmund; ten byl ale kvůli Husovi (kterému vydal glejt zaručující bezpečnost, ale Hus byl přesto upálen) v Čechách odmítán[2]. Zikmund prosadil u papeže názor, že Čechy jsou kacířské a zařídil proti nim křížovou výpravu. V Praze byli zvoleni čtyři hejtmané, kteří vládli Čechám.

První křížová výprava, Čáslavský sněm

V roce 1420 byla uskutečněna první křížová výprava, které se zúčastnilo asi 30 000 vojáků (žoldnéřů) v čele se Zikmundem. Pronikli k Praze a oblehli jí. Praze ale přišli na pomoc oddíly z venkova + Táborité + Severočeši (Žatec, Louny, …). Pražský hrad se lstí pána Čeňka z Vartemberka dostal v květnu 1420 do rukou Zikmunda, ale Žižka obsadil Vítkov u Prahy a opevnil se zde. V srpnu červenci 1420 se zde konala bitva, která vešla ve známost jako bitva na Vítkově (hoře), v níž byl Zikmund poražen. Rovněž v bitvě u Vyšehradu (v listopadu 1420) byl Zikmund poražen a se svým vojskem ustoupil ze země. Praha se stala vůdcem revoluce.

Roku 1421 se konal sněm v Čáslavi, na kterém se sešli zástupci šlechty a měšťanstva, prohlásili Zikmundovu korunovaci za neplatnou a zvolili vládu dvaceti vladařů (5 pánů, 7 zemanů a 8 měšťanů – z toho čtyři z Prahy). Přijali také program vlády a husitů:

Čtyři pražské artikuly:                                                                       

  1. svobodné hlásání slova Božího
  2. přijímání podobojí
  3. zbavení církve světského majetku a vlády
  4. veřejné tresty smrtelných hříchů

Od roku 1419 do přelomu let 1421 – 22 v husitském hnutí převažovaly lidové vrstvy (radikální). Mezi husity však nastaly rozpory, a tak se vytvořilo několik proudů husitství, které se shodly na společném programu = 4 pražských artikulích.

Umírněné husity představovala husitská šlechta, která vytvořila panskou jednotu a husitská města, která vytvořila své městské svazy. Na přelomu let 1421 / 1422 zde byly dva svazy – pražský umírněný a táborský radikální. Radikální husité tvořili skupiny nebo vrstvy ve městech.

Na přelomu let 1421 – 1422 se však husitské směry rozcházejí. Panská jednota je spokojena se sekularizací majetku a je ochotna se se Zikmundem smířit. Naproti tomu polní vojska v čele s Janem Žižkou jsou odpůrci šlechty a bojují proti ní; bojují také proti městům, která odpadla od husitství (mj. i proti katolické šlechtě, proti katolickým městům). Táborští husité však nesouhlasí s radikály, protože chtějí zrušit všechny středověké výsady a dokonce pochybují o křesťanství. Roku 1421 byli radikálové z Tábora vyhnáni (i upalováni) – adamité (chtěli návrat k počátku; chodili nazí – jednalo se především o nevzdělané vesničany a chudinu) či jejich odnož pikarti (odmítali přítomnost Krista ve svátosti oltářní) – na vyhánění a na upalování se podílel i Jan Žižka. Vyhnáním radikálů dochází v Táboře k oslabení vlivu chudiny; převahu mají řemeslníci a zemané (střední vrstva).

Žižka se dostal do sporu s táborskými kněžími (se seniorem = hlava věřících v Táboře) pro Žižkovu krutost. A tak na přelomu let 1422 / 1423 opouští Tábor a odchází k orebitům do východních Čech, kde zakládá menší Tábor a stojí v čele tamních polních vojsk. Sepisuje také Žižkův řád vojenský, kde uvádí pravidla boje a organizaci vojska.

Rok 1422 byl klíčovým také pro kazatele v pražském kostele Panny Marie Sněžné, tj. Jana Želivského. Ten přišel do Prahy roku 1418 a od 1419 burcoval pražskou chudinu proti světským panovníkům; neschvaloval jednání s katolíky a kázal proti kupcům a řemeslníkům, kteří poškozovali své bližní. Neschvaloval ani Čáslavský sněm. Poté, co se vlády na Starém Městě ujali Želivského odpůrci, byl vylákán na Staroměstskou radnici spolu se svými devíti stoupenci a všichni byli popraveni. Tím se Praha odklonila od radikalismu a v popředí stanulo měšťanstvo.

Nejednota husitů byla překonána jen v době křížových výprav.

Druhá křížová výprava, bitva u Malešova, Žižkova smrt

I v čele druhé křížové výpravy stál Zikmund (už naposledy). Křižáci byli odraženi od Žatce (1421) a byli poraženi u Kutné Hory (1421 / 22). Roku 1423 Žižka odchází z Tábora, ale vojenské spojenectví nebylo přerušeno. Panská jednota vede kampaň proti Žižkovi, na své straně má Prahu. V roce 1424 se tedy Žižka střetává se svými odpůrci u Malešova, kde vítězí a rozezlen táhne proti Praze. Ta je však zachráněna „slovem“ = diplomatickým jednáním Jana Rokycany (rozmluvil Žižkovi útok proti Praze), Žižka se s Prahou usmiřuje a uzavírá dohodu o společném tažení na protihusitskou Moravu.

11. října 1424 však Žižka u Přibyslavi umírá. V čele táboritů Žižku nahradil Prokop Holý (Veliký), výborný vojevůdce, vzdělaný, dobrý diplomat pocházející z pražského patricijského rodu. Studoval na Karlově univerzitě, cestoval; od roku 1420 působil v Táboře (umírněný).

Třetí křížová výprava

K hlavnímu střetu mezi křižáky a husity došlo v červnu 1426 u Ústí nad Labem („na Běháni“). Asi 11 000 husitů bojovalo proti 13 000 nepřátelům. Husité nabídli (před bitvou) Sasům vyměnit si po bitvě zajatce, Sasové však odmítli (nepředpokládali, že prohrají). Husité zvítězili a na úseku 15ti km bylo křižácké vojsko pronásledováno. Zde křižáci utrpěli největší ztráty.

Čtvrtá křížová výprava, spanilé jízdy

Ke střetu mezi křižáky a husity došlo tentokráte u Tachova. Křižáci si přivezli vozy, ale vinou velkých obav z husitů, nedostatečnou propagandou, malou odvahou a také díky „špatným znamením“ z bitvy utekli. Nepomohla ani přítomnost kardinála Beauforta. Poslední část křižáků se sice stáhla do města, to bylo ale husity zakrátko dobyto.

Pánem v Čechách byla polní vojska (Táborsko-sirotčí vojska) => konec obranných bitev husitů. Ti od roku 1428 uskutečňují tzv. „spanilé jízdy (rejsy)“ na Moravu, Slovensko, do Polska, kde vznikaly vojenské posádky; také do Uher, Rakouska a Německa (až k Baltu). Cílem byla kořist, propagace husitských myšlenek a jejich obrana (to mělo vliv na lidové hnutí) a neposledním cílem bylo též zabránit ničivým nájezdům do Čech. Husité také posílali manifesty s husitským programem (v příslušných jazycích do určitých zemí střední i západní Evropy).

Pátá křížová výprava

Sto tisíc žoldnéřských vojáků v čele s kardinálem Cesarinim u Domažlic a Kdyně (1431) uprchlo. Byli zastrašeni rachotem vozů a zpěvem husitských bojovníků. Po této bitvě Zikmund došel k názoru, že husity vojenskou silou nepřemůže a začal vyjednávat.

Důvody husitského vítězství

  1. morální důvody
    • husité byli přesvědčení, že bojují za „boží pravdu“
  2. vojenské důvody
    • kázeň, disciplína
    • dobrá organizace vojska (Žižkův řád vojenský)
      • každý oddíl měl přesně vymezené úkoly (při pochodu, uzavírání vozové hradby, při boji,…)
      • systém velitelů (hejtmanů) – podle schopností
      • o důležitých otázkách se diskutovalo (každý měl svůj názor)
    • husitské válečnictví
      • vozová hradba, jízda
      • zbraně vybírány podle zemědělských nástrojů (okované cepy, kúsa (jako kosa), meče, dýky, samostříly, praky)
      • palné zbraně: pušky, lehká (houfnice, tarasnice) a těžká (bombardy) děla
      • ochranné štíty (pavézy), oděvy, klobouky
      • výroba: řemeslníci ve městech

Konec husitství

8. – 18. 5. 1432 Soudce chebský

  • jednání husitů s křižáky, byly zde dohodnuty podmínky dalších jednání
  • soudcem byla Bible, nikoliv církevní hodnostáři („Boží zákon“)

1431 – 1445 Koncil v Basileji (svolal papež Martin V. ale začátku se nedožil, po jeho smrti papež Evžen IV.)

  • v lednu 1433 táhlo poselstvo husitů v čele s Prokopem Holým (50 lidí) do Basileje
  • někteří husité byli připraveni na obranu Čtyř pražských artikulů
  • ostatní jen jako vojenská ochrana
  • Jan Rokycana, Mikuláš Biskupec, Oldřich ze Znojma, Petr Payne (zvaný Engliš)
  • nedošlo zde však k žádné konkrétní dohodě, jednání měla pokračovat v Praze

Odpůrci husitství doufali v rozkol uvnitř husitů, církev se Zikmundem podporovali umírněné husity (i finančně), čímž rozkol ještě zvětšovali. Mezi umírněné husity patřila panská jednota, umírnění měšťané a kališnická šlechta (stačí jim už to, co je). Radikálové (polní vojska – Táborité, Sirotci a některá města) však byli zarytými odpůrci kompromisu.

A tak dne 30. května 1434 došlo k bitvě mezi umírněnými a radikálními husity u Lipan (u Českého Brodu), kde byla polní vojska poražena. Umírnění husité totiž předstírali útěk, čímž vylákali radikály z hradby a z boku na ně zaútočili. Jízda (posila polních vojsk) vedená Čapkem ze Sán ujela. Tím nedošlo k porážce husitství, ale k vítězství reálnějších sil, reálnějšího směru husitství. Zikmund se za pomoc na uzavření dohody husitů s církví (v Basileji) stal českým králem, moc však měla panská jednota.

Roku 1436 byla v Čechách (v Jihlavě) vyhlášena kompaktáta, která povolovala přijímání podobojí a zaručovala, že církvi nebude vrácen její majetek. Uzavření kompaktáty má velký význam a je na dobu, ve které k tomu došlo, skutečně jedinečné. Při jednání o znění kompaktáty spolu seděli katolíci s utrakvisty (kališníky) jako bratři, jednali jako rovní s rovnými. Uzavření kompaktáty znamenalo zavedení náboženské tolerance, jaká neměla v té době obdoby – každý se mohl svobodně rozhodnout, jaké vyznání přijme (katolické nebo kališnické). V Čechách měla kompaktáta status zemského zákona. 1436 byl po vzájemné dohodě a ústupcích přijat za českého krále Zikmund Lucemburský.

Ne všichni husité se však s kompaktátou a Zikmundem na trůně spokojili – odpůrci proti dohodě, husité vedeni Žižkovým přítelem Janem Roháčem z Dubé, působili na hradě Sion. Ten byl však v roce 1437 obléhán a dobyt a Jan Roháč spolu se svými 50 druhy byli oběšeni v Praze.

Tentýž rok (1437) se Zikmund vydal na cestu do Uher, při které však zemřel (ve Znojmě).

Význam a výsledky husitství

Husitství bylo prvním projevem krize feudalismu a krize v církvi, který narušil feudální společnost. Katolická církev byla mocensky oslabena, ztratila přístup na zemský sněm a byla zbavena pozemkového majetku. Šlechta získala majetek a byla mocensky posílena. Města hospodářsky zesílila, získala přístup na zemský sněm a vzrostl také jejich vojenský význam.

Na sněmu měla účast vyšší šlechta (páni), nižší šlechta (rytíři) a města. Měli právo volit krále a přijímat zákony. Královská moc však byla oslabena a král nemohl samostatně bez sněmu jednat.

Doznívání husitských ideálů

Petr Chelčický byl jihočeský zeman žijící v ústraní. Byl jedním z prvních evropských myslitelů, který předstihl podstatu středověké společnosti a úlohu násilí mezi stavy této společnosti. Odmítl učení o trojím lidu; odmítl též prosazování husitských ideálů bojovnou cestou. Měl myšlenky o správnosti života, o zápasu o spravedlnost cestou lásky, bezpráví, trpělivosti, pravou pokorou a ne pomstychtivostí, splácením zlého zlým nebo jakýmkoliv násilím či válkami. Na základě jeho učení vzniká na pomezí Orlických hor tzv. „jednota bratří a sester“ =

= jednota bratrská

    • toužili po životě v duchu biblické rovnosti
    • sedláři, řemeslníci, drobní zemané, měšťané, vzdělanci
    • proti násilí, život v dobrovolné prostotě
    • obživa vlastní prací (hlavní zásady)

[1] V husitských válkách byla však Plzeň proti husitům

[2] Otázka Zikmundovy viny na smrti Jana Husa je sporná. Zikmund vydal Husovi glejt zaručující mu bezpečnost při cestě tam a zpět, na samotný průběh církevního koncilu však nemohl mít Zikmund jakožto světský vládce velký vliv.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht