Český stát za posledních Přemyslovců

Přemysl Otakar I. (1197 – 1230)

Přemysl Otakar I. (1155 nebo 1167 - 15. 12. 1230), český kníže a král

Přemysl Otakar I. (1155 nebo 1167 – 15. 12. 1230), český kníže a král

Spory mezi členy přemyslovského rodu provázely také počátek vlády Přemysla v německy mluvících zemích zvaného Otakar. Několikrát pobýval ve vyhnanství, jako údělný kníže olomoucký působil v letech 1179 – 1182, v letech 1192 – 1193 byl poprvé českým knížetem. Poté se však dostal do sporu se svým strýcem Jindřichem Břetislavem a další léta strávil ve vyhnanství. Podruhé na český knížecí stolec nastoupil po smrti Jindřicha Břetislava a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem roku 1197.

Přemysl Otakar I. musel při svém nástupu na český trůn překonat roztříštěnost a krizi českého státu. Přemysl upevnil moc českého státu, čemuž napomohl problematický vývoj v okolních zemích (v Polsku a Německu). Zasahuje do vývoje v Německu, kde jsou rozpoutány boje o trůn. Sám podporuje střídavě Welfy i Štaufy, nakonec se přikloní k Fridrichovi II. (vnuka Fridricha Barbarossy z dynastie Štaufů). Když se Fridrich II. stal císařem, odvděčil se Přemyslovi udělením Zlaté buly sicilské (1212). Českým králem byl od roku 1198.

  • opatřena pečetí sicilského krále (Fridrich ještě neměl císařskou pečeť)
  • vymezovala vztah mezi Čechami a Říší (potvrzovala vzniklý stav)
  • zaručovala dědičný královský titul (o volbě českého krále rozhodují čeští stavové a německý císař toto jen formálně potvrzuje)
  • určeny závazky vůči říši: český král se zúčastní říšského sněmu, bude-li se konat blízko hranic (v Řezně), český král dělá ve sněmu císaři číšníka
  • právo českého krále volit císaře (český král jedním ze sedmi kurfiřtů)

Za vlády Přemysla Otakara I. se také změnil znak českého státu z plaménkové (tzv. svatováclavské) orlice na českého lva. Přemysl zavedl primogenituru (právo prvorozenectví), tj. vládnout má vždy prvorozený syn dosavadního panovníka (proti možným sporům). Za jeho vlády postupně vzrůstá moc církve (biskupa) v Čechách. Po jeho smrti nastupuje jeho syn Václav I.

Václav I. (1230 – 1253)

Václav I. učinil z českého království jeden z předních státních celků střední Evropy. Značnou úlohu v tomto státě hráli cizinci přivolaní z Německa (v Brně, Praze, Olomouci). Dochází k rozvoji kolonizace venkova a k zakládání nových měst (hlavně trhových). V Praze vznikla židovská osada a němečtí kupci si založili cizineckou obec (v Poříčí), kde měli vlastní soudy. Za Václava I. se jim dostalo právního potvrzení postavení; vznikla nová svatohavelská čtvrť, Staré město Pražské a městská osada Malá strana (1257).

Král a šlechta

  • ovlivněni německým živlem
  • na dvoře sídlila rytířská vzdělanost
  • šlechta si stavěla hrady na těžko dostupných místech a dávala si německá jména (Rožmberkové, Valdštejnové, Švamberkové, aj…)
  • užívala erbů podle cizích vzorů, emancipovala se od panovníka
  • vyšší šlechta se spojila s nižší šlechtou => svobodní lidé, měli osobní nezávislost
  • šlechta a panovník tvořili tzv. ozbrojenou vrstvu
    • jediní plnoprávní občané (český politický národ)
  • dědičný stav (= šlechta) toužil mít podíl na moci
  • výsadní postavení šlechty dalo základ zemskému právu
    • zosobňovalo český stát (spolu s královskou mocí)

Na počátku 13. století si vymohlo svobodu podle kanonického práva církve duchovenstvo. Probíhal zápas mezi králem a pražským biskupem (s převahou krále). Církev zakládala četné kláštery (řád benediktinský, cisterciácký, templářský, premonstrátský,…); vlastnila již více než třetinu veškeré půdy. Od 13. století vznikají žebravé řády (Anežka, dcera Přemysla Otakara I. založila řád křižovníků s červenou hvězdou – ve znaku červený kříž; zdravotní péče pro chudé a nemocné).

Vznikají také gotické stavby: Anenský klášter v Praze, hrad na Zvíkově, cisterciácký klášter v Oseku, Vyšším Brodě, staronová synagoga v Praze…

Ve 13. století vpadli do Evropy Tataři. Plenili Polsko, Moravu, Uhry i Slovensko. 1241 odražen útok mongolských Tatarů plenících Moravu v bitvě u Lehnice.

Přemysl Otakar II. (1253 – 1278)

Přemysl Otakar II. (1233 - 26. 8. 1278), král železný a zlatý (obraz: Alfons Mucha)

Přemysl Otakar II. (1233 – 26. 8. 1278), král železný a zlatý (obraz: Alfons Mucha, Slovanská epopej)

Přemysl Otakar II., syn Václava I. byl velice nedočkavý usednutí na trůn, a tak se v patnácti letech spolčil se šlechtou, která ho využila ke svým záměrům svrhnout dosavadního krále. Otec mu ale nakonec odpustil. Přemysl II. byl nazýván králem železným (vojenská síla) a zlatým (bohatství, těžba stříbra u Jihlavy).

Přemysl II. se výhodně oženil s dědičkou rakouských zemí Markétou Babenberskou, čímž připojil Horní a Dolní Rakousy. O toto, ale také o jiná území vedl spory s uherským králem Bélou IV. Proto došlo k bitvě u Kressenbrunnu (1260), kde Přemysl zvítězil a připojil další území (Štýrsko, Kraňsko, Korutany = středoalpské země), čímž se dostává téměř až k Jadranskému moři.

Přemysl Otakar II. podnikl křížovou výpravu proti pohanským Prusům do Pobaltí (1255 a 1267), čímž získal podporu papeže. Na Pobaltí poté založil město a hrad Královec (německy Königsberg, rusky Kaliningrad; dnes Ruské území). Připojil také Chebsko (patřící Štaufům) trvale až do Lucemburků.

Za jeho vlády došlo k hospodářskému rozvoji, došlo k další kolonizaci českého území (zval i německé kolonisty) jednak pro zemědělství, jednak jako území pro založení měst. Přemysl Otakar II. založil25 nových měst s plánovitě budovanou hospodářskou, správní a obrannou soustavou (např. Kolín, Chrudim, Čáslav, Písek, České Budějovice – tím ukázal Rožmberkům panovnickou moc, aj.). Města byla oporou hospodářství a vojenské moci, měla hradby pro posílení obranyschopnosti. Přemysl II. nechává stavět i hrady (Bezděz, Zvíkov) a kláštery (Zlatá koruna v jižních Čechách). => tím chce oslabit moc a vliv šlechty. Šlechta se dostává do opozice vůči panovníkovi (nejen v Čechách – stejný postup všude).

Přemysl Otakar II. zatoužil i po císařské koruně, doufal, že po vymření Štaufů by jí mohl získat. Kurfiřti se však obávali jeho moci a jeho ambicí, a tak zvolili 1273 císařem Rudolfa Habsburského (z Habichtsburgu nad Aarou – ve Švýcarsku, tehdy součástí říše = bezvýznamný hrabě). Rudolfa podporoval i papež (za slib, že nebude usilovat o získání Itálie). Přemysl Otakar II. se však s porážkou nesmířil, tuto volbu ignoroval a nepožádal Rudolfa o udělení léna na rakouské země (patřily Říši) a nesložil Rudolfovi hold, což se stalo záminkou ke sporu a válce. Nyní se však ukázala Přemyslova neprozřetelnost, když proti sobě namířil šlechtu. Ta mu teď totiž nepomohla, a tak se proti nejen české, ale i německé šlechtě v čele s Vítkovci (Rožmberkové) tvrdě postavil. Nejprve se snažil smířit s Rudolfem, což mu přineslo ztrátu rakouských zemí a Chebska. V opozici proti Rudolfovi svedl bitvu Dürnkrut = Suchých Krut (bitvu na Moravském poli, r.1278), kde jej šlechta opustila a tak byl poražen (zrádcem byl Milota z Dědic). Přemysl Otakar II. v této bitvě padl.

Vítězný Rudolf Habsburský se zmocnil alpských zemí a na pět let ovládl Moravu.

Braniboři v Čechách

Český trůn však zůstal prázdný. Synovi Přemysla Otakara II. bylo totiž jen sedm let. Proto Rudolf udělil Čechy do správy Otovi  Braniborskému (na pět let), kterýžto byl strýcem a poručníkem Václava.

Léta „Braniborů v Čechách“ byla pro český národ velmi zlá, docházelo k drancování země, loupení, zločinnosti a neúrodě (=> hladomor, epidemie). Václav byl vězněn na Bezdězu se svojí matkou (ta utekla). Pak byl vězněn v Braniborech, kde se mu nedostalo žádného vzdělání.

Česká šlechta se však spojila s městy, vyhnala Branibory a vykoupila Václava za 20 000 hřiven stříbra.

Václav II. (1278 – 1305)

Pražský groš

Pražský groš

Za vlády Václava II. se Čechy staly centralizovanou monarchií, došlo k rozmachu země. Václav v roce 1300 vydal Ius regale montanorum (horní zákoník), čímž ustanovil poplatek plynoucí do státní pokladny (regál) za těžbu. Byl ražen pražský groš (ve Vlašském dvoře u Kutné hory) – 1300 mincovní reforma. Václav II. podporoval vzdělanost a kulturu; uvažoval dokonce i o založení university. Byl úspěšný i v zahraniční politice, a to natolik, že z Čech se stala velmoc.

V roce 1300 vymřela přímá linie rodu Piastovců, čímž v Polsku vypukly boje o moc, a proto se polská šlechta zasloužila o zvolení Václava II. polským králem, což bylo upevněno i sňatkem s polskou princeznou Eliškou Rejčkou.

V roce 1301 vymírá rod Arpádovců v Uhrách, a tak Václav II. získal i uherskou korunu (pro syna Václava (III.)). Tím vzniklo velké česko-polsko-uherské soustátí, které vyvolalo odpor říše a papeže (uherským panovníkem byl Karel z Anjou).

Albrecht Habsburský podniká neúspěšný vpád do Čech v roce 1304. Během jednání o smír umírá Václav II. roku 1305.

Václav III. (1305 – 1306)

Syn Václava II., Václav III. vládl jen kratičce, a to pouhý jeden rok. Nastoupil, když jeho otec zemřel na tuberkulózu v roce 1305. V té době mu bylo pouhých 16 let. Vzdal se Uher a v následujícím roce chtěl podniknout tažení do Polska proti části tamní odbojné šlechty, ale 4. srpna 1306 byl v Olomouci ubodán (byla to asi politická vražda iniciovaná Říší). Olomouc byla, paradoxně, poslední zastávkou před začátkem tažení.

Smrt Václavova není doposud zcela vyjasněna a četné otázky zůstávají bez odpovědi – kdo byl vlastně Václavovým vrahem? Jak se mu podařilo dostat se přes stráže k odpočívajícímu králi? Jednalo se o předem připravené spiknutí? Můžeme se jen domnívat, že tomu tak skutečně bylo, a muž, kterého stráže zabily ihned poté, co vyšel z komnaty, kde král odpočíval, tedy bez jakéhokoliv výslechu, byl Poláky najatý vrah.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht