Charakteristika středověké (feudální) společnosti
Počátky církve
Kořen církve nelze hledat jinde než ve společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Už samotné řecké označení – ekklesia (z toho pocházející lat. ecclesia, it. chiesa, fr. église) – znamená svolání, shromáždění. Ve Starém zákoně označuje shromáždění Izraele, které se sešlo před Bohem. V této tradici pokračovali první křesťané, když se scházeli k četbě z Božího slova a k „lámání chleba“ (což je starokřesťanský výraz pro eucharistii) podle Ježíšova přání při poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od židovských shromáždění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáždění Páně), a tak specifikovali, že centrem jejich setkání je Pán – Ježíš Kristus. Z přízviska kýriaké pocházejí něm. Kirche, angl. Church a také i české církev.
Církev jako společenství křesťanů nevznikla jako lidské přání vytvořit nějako instituci, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pochopení jeho osoby a jeho poslání je klíčem k pochopení podstaty a poslání církve. Ježíš zcela záměrně vytváří společenství dvanácti apoštolů, které je jádrem mnohem širší skupiny učedníků a těch, kteří Ježíše provázeli. Těchto „Dvanáct“ se mělo stát základními kameny společenství, které shromáždí lidi ze všech národů (srv. Mt 28, 19–20). Ale původ církve má ještě druhý zdroj – je jí Ježíšova oběť na kříži za spásu světa. Ježíšova poslušnost Otci a láska k člověku až k sebeobětování vyvrcholily událostí kříže. „Až budu ze země povýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12, 32) – těmito slovy Ježíš předpovídá nejen okolnosti své smrti, ale i důsledek ukřižování: Kristovo ukřižování není zánik, ale vylití milosti, která člověku přináší vysvobození od hříchů a posilu pro uskutečnění požadavku lásky k Bohu a k člověku. Společenství apoštolů si je dobře vědomo, že právě jemu Ježíš svěřil pokračování svého úkolu a péči o všechny, kdo uvěří v něj uvěří.
(převzato z www.katolik.cz)
Na utváření středověké společnosti působilo několik vlivů, a to nejen na počátku středověku, ale po celou dobu jeho existence. Byl to především vliv zaniklých antických civilizací, jejichž odkaz můžeme sledovat ve všech kulturních slozích, které ve středověku existovaly. Jedinou institucí, která přežila pád říše Západořímské, a která měla ve středověké společnosti velký vliv, byla křesťanská církev. Nejprve jediná instituce, po rozdělení v roce 1054 (římský papež a konstantinopolský patriarcha se vzájemně exkomunikovali z křesťanské církve – dovršení Velkého schizmatu) pak církev pravoslavná a katolická. Na naše území přišli nejprve křesťané z Německa (období Staré Moravy); z téhož období známe též vliv východního křesťanství (Konstantin a Metoděj). Křesťanství působilo jako stabilizující prvek, dávalo lidem jistoty a působilo také jako základ mravouky. I naše dnešní „morálka“ je založena na těchto křesťanských hodnotách, i když je v naší společnosti (a to především v bývalých komunistických státech) mnoho ateistů.
Lenní přísaha
Dalším dalo by se říci faktorem, který na středověkou společnost působil, bylo uspořádání, či způsob života. Středověké zřízení bylo založeno na tzv. feudalismu (lenním systému). Základem bylo léno (latinsky feudum), což bylo rozličně velké území, které jeho vlastník (zpravidla panovník) předal do užívání jiné osobě (zpravidla členové královské družiny). Za to dal nájemce (leník) vlastníkovi půdy slib věrnosti a služby. Nedílnou součástí půdy byli poddaní. V případě napadení území svěřeného leníkovi se pak zpravidla sebralo vojsko z celé vlasti a táhlo se leníkovi na pomoc. Lenní smlouva byla ukončena smrtí jednoho ze smluvních partnerů nebo porušením lenního slibu. Z leníků se postupně vyvinula šlechta, které byl majetek dáván v užívání zpravidla dědičně (v Čechách stanoveno Statutou Konrádovou roku 1189). Šlechtici půdu pronajímali dalším osobám, což vedlo ke vzniku hierarchie podobné této pyramidě:
Pyramida znázorňující středověkou společnost (tři stavy + duchovenstvo).
Celé uspořádání bylo tedy založeno na věrnosti, na slibech. Panovník propůjčil půdu leníkovi, ten slíbil panovníkovi věrnost a vojenskou pomoc. Poddaní byli součástí léna, půdu obdělávali a odevzdávali dávky (část z výnosů) svému pánovi, který je za to chránil před vojenským nebezpečím. Krále i jeho dvůr platili leníci. Poddaní navíc platili daň králi a desátky církvi.
Mimo tuto pomyslnou pyramidu stála církev, jejíž představitelé měli svá vlastní přidělená léna, která však nebyla dědičná. S tím ve středověku souvisí tzv. boje o investituru (dosazování církevních hodnostářů do funkcí) mezi římskými císaři a papeži, mezi světskou a církevní mocí, jelikož se oba považovali za první mezi vládci křesťanského světa.
