Charakteristika středověké (feudální) společnosti

Počátky církve

Kořen církve nelze hle­dat jinde než ve spo­le­čen­ství apoš­tolů a učed­níků kolem Ježíše. Už samotné řecké ozna­čení – ekkle­sia (z toho pochá­ze­jící lat. eccle­sia, it. chiesa, fr. église) – zna­mená svo­lání, shro­máž­dění. Ve Starém zákoně ozna­čuje shro­máž­dění Izra­ele, které se sešlo před Bohem. V této tra­dici pokra­čo­vali první křes­ťané, když se schá­zeli k četbě z Božího slova a k „lámání chleba“ (což je sta­ro­křes­ťan­ský výraz pro eucha­ris­tii) podle Ježí­šova přání při poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato spo­le­čen­ství odli­šili od židov­ských shro­máž­dění, při­dá­vali ekkle­sia kýri­aké (shro­máž­dění Páně), a tak spe­ci­fi­ko­vali, že cen­t­rem jejich setkání je Pán – Ježíš Kris­tus. Z pří­z­viska kýri­aké pochá­zejí něm. Kirche, angl. Church a také i české cír­kev.

Cír­kev jako spo­le­čen­ství křes­ťanů nevznikla jako lid­ské přání vytvo­řit nějako insti­tuci, ale svůj původ staví výhradně na Kristu. Pocho­pení jeho osoby a jeho poslání je klí­čem k pocho­pení pod­staty a poslání církve. Ježíš zcela záměrně vytváří spo­le­čen­ství dva­nácti apoš­tolů, které je jádrem mno­hem širší sku­piny učed­níků a těch, kteří Ježíše pro­vá­zeli. Těchto „Dva­náct“ se mělo stát základ­ními kameny spo­le­čen­ství, které shro­máždí lidi ze všech národů (srv. Mt 28, 19–20). Ale původ církve má ještě druhý zdroj – je jí Ježí­šova oběť na kříži za spásu světa. Ježí­šova posluš­nost Otci a láska k člo­věku až k sebe­obě­to­vání vyvr­cho­lily udá­lostí kříže. „Až budu ze země pový­šen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12, 32) – těmito slovy Ježíš před­po­vídá nejen okol­nosti své smrti, ale i důsle­dek ukři­žo­vání: Kris­tovo ukři­žo­vání není zánik, ale vylití milosti, která člo­věku při­náší vysvo­bo­zení od hříchů a posilu pro usku­teč­nění poža­davku lásky k Bohu a k člo­věku. Spo­le­čen­ství apoš­tolů si je dobře vědomo, že právě jemu Ježíš svě­řil pokra­čo­vání svého úkolu a péči o všechny, kdo uvěří v něj uvěří.

(pře­vzato z www.katolik.cz)

Na utvá­ření stře­do­věké spo­leč­nosti půso­bilo něko­lik vlivů, a to nejen na počátku stře­do­věku, ale po celou dobu jeho exis­tence. Byl to pře­de­vším vliv zanik­lých antic­kých civi­li­zací, jejichž odkaz můžeme sle­do­vat ve všech kul­tur­ních slo­zích, které ve stře­do­věku exis­to­valy. Jedi­nou insti­tucí, která pře­žila pád říše Zápa­do­řím­ské, a která měla ve stře­do­věké spo­leč­nosti velký vliv, byla křes­ťan­ská cír­kev. Nej­prve jediná insti­tuce, po roz­dě­lení v roce 1054 (řím­ský papež a kon­stan­ti­no­pol­ský patri­ar­cha se vzá­jemně exko­mu­ni­ko­vali z křes­ťan­ské církve – dovr­šení Vel­kého schi­zmatu) pak cír­kev pra­voslavná a kato­lická. Na naše území při­šli nej­prve křes­ťané z Německa (období Staré Moravy); z téhož období známe též vliv východ­ního křes­ťan­ství (Kon­stan­tin a Meto­děj). Křes­ťan­ství půso­bilo jako sta­bi­li­zu­jící prvek, dávalo lidem jis­toty a půso­bilo také jako základ mra­vouky. I naše dnešní „morálka“ je zalo­žena na těchto křes­ťan­ských hod­no­tách, i když je v naší spo­leč­nosti (a to pře­de­vším v býva­lých komu­nis­tic­kých stá­tech) mnoho ateistů.

Lenní přísaha

Lenní pří­saha

Dal­ším dalo by se říci fak­to­rem, který na stře­do­vě­kou spo­leč­nost půso­bil, bylo uspo­řá­dání, či způ­sob života. Stře­do­věké zří­zení bylo zalo­ženo na tzv. feu­da­lismu (len­ním sys­tému).  Zákla­dem bylo léno (latin­sky feu­dum), což bylo roz­ličně velké území, které jeho vlast­ník (zpra­vi­dla panov­ník) pře­dal do uží­vání jiné osobě (zpra­vi­dla čle­nové krá­lov­ské dru­žiny). Za to dal nájemce (leník) vlast­ní­kovi půdy slib věr­nosti a služby. Nedíl­nou sou­částí půdy byli pod­daní. V pří­padě napa­dení území svě­řené lení­kovi se pak zpra­vi­dla sebralo voj­sko z celé vlasti a táhlo se lení­kovi na pomoc. Lenní smlouva byla ukon­čena smrtí jed­noho ze smluv­ních part­nerů nebo poru­še­ním len­ního slibu. Z leníků se postupně vyvi­nula šlechta, které byl maje­tek dáván v uží­vání zpra­vi­dla dědičně (v Čechách sta­no­veno Sta­tu­tou Konrá­do­vou roku 1189). Šlech­tici půdu pro­na­jí­mali dal­ším oso­bám, čímž vznikla hie­rar­chie podobná této pyramidě:

05_pyramida

Pyra­mida zná­zor­ňu­jící stře­do­vě­kou spo­leč­nost (tři stavy + duchovenstvo).

Celé uspo­řá­dání bylo tedy zalo­ženo na věr­nosti, na sli­bech.  Panov­ník pro­půj­čil půdu lení­kovi, ten slí­bil panov­ní­kovi věr­nost a vojen­skou pomoc. Pod­daní byli sou­částí léna, půdu obdě­lá­vali a ode­vzdá­vali dávky (část z výnosů) svému pánovi, který je za to chrá­nil před vojen­ským nebez­pe­čím. Krále i jeho dvůr pla­tili leníci. Pod­daní navíc pla­tili daň králi a desátky církvi.

Mimo tuto pomy­sl­nou pyra­midu stála cír­kev, jejíž před­sta­vi­telé měli svá vlastní při­dě­lená léna, avšak ta nebyla dědičná. S tím ve stře­do­věku sou­visí tzv. boje o investi­turu (dosa­zo­vání cír­kev­ních hod­nos­tářů do funkcí) mezi řím­skými císaři a papeži, mezi svět­skou a cír­kevní mocí, jeli­kož se oba pova­žo­vali za první mezi vládci křes­ťan­ského světa.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht