Dělnická hnutí

Spolu s rychle postupující industrializací 19. století a rušením cechů se na scéně začala objevovat nová společenská vrstva – dělníci. Zchudlí zemědělci bez půdy, řemeslníci z dílen a manufaktur, neschopných konkurovat novým továrnám, různé skupiny nezaměstnaných a další se vtěsnali do nové sociální třídy. Jejich neutěšená sociální a ekonomická situace vedla k řadě nepokojů, od prostých stávek až po ničení strojů a vypalování továren (to bylo ale velmi řídké), ale také k postupnému sjednocování dělníků jako společenského stavu. Těžké životní a pracovní podmínky dělníků nastolily pro další léta tzv. dělnickou otázku, která upoutala pozornost řady intelektuálů (Owen, Proudhon, Marx, Engels a další). Řešila ji rovněž encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891.

Až do roku 1864 lze mluvit o organizaci dělnického hnutí spíše v uvozovkách. Hnutí v jednotlivých státech byla organizovaná špatně, pokud vůbec (snad kromě Chartistického hnutí v Anglii 1838 – 1848), mezinárodní kontakty byly zpravidla minimální. Ani revoluce 1848 nepřinesla změnu. Až v roce 1862 proběhlo jednání francouzských a britských dělníků, směřující k vytvoření nadnárodní organizace, která by dělníky evropských zemí zastřešovala.

Karel Marx (5. 5. 1818 - 14. 3. 1883)

Karel Marx (5. 5. 1818 – 14. 3. 1883)

Roku 1864 byl uspořádán první skutečně rozsáhlý mezinárodní sjezd dělnictva v St. Martin’s Hall v Londýně. Dostavilo se sem široké spektrum dělnických zástupců a radikálů z různých zemí – např. zastánci Proudhona, Owena, Blanquiho, italští radikálové nebo němečtí socialisté, mezi nimi byl i Karel Marx. Z toho setkání vzešlo Mezinárodní dělnické sdružení, neoficiálně nazývané první internacionála. V čele stála Ústřední rada, vznikly i stanovy. Jedním ze zakladatelů byl právě Karel Marx – napsal program internacionály (Inaugurální adresa) a svým vlivem představoval v podstatě vůdčí osobnost celé organizace až do roku 1868 (vstup Michaila Bakunina a jeho přívrženců). V programu bylo zahrnuto získání politické moci pro dělníky (organizace politických stran), boj proti privilegiím velkých vlastníků půdy (stávky…). Součástí programu byla i spolupráce „evropských proletářů“ (viz známý výrok na konci Marxova programu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“). Měly se pořádat pravidelné kongresy. První proběhl roku 1866 v Ženevě, další poté v Lausanne (1867), Bruselu (1868), Basileji (1869), Haagu (1872) a v Ženevě (1873). V Haagu se rozhodlo o přesunutí Ústřední rady do USA (New York) a naplno se projevily rozpory uvnitř internacionály. Došlo k faktickému rozpadu na dva hlavní proudy – anarchisty (proudhonisté, bakuninovci) a marxisty. Bakunin byl 1872 z internacionály vypuzen. Porážka pařížské komuny, označované za první „diktaturu proletariátu“ (nepřesné), znamenala pro internacionálu i její představitele vlnu zakazování a pronásledování. 1876 byla internacionála na konferenci ve Filadelfii rozpuštěna.

Pod vlivem internacionály začínají v 60. a 70. letech vznikat socialistické politické strany v evropských zemích:

  • Německo – v 70. letech se již existující strana sjednotila
  • Rakousko-Uhersko – první zárodky dělnického politického života byly zakořeněny v ústavě roku 1867 a v koaličním zákonu 1870 (možnost budování odborů, dělnických spolků, tisku); 1874 byla v rakouském Neudörfelu založena první sociálně demokratická strana v monarchii (1888-89 v Hainfeldu programově a organizačně obnovena), na našem území byla založena 7. 4. 1878 v Praze na Břevnově (Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická)
  • Španělsko (1878)
  • Francie (1880)
  • Itálie (1882)
  • Holandsko, Skandinávie, Belgie atd.
  • Anglie – nevznikla, existovaly stále „Trade unions“ (odbory)

V 70. a 80. letech bylo dělnické hnutí v Německu a Rakousko-Uhersku ochromeno silným protisocialistickým kurzem v politice. Byla ochromena prakticky veškerá veřejná aktivita, spolky i tisk, téměř všichni nejvýznamnější předáci dělnického hnutí byli zatčeni a uvězněni. Socialistické koncepce se zmítaly mezi anarchismem a policejní perzekucí.

Roku 1889 v Paříži, 100 let po dobytí Bastily, vznikla druhá internacionála. Program měla podobný jako první internacionála, hlavními body byly:

  • politické strany
  • boj za politická práva (všeobecné volební právo)
  • osmihodinová pracovní doba
  • slavení 1. máje jako svátku práce (uctění obětí střelby do demonstrantů v Chicagu 1886)
  • světový mír, boj proti nebezpečí války (požadováno rozpuštění všech armád)

V Čechách byl slaven první máj již v roce 1890 (popisuje Jan Neruda). Opět se měly konat pravidelné kongresy. V rámci II. internacionály zvítězilo marxistické pojetí socialismu, prosazovaly se ale i jiné proudy – stále trval spor s anarchisty, kromě toho se objevilo centristické (umírněné) a dokonce i pravicové, reformní křídlo, které zpochybnilo nadřazenost hospodářského boje nad politickým. Marxismus byl přímo napaden Bernsteinovým revizionismem (napadal marxismus pro jeho zastaralost). Proti němu se postavily takové osobnosti, jako např. Karl Kautsky a Rosa Luxemburgová. Roku 1900 bylo vytvořeno Mezinárodní socialistické byro jako stálý aparát internacionály, 1903 Mezinárodní odborový sekretariát. Druhá internacionála zanikla po vypuknutí první světové války. (Ještě roku 1912 vyhlašovala „válku válce“ – to už byli dělníci zastoupeni v parlamentu).

Doporučená literatura

(literatura zaměřená přímo na toto téma pochází velmi často z dob minulého režimu a je silně zaujatá; v seznamu jsou použity i některé odborné články z posledních let, zkratka In: odkazuje na zdrojový časopis, odkud článek pochází)

  • Fasora, L.: Dělník a měšťan. Vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
  • Kadlubec, J.: Devatenácté století ještě neskončilo. T+Ť, Supíkovice 2007. (o Marxovi)
  • Knob, S.: Hospodářské boje mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v rakouské monarchii na přelomu 19. a 20. století. In: Revue pro historii a jiné příbuzné vědy, roč. 1, 2/2010, s. 129-149.
  • Knob, S.: Obecná charakteristika vlivu stávkového hnutí na život v předlitavských městech na přelomu 19. a 20. století. In: Město a městská společnost v procesu modernizace. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava 2009.
  • Křen, J.: Dvě století střední Evropy. Argo, Praha 2005.
  • Kučera, R.: Páni kamarádi. Gender v raném dělnickém hnutí českých zemí před rokem 1848. Český časopis historický, 4/2009, ročník 107, s. 797-822.
  • Muravchik, J.: Nebe na zemi: vzestup a pád socialismu. BB art, Praha 2003.
  • Problematika dělnictva v 19. a 20. století I.: bilance a výhledy studia. Sborník z konference věnované 95. výročí narození Arnošta Klímy. Ostravská univerzita (Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, Ostrava 2011.
  • Sborník Muzea dělnického hnutí
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht