Doba královská

Italikové žili v rodové společnosti, jejich hlavní obživou bylo zemědělství a pastevectví. Dle archeologických pramenů byl Řím vybudován pravděpodobně v 8. století sloučením několika latinských osad na římských pahorcích, území mezi nimi bylo odvodněno, byla založena náměstí, z nich nejznámější je Forum Romanum, které bylo ohrazeno. Z nejvýznamnějších pahorků, na kterých byl Řím založen, uveďme alespoň Kapitol a Palatin.

Je nutné podotknout, že ani datum založení, ani další údaje z historie královského Říma nejsou zdaleka jisté. Z písemných pramenů máme k dispozici pouze pozdější díla římských a řeckých historiků, kteří sami nejsou ve všech údajích jednotní a jejich popisy královských dějin bychom měli považovat spíše za legendy. Mytické datum založení Říma, rok 753 před Kristem, bylo dlouhou dobu předmětem sporů mezi dějepisci (římskými navzájem, římskými a řeckými), ke shodě došlo až v 1. století před Kristem. Dějepisné práce, které se touto dobou zabývají, začaly vznikat převážně až v 1. století n. l., v době prvního císaře, Augusta. Díla Tita Livia, epos Vergiliův i pozdější práce, např. ta Tacitova, reflektovala starší, zažité mýty, které mnohdy pouze přenesla z ústní do písemné podoby.

Existují dvě legendy o založení Říma. První hovoří o Aeneovi, uprchlíkovi z Tróje, který se svými lidmi doplul do Itálie. Jelikož ženy ve výpravě nechtěly pokračovat dál, navrhla jedna z nich, Roma, spálit lodě. Po počátečním hněvu muži uznali, že jsou na ideálním místě, a založili zde město, nazvané na památku Romy Řím (latinsky Roma). Druhá legenda je rovněž spojena s Aeneem. Jeho vzdálenými potomky byli bratři Romulus a Remus. Jejich dědečkem byl Numitor, král Alba Longy, kterého jeho bratr, Amulius, násilím sesadil, a z jeho dcery, Rhey Silvie, učinil vestálku. Ta byla znásilněna podle legendy Martem (1. pád Mars), římským bohem války, a porodila dvojčata. Amulius je nařídil zabít, ale sluha, který měl čin vykonat, je pustil v košíku po řece. Pak je našla vlčice, která se jich ujala (později uváděn po vlčici ještě pastýř Faustulus, který měl oba bratry se ženou vychovat). Když bratři dospěli, pomohli dědečkovi zpět na trůn a na místě, kde je v košíku vyvrhla voda, založili město. Došlo ale ke sporu o jméno města a Romulus Rema ve vzteku zabil. Podle Romula pak město dostalo jméno. Uvažuje se, že legenda o Aeneovi mohla být vytvořena na objednávku krále Pyrrha, který se chtěl zavděčit řeckým městům, kterým pomáhal ve válce s Římem.

Římští králové (podle legendy)

Římští králové (podle legendy)

 

Ani samotný počet králů, kteří měli Římu vládnout, není zcela jistý. Vystřídat se zde mělo sedm králů, spekuluje se ale také o osmi. Mluví se o dvou dynastiích:

  1. latinsko-sabinské – 4 králové: Romulus, Numa Pompilius, Tullus Hostilius, Ancus Marcius
  2. etruské – 3 králové: Tarquinius Priscus, Servius Tullius, Tarquinius Superbus

Kromě výše zmíněných jsou ve hře ještě dvě jména: Titus Tatius a Iunius Brutus. Tito jsou považováni za další možné krále, obecně se ale spíše přijímá již nastíněné rozdělení do dvou dynastií o celkem sedmi králích.

Každému z králů byly připisovány dle tradice určité činy (dle Tita Livia):

  1. Romulus – zakladatel města, rozdělil obyvatele na patricije a plebeje, založil senát o 100 členech, opevnil Palatinum; je mu připisován i únos Sabinek
  2. Numa Pompilius – hlavní zakladatel kultů a náboženských institucí
  3. Tullus Hostilius – bojoval se Sabiny, vyvrátil Alba Longu
  4. Ancus Marcius – postavil dřevěný most přes Tiberu, za jeho vlády narostl příliv Etrusků
  5. Tarquinius Priscus – založil Circus Maximus, rozdělil zde Římanům místa podle jejich společenského postavení
  6. Servius Tullius – nejvýznamnější reformátor ze všech králů
    • dal Římu pevné vojenské a administrativní zřízení, zrušil rodové uspořádání společnosti
    • rozdělil občany podle výše majetku do pěti tříd (každá z nich odváděla určitý počet vojáků do armády a byla zastoupena v setninovém sněmu), mimo toto zřízení stáli bezzemci (proletarii)
    • k rozdělení do majetkových tříd zavedl Servius Tulius cenzus, tzn. majetkový odhad, který se až do Augustovy doby prováděl na Martově poli
    • rozdělil obyvatele do územních okresů (tribuí)
    • založil Dianin chrám na Aventinu
  7. Tarquinius Superbus – postaven Jovův chrám na Kapitolu, stoka Cloaka Maxima; Tarquinius (nebo jeho syn, Sextus) dle pověsti znásilnil vznešenou Lucretii, manželku Tarquinia Colatina, která se poté zabila – tento čin dal vybuchnout vzpouře proti despotickému králi, která vyústila v jeho svržení

Tolik mytologie. Z reálného hlediska je dnes přijímána teze, že na vzniku Říma mají rozhodující podíl Etruskové. Již před sjednocením osad zde existoval jejich volný spolek, Septimontium (sedmihoří), který ale nezahrnoval všech sedm pahorků, nýbrž nejspíše jen tři, na kterých bylo dohromady sedm osad. Pod vlivem Etrusků se osady sjednotily, ale do etruské moci se nedostalo hned všech 7 pahorků. Stoka Cloaka Maxima odvodnila prostor mezi pahorky, kde vzniklo Forum Romanum, za republiky hlavní centrum města. Etruskové měli na Kapitolu postavit chrám božské trojice – Jova, Junony a Minervy, rozněž měli vrch opevnit. Řím převzal etruskou administrativu s etruskými znaky – kurulským křeslem, svazkem prutů s vetknutou sekerou (fasces), togou lemovanou nachem. Král byl nejvyšším představitelem státu, nejvyšším náboženským činitelem a velitelem vojska, jeho moc byla ale omezena senátem, poradním sborem (senex = stařec, tvořen byl stařešiny jednotlivých kmenů). O úřednické struktuře existuje minimum informací, dá se předpokládat existence městského prefekta (zástupce krále). Kromě senátu měl existovat kurijní, kalátní a po serviovských reformách i setninový sněm (každá setnina měla 1 hlas, bylo jich celkem 193).

Sociální struktura obyvatelstva před serviovskými reformami byla rodová – v Římě byla údajně 3 rodové tribue, každá o 100 rodech, dělené na 30 kurií, která se každá skládala z 10 rodů. Od těchto 300 rodů odvozovali svůj původ patricijové, urození, plnoprávní a bohatí občané, vlastníci půdy. V 7. a hlavně v 6. století roste příliv cizinců, v nichž můžeme teoreticky najít základ pro plebeje, neurozené svobodné občany, kteří neměli plná práva. Později tuto vrstvu tvořili ponejvíce řemeslníci, obchodníci a rolníci, také chudina ve městech a chudina na venkově (bezzemci).

V otázce náboženství byli Římané otevření přijímání nových kultů. Uctívala se zde trojice Jupiter (nejmocnější z bohů, bůh světla a blesku), Juno (ochránkyně žen) a Minerva (bohyně moudrosti), spolu s nimi i Mars a Quirinus (oba bozi války), Flora (bohyně mládí a květin), Ceres (bohyně úrody),Venuše (ochránkyně zahrad, později bohyně lásky) a mnoho dalších. Římané přejímali postupně některé bohy etruské, řecké atd., které často ztotožnili se sobě známými božstvy. Od Etrusků převzali i obětní zásady a věštby. Kromě bohů uctívali i duchy, např. strážné (Genius pro muže, Juno pro ženy), nebo i Many (duchové mrtvých), Lary (ochránce domácnosti), Penaty (strážci domu) a záporné Lemury a Larvy. Rovněž kněžské kolegium bylo široké – vedle saliů, luperků a augurů stály na čelních místech obětníci (flaminové). Římané přistupovali k náboženství prakticky, svoje motlitby cílili ne ke slávě bohů, ale vždy za ně od bohů něco chtěli (př. dobrou úrodu, narození potomka atd.).

Lucius Tarquinius Superbus (? - 496 před Kr.) poslední římský král usedl na trůn poté, co zavraždil svého předchůdce Servia Tullia

Lucius Tarquinius Superbus (? – 496 před Kr.) poslední římský král usedl na trůn poté, co zavraždil svého předchůdce Servia Tullia

Doba královská končí vyhnáním posledního z nich, Tarquinia Superba (zpupný). Tarquinius Superbus byl z Říma vyhnán v roce 509 před Kristem. To je doba rozkladu rodové společnosti, doba přechodu k otrokářské společnosti (otrocká práce za království měla minimální význam). Reforma, připisovaná Serviu Tulliovi, znamenala, že na místě rodové společnosti vzniká patricijsko – plebejský stát. Svržení krále měla na svědomí nejspíše aristokracie, jejíž moc s růstem majetku značně sílila.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Nakladatelství Svoboda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civilizace starověkého Středomoří. Nakladatelství Svoboda, Praha 1984.
  • Grant, M.: Dějiny antického Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slovník antické kultury. Nakladatelství Svoboda, Praha 1974.
  • Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakladatelství Perfekt, Bratislava 2005.

 

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht