Druhá fáze války (1941 – 1943)

Konec americké politiky isolacionismu a německý útok na Sovětský svaz – to jsou dvě hlavní události druhé fáze druhé světové války.

Hitlerovi se cesta na východ uvolnila podmaněním si Balkánského poloostrova. Dobytí Sovětského svazu bylo pro Hitlera důležité, protože to byl poslední krok k nastolení nového pořádku v Evropě (Hitler předpokládal, že po dobytí SSSR se Británie dobrovolně vzdá) a Hitler od začátku chtěl pro Němce nový životní prostor, který měl být na východě. Drang nach Osten (tlak na východ) začal 22. června 1941 podle plánu zvaného Barbarossa – první část armád postupovala na severu směrem k Leningradu (Sankt Petěrburgu), druhá směrem na Moskvu a třetí přes Kyjev do oblasti Kavkazu. Útok začal bez vyhlášení války, a tak Stalin nevěřil zprávám o chystaném útoku – považoval je za provokaci, která jej měla přimět, aby Pakt o neútočení (Ribbentrop-Molotov) porušil jako první on. Na německé straně stáli také Maďaři, Slováci, Rumuni, Finové a Italové.

Na počátku byli Němci úspěšní – můžeme hovořit i o bleskové válce. Sovětská armáda nebyla na útok příliš připravena – velení bylo silně oslabeno politickými procesy let 1937 – 38, kdy Stalin nechal zavraždit většinu generálů. Stalinovo odmítaní Německého útoku situaci neulehčovalo. Do bojů bylo na německé straně nasazeno 152 divizí (společně se dalšími státy Osy 192 divizí). 30. června 1941, tedy osm dní od vstupu vojsk Osy na území Sovětského svazu, vznikl v SSSR státní výbor obrany v čele se Stalinem. Na jednotlivých frontách byly nasazeny armády v čele s K. K. Rokossovským (severozápadní fronta), G. K. Žukovem (západní fronta) a A. S. Jeremenkem (jihozápadní fronta).  Výbor obrany organizoval nejen obranu na třech frontách, ale také evakuaci obyvatel a zařízení průmyslových závodů. Průmyslová výroba v zemi přešla plně na válečnou výrobu. Organizována byla také partyzánská forma boje. Celospolečenský odpor proti německým agresorům výstižně charakterizuje název velká vlastenecká válka (první vlastenecká válka probíhala v Rusku za invaze francouzského císaře Napoleona).

Němci – což je tématem mnohých teoretických debat zpětně analyzujících válku – na dobytých územích rychle uplatňovali rasové zákony. S pogromy začal oddíl A pod velením generálmajora SS Waltera Stahleckera ve městě Kaunas v Litvě již 23. června 1941 (tedy hned druhý den po začátku útoku). V Kaunasu to byli ale spíše Litevci, kteří za přihlížení Němců veřejně vraždili Židy. Tak tomu však nebylo například 4. srpna 1941 v ukrajinském Ostrogu, kde bylo během tohoto dne zastřeleno několik tisíc Židů – střílelo se celý den, vybraní Židé měli za úkol mrtvá těla házet do jámy. Takových akcí probíhalo těsně za postupující frontou velké množství.

Němci byli během svého postupu vítani jako osvoboditelé od sovětského útlaku, a to zejména v Pobaltí, ale i na Ukrajině a částí Rusů.

V červenci 1941 se německá armáda na severu dostala až k Leningradu. Leningrad byl obklíčen (blokáda trvala neuvěřitelných 900 dní), ale nebyl nikdy dobyt. Nedostatek veškerého zboží však sužoval leningradské obyvatele čím dál tím víc. Přes zimu bylo možné alespoň základní věci převážet přes zamrzlé Ladožské jezero. Na podzim 1941 Němci dobyli Kyjev. Cílem nacistického útoku se nyní stala Moskva. Hitler prohlašoval, že příští vojenskou přehlídku na Rudém náměstí povede on a předpokládal, že Moskva bude dobyta do zimy.

V prosinci 1941 se Němci dostali na padesát kilometrů od Moskvy. Tam byl ale jejich postup zastaven – nastala zima. Německá armáda nebyla na zimu připravena (zvlášť ne na ruskou) – vojáci neměli zimní oblečení, mnoho jich zmrzlo. Postup byl obtížný už na podzim – za mokra – protože ruské silnice neměly zpevněný povrch, všude bylo bláto, což bylo špatné především pro těžkou techniku. Zastavení postupu tažení na Moskvu bylo prvním neúspěchem Němců v jejich východní operaci. Obrat byl zaznamenán i v myslích samotných Němců (v Německu se pořádaly sběry kabátů a teplého ošacení jako pomoc vojákům na ruské frontě).

Hitler usiloval o sympatie spojenců, a tak označoval útok jako tažení proti komunismu – spojenci však šli proti Hitlerovi. Winston Churchill ve svém projevu ještě v den invaze německých vojsk do Sovětského svazu (22. června 1941) řekl: „Ruské nebezpečí je také naším nebezpečím a nebezpečím pro Spojené státy, stejně tak jako věc každého Rusa, válčícího o svůj domov a svůj dům, je věcí svobodných lidí a svobodných národů na celém světě.“ Prohlásil Spojené království za spojence Sovětského svazu a přislíbil společně s USA pomoc.

V srpnu 1941 uzavřely USA a Spojené království tzv. Atlantickou chartu, v níž v osmi bodech formulovaly své válečné cíle, a to především rozdrcení nacistické tyranie. K Atlantické chartě se o měsíc později připojil také Sovětský svaz. Roku 1942 Chartu podepsalo dalších 26 států („Washingtonská deklarace“). Ačkoliv mezi sebou uzavřely smlouvy, zůstává mezi SSSR a Západem stále nedůvěra. Objevují se též spory – např. v otázce druhé fronty v Evropě – SSSR chce co nejdříve, západ stále oddaluje.

Vstup USA do války

USS Arizona (BB-39) americká bitevní loď třídy Pennsylvania

USS Arizona (BB-39)
americká bitevní loď třídy Pennsylvania

Ačkoliv se Spojené státy již dostaly do kontaktu s válkou – materiálně podporovali Brity i Sovětský svaz a uzavřeli Atlantickou chartu – až doposud se válka amerických vojáků přímo netýkala.

To se však změnilo ráno 7. prosince 1941, kdy Japonci, třetí ze zemí Osy, napadli svými letadly tichomořskou základnu USA v Pearl Harboru (v Havajském souostroví na ostrově Oahu). Akce byla provedena bez vyhlášení války, takže Japonci zastihli Američany zcela nepřipravené a vážně tak poškodili americké loďstvo (byla zničena většina tichomořské flotily) i větší část letky v Tichém oceánu. Zhruba 30 japonských válečných plavidel, 30 ponorek a 440 letadel potopilo 7 amerických bojových lodí, dalších 7 lodí poškodilo  a zničilo nebo poškodilo  340 letadel. Ztráty na japonské straně byly naproti tomu směšné – 29 letadel a 14 ponorek. Nicméně útok nesplnil očekávání velitele japonského námořnictva admirála Jamamota, protože nebyly zasaženy americké letadlové lodě – hlavní zbraň pro modení námořní boje, které se v te době necházely v přístavu. Následující den válku Japonsku vyhlásilo kromě Spojených států také Spojené království. V projevu před americkým Kongresem označil prezident Franklin D. Roosevelt den útoku jako den hanby.

Pearl Harbor ovšem nebyl prvním aktem japonské agrese. Japonská císařská armáda vedla dobyvačnou válku v Číně již od roku 1937. V září 1940 vstoupili Japonci do Saigonu s cílem ovládnout někdejší francouzskou Indočínu. Po útoku na Pearl Harbor byl postup Japonské armády velmi rychlý – do poloviny roku 1942 obsadili Filipíny, Malajsii, Indonésii, Barmu a téměř všechny menší ostrovy v západním Pacifiku. Cílem Japonců bylo získat nadvládu nad Pacifikem, i když tento skrývali pod hesly typu „Asie Asiatům“ a prohlášeními vysvětlujícími útoky jako osvobození od západního kolonialismu. Také Japonci, podobně jako všechny fašistické režimy, působili na dobytých územích tvrdé rasové masakry, ačkoliv nebyly tak organizované jako například německé. I přesto se odhady počtu obětí japonské okupace v Číně pohybují kolem dvaceti milionů lidských životů.

Bitva u Midway a obrat ve válce v Tichomoří

Japonci plánovali další postup ve směru na Austrálii a rovněž směrem na Spojené státy. Postup na na Austrálii byl zastaven během bojů o Novou Guineu, kdy bylo útok japonských sil odražen v bitvě v Korálovém moři. V červnu 1942 plánovali Japonci útok ve směru na Spojené státy. Jedním z důvodů proč se japonské velení rozhodlo pro postup tímto směrem, byl nálet amerických bombardérů z letadlových lodí na Tokio a další místa v Japonsku – známý též jako Doolittlův nálet. V tom jim ale bránila americká základna na ostrově Midway, a tak se rozhodli tuto základnu obsadit. Neméně významným důvodem byl jistě fakt, že pokoření ostrova Midway a zničení tamní základny včetně letadlových lodí by znamenalo de facto ztrátu amerického vlivu nad Tichým oceánem.

pohled na hořící japonské letadlové lodě po bitvě u Midway

pohled na hořící japonské letadlové lodě
po bitvě u Midway

Tentokrát se však již Američané zaskočit nenechali a na útok se dobře připravili. Rozluštili japonské kódy, a tak znali nepřátelské plány. Ve chvíli Japonci dorazili k atolu Midway, Američané tam na ně již čekali. Japonské velení s přítomností amerických letadlových lodí nepočítalo, podle jejich plánů měly připlout až po napadení atolu Midway. Japonci byli zaskočeni a poraženi čemuž přispěla i nerozhodnost jejich velitele letadlových lodí admirála Naguma.  Ztráty na japonské straně byly obrovské – Japonsko přišlo o čtyři letadlové lodě, jeden křižník, asi 300 letadel a více než 3000 mužů. Američané naproti tomu přišli o jednu letadlovou loď, jeden torpédoborec, přes sto letadel a něco přes 300 vojáků. Přitom Japonci byli početně v převaze – měli o jednu letadlovou loď a asi sto další lodí více, početní převaha byla částěčně kompenzována americkou základnou na atolu Midway. Důsledkem porážky byla ztráta převahy Japonců v Tichém oceánu, kromě lodí a letadel ztratily své nejzkušenější námořní letce a námořníky, které bylo za války obtížné nahradit a Japoncům se to již v plném míře nepodařilo. Japonské velení se muselo vzdát své plánované ofenzívy, bitvou u Midwaye ztratilo iniciativu ve válce a teď bylo na Američanech, aby využili svého vítězství.

Bitva u Midway znamenala obrat ve válce na moři – tak velkou porážku japonské námořnictvo doposud neutrpělo. Obrat ve válce na souši znamenala bitva o Guadalcanal – jeden z ostrovů Šalomounského souostroví. Boj trval od srpna 1942, kdy se Američané vylodili na tomto ostrově, až do února 1943, kdy konečně zvítězili Spojenci. Šalomounovy ostrovy totiž leží na cestě z Ameriky do Austrálie a připravované vybudování silné základny na ostrově Guadalcanal uprostřed Šalomounových ostrovů by znamenalo nebezpečí pro lodní dopravu. Tomu Spojenci úspěšně zabránili, i když cena nebyla zrovna malá – téměř 1500 mrtvých a 4500 zraněných. Ztráty na japonské straně byly ještě hrozivější – až 24 tisíc mrtvých.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht