Francie v raném středověku

Po roz­dě­lení Fran­ské říše roku 843 se vytvo­řila z držav při­řče­ných Karlu II. Holému (843–877) Zápa­dofran­ská říše. Té se brzy začalo říkat Fran­cie. Fran­cie byla na roz­díl od Fran­ské říše území vnitřně jed­not­nější a spo­jené i spo­leč­ným jazy­kem, fran­couz­šti­nou, kte­rou byla napsána také Ver­dun­ská smlouva. Decen­t­ra­li­zační snahy franc­kých feu­dálů pokra­čo­valy také odtr­že­ním Akvi­tá­nie a o něco poz­ději i Bretaně.

Pro­sa­zení dědičné držby šlech­tic­kých lén roku 877 vedlo k obrov­skému nárůstu moci jed­not­li­vých kní­žat v říši a zím pádem osla­bení moci krá­lov­ské. Král se stá­val pouze jed­ním z feu­dálů, kdy uznání jeho nad­řa­ze­nosti závi­selo v pod­statě jen na vůli jeho „pod­ří­ze­ných“, kteří byly často stejně (i více) mocní, jako on, tudíž měli mini­mum důvodů pro to, aby jej poslou­chali. Postu­pem času se velcí leníci stá­vali prak­ticky neo­me­ze­nými vládci na svých územích.

Normané ve Francii

Od polo­viny 9. sto­letí začali Fran­cii napa­dat Nor­mané. Jejich nájezdy však nesmě­řo­valy jen proti pobřež­ním oblas­tem, ale také (za pomoci řek) proti oblas­tem ve vni­t­ro­zemí. Nyní se však pro­je­vila špatná poli­tika králů, kteří již měli jen sla­bou moc na to, aby nájezdům odo­lá­vali. Proti rych­lým, neče­ka­ným a mobil­ním nájezd­ní­kům prak­ticky nee­xis­to­vala obrana. Vybí­rali si pře­de­vším snadné cíle, kde nena­rá­želi na výrazný odpor, ale i v pří­padě pří­mého střetu byli Nor­mané díky dobré výzbroji a praxi smr­tící. Chabě vyzbro­jení ves­ni­čané nebo mniši neměli nejmenší naději klást účinný odpor. Než měli šlech­tici, kteří jediní byli teo­re­ticky schopní se svými vojáky coko­liv proti Nor­ma­nům doká­zat, šanci zasáh­nout, byli útoč­níci zpra­vi­dla pryč. Byli nato­lik trou­falí, že pro­ni­kali až k Paříži. Franky ale netrá­pili jen Nor­mané – nájezdy pod­ni­kali po urči­tou dobu i Maďaři. Kromě toho museli Fran­kové řešit i útoky Saracénů.

Již tak špat­nou situ­aci ještě zhor­šo­valy snahy o odtr­žení okra­jo­vých oblastí a také pro­hraný zápas s Výcho­dofran­skou říší o Lotrin­sko. (Již v této době tedy začí­nají spory o toto území, které se (poz­ději spo­lečně s Alsas­kem) stane oblastí, kde dochází k časté změně státní pří­sluš­nosti.) V této době byla říše roz­dro­bena na řadu men­ších celků, hrab­ství a vévod­ství, které růz­nou měrou uzná­valy krá­lovu nad­řa­ze­nost (např. Aqui­tá­nie, Gaskoň­sko, Tou­louse atd.).Po 150 letech své exis­tence při­padlo r. 1032 Svaté říši řím­ské také Are­lát­ské krá­lov­ství (Bur­gund­sko). Roku 911 byla mezi Fran­cií (Karel IV. Pros­ťá­ček) a Nor­many (Rollo, při­jal jméno Robert I.) uza­vřena dohoda, podle níž Nor­mané dostali území při sever­ním pobřeží Fran­cie za slib lenní věr­nosti. Toto území se poz­ději začalo nazý­vat Nor­man­die.

Počátek vlády Kapetovců

Hugo Kapet (941? – 24. 10. 996), zakladatel francouzského královského rodu Kapetovců

Hugo Kapet (941? – 24. 10. 996), zakla­da­tel fran­couz­ského krá­lov­ského rodu Kapetovců

Po vymření Kar­lovců roku 987 byl krá­lem zvo­len Hugo Kapet[1] (938 – 996), zakla­da­tel dynastie Kape­tovců. Jeho vláda ani vlády jeho nástupců nepři­nesly žádné větší změny. Obvykle sku­tečně ovlá­dali pouze své rodové državy (okolí Paříže a Orlé­ansu), pří­značně zvané Ile de France (Fran­couz­ský ost­rov), kdežto na ostat­ním území země drželi moc pevně v rukou velcí feu­dá­lové. Feu­dální roz­dro­be­nost Fran­cie stále sílila. Roku 1066 navíc zkom­pli­ko­val posta­vení Fran­cie Vilém Doby­va­tel, nor­man­ský vévoda a vazal fran­couz­ského krále, když dobyl Ang­lii a stal se jejím vlád­cem. Zro­dila se tedy nová moc­nost, roz­klá­da­jící se na obou stra­nách kanálu La Manche (ang­licky Eng­lish Chan­nel). Prv­ním význam­ným kape­tov­ským krá­lem byl až Filip I. (vládl 1060–1108), který doká­zal roz­ší­řit krá­lov­ské území, a po něm  Lud­vík VI., který vládl v letech 1108–1137. Vévod­ství a hrab­ství na jihu a západě Fran­cie před­sta­vo­vala trvale hlavní nepřá­tele krá­lov­ské moci. Ve 12. sto­letí tu vznikla roz­sáhlá a silná doména roku Plan­tage­netů, která se po zvo­lení Jin­dři­cha Plan­tage­neta ang­lic­kým krá­lem (1154) dostala do unie s Ang­lií. To zavdalo pří­činu k vlek­lým vál­kám mezi Fran­cií a Ang­lií v poz­děj­ších letech.


[1] Pří­do­mek Kapet (Capet) pochází od slova cape, tedy plášť.

Doporučená literatura

  • Bro­oke, Ch.: Evropa stře­do­věku v letech 962‑1154. Vyše­hrad, Praha 2006.
  • Drška, V. – Pic­ková D.: Dějiny stře­do­věké Evropy. 2. vydání. Aleš Skři­van, 2011. (jde o vyso­ko­škol­skou učeb­nici, běžný čte­nář může mít problémy)
  • Ferro, M.: Dějiny Fran­cie. Nakla­da­tel­ství Lidové noviny, Praha 2006.
  • Gra­vett, Ch.: Nor­man­ští rytíři a doba Viléma Doby­va­tele. Com­pu­ter Press, Brno 2009.
  • Haskins, Ch. H.: Nor­mané v evrop­ských ději­nách. H & H, Jino­čany 2008.
  • Hon­zák, F. – Pečeňka, M. – Stell­ner, F. – Vlč­ková, J.: Evropa v pro­mě­nách sta­letí. Nakla­da­tel­ství Libri, Praha 1997.
  • Kolek­tiv autorů: Fran­couz­ští krá­lové v období stře­do­věku. Od Oda ke Karlu VIII. (888‑1498). Argo, Praha 2003.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht