Francie za druhého císařství, Pařížská komuna

Francie za druhého císařství

Napoleon III., vlastním jménem Karel Ludvík Napoleon Bonaparte (Charles Louis Napoléon Bonaparte) byl synovcem bývalého císaře Napoleona I. Jeho otec, Louis Bonaparte, byl 1806–1810 králem Holandska. Mládí Karla Ludvíka bylo poměrně dobrodružné, spolu s rodinou žil v exilu v různých evropských zemích a po svých neúspěšných pokusech o bonapartistický převrat ve Francii ve 30. a na začátku 40. let se přesunul do Anglie. Zpět do Francie se vrátil až po smrti Ludvíka Filipa I., již jako čtyřicátník.

Karel Ludvík chytře využil situace, ve které se Francie v této době nacházela. Vláda Napoleona I. byla v paměti lidí stále zapsána jako symbol velikosti Francie, před kterou se třásla Evropa, nezapomínalo se ani na relativní stabilitu, které se francouzská společnost těšila (v porovnání s předchozím revolučním obdobím). Napoleonův synovec plně využil vážnost, které se jméno Bonaparte ve Francii těšilo. Po úpadku, který Francie poznala za „červencové monarchie“, přišel s vizí stability a posílení mocenského významu země, spolu se sliby vůči největší společenské skupině – rolníkům. Díky tomu poměrně překvapivě zvítězil v prezidentských volbách 10. prosince 1848 a stal se tak prvním prezidentem nově ustanovené 2. republiky. I přes existenci republiky zde ale existovala silná vrstva monarchistů, kteří doufali v návrat Bourbonů nebo Orleánské dynastie. Ovládali Národní shromáždění a měli velmi silnou pozici i v parlamentu.

Bonaparte se neúspěšně pokusil prosadit změnu ústavy z roku 1848, která umožňovala vykonávat prezidentskou funkci pouze jednou a omezovala ji na 4 roky. Postupně si kromě rolníků získával podporu armády a církve a 2. prosince 1851 se chopil diktátorské moci. Tento krok si nechal schválit veřejným referendem. Přesně rok na to, po dalším referendu, byl Bonaparte korunován císařem jako Napoleon III. Hlavní moc se koncentrovala kolem císaře, v okruhu byrokracie, armády a církve, parlament byl silně oslaben. Roku 1853, po neúspěšné snaze získat ruku některé evropské princezny, se císař oženil s francouzskou hraběnkou Evženií de Montijo. Císařovi odpůrci byli odesíláni na taková místa, jako Ďáblův ostrov nebo Nová Kaledonie. Napoleonův režim byl ve svých počátcích značně represivní (cenzura tisku atd., zlepšení až v 60. letech), o čemž svědčí mimo jiné i fakt, že Victor Hugo, Napoleonův dřívější podporovatel, zvolil po převratu 1851 dobrovolnou emigraci a stal se jeho výrazným kritikem.

Důležitým rysem císařství byla agresivní zahraniční politika, která měla obnovit velmocenské postavení Francie:

  • V 50. letech se Francie úspěšně zapojila po boku svého tradičního nepřítele, Britů, do Krymské války (1853 – 56) proti Rusku.
  • 1859 se postavila (za část Savojska a Nizzu) na stranu Sardinského království proti Rakousku, zároveň ale byla v Římě francouzská posádka, která zajišťovala bezpečnost papeže.
  • V Asii začala expanze do Indočíny (Vietnam, Kambodža), která se naplno rozběhla na začátku 60. let.
  • V 60. letech se francouzští vojáci angažovali v Číně (2. opiová válka), Koreji i Japonsku.
  • V této době se Francie významně podílela i při stavbě Suezského průplavu (Ferdinand Lesseps, kanál otevřen 1869 – Francie se do stavby zapojila jako sponzor).
  • Upevňování pozic v Alžíru (Francouzi zde již od 1830).
  • 1861–62 se uskutečnila expedice do Sýrie.
  • V letech 1862–1867 podporovala Francie expedici rakouského arcivévody Maxmiliána do Mexika (bratr Františka Josefa I.). Maxmilián byl nakonec ponechán bez podpory (obrovské náklady), poražen a popraven, což pro francouzskou prestiž znamenalo citelnou ránu. Kromě toho zásah evropské velmoci na americké půdě vzbudil silnou nelibost USA, jelikož porušoval Monroeovu doktrínu.

K nejvýznamnějším počinům 2. impéria a císaře Napoleona se přičítá masivní přestavba Paříže. Idea pozvednout hlavní město na úroveň evropských metropolí se zrodila v době Napoleonova mládí, kdy pobýval v jiných zemích a měl možnost vidět architekturu v centrech, jako je Londýn (ten jej ovlivnil nejsilněji). Přestavbou Paříže byl pověřen baron Georges Eugène Haussmann. Řada starých, nevyhovujících domů byla vybourána a na jejich místě  byly někde postaveny nové, modernější a prostornější. Vznikly rovné, široké a prostorné ulice a bulváry. Zmizely staré chudinské čtvrti. Staré, křivolaké středověké uličky zmizely rovněž. Přestavba hlavního města byla zaměřena i na zlepšení hygienické situace – nově vystavěna byla kanalizační síť, císař sám také nařídil založení tří velkých parků, kde mohly rodiny s dětmi po vzoru jiných evropských metropolí (viz Londýn) trávit nedělní procházky. Součástí Napoleonovy politiky byla i záchrana starých památek, jako např. katedrála Notre Dame. Rovné a široké ulice byly stavěny mimo jiné i proto, že je bylo podstatně těžší zabarikádovat a bránit v případě jakéhokoliv povstání.

Během 2. císařství došlo rovněž k vybudování francouzské železniční sítě, což výrazně přispělo k rozvoji poměrně zaostalého průmyslu. Mnoho dělníků dostalo práci v nově vznikajících továrnách. Díky budování infrastruktury se rozvíjel nejen průmysl, ale rovněž také obchod jak v rámci země, tak i se zahraničím.

Obrovské náklady, spojené se zahraniční politikou, výstavbou infrastruktury, průmyslu a nákladným, pompézním životem císaře a jeho dvora vedly nejen k obrovskému rozpočtovému deficitu, ale v jeho důsledku i k velké vlně nevole, která se proti císaři zvedla. Jako odpověď na to „povolil“ Napoleon III. otěže svého režimu (zmírnění cenzury, svoboda slova v parlamentu…). To ovšem vedlo k posílení opozice, kterou tvořili jednak monarchisté, ale rovněž i podstatně širší spektrum dalším lidí, nespokojených s císařovou vládou (např. katolíci). Také vztahy s Británií nebyly nejlepší – čím více úspěchů Francie získávala v koloniálních výbojích, tím více se ochlazovaly.

Definitivní konec 2. císařství znamenala válka s Pruskem 1870 – 1871. Vzájemné vztahy se začaly zhoršovat již po rakousko-pruské válce 1866, kdy Prusko značně mocensky posílilo. Prusko válku s Francií potřebovalo ke zlomení jejího vlivu na jihu Německa, a tím pádem i k odstranění poslední překážky sjednocení německých států. Záminkou se stala kandidatura pruských Hohenzollernů na uvolněný španělský trůn. Francie se obávala obklíčení Pruskem z obou stran, proto Napoleon III. proti pruské kandidatuře vystoupil a požádal, aby se Leopold, syn pruského krále, kandidatury vzdal. Odpovědí byla tzv. Emžská depeše, původně zdvořilé odmídnutí ze strany Pruska, které ale kancléř Bismarck upravil tak, aby vyznělo pro Francii urážlivě. Jako odpověď vyhlásil Napoleon III. Prusku 19. 7. 1870 válku. Již 2. 9. 1870 se obklíčený císař vzdal se svou stotisícovou armádou u Sedanu a byl Prusy zajat. 4. září téhož roku byla v Paříži vyhlášena 3. republika. V polovině září je již obklíčena Paříž, kde vznikají Národní gardy z dobrovolníků. Pařížané se ozbrojili a byli odhodláni se Prusům bránit. V říjnu se však v Metách vzdala druhá část francouzské armády a francouzská vláda začala s Bismarckem tajně vyjednávat, v lednu 1871 bylo uzavřeno příměří a začaly se vyjednávat mírové podmínky. V zrcadlové síni ve Versailles bylo  18. 1. 1871 vyhlášeno Německé císařství. Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko.

Pařížská komuna

Po vyhlášení 3. republiky se ve Versailles ustanovila nová francouzská vláda, ovládaná konzervativci. Nová finanční zátěž, která byla uvalena na již vysátý lid, vyprovokovala v Paříži „povstání Komunardů“, vedené především levicově orientovanými silami (dalo by se vzdáleně označit za cosi jako pokus o „diktaturu proletariátu“ pod vlivem marxistických ideí). Již během obléhání města Prusy se do rozšířené městské milice (Národní gardy) dostala řada levicově orientovaných osob, což gardu logicky dostalo do opozice vůči samotné vládě, ovládané buržoazií, konzervativními monarchisty. Vláda, nedůvěřující Národní gardě, se ji rozhodla odzbrojit. Pravidelné vojsko, vyslané tento úkol vykonat, se však ke gardě přidalo. Jeho morálka byla vývojem předchozích událostí doslova zdecimována, vojáci odmítli bojovat proti vlastním krajanům. Tímto oficiálně vypuklo povstání (trvalo od 18. 3. do 28. 5. 1871). Komuna se sama sebe pokusila legitimizovat tím, že 26. 3. byly uspořádány volby členů do jejího čela (snažila se vystupovat jako regulérní vláda). Během své krátké vlády přijala pařížská komuna řadu opatření (některé z nich měly vést ke zlepšení práv a životních podmínek nižších sociálních vrstev (dělníků)), například:

  • sekularizace církve a státu
  • zákaz nočních směn
  • právo pro dělníky převzít a provozovat živnost (továrnu), pokud majitel utekl
  • bezplatné školství
  • zaměstnavatelé nesmí pokutovat své dělníky
  • řešení bytové otázky; odpuštění nájmů, neplacených během obléhání Prusy
  • volitelnost a sesaditelnost úředníků
  • rovnost obou pohlaví
  • Národní garda měla nahradit policii a armádu

Komuny vznikaly i v Lyonu, Toulouse, Grenoblu a v Marseille, venkov ovšem zůstal stranou. Období krátké socialistické vlády v žádném případě nelze označit jako teror, protože k ničemu podobnému nedošlo. Nekonala se ani dělnická „diktatura“ v pravém slova smyslu, stále byly zachovány demokratické svobody. Od 2. dubna začaly boje mezi Národní gardou pařížské komuny a pravidelnou armádou versailleské vlády. I pruský konzervativní kancléř Bismarck sledoval revoluční dění v Paříži s obavami, proto bylo po vzájemné dohodě s francouzskou vládou propuštěno mnoho francouzských vojáků z pruského zajetí (obzvláště po míru 10. května), kteří byli použiti k porážce povstání. Národní garda neměla naději odolat obrovské přesile vládního vojska, které se dostalo do Paříže 21. května i přes mohutný odpor. Začal boj v ulicích, známý rovněž jako „krvavý týden“. Největší odpor zaznamenala armáda především v dělnických čtvrtích. Boje byly kruté a krvavé, řada zajatců byla na místě popravena. 28. května byla Paříž dobyta. Poslední komunardi byli zastřeleni u slavné zdi Pére Lachaise. Životem zaplatilo více než 30 000 lidí (zemřeli buď při bojích, nebo při následném teroru vůči povstalcům) a tisíce dalších buď uprchly do okolních států, nebo byly uvězněny a následně odeslány do Nové Kaledonie.

Doporučená literatura

(konkrétní literatury k tématu v češtině je naprosté minimum, vycházíme spíše z obecných přehledů)

  • Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997.
  • Ferro, M.: Dějiny Francie. 2. vydání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009.
  • Price, R.: Napoleon III and the Second Empire. Routledge, London 1997.
  • Lissagaray, P. O.: History of the Paris Commune of 1871. Red and Black Publishers, St Petersburg, Florida 2007.
  • Taraba, L.: Divná válka. Francouzsko-pruská válka 1870-1871. Baset, Praha 2006.
  • Wetzel, D.: A Duel of Nations: Germany, France, and the Diplomacy of the War of 1870–1871. University of Wisconsin Press, Wisconsin 2012.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht