Francie za vlády Ludvíka XIV.

Vestfálský mír (1648), kdy Francie získala část Alsaska, Lotrinska a další drobná území v neprospěch Svaté říše římské a Pyrenejský mír (1659), kdy Francie získala Rossellon a část Cerdani v neprospěch Španělska, znamenalo jisté vítězství politiky Ludvíka XIII., ale především kardinála Julese Mazarina, prvního ministra, který nastoupil po smrti svého předchůdce, kardinála Richelieu.

Ludvík XIV. (1638 - 1715)

Ludvík XIV. (1638 – 1715)

Ludvík XIV. se narodil roku 1638, v době, kdy Evropou zuřila třicetiletá válka. Jeho otcem byl král Ludvík XIII., který však zemřel v roce 1643, tedy v době, kdy bylo malému Ludvíkovi necelých pět let. V té době se stal oficiálně králem Francie, i když až do jeho třiadvaceti let za něj vládla jeho matka, Anna Rakouská, respektive první ministr, kardinál Mazarin.

Ludvík XIV., přezdívaný též král slunce, vládl až do své smrti v roce 1715, čili 72 let, čímž se stal nejdéle vládnoucím panovníkem v evropské historii. V té době byla Francie na výsluní slávy a stala se vzorem, který napodobovaly ostatní evropské monarchie. Doba vlády Ludvíka XIV. je typickým příkladem absolutistické vlády, kdy je veškerá moc ve státě soustředěna v rukách panovníka, který se opírá o armádu, policii, státní úředníky a církev.

V době, kdy bylo Ludvíkovi třiadvacet let, čili roku 1661, umírá kardinál Mazarin a Ludvík se rozhodl vládnout, na rozdíl od svého otce, sám. Pevně věřil, že jeho moc pochází od Boha, a i když není jisté, jestli výrok L’ etet c’est moi! (Stát jsem já!) skutečně vyřkl Ludvík, vystihuje tento výrok poměry ve Francii 17. století více než příznačně. Ludvík vyloučil z podílu na moci vysokou šlechtu, které nedůvěřoval především z důvodu předchozího pokusu o jeho svržení (fronda princů). Úředníky a ministry jmenuje z řad střední šlechty, čímž se vytváří šlechta závislá přímo na jeho osobě. Rovněž na jednotlivé kraje dohlížejí královští úředníci zodpovídající se přímo králi a omezující práva krajů či měst (tzv. intendanti).

Již bylo řečeno, že svou vládu Ludvík opíral o církev. Konkrétně se jednalo o církev katolickou, čímž dochází k opětovnému omezení evangelíků. Roku 1685 Ludvík dokonce ruší Edikt nantský, který zaručoval svobodu vyznání pro hugenoty (francouzské nekatolíky).

Množícím se úřadům již Louvre, dosavadní centrum vlády a byrokracie, nestačil, a tak Ludvík XIV. rozhodl o zbudování velkolepé rezidence, totiž zámku Versailles. Celý dvůr se na místo, kde nebyl tak blízko nespokojeným lidem, odstěhoval roku 1682.

Obrovská armáda, státní aparát, vedení válek a obrovské náklady dvora však enormně zatěžovaly státní pokladnu. Zvyšující se daňové zatížení obyvatelstva se však ukázalo jako pouze dočasné řešení a bylo nutné hledat nové zdroje příjmů. Ty králi zajistil ministr Jean-Babtista Colbert, který prosadil politiku podpory vývozu a omezení dovozu (merkantilismus).

Francouzská společnost

Francouzská společnost byla společností stavovskou, přičemž nejmocnějším stavem bylo duchovenstvo vlastnící asi pětinu všech pozemků. Patřilo společně se šlechtou mezi „privilegované“, tzn., že neplatili daně. Vysocí církevní hodnostáři byli jmenováni králem ze střední šlechty.

Také šlechta byla privilegovaná (a tudíž nemusela platit daně), žila jen z feudální renty (založené na pozemkovém vlastnictví). Odlišné postavení měla dvorská šlechta, která byla financována králem. Za odměnu dvořané královi sloužili.

Do třetího stavu patřili všichni ostatní. Ti byli neprivilegovaní, a tudíž jediní, kteří byli povinni odvádět daně do královské pokladny. Třetí stav tvořili měšťané, městská chudina, buržoazie, chudina, dělníci v manufakturách, poddaní na venkově, aj.

Výbojné války za Ludvíka XIV.

Smyslem výbojných válek bylo zabezpečit hranice Francie a rozšířit její území, dále ukázat bohatství a sílu Francie. V 60. letech 17. století začíná výbojná politika Ludvíka XIV:

Vpád do Flander (Španělské Nizozemí)

  • Ludvík uplatňoval dědické právo jeho manželky na toto území
  • získal 12 Flanderských měst

Útoky proti severnímu Nizozemí (Holandsku)

  • chtěl ho zničit (obchodní konkurence, také z náboženských důvodů)
  • vpád Francie do Nizozemí, tam Nizozemci protrhli hráze, ale Francie stejně zvítězila
  • na straně Nizozemí stálo Španělsko, a císař Svaté Říše Římské Národa Německého
  • v čele Nizozemí stál Vilém III. Oranžský

Politika re-unie

  • namířena proti Německu
  • Ludvík nechává zkoumat „právní nárok“ na území v Říši (pohraniční oblasti), právníci řeknou „ano“ a Ludvík je anektuje (vojensky obsazuje)
  • německá knížata souhlasí, aby je Ludvík spravoval po dobu dvaceti let (Sársko, Alsasko, Lucembursko, Strasbourg)

Odkoupení anglického města Dunkirk (Dunkerque) od anglického krále Karla II. (17. 10. 1662) za 320 tisíc liber.

Války o dědictví španělské

Roku 1700 vymírá španělská větev Habsburků – o uvolněný trůn svádí boj rakouští Habsburci a francoužstí Bourboni. Vyvrcholením sporů jsou tzv. Války o dědictví španělské v letech 1701 – 1714. Francie nakonec získala španělskou korunu za podmínky, že nedojde ke spojení obou království. Španělské Nizozemí a oblast severní Itálie získali Habsburkové. Velká Británie, která se zapojila do válek stejně jako další evropské země, získala Gibraltar a oslabila pozici Francie v koloniích.

Perzekuce Hugenotů

Hugenoti nesměli ve Francii zastávat úřady, ani některá vyhrazená zaměstnání (advokáti, lékaři), byly zavírány jejich kostely. Ludvík zavedl systém dragonád s cílem přinutit i venkovany na přechod ke katolické víře. Do vesnice se nastěhovali dragouni a chovali se tam jako na dobytém území, byli tam tak dlouho, dokud všichni obyvatelé nepřestoupili oficiálně na katolickou víru. Po roce 1685 museli všichni obyvatelé Francie buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země (nebo trestáni – deportováni na galeje – nucené práce v Americe). Touto nucenou emigrací Francii opustilo asi 200 000 lidí. Ti odešli do Německa, Švýcarska, Nizozemí, do Afriky (Lapsko) nebo do Ameriky.

Ludvík XIV. uplatňoval galikanismus – nadřazenost koncilu nad papežem. Cílem bylo tedy získat větší nezávislost francouzské církve na papeži.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht