Francie za vlády Napoleona

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821, v čele Francie 1799 – 1815) se roku 1799 stává prvním ze tří konzulů. Roku 1802 se Napoleon stává konzulem na doživotí, byla přijata nová ústava – Francie je formálně republikou, je posílena centralizace státní moci, zrušena volená samospráva, do čela departementů  jsou jmenováni úředníci. Cílem Napoleona bylo ukončit války, využil vystoupení Rusů z protifrancouzské koalice (v čele Ruska generál Alexandr Vasiljevič Suvorov: „těžko na cvičišti, lehko na bojišti!“ – tažení do Itálie). Roku 1800 Napoleon porazil Rakušany u Marenga a dalším tažením ohrožoval Vídeň. To vedlo k podepsání míru s Rakouskem, Rakousko uznalo Italské sesterské republiky a uznalo i předchozí anexe. Roku 1802 byl uzavřen mír s Anglií; ta uznala Francouzskou republiku, ale rozpory trvaly.

Napoleon se snažil upevnit také vnitřní poměry. Toto upevnění bylo spjato s potlačením zbytku opozice (zejména Jakobínů). Roku 1801 byl podepsán konkordát s papežem (náboženský smír), došlo k obnovení vlivu katolické církve, ale církev byla podřízena státu, církevní hodnostáři museli přísahat věrnost státu. Zabavený majetek se nevracel; církev byla placena státem.

Roku 1804 byl vydán Code civil (občanský zákoník), který byl vzorem pro Evropu; potvrzoval zrušení feudálních závazků, stanovoval nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zrušení šlechtických titulů a majetkové změny. Dále zaváděl řád čestné legie; vyjadřoval zájmy buržoazie, stanovil pravidla kapitalistické společnosti, posiloval autoritu otce jako hlavy rodiny.

Napoleon dále zavedl přísný policejní režim (tajná policie) a cenzuru. Podporoval rozvoj hospodářství, zavedl moderní školskou soustavu (vychovávající odborníky a loajální občany). Zavedl daňový systém; podporoval umění a vědu.

Setkání Napoleona a Františka I. u Spáleného mlýna 4. 12. 1806 (po bitvě u Slavkova) (Antoine-Jean Gros)

Setkání Napoleona a Františka I. u Spáleného mlýna 4. 12. 1805 (po bitvě u Slavkova) (Antoine-Jean Gros)

Napoleon vedl dobyvačné války: prokázal své vynikající vůdcovské schopnosti, vyřadil Anglii z světového velmocenského soupeření, získal hegemonii Francie nad celou Evropou, roku 1805 zvítězil v bitvě tří císařů u Slavkova – Alexandr I. (ruský), František II. (rakouský) a Napoleon (francouzský). Téhož roku bylo však francouzské loďstvo poraženo v bitvě u Trafalgaru (vyhrál anglický admirál Horatio Nelson, který v této bitvě však padl). Touto bitvou získala Anglie nadvládu nad mořem. Napoleon se snažil vyčerpat Anglické hospodářství.

V roce 1806 obsadil Napoleon německé státy a rozpustil Svatou říši římskou (962 – 1806). Na jejím místě vzniká Rýnský spolek (spojení jižních a západních německých států). Zánikem Svaté říše římské vzniká rovněž samostatný stát Rakouské císařství (z Františka II. se stává František I., rakouský císař). Roku 1806 byl v Berlíně vyhlášen kontitentální systém, ve kterém se Napoleon snažil oddělit Anglii od Evropských trhů, blokoval evropské přístavy, nutil dobyté a závislé země k odmítání obchodů s Anglií, podporoval pronikání francouzského zboží na Evropský trh, povzbudil kontinentální výrobu.

Roku 1807 Anglie odpověděla blokádou Evropského zboží, nutila neutrální lodě zastavovat v britských přístavech. Problémy Británie sehrály svou roli v bojích obyvatel latinské Ameriky o svou nezávislost (1808 – 1814, 1816 – 1825). Začala též válka Napoleona s Ruskem. Roku 1810 již hegemonie Francie zahrnovala téměř celou Evropu. Napoleon významně přispěl ke zrušení Svaté Říše Římské Národa Německého (1806), donutil císaře Františka, aby se zřekl svého titulu; zmenšil území Pruska (v bitvách u Jeny a u Auerstedtu), zrušil nevolnictví v Prusku a jeho poražením zpochybnil mýtus o neporazitelnosti Pruska. Vybudoval porýnskou konfederaci, zjednodušil roztříštěnost Německa, obnovil samostatnost Polska (velkovévodství Varšavské), porazil Rakousko u Wagramu (1809) – Prusko, Rusko, Dánsko a Švédsko aliančně spojil s Francií.

V červnu 1812 velká armáda (až 500 000 vojáků různé národnosti) začala tažení do Ruska, protože to porušilo blokádu a uvalilo cla na francouzské zboží. Napoleon se snažil dobýt Rusko a proniknout do Indie, čímž by pokořil Anglii. Ruská armáda vedená maršálem Michailem Kutuzovem vtáhla Napoleona dovnitř Ruska (taktika spálené země) bez rozhodujícího vítězství a ten po oboustranně krvavé a nerozhodné bitvě u Borodina vstoupil do Moskvy. Tam čekal na uzavření míru (od cara), tak se však nestalo a car nechal Napoleonovi Moskvu zapálit nad hlavou. Kutuzov čekal vedle Moskvy a když se Napoleon rozhodl ustoupil, ruská armáda ho nutila jít po stejných cestách po kterých přišel (ty byly už vydrancované). Navíc tam panovala „ruská zima“, neměli dostatek jídla. V listopadu 1812 Kutuzov učinil na Napoleona poslední útok (na řece Berizině), z velké armády zbylo méně než 40 000 vojáků.

Vlastenecké hnutí v Rusku proti Napoleonovi však nebylo jediné. Probíhalo také ve Španělsku, v Prusku, Westfálsku a v Rakousku. Nejhorší z těchto hnutí bylo ve Španělsku, kde probíhala šest let guerrilla (partyzánská válka). Napoleon si myslel, že 20 000 vojáků je udrží, ale Španělsku pomohla Anglie (armáda v čele s Arthurem Wellesleym z Wellingtonu), roku 1814 byla napadena i jižní Francie. Války ve Španělsku vytvořili národní cítění v jižní Americe a také tamní osvobozenecký boj.

Roku 1813 byl Napoleon poražen v bitvě u Lipska (Rakouskem, Pruskem a Ruskem, „bitva národů“). Ještě před bitvou rakouský ministr hrabě von Metternich chtěl udržet Rusko co nejdále, a bál se pruského nacionalismu, a tak Napoleonovi nabídl Rakouské Nizozemí a všechno od levého břehu Rýna. To však Napoleon odmítl s tím, že chce buď všechno, nebo nic. (a tak neměl nic).

V březnu 1814 Napoleon odstoupil, byl zajat a odvezen na ostrov Elbu, byl mu ponechán titul císaře a důchod 2 miliony franků ročně. Vítězné mocnosti za pomoci Talleyranda (předního představitele Napoleonova režimu) restaurovaly Bourbony – obnovily  bourbonskou dynastii (Ludvík XVIII. – bratr Ludvíka XVI.). Ten podepsal v květnu 1814 mírovou smlouvu s Evropou (1. pařížský mír) – Francie byla vrácena do předrevolučních hranic.

Ludvík XVIII. potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův zákoník, vydal ústavní chartu (=> dvoukomorové shromáždění vedené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků). Do Francie se vraceli emigranti, kteří chtěli restituci a návrat starého režimu a postavení.

Roku 1815 Napoleon s dvoutisícovým vojskem vstoupil do Francie, cestou do Paříže se jeho armáda značně rozrostla; Ludvík uprchl do Belgie; Napoleon prohlásil že byl znovu povolán „jednomyslným přáním národa“. Spojenci se sešli ve Vídni a označili Napoleona za nepřítele; ten zatím ve Francii zavedl liberálnější režim s většími osobními svobodami („stodenní císařství“). V červnu 1815 byl však poražen spojeneckými pruskými silami pod vedením gen. Gebharda Blüchera a britskými silami pod velením Wellingtona u Waterloo. Napoleon odstoupil a byl odvezen na ostrov sv. Heleny (v jižním Atlantiku), kde roku 1821 zemřel.

V roce 1815 byl uzavřen nový mír s Francií, ta byla nyní zatížena reparacemi, hranice se vrátily do roku 1790 a navíc musela na svém vydržovat cizí armádu (hovoříme o tzv. druhé restauraci Bourbonů).

Vídeňský kongres (1814 – 1815; „tančící kongres“)

Nejvýznamnější mocnosti, které se sešly ve Vídni, měly jednat o uspořádání moci po svržení Napoleona. Důležitou roli zde hrál ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a kníže Metternich, pruský král Fridrich Vilém III. a francouzský ministr zahraniční Charles Talleyrand, který uplatňoval tzv. „princip legitimity“ (panovník z rodu Bourbonů je zákonným představitelem).

Výsledkem Vídeňského kongresu byl Pařížský mír (přerušen 100denním císařstvím).

Cíle:

  1. ukončit války, obnovit politické poměry k roku 1792 (anulovat územní změny, ke kterým došlo v důsledku válek);
  2. restaurovat poměry ve Francii (návrat dynastií a obnova absolutismu);
  3. vznik Svaté aliance jakožto spolku, který má zabránit revolučním myšlenkovým hnutím. V případě vypuknutí revoluce proti ní okamžitě zasáhnout (i vojenskou silou), k alianci se přidali téměř všichni provinilci (ne Anglie).

Územní změny: hranice Francie se vrátily k roku 1792, byly vytvořeny personální unie (spojení Švédka a Norska; Holandska a Belgie). Byl znovu ustaven církevní stát; Švýcarsko získalo tři nové kantony a neutralitu; Německo zůstalo rozdrobeno; Rakousko získalo Lombardii, Benátsko, Tyrolsko a Terst; Británie si udržela své území (Kapsko, Ceylon, Malta). Vídeňský kongres znamenal vyrovnání sil mezi pěti velmocemi (Rakousko, Rusko, Francie, Prusko, Velká Británie). Znovuobnovené Polsko připadlo Rusku (kongresovka), nastává zde rusifikace.

V roce 1815 (po bitvě u Waterloo) byl uzavřen druhý pařížský mír. Změnily se hranice Francie (hranice z roku 1790); Francie musela platit válečné reparace a vydržovat na svém území 1,2 milionu cizích vojáků (později počet klesl k 200 000) a vrátit Itálii umělecká díla. Vznikl Německý spolek tvořený 34 německými státy a 4 svobodnými městy – Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem – zde zasedal spolkový sněm (ten byl ale bezmocný a neschopný). Členy Německého spolku se stalo i Prusko a Rakousko.

Kvietismus = „Evropa je unavena válkami a revolucí, je nutný klid a pořádek, přičemž tento stav zajistí policie, církev a cenzura.“ (Metternich). Od 1815 do 1848 je doba Metternichova absolutismu; snaha o status quo = neměnnost.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht