Izrael

Historické prameny

Hlavním zdrojem informací o nejstarších dějinách starověké Palestiny je Bible, konkrétně její část Starý Zákon. Starozákonní texty vznikaly od konce 10.století do 2.století před Kristem.

Popisují obsazování krajiny Kanaánu, boje příchozích kmenů s jejich sousedy, zánik kmenové společnosti a vznik státu. Dějiny Izraele ale zůstávají sporné až do vzniku státu, protože hodnota Starého Zákona jako historického pramene není samozřejmě spolehlivá.

Další prameny tvoří písemné a jiné památky pocházející z okolních orientálních kultur: z Mezopotámie, Egypta, Sýrie a Foenície.

Velký význam mají též archeologické nálezy objevené na území historické Palestiny, jako vykopávky starověkých měst Jericho (jehož vznik je datován do doby 7000let př.n.l. a je tak nejstarším městem světa!), Bet-Šanu a dalších.

 

Doba soudců a králů

Původní obyvatelé žili na území Palestiny už před několika sty tisíci lety. Semitskými kmeny Kanaanejců bylo osidlováno asi od 5.tis. před Kristem. Ti zde vytvořili poměrně vyspělou kulturu. Další složku obyvatelstva tvořili Filištíni, kteří založili při pobřeží několik městských států (Gaza, Aškelon, Ekron a další).

Palestina ležela na rozhraní několika vyspělých civilizací, proto byla vždy ve středu zájmu sousedních národů. Území muselo čelit náporům kočovných kmenů – od východu semitům, od severu Chetitům, od moře Filištínům. Bylo rozděleno do několika nejednotných městských států, což usnadnilo pronikání semitských kmenů Hebrejů ve 13. století před Kristem.

Podle Bible vyvedl Mojžíš roku 1220 před Kristem Izraelity z Egypta a roku 1180 před Kristem je Jozue přivedl po čtyřicetiletém putování do „země zaslíbené“. Dobytí území je sice popisováno jako víceméně jednorázový akt, ale ve skutečnosti probíhalo v několika vlnách. Značná část Kananejských časem splynula s Hebrejci.

Hebrejské kmeny vytvořily dvanáctičlenný svaz (podle biblických dvanácti synů Abrahámových), jehož struktura byla už většinou patriarchální. Příslušníci svazu byli spojeni vírou v jednoho boha zvaného Jahve. V čele jednotlivých kmenů stáli tzv. soudci (šofeteim). Období soudců bylo zhruba v letech 1180-1030 před Kristem. Soudci byli kmenoví vůdcové, kteří v sobě spojovali funkci vojenskou, náboženskou i soudní a vedli kmeny do válečných střetnutí. Jediným historickým pramenem tohoto období je biblická Kniha Soudců.

Nechtěly-li hebrejské kmeny dříve či později zmizet z politické scény, musely se spojit v centralizovaný stát – království (cca od roku 1025 př.n.l.). Prvním králem byl Saul, po něm jeho zeť David (1020-955), za jehož vlády se stává hlavním městem Jeruzalém. Asi největšího rozkvětu  dosáhl Izrael za vlády krále Šalamouna (952-932). Po jeho smrti se ale země rozpadla a roku 928 před Kristem vzniká na severu království izraelské s hlavním městem Samarou (Samařím) a na jihu království judské s hlavním městem Jeruzalém. Politické a sociální struktury obou království byly dosti odlišné. V Judsku byla moc stabilizovaná a centralizovaná okolo Jeruzaléma, správu zajišťovali vzdělaní úředníci, zatímco v izraelském království se v průběhu 200 let odehrálo osm státních převratů. Postupně do země pronikaly sousední vlivy, hlavně syrské a asyrské (včetně pohanského náboženství) a roku 722 před Kristem bylo království dobyto asyrským králem Sargonem II., značná část obyvatelstva odvlečena do zajetí a Samaří zničeno.

V království judském se udržovala davidovská dynastie, která zde vládla až do roku 587 před Kristem, kdy byl jeruzalémský chrám dobyt a rozbořen babylonským králem Nabukadnesarem II. (Nabuchodonosorem) a obyvatelstvo odvlečeno do tzv. babylonského zajetí.

Babylonské a perské zajetí

Chrám i královský palác byly zničeny. Životní podmínky Židů nebyly ale nikterak zlé. Jako napůl svobodná kolonie mohli budovat obce, které vedly k vzniku náboženské organizace. Židé vynikali jako řemeslníci, obchodníci a písaři, byli považováni za vzdělané lidi. Přesto trpěli hlavně nemožností uctívat svého boha v chrámu.

Roku 539 před Kristem byl Babylon dobyt perským králem Kýrem II. A Palestina se dostala až do roku 332 před Kristem pod nadvládu říše perské. Židé se směli vrátit do vlasti a obnovit chrám, i když už ne v původní velikosti. Stavba byla dokončena 515 před Kristem. Přes určitá omezení znamenala pro Izrael perská nadvláda období blahobytu a míru a hlavně náboženské tolerance.

Helénistické období

V roce 332 před Kristem byl perský král Dárius III. poražen Alexandrem Makedonským a s Persií mu padl do rukou i Izrael, Týr, Egypt, … po jeho smrti začaly občanské války mezi jeho vojevůdci, tzv. války diadochů. Židé se zpočátku dostali pod vládu Ptolemaiovců, což znamenalo období prosperity. Ptolemaios II. udělil svobodu židovským zajatcům, nastolil úplnou náboženskou svobodu, dokonce nechal přeložit Zákon a další posvátné knihy do řečtiny. Mnozí Židé kromě jazyka přebírali i řecké způsoby života.

Po Ptolemaiovcích se dostali k moci Seleukovci a helenizace pokračuje. Došla tak daleko, že jeruzalemský chrám byl zasvěcen Diovi Olympskému a v roce 167 před Kristem v něm byl odhalen pohanský oltář. Proti této helénizaci vystupovala především chudina. Došlo k tzv. makabejskému povstání (167-142 př.n.l.), podařilo se dobýt Jeruzalém, vyhlásit nezávislost státu Judsko a obnovit říši přibližně v rozloze Davidovy říše. Její trvání ale ukončili v roce 63 před Kristem Římané.

Římská Palestina

Římané se nepokusili přeměnit Palestinu na provincii, ale vytvořili z ní autonomní židovský stát. V roce 40 př.n.l. se stal židovským králem Herodes. Byl to král krutý a obávaný, nadmíru podezíravý – nechal popravit kohokoli, koho podezíral, že usiluje o jeho trůn, dokonce i několik svých synů. Za jeho vlády byl přestavěn jeruzalémský chrám, vystavěn amfiteátr a divadlo, po celé zemi nechal vybudovat královské tvrze, založil město Cesareu, kde vznikl chrám se sochou císaře Augusta, kterého měli Židé uctívat. Za jeho vlády se také narodil, působil a byl ukřižován Ježíš z Nazaretu a z půdy židovského náboženství vzniklo křesťanství.

Po smrti Heroda byla Palestina rozdělena mezi jeho tři syny a postupně přešla pod správu římských prokurátorů. Celé 1. a 2. století bylo období bojů a povstání, jejichž většinovým důvodem bylo porušování náboženské svobody Židů ze strany Říma. V roce 70 n.l. došlo k dobytí Jeruzaléma Titem Flaviem Vespasianem a ke zboření Chrámu. K největšímu povstání a poslední naději ve znovuobnovení židovského státu došlo v letech 132-135 n.l. za císaře Hadriána. Povstání vedl Bar Kochba a podařilo se mu obsadit Jeruzalém, obnovit fungující státní správu, ale po třech a půl letech bylo povstání potlačeno. Většina Židů musela Judeu opustit a až ve 3. století jim bylo dovoleno jednou za rok navštívit Jeruzalém a naříkat u jediné zachovalé západní zdi chrámu, dnes známé jako „Zeď nářků“.

Novým hlavním městem Palestiny se stala Cesarea. Po roce 313 skončilo pronásledování křesťanů a později se stalo křesťanství římským státním náboženstvím.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht