Koloniální expanze v 17. – 18. století

Kolo­ni­ální úsilí Evro­panů pro­bí­halo v eta­pách. V 16. a na počátku 17. sto­letí měli pře­vahu Špa­nělé a Por­tu­galci, v 1. polo­vině 17. sto­letí se začali pro­sa­zo­vat Nizo­zemci a v druhé polo­vině 17. sto­letí Ang­li­čané a Fran­couzi. Ti pak nako­nec spolu vedou boje o pře­vahu v kolo­ni­ích. V roce 1763 skon­čila sed­mi­letá válka, která potvr­dila pře­vahu Ang­lie v koloniích.

V 16. sto­letí můžeme vidět původ a počátky moder­ního svě­to­vého obchod­ního sys­tému. Mlu­víme o tzv. teo­rii svě­to­vého sys­tému, jejímž auto­rem je Imma­nuel Waller­s­tein. Nový eko­no­mický sys­tém vzniká v Evropě po roce 1450. Jeho počá­tek sou­visí s roz­ší­ře­ním zámoř­ského obchodu a krizí dosa­vadní feu­dální eko­no­miky (úpa­dek a stag­nace země­děl­ské výroby, kli­ma­tické změny apod.). Dochází k nerov­no­měrné dělbě práce v Evropě a tím se vytvá­řejí tři základní zóny výroby: jádro (kon­zu­mace a spo­třeba nej­kva­lit­něj­ších výrobků – Bri­tá­nie, Fran­cie, Nizo­zemí), semi­pe­ri­fe­rie (Špa­něl­sko, Por­tu­gal­sko, Německo) a peri­fe­rie (dodává suro­viny a lev­nou pra­covní sílu – východní a severní Evropa… a nově zámoř­ské kolonie).

První fáze svě­to­vého sys­tému spadá do let 1450 – 1640, kdy domi­nuje Špa­něl­sko a Por­tu­gal­sko. Jejich vedoucí pozice byla určena spíše vojen­skou pře­va­hou než hos­po­dář­skou nad­vlá­dou. Proto svou vedoucí pozici brzy ztrácí ve pro­spěch eko­no­micky lépe při­pra­ve­ného Nizo­zemí. Dále se zvy­šuje odstup mezi zeměmi jádra a semi­pe­ri­fe­ri­emi v Evropě. Druhá fáze odpo­vídá letům 1640 až 1760. Pro tuto etapu je cha­rak­te­ris­tická vzá­jemná kon­ku­rence Nizo­zemí, Bri­tá­nie a Fran­cie. Vítězně z bojů vychází Bri­tá­nie (po Sed­mi­leté válce). Roste eko­no­mický význam Pruska a kolo­nií v severní Ame­rice. Třetí fáze (1760 – 1914) je cha­rak­te­ris­tická začle­ně­ním zbytku světa a postup­ným růs­tem USA.

Evro­pané se obo­ha­co­vali nejen obcho­dem s kolo­ni­emi, ale také lou­pe­ním a dran­co­vá­ním. Evro­pané vyvá­želi z kolo­nií suro­viny, drahé kovy, země­děl­ské pro­dukty (kuku­řice, rýže, cuk­rová třtina, tabák, káva, kakao, čaj, koření, bavlna a další) a dová­želi do kolo­nií vlastní zboží spo­třeb­ního cha­rak­teru. Vydá­vali zákaz roz­voje prů­myslu v kolo­ni­ích. Kolo­ni­ální obchod před­sta­vo­val základ svě­to­vého obchodu, byl samo­zřejmě výhodný pro Evropu a byl před­po­kla­dem pro hos­po­dář­ský roz­voj Evropy. Způ­so­bo­val ovšem také zao­sta­lost kolo­nií (Afrika, Indie,…)

V prů­běhu 16. sto­letí upadá moc Špa­něl­ska a Por­tu­gal­ska. Na počátku 16. sto­letí roz­ši­řují obě krá­lov­ství svá pant­sví (např. zisk Mexika, Chile, indické državy apod.). Špa­něl­sko osla­bují spory v Evropě (ztráta sever­ního Nizo­zemí, kon­ku­rence s Ang­lií…). V roce 1580 umírá por­tu­gal­ský král a špa­něl­ský král Filip II. zís­kává Por­tu­gal­sko pro sebe. V roce 1582 vydal zákon o zacho­vání por­tu­gal­ské stát­nosti, přesto však dochází k zániku bývalé por­tu­gal­ské kolo­ni­ální říše pod tla­kem Fran­cie a Anglie.

Od roku 1562 pro­vádí Ang­lie pirát­skou válku proti Špa­něl­sku (Fran­cis Drake). Tyto spory pro­pu­kají v ote­vře­nou válku (1584 – 1604). Hlavní ranou pro Špa­něl­sko byla porážka nepře­mo­ži­telné „armady“ brit­ským loďstvem v roce 1588 v bitvě u Gra­ve­li­nes („armada“ měla nabrat voj­sko v Nizo­zemí a vylo­dit se v Ang­lii). V násle­du­jí­cích letech pokra­čuje úpa­dek špa­něl­ské moci (vyhnání židů, účast ve Tři­ce­ti­leté válce…) a do popředí se dostává Nizo­zemí a následně Británie.

Nizozemí

Nizo­zemci vytla­čo­vali z kolo­nií Por­tu­galce. Zboží z Indie Por­tu­galci vymě­ňo­vali za jiné potřebné pro­dukty (obilí, maso , látky) s Nizo­zemci, Fran­couzi a Ang­li­čany. Hlav­ním stře­dis­kem obchodu s Ori­en­tem byly Antverpy. Na konci 16. sto­letí Nizo­zem­ské lodě pro­ni­kají do Indie. V roce 1602 vzniká Výcho­do­in­dická spo­leč­nost pro obchod s Ori­en­tem. Ta může vlast­nit své voj­sko, má též soudní pra­vo­moc a jiné výhody. Výcho­do­in­dická spo­leč­nost zakládá fak­to­rie (pobočky, často pev­nosti, na ochranu svých zájmů) a vyu­žívá roz­porů mezi domo­rodci. Na konci 17. sto­letí Nizo­zemci vytla­čují Por­tu­galce z Asie (z Východní Indie, resp. Indonésie). Hlav­ním stře­dis­kem Indonésie byla Batá­vie (zalo­žena 1619 na ost­rově Jáva, dnes pod názvem Jakarta), ze které postupně ovládli Nizo­zemci celou oblast. Jako ost­rovy koření byla nazý­vána Indonésie, Cej­lon, Jáva, Moluky aj.

Nizo­zem­ský obchod­ník s tabá­ko­vými listy v ruce (vpravo); v zadní části silu­eta Nového Amsterdamu

Jako západní Indie byla ozna­čo­vána střední Ame­rika. Nizo­zemci pro­nikli také sem a zalo­žili zde Zápa­do­in­dic­kou spo­leč­nost (1621). Ale Špa­něly odtud nevy­tla­čili. Zato však pře­pa­dá­vali špa­něl­ské lodě, což jim při­neslo značné zisky.

Nizo­zemci pro­ni­kali také do Severní Ame­riky, kde zalo­žili kolo­nii „Nové Nizo­zemí“; zaklá­dali zde různé osady (oby­va­teli však nebyli jen Nizo­zemci, ale také ostatní Evro­pané). Roku 1625 zalo­žili Nový Amstre­dam (ten byl však roku 1664 dobyt Ang­li­čany a pře­jme­no­ván na Nový York).

Chtěli se též podí­let na obchodu s otroky, ovlá­dali některé por­tu­gal­ské pev­nosti v Africe a účast­nili se tzv. obchodu do troj­ú­hel­níku. Poz­ději byli z tohoto obchodu vytla­čeni Angličany.

Zalo­žili v jižní Ame­rice osadu a kolo­nii Guyanu a ovládli též některé ost­rovy v Karib­ském moři.

Po polo­vině 17. sto­letí dochází k zin­ten­ziv­nění sporů s Bri­tá­nií. V letech 1652 – 1654 můžeme mlu­vit a první obchodní válce. Důvo­dem sporu byla tzv. Navi­gační akta, která bylo Nizo­zemí nako­nec nuceno při­jmout. V letech 1664 – 1667 došlo k dal­ším bojům. Po těchto nezda­rech upadá moc Nizo­zemí, země se stává závis­lou na Bri­tá­nii a poz­ději Prusku.

Anglie a Francie

Od konce 16. sto­letí pro­ni­kají do Indie také Ang­li­čané. Zalo­žili zde Výcho­do­in­dic­kou spo­leč­nost, pro níž zís­kali od Alž­běty I. mnoho práv. Doby­vačná poli­tika Ang­li­čanů se řídila hes­lem „Roz­děl a panuj.“ Ang­li­čané zís­kali Kalkatu, Madrás (dnes Čen­naj) a Bom­baj. V Indii však exis­to­vala feu­dální Mughal­ská říše. Ta se ale v 19. sto­letí roz­padá a toho vyu­žili nejen Ang­li­čané, ale také Fran­couzi, kteří sem pro­ni­kají již od 16. sto­letí (dobyli např. pří­stav Pon­di­cherry [Put­tuččéri]). Roku 1761 kon­flikt mezi Ang­li­čany a Fran­couzi skon­čil bitvou právě u Pon­di­cherry. Po uza­vření Paříž­ského míru Fran­cii zůstalo jen něko­lik pří­stavů; Ang­li­čané postupně ovlá­dají celý poloostrov.

Angličané a Francouzi v Novém světě

Počátky kolo­ni­zace Ang­li­čanů a Fran­couzů spa­dají do 16. sto­letí. Fran­couz­ský kapi­tán Jacques Car­tier pro­nikl do zálivu sv. Vavřince a odtud se dostává k vel­kým jeze­rům. Ta tvoří základ pro Fran­couz­ské území v Kanadě, tzv. „Novou Fran­cii“ (dnes Kanad­ská pro­vin­cie Que­bec). Fran­couzi obcho­do­vali s kože­ši­nami, země­děl­ství nevě­no­vali pozor­nost a brali jen to, co bylo. V polo­vině 17. sto­letí se Fran­couzi pla­vili po Mis­sis­sippi (otec vod) až do Mexic­kého zálivu, kde zalo­žili město New Orle­ans. Fran­couz­skou kolo­nií byla také Loui­si­ana (pojme­no­vaná podle Lud­víka = Louise XIV.). Ta však neměla pouze tako­vou roz­lohu, jakou má dnešní spol­kový stát USA, ale byla mno­ho­ná­sobně větší.

Sir Wal­ter Raleigh (1554? – 1618) se svým mot­tem Amore et Vir­tute (Láska a ctnost)

Zná­mým brit­ským moře­plav­cem byl sir Wal­ter Raleigh (1552 – 1618). Účast­nil se něko­lika pokusů o osíd­lení Nového světa. Roku 1585 se neú­spěšně poku­sil zalo­žit kolo­nii Vir­gi­nia (jméno vybráno na počest krá­lovny). Došlo však ke spo­rům s původ­ními oby­va­teli a osad­níci byli o rok poz­ději odve­zeni Fran­ci­sem Dra­kem. Po tomto nezdaru došlo k dal­ším dvěma poku­sům o zalo­žení kolo­nie Virginia.

První ang­lic­kou osa­dou byla Vir­gi­nia (zalo­žená ještě za Tudo­rovců). Roku 1607 bylo zalo­ženo město James­town. V 17. sto­letí pak vzni­kaly další osady na východ­ním pobřeží Severní Ame­riky. Osady si udr­žo­valy různý vztah k Ang­lii (samo­správa, závis­lost na Ang­lii). Roku 1733 byla zalo­žena osada Savan­nah (na území budoucí kolo­nie Geor­gia, jedna ze tři­nácti ang­lických kolo­nií v Ame­rice). V polo­vině 18. sto­letí v Ang­lic­kých osa­dách žije již asi 1 000 000 lidí. A právě 18. sto­letí při­nese Severní Ame­rice nej­větší změny.

Sou­žití Fran­cie a Bri­tá­nie v Novém světě bylo pro­ble­ma­tické (spory o území, snaha Bri­tá­nie sabo­to­vat spo­jení fran­couz­ských kolo­nistů s mateř­skou zemí apod.). Spory dosáhly vrcholu v 50. letech a byly vyře­šeny až v prů­běhu Sed­mi­leté války. Válka skon­čila pro Fran­cii vel­kým fiaskem a jas­ným vítě­zem se stala Velká Bri­tá­nie, která se stala domi­nu­jící silou na moři, v zámoří a zís­kala si čelní posta­vení coby prů­mys­lová velmoc.

Roku 1763 byl uza­vřen Paříž­ský mír, který zna­me­nal skoro konec Fran­couz­ského vlivu v Ame­rice; Fran­couzi ztra­tili Loui­si­anu (ve pro­spěch Bri­tá­nie a Špa­něl­ska – hra­nicí byla řeka Mis­sis­sippi), Kanadu (ve pro­spěch Bri­tá­nie); zbyly jí jen New Found­land a ost­rovy v Karib­ském moři (např. Gua­de­loupe, Martinique).