Krize Rakouska – Uherska, Vznik Československa

Rok 1918

Vznik samostatného státu Čechů a Slováků, který se ještě na počátku první světové války zdál být naprosto nereálný, získával na přelomu let 1917 a 1918 stále reálnější obrysy. Krize Rakouska – Uherska se prohloubila jak ve vnitřní politické rovině, tak na válečném poli. Naopak čeští a slovenští politici získávali pro vznik samostatného státu stále větší sympatie veřejnosti, a to jak české a slovenské, tak i v západních zemích. Na počátku roku 1918 se politiky zachování Rakouska – Uherska definitivně vzdali i čeští poslanci v Říšské radě. 6. ledna 1918 přijali čeští poslanci Tříkrálovou deklaraci, v níž se odvolávali na právo národů na sebeurčení a požadovali spojení Českých zemí a Slovenska do autonomního státního celku.

President Wilson představuje Kongresu Spojených států amerických svých 14 bodů

President Wilson představuje Kongresu Spojených států amerických svých 14 bodů

8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, tedy koncepci mezinárodního uspořádání světa, jak by měl vypadat po skončení první světové války. V bodě deset se prezident Wilson dotkl i Rakouska – Uherska, když požadoval autonomní vývoj všech národů v rámci Rakousko – Uherské monarchie. Samotné Rakousko se ale tou dobou potýkalo se stálo hlubší vnitřní krizí. Sílilo protiválečné hnutí, jenž se projevovalo demonstracemi a stávkami (generální stávka v lednu 1918 v celé monarchii), objevovaly se i vzpoury v armádě (Rumburk, Kragujevac). Rakousko – Uhersko postihl i hospodářský rozvrat,vláda nezvládala zásobovat ani frontu, která se postupně rozpadala, ani zázemí.

Na jaře 1918 sílily i protirakouské politické akce českého národa. 13. dubna přednesl spisovatel Alois Jirásek Národní přísahu, v níž vyjádřil odhodlání vytrvat v boji za samostatnost českého národa až do vítězného konce. Na tuto akci navázala Májová manifestace z 1. května, národní vyznění měly i oslavy 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. 13. července 1918 byla obnovena činnost Národního výboru. Národní výbor československý se stal hlavním reprezentantem českých politických sil a sehrál klíčovou úlohu jak ve vytváření samostatného československého státu, tak v prvních týdnech jeho existence. Ve Výboru byly zastoupeny všechny významné politické strany podle výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911, účastnili se sociální demokraté, agrárníci, státoprávní demokracie, národní socialisté i katolické strany. Předsedou Národního výboru byl Karel Kramář, významnými postavami byli i Antonín Švehla, Václav Klofáč nebo František Soukup. V rámci Národního výboru si obě socialistické strany ustavily Socialistickou radu, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Bohumír Šmeral.

Dne 30. května 1918 byla uzavřena Pittsburská dohoda, která navazovala na Clevelandskou dohodu z října 1915. Dohoda se týkala spojení Čechů a Slováků ve společném státě, ve kterém měla být Slovensku zaručena autonomie. Jednalo se ale pouze o politické prohlášeni, nikoliv zákon, a o budoucím uspořádání obou národů v Československu měly rozhodnout až nově zvolené orgány v samostatném československém státě.  Vývoj událostí tak postupně směřoval k vytvořené samostatného Československa, které se stalo realitou v říjnu roku 1918.

Vznik Československa

14. října se uskutečnila generální stávka, kterou zorganizovala Socialistické rada, proti vývozu potravin, uhlí a dalších surovin z území Čech. Ve stejný den ale došlo k ještě důležitější události, když představitelé zahraničního československého odboje oznámili vznik Prozatímní vlády Československa. Vláda měla tři členy (Tomáš Garrigue Masaryk jako předseda vlády, Edvard Beneš jako ministr zahraničí a Milan Rastislav Štefánik jako ministr vojenství) a západní státy ji brzy uznaly jako představitele nového československého státu. Na tuto situaci se pokusil zareagovat RU císař Karel I., který 16. října vydal Manifest, v němž slíbil přeměnu Rakouska – Uherska ve federativní stát a nabídl autonomii národům v rámci RU. Tato jeho snaha ale přišla pozdě, rozpadu Rakouska – Uherska už nemohlo nic zabránit.

Základním programovým prohlášením Prozatímní vlády i celého československého odboje se stala Washingtonská deklarace. Toto prohlášení nezávislosti československého státu sepsal ve Spojených státech T. G. Masaryk a 17. října jej předal americké vládě a prezidentovi. 18. října pak byla deklarace vydána v Paříži. Masaryk se v prohlášení inspiroval americkým vzorem a pokusil se zdůvodnit, proč Češi a Slováci již nemají zájem o existenci v rámci Rakouska – Uherska a usilují o samostatný stát. Habsburkové, kteří byli dosazeni na český trůn, měli být nyní sesazeni proto, že nerespektovali česká státní práva. Dokument také obsahoval základní obrysy nově vznikajícího státu. Měla v něm být respektována lidská a občanská práva, Československo se mělo stát demokratickou republikou. Deklarace předpokládala i ochranu národnostních menšin, zrušení šlechtických výsad a titulů, hospodářskou proměnu státu (např. vyvlastnění velkostatků v rámci pozemkové reformy).

Na tuto situaci reagoval americký prezident Wilson 18. října zasláním nóty Rakousku – Uhersku. Deklaroval, že Spojené státy nebudou s RU jednat o československé otázce. Svých 14 bodů označil za překonaných, jelikož USA již uznaly československou vládu. Osud RU tak prezident Wilson vložil do jednání RU s nově vznikajícími československými orgány. Císař Karel I. následně souhlasil s tím, aby 25. října delegace reprezentující domácí odboj (vedl ji Karel Kramář) odjela na jednání do Ženevy s reprezentanty odboje zahraničního (Edvard Beneš).

Rakousko – Uhersko se začalo postupně rozkládat. Již 17. října vypovědělo Uhersko dualismus, samostatný stát vyhlásili i rakouští Němci.  27. října vydal rakouský ministr zahraničí Gyula Andrássy nótu, v níž Rakousko – Uhersko přijímalo americké podmínky k jednání o kapitulaci. Vydání Andrássyho nóty de facto znamenalo i definitivní konec rakouského císařství. 28. října 1918 byla Andrássyho nóta přijata v Českých zemích jako souhlas k vyhlášení samostatnosti. Večer téhož dne vyhlásil Národní výbor samostatný Československý stát, když zákon o jeho vzniku podepsala pětice mužů 28. října, a to Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Ve dnech 29. a 30. října byl nenásilný vznik státu v podstatě dokončen. Moc převzal do svých rukou Národní výbor, dosavadní právní předpisy z doby RU zůstaly v platnosti (recepční norma). 30. října byla také přijata Martinská deklarace, v níž se Slovensko definitivně stávalo součástí samostatného Československého státu.

Shromáždění lidu na Václavském náměstí 28. října 1918

Shromáždění lidu na Václavském náměstí 28. října 1918

Události 28. října 1918 a dnů následujících jsou významným milníkem českých i slovenských dějin. Desítky let snahy o národní sebeurčení Čechů a Slováků, započaté již obrozenci na počátku 19. století, se konečně dočkaly svého výsledku. Na vytvoření samostatného státu měla vliv jak první světová válka, která výrazně oslabila Rakousko – Uhersko, tak i vnitřní vývoj především v Čechách, kde se veřejnost i političtí představitelé postupně přiklonili ke koncepci samostatné existence mimo Rakousko – Uhersko. Brzy po převratu z 28. října bylo Československo uznáno za samostatný stát. 14. listopadu byl T. G. Masaryk, který v té době stále pobýval v zahraničí, zvolen prvním prezidentem samostatného Československa. Definitivně byla existence samostatného státu potvrzena na Pařížské mírové konferenci v roce 1919.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht