Krize Rakouska – Uherska, Vznik Československa

Rok 1918

Vznik samo­stat­ného státu Čechů a Slo­váků, který se ještě na počátku první svě­tové války zdál být naprosto nere­álný, zís­ká­val na pře­lomu let 1917 a 1918 stále reál­nější obrysy. Krize Rakouska – Uher­ska se pro­hlou­bila jak ve vnitřní poli­tické rovině, tak na váleč­ném poli. Nao­pak čeští a slo­ven­ští poli­tici zís­ká­vali pro vznik samo­stat­ného státu stále větší sym­pa­tie veřej­nosti, a to jak české a slo­ven­ské, tak i v západ­ních zemích. Na počátku roku 1918 se poli­tiky zacho­vání Rakouska – Uher­ska defi­ni­tivně vzdali i čeští poslanci v Říš­ské radě. 6. ledna 1918 při­jali čeští poslanci Tříkrá­lo­vou dekla­raci, v níž se odvo­lá­vali na právo národů na sebe­ur­čení a poža­do­vali spo­jení Čes­kých zemí a Slo­ven­ska do auto­nomního stát­ního celku.

President Wilson představuje Kongresu Spojených států amerických svých 14 bodů

Pre­si­dent Wil­son před­sta­vuje Kon­gresu Spo­je­ných států ame­ric­kých svých 14 bodů

8. ledna 1918 vydal ame­rický pre­zi­dent Woodrow Wil­son svých 14 bodů, tedy kon­cepci mezi­ná­rod­ního uspo­řá­dání světa, jak by měl vypa­dat po skon­čení první svě­tové války. V bodě deset se pre­zi­dent Wil­son dotkl i Rakouska – Uher­ska, když poža­do­val auto­nomní vývoj všech národů v rámci Rakousko – Uher­ské monar­chie. Samotné Rakousko se ale tou dobou potý­kalo se stálo hlubší vnitřní krizí. Sílilo pro­ti­vá­lečné hnutí, jenž se pro­je­vo­valo demon­stra­cemi a stáv­kami (gene­rální stávka v lednu 1918 v celé monar­chii), obje­vo­valy se i vzpoury v armádě (Rum­burk, Kra­gu­je­vac). Rakousko – Uher­sko postihl i hos­po­dář­ský roz­vrat,vláda nezvlá­dala záso­bo­vat ani frontu, která se postupně roz­pa­dala, ani zázemí.

Na jaře 1918 sílily i pro­tira­kouské poli­tické akce čes­kého národa. 13. dubna před­nesl spi­so­va­tel Alois Jirá­sek Národní pří­sahu, v níž vyjá­d­řil odhod­lání vytr­vat v boji za samo­stat­nost čes­kého národa až do vítěz­ného konce. Na tuto akci navá­zala Májová mani­festace z 1. května, národní vyznění měly i oslavy 50. výročí polo­žení základ­ního kamene Národ­ního diva­dla. 13. čer­vence 1918 byla obno­vena čin­nost Národ­ního výboru. Národní výbor čes­ko­slo­ven­ský se stal hlav­ním repre­zen­tan­tem čes­kých poli­tic­kých sil a sehrál klí­čo­vou úlohu jak ve vytvá­ření samo­stat­ného čes­ko­slo­ven­ského státu, tak v prv­ních týd­nech jeho exis­tence. Ve Výboru byly zastou­peny všechny významné poli­tické strany podle výsledků voleb do Říš­ské rady v roce 1911, účast­nili se soci­ální demo­kraté, agrár­níci, stá­to­právní demo­kra­cie, národní soci­a­listé i kato­lické strany. Před­se­dou Národ­ního výboru byl Karel Kra­mář, význam­nými posta­vami byli i Anto­nín Švehla, Vác­lav Klo­fáč nebo Fran­ti­šek Sou­kup. V rámci Národ­ního výboru si obě soci­a­lis­tické strany usta­vily Soci­a­lis­tic­kou radu, jejímž nej­vý­znam­něj­ším před­sta­vi­te­lem byl Bohumír Šmeral.

Dne 30. května 1918 byla uza­vřena Pitt­sbur­ská dohoda, která nava­zo­vala na Cle­ve­land­skou dohodu z října 1915. Dohoda se týkala spo­jení Čechů a Slo­váků ve spo­leč­ném státě, ve kte­rém měla být Slo­ven­sku zaru­čena auto­no­mie. Jed­nalo se ale pouze o poli­tické pro­hlá­šeni, niko­liv zákon, a o budou­cím uspo­řá­dání obou národů v Čes­ko­slo­ven­sku měly roz­hod­nout až nově zvo­lené orgány v samo­stat­ném čes­ko­slo­ven­ském státě.  Vývoj udá­lostí tak postupně smě­řo­val k vytvo­řené samo­stat­ného Čes­ko­slo­ven­ska, které se stalo rea­li­tou v říjnu roku 1918.

Vznik Československa

14. října se usku­teč­nila gene­rální stávka, kte­rou zor­ga­ni­zo­vala Soci­a­lis­tické rada, proti vývozu potra­vin, uhlí a dal­ších suro­vin z území Čech. Ve stejný den ale došlo k ještě důle­ži­tější udá­losti, když před­sta­vi­telé zahra­nič­ního čes­ko­slo­ven­ského odboje ozná­mili vznik Pro­za­tímní vlády Čes­ko­slo­ven­ska. Vláda měla tři členy (Tomáš Garri­gue Masa­ryk jako před­seda vlády, Edvard Beneš jako ministr zahra­ničí a Milan Ras­ti­slav Šte­fá­nik jako ministr vojen­ství) a západní státy ji brzy uznaly jako před­sta­vi­tele nového čes­ko­slo­ven­ského státu. Na tuto situ­aci se poku­sil zare­a­go­vat RU císař Karel I., který 16. října vydal Mani­fest, v němž slí­bil pře­měnu Rakouska – Uher­ska ve fede­ra­tivní stát a nabídl auto­no­mii náro­dům v rámci RU. Tato jeho snaha ale při­šla pozdě, roz­padu Rakouska – Uher­ska už nemohlo nic zabránit.

Základ­ním pro­gra­mo­vým pro­hlá­še­ním Pro­za­tímní vlády i celého čes­ko­slo­ven­ského odboje se stala Washing­ton­ská dekla­race. Toto pro­hlá­šení nezá­vis­losti čes­ko­slo­ven­ského státu sepsal ve Spo­je­ných stá­tech T. G. Masa­ryk a 17. října jej pře­dal ame­rické vládě a pre­zi­den­tovi. 18. října pak byla dekla­race vydána v Paříži. Masa­ryk se v pro­hlá­šení inspi­ro­val ame­ric­kým vzo­rem a poku­sil se zdů­vod­nit, proč Češi a Slo­váci již nemají zájem o exis­tenci v rámci Rakouska – Uher­ska a usi­lují o samo­statný stát. Habsbur­kové, kteří byli dosa­zeni na český trůn, měli být nyní sesa­zeni proto, že nere­spek­to­vali česká státní práva. Doku­ment také obsa­ho­val základní obrysy nově vzni­ka­jí­cího státu. Měla v něm být respek­to­vána lid­ská a občan­ská práva, Čes­ko­slo­ven­sko se mělo stát demo­kra­tic­kou repub­li­kou. Dekla­race před­po­klá­dala i ochranu národ­nost­ních men­šin, zru­šení šlech­tic­kých výsad a titulů, hos­po­dář­skou pro­měnu státu (např. vyvlast­nění vel­kostatků v rámci pozem­kové reformy).

Na tuto situ­aci rea­go­val ame­rický pre­zi­dent Wil­son 18. října zaslá­ním nóty Rakousku – Uher­sku. Dekla­ro­val, že Spo­jené státy nebu­dou s RU jed­nat o čes­ko­slo­ven­ské otázce. Svých 14 bodů ozna­čil za pře­ko­na­ných, jeli­kož USA již uznaly čes­ko­slo­ven­skou vládu. Osud RU tak pre­zi­dent Wil­son vlo­žil do jed­nání RU s nově vzni­ka­jí­cími čes­ko­slo­ven­skými orgány. Císař Karel I. následně sou­hla­sil s tím, aby 25. října dele­gace repre­zen­tu­jící domácí odboj (vedl ji Karel Kra­mář) odjela na jed­nání do Ženevy s repre­zen­tanty odboje zahra­nič­ního (Edvard Beneš).

Rakousko – Uher­sko se začalo postupně roz­klá­dat. Již 17. října vypo­vě­dělo Uher­sko dua­lis­mus, samo­statný stát vyhlá­sili i rakouští Němci.  27. října vydal rakouský ministr zahra­ničí Gyula Andrássy nótu, v níž Rakousko – Uher­sko při­jí­malo ame­rické pod­mínky k jed­nání o kapi­tu­laci. Vydání Andrássyho nóty de facto zna­me­nalo i defi­ni­tivní konec rakous­kého císař­ství. 28. října 1918 byla Andrássyho nóta při­jata v Čes­kých zemích jako sou­hlas k vyhlá­šení samo­stat­nosti. Večer téhož dne vyhlá­sil Národní výbor samo­statný Čes­ko­slo­ven­ský stát, když zákon o jeho vzniku pode­psala pětice mužů 28. října, a to Alois Rašín, Anto­nín Švehla, Fran­ti­šek Sou­kup, Jiří Stří­brný a Vavro Šro­bár. Ve dnech 29. a 30. října byl nená­silný vznik státu v pod­statě dokon­čen. Moc pře­vzal do svých rukou Národní výbor, dosa­vadní právní před­pisy z doby RU zůstaly v plat­nosti (recepční norma). 30. října byla také při­jata Mar­tin­ská dekla­race, v níž se Slo­ven­sko defi­ni­tivně stá­valo sou­částí samo­stat­ného Čes­ko­slo­ven­ského státu.

Shromáždění lidu na Václavském náměstí 28. října 1918

Shro­máž­dění lidu na Vác­lav­ském náměstí 28. října 1918

Udá­losti 28. října 1918 a dnů násle­du­jí­cích jsou význam­ným mil­ní­kem čes­kých i slo­ven­ských dějin. Desítky let snahy o národní sebe­ur­čení Čechů a Slo­váků, zapo­čaté již obro­zenci na počátku 19. sto­letí, se konečně dočkaly svého výsledku. Na vytvo­ření samo­stat­ného státu měla vliv jak první svě­tová válka, která výrazně osla­bila Rakousko – Uher­sko, tak i vnitřní vývoj pře­de­vším v Čechách, kde se veřej­nost i poli­tičtí před­sta­vi­telé postupně při­klo­nili ke kon­cepci samo­statné exis­tence mimo Rakousko – Uher­sko. Brzy po pře­vratu z 28. října bylo Čes­ko­slo­ven­sko uznáno za samo­statný stát. 14. lis­to­padu byl T. G. Masa­ryk, který v té době stále pobý­val v zahra­ničí, zvo­len prv­ním pre­zi­den­tem samo­stat­ného Čes­ko­slo­ven­ska. Defi­ni­tivně byla exis­tence samo­stat­ného státu potvr­zena na Paříž­ské mírové kon­fe­renci v roce 1919.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht