Malá Asie

Malá Asie byla další oblastí nej­star­šího země­děl­ství, kde se rov­něž vytvo­řily četné chal­ko­li­tické kul­tury a vzni­kala opev­něná města (např. Trója). Pří­rodní pod­mínky zde však přece jen byly oproti Mezo­po­tá­mii a Egyptu odlišné. Náhorní roviny protkané poho­řími a rela­tivně malé vodní srážky neu­mož­ňo­valy roz­vi­nout inten­zívní země­děl­skou výrobu. Ta se ome­zo­vala jen na údolí, zatímco v hor­na­těj­ších oblas­tech se roz­ví­jelo pas­te­vec­tví. Byla to však oblast bohatá na nerostné zdroje, umož­ňu­jící roz­voj řeme­slné výroby. Úspěšně se roz­ví­jela zejména meta­lur­gie, které se prav­dě­po­dobně poda­řilo obje­vit výrobu železa. Navíc tato oblast tvo­řila jakýsi most mezi Egej­skou oblastí, Bal­ká­nem a Asií. Ve dru­hém tisí­ci­letí před n.l . se obje­vují v Malé Asii indo­ev­rop­ské kmeny (Che­tité, Palajci a Luvijci) a ve střední a východní části Malé Asie vzni­kají obchodní cen­tra. Celá oblast Malé Asie zůstala dlouho rozdrobena.

Teprve kolem roku 1650 před Kris­tem se zde začala tvo­řit mocná říše Che­titů, která svou moc pře­chodně roz­ší­řila až do Mezo­po­tá­mie. Che­tité ovládli Sýrii, kde zasta­vili postup Egypta (v bitvě u Kadeše, 1274 př.n.l.), načas ovládli i Baby­lon. Do kon­fliktu s Egyp­tem se dostali znovu na počátku 13. sto­letí před Kris­tem (Uza­vřeli míro­vou smlouvu = první mezi­ná­rodní mírová smlouva). Nako­nec kolem roku 1200 před Kris­tem pod­lehla náporu „moř­ských národů“ a poté i Asy­řa­nům. Cen­t­rem Che­tit­ské říše bylo město Chat­tušaš. Che­tit­ská spo­leč­nost byla rov­něž soci­álně dife­ren­ci­o­vaná, jejich zákony dělily oby­va­tele na svo­bodné a nesvo­bodné. Svo­bod­ným oby­va­te­lům posky­to­valy větší právní ochranu. Zají­mavé také je, že che­tit­ští krá­lové jako jediní panov­níci sta­ro­vě­kého východu nebyli abso­lu­tis­tic­kými a despo­tic­kými monar­chy. Krá­lov­ská moc zde byla ome­zo­vána porad­ními sbory či radou vel­možů. Che­tit­ské paláce, chrámy i hradby svědčí o vyspě­lém sta­vi­tel­ství. Na tros­kách che­tit­ské říše vybu­do­valy indo­ev­rop­ské kmeny Frygů a Lydů své nové státy. Tyto kmeny sem při­šly patrně z Bal­kánu, pro­tože jejich jazyk je podobný thráčtině. Kolem polo­viny prv­ního tisí­ci­letí před Kris­tem se však tyto státy dostaly pod per­skou nad­vládu. Che­tité byli indo­ev­ro­pané, což doka­zuje původ jejich jazyka (na jeho roz­luš­tění se podí­lel Čech Prof. Bedřich Hrozný); psali klí­no­vým písmem.

Syropalestinská oblast

Syro­pa­les­tin­ská oblast pat­řila k jed­nomu z nej­star­ších civi­li­zač­ních ohni­sek, avšak roz­ma­nité pří­rodní pod­mínky nepřály vzniku jed­not­ného státu. Stra­te­gická poloha a nerostné bohat­ství pod­ně­co­valy mocen­ské i hos­po­dář­ské zájmy o tuto oblast, která byla osíd­lena již od pra­věku. V 8. tisí­ci­letí osíd­lili tuto oblast zápa­dose­mit­ské země­děl­ské kmeny Kana­a­nejců. Ve 4. tis. zde vznikly první města a měst­ské státy (Ebla, Mari, Uga­rit, Byb­los), které byly v násle­du­jí­cím tisí­ci­letí vyvrá­ceny Amo­rejci. Ve dru­hém tisí­ci­letí před Kris­tem došlo k novému roz­květu měst jako význam­ných obchod­ních stře­di­sek (obcho­do­valo se se dře­vem, s ole­jem, bron­zem, lát­kami i s otroky). Byla zaklá­dána další města (Týros, Sídón) – a to pře­de­vším Féničany.

Féni­čané byli pře­de­vším zdatní obchod­níci a moře­plavci. Jejich písmo dalo základ latince, kte­rou pou­ží­váme dodnes.

V prv­ním tisí­ci­letí Féni­čané kolo­ni­zo­vali západní Stře­do­moří, v roce 814 zaklá­dají Kar­tágo, které se vyvi­nulo v námořní moc­nost. V 7. sto­letí před Kris­tem byly zaklá­dány fénické osady i na Atlant­ském pobřeží Špa­něl­ska a severní Afriky. Vedoucí mezi fénic­kými městy byl Tyros. Fénic­kým nej­zná­měj­ším pro­duk­tem, kte­rým záso­bo­vali snad celé Stře­do­moří, byl pur­pur vyrá­běný z moř­ského plže zva­ného ost­ranka. Tato obchodní komo­dita byla velmi žádaná v celém Stře­do­moří, bar­vily se s ní tógy a další části oša­cení a byla znám­kou vzne­še­nosti. Odtud také vzniklo pojme­no­vání této civi­li­zace, Féni­čané (od řec­kého foi­nos = čer­vený). Féni­čané byli známí také výro­bou skla, jehož pod­statu prav­dě­po­dobně pře­vzali od Egyp­ťanů. Prů­hledné vázy a fla­kónky byly známé nejen ve Stře­do­moří, ale také v celém Ori­entu. Nej­zná­mější čin­ností Féni­čanů byla však nesporně moře­plavba. Féni­čané dosáhli břehů Bri­tá­nie, dosáhli snad i Balt­ského moře a podle slov Héro­do­to­vých dokonce obe­pluli Afriku. Mezi nej­větší pří­nosy Féni­čanů beze­sporu patří polo­žení základů jed­no­du­chých počtů. Právě Féni­čané zavedli devět sym­bolů, čís­lic, na jejichž základě vznikla dnešní desít­ková sou­stava (nula se při­dala až mno­hem poz­ději), tedy počty pomocí tzv. arab­ských čis­lic (pro­tože tyto čís­lice známe od Arabů). Féni­čané zavedli v sou­vis­losti s nut­nou potře­bou zjed­no­du­šení písma v obchod­ních zápi­sech (jakožto moře­plavci byli samo­zřejmě dobří obchod­níci) také novou abe­cedu, která měla 22 znaků, z nichž každý odpo­ví­dal jedné hlásce, a právě původní fénická abe­ceda se stala prů­bě­hem času zákla­dem pro evrop­skou abe­cedu. Féni­čané dali možná jméno také našemu kon­ti­nentu, pro­tože slovo Evropa možná vzniklo z fénic­kého slova Ereb nebo Evreb, což zna­me­nal západ Slunce.

Sýrie byla roz­dro­bena na něko­lik desí­tek malých stá­tečků, které byly stří­davě ovliv­ňo­vány Egyp­tem, Baby­ló­nií, Che­tity, Chu­rity a Hyksósy. Po pádu Che­tit­ské říše do Sýrie při­chá­zejí další kočovné kmeny (Ara­mejci a Chal­dejci), v severní Sýrii se usa­dili Luvijci a při moř­ském pobřeží Pales­tiny Peliš­tejci (též Filištíni). V polo­vině 13. sto­letí se do Pales­tiny dostaly hebrej­ské kmeny, zde si pod­ma­nily Kana­a­nejce a vytvo­řily fede­raci hebrej­ských kmenů proti Peliš­tej­cům. V čele hebrejců stáli náčel­níci („soudci“) – ti měli poli­tic­kou, vojen­skou i soudní moc a záro­veň byli kněží. Z bojů proti Peliš­tej­cům známe jméno Saula z kmene Ben­ja­mi­nova, který se stal prv­ním hebrej­ským krá­lem, čímž končí doba soudců.

První státní útvar s cen­t­rem v Jeruza­lémě vytvo­řil král David (1010 – 970 před Kris­tem). Davi­dův syn Šala­moun (též Šalo­moun) se sna­žil upev­nit poli­tiku a obchodní styky s okol­ními státy (Egypt, Fénická města). Za jeho vlády došlo k roz­voji obchodu, začá­tek sta­vění chrámů a paláců v Jeruza­lémě. Jeho jméno je nám známé také ze rčení „šala­moun­ské řešení“ – viz pří­běh vpravo.

Po smrti Šala­mouna se hebrej­ský stát roz­dě­lil na severní (Izra­el­ské krá­lov­ství) a jižní (Jud­ské krá­lov­ství). Davi­dova dynastie vládla v Jud­ském krá­lov­ství do roku 587 před Kris­tem, kdy byl Jeruza­lém dobyt Baby­lóňany. Severní krá­lov­ství bylo vyvrá­ceno Asy­řany. Celá Pales­tina se dostala do baby­lón­ského zajetí (do roku 539 před Kris­tem), kdy novo­ba­by­lón­skou říši ovládl per­ský král Kyros, který dovo­lil jud­ským vyhnan­cům návrat do Pales­tiny. V období jud­ského krá­lov­ství a baby­lón­ského zajetí se šířilo tzv. pro­rocké hnutí, které dávalo starému jah­vistu novou podobu. => toto se odra­zilo ve Starém zákoně.

Hebrej­ská his­to­rie a kul­tura je nám více známá pře­de­vším díky docho­va­ným písem­ným pra­me­nům, a to zejména tzv. Starému zákonu, který spo­lečně s Novým záko­nem tvoří Bibli – nej­roz­ší­ře­nější knihu lid­stva. Ve Starém zákoně, posvátné židov­ské knize, kte­rou však uzná­vají také křes­ťané i mus­li­mové, se můžeme dočíst o stvo­ření světa, his­to­rii lid­stva s důra­zem na Izrael ­– vyvo­lený národ, dále jsou jeho sou­částí různé bás­nické a mud­ro­slovné knihy a pro­roc­tví. Jak už z před­chozí věty vyplývá, Starý zákon nebyl napsán jako jedna kniha – je to ve sku­teč­nosti sou­bor 73 knih, které byly napsány v růz­ných dobách a jazy­cích, na mnoha mís­tech a ve velmi odliš­ných situ­a­cích. Můžeme jej roz­dě­lit na něko­lik částí:

1. prv­ních pět knih Moj­ží­šo­vých – tzv. Pen­ta­teuch (Gene­sis, Exo­dus, Levi­ticus, Numeri, Deuteronomium)
2. his­to­rické knihy (Jozue, Soudců, Rút, Samu­e­lovy, Krá­lov­ské, Kronik, …)
3. bás­nické a mud­ro­slovné knihy (Jób, Žalmy, Pří­sloví, Kaza­tel, Píseň písní)
4. pro­rocké knihy (Iza­iáš, Jere­miáš, Pláč, Ezechiel, Daniel, …)
5. deu­te­ro­ka­no­nické knihy (neu­zná­vané Židy) (Júdit, Tobiáš, Moud­rosti, Sírachovec,…)

Knihy starého zákona

Izra­e­lité byli prv­ním lidem, který uvě­řil v exis­tenci jedi­ného Boha (mono­te­isté) a víru v mno­ho­bož­ství (poly­te­is­mus) zcela zavrhli.

Podle pří­běhu v knize Exo­dus se Bůh zje­vil Moj­ží­šovi (mla­dí­kovi, který ač izra­el­ského původu, vyrůs­tal na dvoře egypt­ského fara­ona), a pově­řil jej, aby s Jeho pomocí vyvedl izra­el­ský národ z egypt­ského otroc­tví do zaslí­bené země. His­to­ricky řadíme Moj­žíšův život do 13. sto­letí před Kris­tem. Ces­tou Bůh vyzval Moj­žíše k výstupu na horu Sinaj, kde obdr­žel desa­tero při­ká­zání – základ­ních pra­vi­del, kte­rými se vyvo­lený lid má řídit. Toto desa­tero je zákla­dem celé židov­sko-křes­ťan­ské civilizace.

Židé, křes­ťané i mus­li­mové věří, že starý zákon je inspi­ro­ván Bohem, tzn. Bůh jej přímo nena­psal, ale vnuk­nul jed­not­li­vým auto­rům své myš­lenky. I přesto se jedná spíše o duchovní a morální pra­men, nebyl napsán za úče­lem vydání přes­ných his­to­ric­kých záznamů.

Egejská oblast

Ve 20. – 13. sto­letí se na Krétě vyvi­nula tzv. minoj­ská kul­tura, která měla podobné rysy jako v Mezo­po­tá­mii nebo v Egyptě. Tato kul­tura zaží­vala nej­větší roz­mach ve 20. sto­letí. V městě Knós­sos exis­to­valo vyspělé sta­vi­tel­ství (paláce), pokro­čilá dělba práce. Mezi užit­kové i umě­lecké před­měty docho­vané pře­de­vším v tros­kách paláců a v hro­bech patří tepané vázy, šperky, různá kera­mika. Státní orga­ni­zace: panov­ník, šlechta, kněží. Znali již i písmo apod. Na počátku 14. sto­letí před Kris­tem však minoj­ská kul­tura náhle končí, pří­činy tohoto konce nejsou známy (pří­rodní kata­strofa, vojen­ský vpád, lidová vzpoura,…). Mezi nej­zná­mější krét­ská cen­tra pat­řila palá­cová města Knos­sos, Fais­tos, Mal­lia a Hagia Triada.

V 16. sto­letí před Kris­tem se obje­vuje nové kul­turní cen­t­rum, Mykény (=> mykén­ská kul­tura). Ta měla hodně spo­leč­ného s krét­skou, patrné je to zejména u kera­miky a sta­vi­tel­ství. Mykén­ské paláce zdo­beny stejně jako krét­ské, byly vysta­věny na vyvý­še­ných opev­ně­ných mís­tech, okolo stály ostatní domy. Město bylo vyba­veno kana­li­zací, vodo­vo­dem, domy, kou­pel­nami, aj. Mezi další známá cen­tra této kul­tury patří Tíryns.I mykén­ská kul­tura však náhle zaniká bez nám zná­mých pří­čin, a to ve 12. sto­letí před Kris­tem. Prav­dě­po­dob­nou pří­či­nou je však vyvrá­cení říše pří­cho­dem dal­ších řec­kých kmenů ze severu či moř­ským národům.