Malá Asie

Malá Asie byla další oblastí nejstaršího zemědělství, kde se rovněž vytvořily četné chalkolitické kultury a vznikala opevněná města (např. Trója). Přírodní podmínky zde však přece jen byly oproti Mezopotámii a Egyptu odlišné. Náhorní roviny protkané pohořími a relativně malé vodní srážky neumožňovaly rozvinout intenzívní zemědělskou výrobu. Ta se omezovala jen na údolí, zatímco v hornatějších oblastech se rozvíjelo pastevectví. Byla to však oblast bohatá na nerostné zdroje, umožňující rozvoj řemeslné výroby. Úspěšně se rozvíjela zejména metalurgie, které se pravděpodobně podařilo objevit výrobu železa. Navíc tato oblast tvořila jakýsi most mezi Egejskou oblastí, Balkánem a Asií. Ve druhém tisíciletí před n.l . se objevují v Malé Asii indoevropské kmeny (Chetité, Palajci a Luvijci) a ve střední a východní části Malé Asie vznikají obchodní centra. Celá oblast Malé Asie zůstala dlouho rozdrobena.

Teprve kolem roku 1650 před Kristem se zde začala tvořit mocná říše Chetitů, která svou moc přechodně rozšířila až do Mezopotámie. Chetité ovládli Sýrii, kde zastavili postup Egypta (v bitvě u Kadeše, 1274 př.n.l.), načas ovládli i Babylon. Do konfliktu s Egyptem se dostali znovu na počátku 13. století před Kristem (Uzavřeli mírovou smlouvu = první mezinárodní mírová smlouva). Nakonec kolem roku 1200 před Kristem podlehla náporu „mořských národů“ a poté i Asyřanům. Centrem Chetitské říše bylo město Chattušaš. Chetitská společnost byla rovněž sociálně diferenciovaná, jejich zákony dělily obyvatele na svobodné a nesvobodné. Svobodným obyvatelům poskytovaly větší právní ochranu. Zajímavé také je, že chetitští králové jako jediní panovníci starověkého východu nebyli absolutistickými a despotickými monarchy. Královská moc zde byla omezována poradními sbory či radou velmožů. Chetitské paláce, chrámy i hradby svědčí o vyspělém stavitelství. Na troskách chetitské říše vybudovaly indoevropské kmeny Frygů a Lydů své nové státy. Tyto kmeny sem přišly patrně z Balkánu, protože jejich jazyk je podobný thráčtině. Kolem poloviny prvního tisíciletí před Kristem se však tyto státy dostaly pod perskou nadvládu. Chetité byli indoevropané, což dokazuje původ jejich jazyka (na jeho rozluštění se podílel Čech Prof. Bedřich Hrozný); psali klínovým písmem.

Syropalestinská oblast

Syropalestinská oblast patřila k jednomu z nejstarších civilizačních ohnisek, avšak rozmanité přírodní podmínky nepřály vzniku jednotného státu. Strategická poloha a nerostné bohatství podněcovaly mocenské i hospodářské zájmy o tuto oblast, která byla osídlena již od pravěku. V 8. tisíciletí osídlili tuto oblast západosemitské zemědělské kmeny Kanaanejců. Ve 4. tis. zde vznikly první města a městské státy (Ebla, Mari, Ugarit, Byblos), které byly v následujícím tisíciletí vyvráceny Amorejci. Ve druhém tisíciletí před Kristem došlo k novému rozkvětu měst jako významných obchodních středisek (obchodovalo se se dřevem, s olejem, bronzem, látkami i s otroky). Byla zakládána další města (Týros, Sídón) – a to především Féničany.

Féničané byli především zdatní obchodníci a mořeplavci. Jejich písmo dalo základ latince, kterou používáme dodnes.

V prvním tisíciletí Féničané kolonizovali západní Středomoří, v roce 814 zakládají Kartágo, které se vyvinulo v námořní mocnost. V 7. století před Kristem byly zakládány fénické osady i na Atlantském pobřeží Španělska a severní Afriky. Vedoucí mezi fénickými městy byl Tyros. Fénickým nejznámějším produktem, kterým zásobovali snad celé Středomoří, byl purpur vyráběný z mořského plže zvaného ostranka. Tato obchodní komodita byla velmi žádaná v celém Středomoří, barvily se s ní tógy a další části ošacení a byla známkou vznešenosti. Odtud také vzniklo pojmenování této civilizace, Féničané (od řeckého foinos = červený). Féničané byli známí také výrobou skla, jehož podstatu pravděpodobně převzali od Egypťanů. Průhledné vázy a flakónky byly známé nejen ve Středomoří, ale také v celém Orientu. Nejznámější činností Féničanů byla však nesporně mořeplavba. Féničané dosáhli břehů Británie, dosáhli snad i Baltského moře a podle slov Hérodotových dokonce obepluli Afriku. Mezi největší přínosy Féničanů bezesporu patří položení základů jednoduchých počtů. Právě Féničané zavedli devět symbolů, číslic, na jejichž základě vznikla dnešní desítková soustava (nula se přidala až mnohem později), tedy počty pomocí tzv. arabských čislic (protože tyto číslice známe od Arabů). Féničané zavedli v souvislosti s nutnou potřebou zjednodušení písma v obchodních zápisech (jakožto mořeplavci byli samozřejmě dobří obchodníci) také novou abecedu, která měla 22 znaků, z nichž každý odpovídal jedné hlásce, a právě původní fénická abeceda se stala průběhem času základem pro evropskou abecedu. Féničané dali možná jméno také našemu kontinentu, protože slovo Evropa možná vzniklo z fénického slova Ereb nebo Evreb, což znamenal západ Slunce.

Sýrie byla rozdrobena na několik desítek malých státečků, které byly střídavě ovlivňovány Egyptem, Babylónií, Chetity, Churity a Hyksósy. Po pádu Chetitské říše do Sýrie přicházejí další kočovné kmeny (Aramejci a Chaldejci), v severní Sýrii se usadili Luvijci a při mořském pobřeží Palestiny Pelištejci (též Filištíni). V polovině 13. století se do Palestiny dostaly hebrejské kmeny, zde si podmanily Kanaanejce a vytvořily federaci hebrejských kmenů proti Pelištejcům. V čele hebrejců stáli náčelníci („soudci“) – ti měli politickou, vojenskou i soudní moc a zároveň byli kněží. Z bojů proti Pelištejcům známe jméno Saula z kmene Benjaminova, který se stal prvním hebrejským králem, čímž končí doba soudců.

První státní útvar s centrem v Jeruzalémě vytvořil král David (1010 – 970 před Kristem). Davidův syn Šalamoun (též Šalomoun) se snažil upevnit politiku a obchodní styky s okolními státy (Egypt, Fénická města). Za jeho vlády došlo k rozvoji obchodu, začátek stavění chrámů a paláců v Jeruzalémě. Jeho jméno je nám známé také ze rčení „šalamounské řešení“ – viz příběh vpravo.

Po smrti Šalamouna se hebrejský stát rozdělil na severní (Izraelské království) a jižní (Judské království). Davidova dynastie vládla v Judském království do roku 587 před Kristem, kdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany. Severní království bylo vyvráceno Asyřany. Celá Palestina se dostala do babylónského zajetí (do roku 539 před Kristem), kdy novobabylónskou říši ovládl perský král Kyros, který dovolil judským vyhnancům návrat do Palestiny. V období judského království a babylónského zajetí se šířilo tzv. prorocké hnutí, které dávalo starému jahvistu novou podobu. => toto se odrazilo ve Starém zákoně.

Hebrejská historie a kultura je nám více známá především díky dochovaným písemným pramenům, a to zejména tzv. Starému zákonu, který společně s Novým zákonem tvoří Bibli – nejrozšířenější knihu lidstva. Ve Starém zákoně, posvátné židovské knize, kterou však uznávají také křesťané i muslimové, se můžeme dočíst o stvoření světa, historii lidstva s důrazem na Izrael ­– vyvolený národ, dále jsou jeho součástí různé básnické a mudroslovné knihy a proroctví. Jak už z předchozí věty vyplývá, Starý zákon nebyl napsán jako jedna kniha – je to ve skutečnosti soubor 73 knih, které byly napsány v různých dobách a jazycích, na mnoha místech a ve velmi odlišných situacích. Můžeme jej rozdělit na několik částí:

  1. prvních pět knih Mojžíšových – tzv. Pentateuch (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium)
  2. historické knihy (Jozue, Soudců, Rút, Samuelovy, Královské, Kronik, …)
  3. básnické a mudroslovné knihy (Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní)
  4. prorocké knihy (Izaiáš, Jeremiáš, Pláč, Ezechiel, Daniel, …)
  5. deuterokanonické knihy (neuznávané Židy) (Júdit, Tobiáš, Moudrosti, Sírachovec,…)

Izraelité byli prvním lidem, který uvěřil v existenci jediného Boha (monoteisté) a víru v mnohobožství (polyteismus) zcela zavrhli.

Podle příběhu v knize Exodus se Bůh zjevil Mojžíšovi (mladíkovi, který ač izraelského původu, vyrůstal na dvoře egyptského faraona), a pověřil jej, aby s Jeho pomocí vyvedl izraelský národ z egyptského otroctví do zaslíbené země. Historicky řadíme Mojžíšův život do 13. století před Kristem. Cestou Bůh vyzval Mojžíše k výstupu na horu Sinaj, kde obdržel desatero přikázání – základních pravidel, kterými se vyvolený lid má řídit. Toto desatero je základem celé židovsko-křesťanské civilizace.

Židé, křesťané i muslimové věří, že starý zákon je inspirován Bohem, tzn. Bůh jej přímo nenapsal, ale vnuknul jednotlivým autorům své myšlenky. I přesto se jedná spíše o duchovní a morální pramen, nebyl napsán za účelem vydání přesných historických záznamů.

Egejská oblast

Ve 20. – 13. století se na Krétě vyvinula tzv. minojská kultura, která měla podobné rysy jako v Mezopotámii nebo v Egyptě. Tato kultura zažívala největší rozmach ve 20. století. V městě Knóssos existovalo vyspělé stavitelství (paláce), pokročilá dělba práce. Mezi užitkové i umělecké předměty dochované především v troskách paláců a v hrobech patří tepané vázy, šperky, různá keramika. Státní organizace: panovník, šlechta, kněží. Znali již i písmo apod. Na počátku 14. století před Kristem však minojská kultura náhle končí, příčiny tohoto konce nejsou známy (přírodní katastrofa, vojenský vpád, lidová vzpoura,…). Mezi nejznámější krétská centra patřila palácová města Knossos, Faistos, Mallia a Hagia Triada.

V 16. století před Kristem se objevuje nové kulturní centrum, Mykény (=> mykénská kultura). Ta měla hodně společného s krétskou, patrné je to zejména u keramiky a stavitelství. Mykénské paláce zdobeny stejně jako krétské, byly vystavěny na vyvýšených opevněných místech, okolo stály ostatní domy. Město bylo vybaveno kanalizací, vodovodem, domy, koupelnami, aj. Mezi další známá centra této kultury patří Tíryns.I mykénská kultura však náhle zaniká bez nám známých příčin, a to ve 12. století před Kristem. Pravděpodobnou příčinou je však vyvrácení říše příchodem dalších řeckých kmenů ze severu či mořským národům.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht