Nástup Habsburků na český trůn
Obsah kapitoly
Když roku 1526 v bitvě u Moháče zahynul Ludvík Jagellonský, zůstal český trůn bez panovníka. Vdova po Ludvíku Jagellonském, Marie Habsburská, byla sestrou rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského. Ten měl za manželku Annu Jagellonskou, sestru zesnulého krále. Protože manželství Ludvíka a Marie bylo bezdětné, vznesl Ferdinand na základě předchozích dohod nárok na český a uherský trůn. Zatímco v Uhrách příslušníci vyšší šlechty proti jeho nárokům nic nenamítali, čeští stavové ho odmítli a požadovali volbu nového krále. Nový panovník však musel zaplatit dluh 300 000 zlatých, což vylučovalo všechny tuzemské uchazeče. Když Ferdinand Habsburský nabídl, že zaplatí polovinu dluhu hned a polovinu později, české stavy přesvědčil a byl zvolen českým králem (1526).
Ferdinand I.
Ferdinand I. Habsburský nemohl splnit všechny sliby, které si po něm české stavy před nástupem na trůn vynutily
Spojení Rakouska a Čech představovalo též dobrou obranu proti Turkům. Habsburkové v té době vládli také ve Španělsku, španělský král a od roku 1519 král Svaté říše římské národa německého Karel V. byl Ferdinandovým bratrem. Ferdinand sliboval, že neomezí moc stavů, že královský dvůr bude sídlit v Praze, že se obklopí rádci, sliboval náboženskou toleranci a dohodu se šlechtou. Ani jeden z těchto slibů však nesplnil. Naopak se snažil o vytvoření absolutistické monarchie s centrem ve Vídni, kde sídlil dvorní kancléř a tajná rada; úředníky jmenoval sám. Docházelo tak ke střetu stavovského principu a principu panovnického založeného na ústřední moci. Ferdinand I. omezoval moc šlechty, byl proti reformaci, zakazoval sněmy, chtěl zvýšit daně (jednak aby mohl zvětšit svůj dvůr ve Vídni; ale také kvůli válce „s Turkem“). To v Čechách vyvolalo vlnu nespokojenosti, vznikla stavovská opozice (šlechta a měšťanstvo), začal boj o moc mezi panovníkem a stavy.
V letech 1546 – 1547 vzniká v Čechách první stavovský odboj, a to v souvislosti se šmalkaldskou válkou v Německu. Jako šmalkaldská válka, něm. Schmalkaldischer Krieg, se dnes obvykle označuje období nepokojů mezi lety 1546–1547 na území Svaté říše římské. Boje probíhaly mezi císařem Karlem V. a protestantskými říšskými knížaty. Císař sice zvítězil, ale postupu reformace nezabránil. Následně byl sjednán augšpurský mír (1555), který stanovil zásadu „ cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství)“, poddaní měli možnost z náboženských důvodů emigrovat. Zároveň byla také potvrzena sekularizace, tj. převedení církevního majetku do světských rukou. Tuto dohodu považoval Karel V. za prohru a vzdal se trůnu.
Ferdinand I. v době šmalkaldské války svolal bez souhlasu zemského sněmu zemskou hotovost k tažení na pomoc svému bratru, císaři Karlu V., čeští šlechtici však vypověděli králi poslušnost. Proti králi se vytvořila měšťansko-stavovská opozice, její stoupenci ustavili prozatímní vládu a chtěli odstranit Ferdinandova opatření, vyhlásili náboženskou svobodu. (V Čechách byli nejvíce zastoupeni lutheráni, katolíci a utrakvisté.)
V roce 1547 byla německá protestantská knížata poražena v bitvě u Mühlberku – to způsobilo rozpad české stavovské opozice a Ferdinand uděloval tresty, mj. byli pro výstrahu exemplárně popraveni 2 příslušníci měšťanského stavu a dva členové rytířského stavu, odbojné panstvo bylo stíháno a byl jim zabavován majetek. Nekatolíci, zejména členové Jednoty bratrské, byli perzekuováni. Nejvíce postižena však byla města. Došlo k omezení samosprávy, král dosadil do vedení měst hejtmany a rychtáře, městské pozemky byly zabaveny, daně zvýšeny. Městům byla odebrána vojenská výzbroj a přikázáno zbourat hradby.
Také Uhrách probíhaly po roce 1526 boje o trůn. Vyšší šlechta přijala za krále Ferdinanda I., ale nižší a střední šlechta si zvolila sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Do bojů o uherský trůn zasahovali také Turci (sultán Sulejman). Ti v roce 1529 oblehli Vídeň. Po ukončení bojů byly Uhry rozděleny na tři části: Ferdinand I. vládl v tzv. Horních zemích (Slovensko, Chorvatsko, Západní Uhry); Jan Zápolský vládl v Sedmihradsku a v severovýchodních Uhrách; Turci vytvořili v Uhrách svůj stát, tzv. „budínský pašalik“.
Ferdinand I. později zmírnil svá opatření proti městům, do konce života se už nesnažil podmanit si šlechtu. Roku 1556 zde byl zaveden jezuitský řád, r. 1564 vynohl Ferdinand na papeži přijímání podobojí pro Čechy a Moravu; v roce 1556 se stává císařem a vládu ve svých zemích rozděluje mezi své syny.
Maxmilián
Maxmilián byl králem českým a uherským, po smrti Ferdinanda (1564) také císařem. Skrytě sympatizoval s luteránstvím, panovník to byl neprůbojný, odolný ústupkům. Roku 1567 si na něm šlechta vymohla změnu berního systému (majetková daň byla nahrazena daní z městských domů a vesnických usedlostí).
V zahraniční politice činil ústupky Turkům, neúspěšně se snažil získat polský trůn, na který ale usedl Štěpán Báthory (sedmihradský kníže). Východní hranice země byly ohroženy. Stavovská opozice chtěla, aby císař přijal jejich náboženský program – a to především novoutrakvisté, kteří sympatizovali s luteránstvím, staroutrakvisté byli konzervativnější, obávali se, že ztratí své výsady. Cílem bylo prosadit schválení Augsburské konfese (1530, též augsburské vyznání, což je v latině a v němčině sepsaný souhrn evangelické víry od Philippa Melanchthona; jde o základní spis luterské církve, část Knihy svornosti.).
Také Jednota bratrská se snažila svou církev legalizovat. Pod nátlakem císař Maxmilián roku 1567 zrušil Basilejská kompaktáta. Představitelé protestantských církví se spojili, roku 1575 na zemském sněmu předali Maxmiliánovi ke schválení „Českou konfesi“, jejímž základem bylo mírné lutheránství, ale byly sem zahrnuty i požadavky novoutrakvistů a českých bratří. Přijetí České konfese bylo podmínkou pro to, aby byl Maxmiliánův syn Rudolf (II.) zvolen českým králem. Maxmilián však dal pouze slovní souhlas s konfesí, písemně tak neučinil.
Rudolf II.
Rudolf II. přesunul hlavní sídlo do Prahy
Roku 1576 na český trůn nastoupil Rudolf II., který byl vychováván na přísně katolickém španělském dvoře. Za svoje sídlo si zvolil Prahu, neboť na počátku jeho vlády pronikali Turci na Slovensko, a ve Vídni tak byl císařský dvůr ve větším ohrožení. V boji proti Turkům příslibil císaři pomoc Štěpán Báthory. Když roku 1593 vypukla další válka s Turkem, Zikmund Báthory se veřejně přidal k císaři, Turci byli poraženi, dobyta Pešť. Sedmihradsko připadlo císaři, Zikmund se usadil na libochovickém panství v severozápadních Čechách. Rudolf II. se rozhodl, že v Uhrách posílí svou moc a obnoví katolickou víru. Roku 1604 proto zde zakázal jiné než katolické náboženství, což vedlo k povstání v čele se Štěpánem Bočkajem (sedmihradský kníže, kalvinista). Povstalci požadovali náboženskou svobodu, chtěli zvýšit moc uherských stavů. Štěpán Bočkaj využil pomoci Turků, zahnal císařské vojsko až k moravským hranicím a doufal, že s ním půjdou i čeští stavové. To se však nestalo, a českoslezská hotovost zahnala Bočkaje zpět do Uher. Roku 1606 skončila patnáctiletá válka s Turkem uzavřením žitavského míru mezi císařem a Turky. Vídeňský mír zase zajišťoval smír mezi císařem a uherskými stavy, a také náboženskou a politickou svobodu v Uhrách. Vídeňský mír podepsal za císařskou stranu Matyáš, Rudolf tak učinit odmítl.
Postupem času narůstaly spory mezi Matyášem a Rudolfem, u Rudolfa se stále více projevovala duševní choroba. V letech 1607 – 1608 se Matyáš postavil do čela stavovského odboje, získal na svoji stranu Rakousko, Moravu a Uhry (Čechy zůstaly na straně císaře, protože slíbil splnit jejich požadavky). Roku 1608 Rudolf podepisuje Libeňský mír, ve kterém uznává platnost Vídeňského míru a vzdává se vlády v Uhrách, rakouských zemích a na Moravě (tam vládne Matyáš) a zůstávají mu jen Čechy, Lužice a Slezsko.
Roku 1609 pak vydává po nátlakem (čeští stavové již začali jednat s Matyášem, sbírali vojsko) Majestát Rudolfa II. , ve kterém plní své sliby a potvrzuje Českou konfesi, tj. vyhlašuje náboženskou svobodu. „Nikdo nesmí být proti své vůli nucen ani ke katolické ani k jiné víře.“ Byl to v té době nejsvobodnější zákon (a tím i stát) v Evropě, neboť v jiných zemích platila náboženská svoboda jen pro svobodné.
Avšak vydání majestátu bylo proti Rudolfovu smýšlení. Rudolf byl katolík a celý život vyznával katolickou víru. Proto se snažil majestát zrušit. Roku 1611 povolil vstup pasovských vojsk do Čech, došlo k drancování země. Byl to další důkaz císařovy duševní choroby, čeští stavové proto požádali o pomoc Matyáše. Rudolf byl donucen vzdát se koruny v jeho prospěch, doporučil Matyáše jako svého nástupce na císařském trůně. O rok později Rudolf II. zemřel (1612).
Matyáš
Matyáš se stal na základě Rudolfova doporučení v roce 1611 římským císařem, byl jím až do své smrti roku 1619. Své sídlo přenesl z Prahy zpět do Vídně, v Praze nechal zřídit místodržitelskou kancelář. Podporoval katolictví, často proto docházelo k porušování Rudolfova majestátu. Daně schvaloval sněm na pět let dopředu. Vzhledem k Matyášově bezdětnosti probíhala jednání o nástupci. Španělsko se vzdalo všech nároků na trůn, kam usedl i přes odpor nekatolické šlechty zastánce katolické víry Ferdinand Štýrský.
Ferdinand II. Štýrský
Ferdinand Štýrský byl přijat za budoucího českého panovníka již roku 1617, ačkoliv ještě vládl Matyáš. Opozice přiměla Ferdinanda k tomu, aby uznal Majestát, který však byl jak za Matyášovy vlády, tak nyní, porušován, a to např. zavíráním protestantských kostelů (Broumov) nebo jejich bouráním.
Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který byl svolán, aby hájil práva nekatolíků. Císař a král Matyáš však tento sjezd zakázal. Zákon z roku 1609 však poskytoval další smírnou možnost řešení sporu, a to zvláštní soud, osazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejich výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo nepomyslel.
Vzhledem ke sporům táhnoucím se již od let 1609-10 během jednání o Rudolfově majestátu byli za původce zákazu sněmu považováni oba tehdejší královští místodržící. Přestože císař na poslední chvíli změnil zákaz v žádost o odklad sněmu, zástupci nekatolických stavů se rozhodli jednat.
V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice a na něm bylo rozhodnuto o provedení defenestrace. 23.5. 1618 byli z oken pražkého hradu vyhozeni dva královští místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, a také písař Filip Fabricius. Událost se obešla bez obětí na životech, jen Slavata si o římsu poranil hlavu. Touto událostí začal druhý stavovský odboj (1618 – 1620), a tím i třicetiletá válka.
Čeští stavové zpočátku tvrdili, že se nejedná o protest proti císaři, ale proti místnímu místrodržitelskému aparátu. Toto však přestalo již vzápětí platit, protože byla zvolena zemská rada třiceti direktorů (10 z každého stavu – páni, rytíři, měšťané), vláda verbovala vojsko; k povstání se připojila i pražská města. Do zemí Koruny české i do zahraničí byla vyslána žádost o pomoc, ale nenašla velkou odezvu. Moravský zemský sněm odmítl povstání podpořit, Karel Starší ze Žerotína chtěl, aby Morava byla neutrální. Pomoc poskytlo Savojsko, vyslalo dva tisíce žoldnérů, a Slezsko. Představitelé odboje počítali s pomocí ze zahraničí – od protestantských knížat v Německu, dále od Anglie, Nizozemí a Saska – ti vytvořili spolek (Protestantská unie), v jejímž čele stál Fridrich Falcký. Český odboj se však omezil pouze na šlechtu (města pomáhala pouze finančně, poddaní se neúčastnili).
Velitelem stavovského vojska byl Jindřich Matyáš Thurn, v čele savojských žoldnérů stál Arnošt z Mansfeldu. Stavovské vojsko nemělo dostatek peněz, zabavený poklad Rudolfa II. sloužil k obohacení členů direktoria. To navíc nemělo jasnou politickou koncepci. Po smrti císaře Matyáše (1619) stavové odmítli přijmout za jeho nástupce Jindřicha II. Štýrského, stejně jako pokus o smír, a zintenzivnili přípravy k ozbrojenému střetnutí. Habsburkové poznali, že boj je nevyhnutelný, začali proto hledat spojence. Finanční prostředky poskytlo Španělsko, český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu. Koncem dubna vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně, zemi ovládlo moravské direktorium. Thurn táhl dál na Vídeň, ale jeho obléhání Vídně skončilo neúspěchem. Také Mansfeldovo vojsko bylo poraženo v bitvě u Záblatí.
31. července 1619 schválil stavovský sněm v Praze nové uspořádání země, Koruna česká byla přeměněna na konfederaci pěti republik, tím byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. V čele konfederace měl stát volený král, který neměl mít možnost založit dynastii. Nová ústava obsahovala stati na ochranu protestantství, ale byla tolerantní vůči katolické církvi.
Vláda Fridricha Falckého v Čechách
Na základě nové ústavy byl sesazen Ferdinand II., čeští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Luteráni podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, stoupenci kalvinismu Fridricha Falckého, možným kandidátem byl také Karel Emanuel Savojský, který povstání podporoval, ale byl velice zadlužen. Nakonec byl zvolen českým králem Fridrich Falcký, korunován byl 4. listopadu 1619.
Fridrich Falcký stál v čele německých protestantských knížat, jeho ženou byla Alžběta, dcera anglického a skotského krále jakuba I.(IV.), očekávala se proto díky tomu pomoc jak z Anglie, tak z Německa. Naopak Ferdinand měl oporu ve Španělsku a v Katolické lize (byl to spolek katolických knížectví, který založil v roce 1609 bavorský kurfiřt Maxmilián I., patřilo k němu Bavorsko, biskupství kolínské, trevírské, mohučské a würzburské).
Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousy a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Z podnětu polského krále však do Horních Uher vpadli kozáci, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit. Spojené nizozemské provincie odmítly poskytnout pomoc, „očišťování“ pražské katedrály od uměleckých předmětů Fridrichem Falckým přineslo rozčarování z nového krále a povstalci navíc začali ztrácet podporu městského stavu.
Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci.
Když se Buquyovo vojsko a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však císařská armáda ( také díky tomu, že se podařilo podplatit Mansfelda) nakonec dostala před Prahu, kde si stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře opevnění.
V noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařského vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci.
Fridrich Falcký po porážce uprchl ze země, dostal proto přezdívku „zimní král“ (protože vládl jen jednu zimu). Stavovský odboj se po kapitulaci rozpadl a válka se přesunula z Čech na říšské území, do Falce. Fridrich byl poražen a zbaven kurfiřtské hodnosti.
Situace po Bílé hoře u nás
Po bitvě na Bílé hoře byl v Čechách sestaven mimořádný tribunál(soud), který rozhodl o podílu vinu účastníků odboje. 21. června 1621 se konala poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze (vykonavatelem rozsudku byl kat Mydlář). Byli popraveni tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů (mj. také Maxmilián Hošťálek ze Žatce; Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, aj.) Dvanáct hlav bylo pro výstrahu vystaveno na Karlově náměstí. Zkonfiskovaný majetek získává katolická šlechta, cizí šlechtické rody, vojevůdcové aj. (např. Albrecht z Valdštějna).
Majestát Rudolfa II. byl zrušen a nastalo období rekatolizace, tj. obnovení, znovuzavedení katolického náboženství jako jediného povoleného vyznání. Hlavní úlohu při rekatolizaci sehrává jezuitský řád.
Roku 1622 byl vydán generální pardon (omilostnění účastníků povstání), byla jim zaručena osobní svoboda, ale jejich majetek pod ochranu nespadal. V následujících letech změnily tři čtvrtiny šlechtického majetku svého majitele, a zatímco původní vlastníci přišli o část, většinou však o celý majetek, obohatili se např. Lobkowiczové, Valdštejni, Lichtenštejnové. Po roce 1627 dostala pozemky i cizí šlechta, např.Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, kteří od panovníka získali inkolát (státní občanství). Ferdinand II. také jmenoval správce země – pro Čechy Karla z Lichtenštejna, pro Moravu Františka z Ditrichštejna.
Rekatolizace
Roku 1624 byli vypovězeni nekatoličtí kněží, jejich místo zaujali jezuité, do jejichž rukou se dostalo celé školství, včetně Ferdinandovy ( Karlovy) university (1547 – 1882). O tři roky později byly vypovězeni ze země nekatolíci, pokud odmítli do půl roku přestoupit na katolickou víru. Z Čech emigrovalo asi 200 000 lidí – jen svobodných (měšťanstvo, šlechta), poddaní utíkali tajně. Do exilu také odešly významné osobnosti – Pavel Skála ze Zhoře (luterán, Míšeň v Sasku); Pavel Stránský (Polsko); rytec Václav Hollar (Anglie); Jan Ámos Komenský (Polsko, dále na západ).
V roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, základní soubor zákonů (ústava) pro české země, v roce 1628 bylo vydáno obdobné nařízení pro Moravu. Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu. Na tvorbě zákonů se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt kardinál z Harrachu. Nejdůležitějším ustanovením bylo, že volba panovníka byla zrušena, Habsburkové se stali dědičnými vládci, tj. byl uzákoněn absolutismus. Katolická víra byla jedinou povolenou vírou, kdo ze svobodných ji nechtěl přijmout, musel ze země odejít (poddaní byli k přijetí katolické víry přinuceni); německý jazyk byl zrovnoprávněn s českým (ve skutečnosti mu však byl nadřazen), v českém sněmu zaujalo první místo duchovenstvo, až za ním byl stav panský a rytířský, královská města měla na zemském sněmu jeden hlas. Stavy mohly rozhodovat o výši a výběru daní, zemské úředníky však jmenoval panovník, pouze jemu byli odpovědní.
K Obnovenému zřízení zemskému byly připojeny další dokumenty, např. Svatováclavská smlouva (z roku 1517), Narovnání o hory a kovy (z let 1534 a 1575), v dalších letech přibyly královské rezoluce, vysvětlení a nová ustanovení. Obnovené zřízení zemské se udrželo až do roku 1848.
