Nástup Habsburků na český trůn

08_ceske_zeme

 

Když roku 1526 v bitvě u Moháče zahy­nul Lud­vík Jagellon­ský, zůstal český trůn bez panov­níka. Vdova po Lud­víku Jagellon­ském, Marie Habsbur­ská, byla sestrou rakous­kého arci­vé­vody Fer­di­nanda Habsbur­ského. Ten měl za man­želku Annu Jagellon­skou, sestru zesnu­lého krále. Pro­tože man­žel­ství Lud­víka a Marie bylo bezdětné,  vznesl Fer­di­nand na základě před­cho­zích dohod nárok na český a uher­ský trůn. Zatímco v Uhrách pří­sluš­níci vyšší šlechty proti jeho náro­kům nic nena­mí­tali, čeští sta­vové ho odmítli a poža­do­vali volbu nového krále. Nový panov­ník však musel zapla­tit dluh 300 000 zla­tých, což vylu­čo­valo všechny tuzem­ské ucha­zeče. Když Fer­di­nand Habsbur­ský nabídl, že zaplatí polo­vinu dluhu hned a polo­vinu poz­ději, české stavy pře­svěd­čil a byl zvo­len čes­kým krá­lem (1526).

Ferdinand I.

Ferdinand I. Habsburský nemohl splnit všechny sliby, které si po něm české stavy před nástupem na trůn vynutily

Fer­di­nand I. Habsbur­ský nemohl spl­nit všechny sliby, které si po něm české stavy před nástu­pem na trůn vynutily

Spo­jení Rakouska a Čech před­sta­vo­valo též dobrou obranu proti Tur­kům. Habsbur­kové v té době vládli také ve Špa­něl­sku, špa­něl­ský král a od roku 1519 král Svaté říše řím­ské národa němec­kého Karel V. byl Fer­di­nan­do­vým bra­t­rem. Fer­di­nand sli­bo­val, že neo­mezí moc stavů, že krá­lov­ský dvůr bude síd­lit v Praze, že se obklopí rádci, sli­bo­val nábo­žen­skou tole­ranci a dohodu se šlech­tou. Ani jeden z těchto slibů však nespl­nil.  Nao­pak se sna­žil o vytvo­ření abso­lu­tis­tické monar­chie s cen­t­rem ve Vídni, kde síd­lil  dvorní kanc­léř a tajná rada; úřed­níky jme­no­val sám. Dochá­zelo tak ke střetu sta­vov­ského prin­cipu a prin­cipu panov­nic­kého zalo­že­ného na ústřední moci. Fer­di­nand I. ome­zo­val moc šlechty, byl proti refor­maci, zaka­zo­val sněmy, chtěl zvý­šit daně (jed­nak aby mohl zvět­šit svůj dvůr ve Vídni; ale také kvůli válce „s Tur­kem“). To v Čechách vyvo­lalo vlnu nespo­ko­je­nosti, vznikla sta­vov­ská opo­zice (šlechta a měš­ťan­stvo), začal boj o moc mezi panov­ní­kem a stavy.

V letech 1546 – 1547 vzniká v Čechách první sta­vov­ský odboj, a to  v sou­vis­losti se šmal­kald­skou  vál­kou v Německu. Jako šmal­kald­ská válka, něm. Schmal­kal­discher Krieg, se dnes obvykle ozna­čuje období nepo­kojů mezi lety 1546–1547 na území Svaté říše řím­ské. Boje pro­bí­haly mezi císa­řem Kar­lem V. a pro­tes­tant­skými říš­skými kní­žaty. Císař sice zví­tě­zil, ale postupu refor­mace neza­brá­nil.  Následně byl sjed­nán aug­špur­ský mír (1555), který sta­no­vil zásadu „ cuius regio, eius reli­gio (čí země, toho nábo­žen­ství)“, pod­daní měli mož­nost z nábo­žen­ských důvodů emi­gro­vat. Záro­veň byla také potvr­zena seku­la­ri­zace, tj. pře­ve­dení cír­kev­ního majetku do svět­ských rukou. Tuto dohodu pova­žo­val Karel  V.  za pro­hru a vzdal se trůnu.

Fer­di­nand I. v době šmal­kald­ské  války svo­lal bez sou­hlasu zem­ského sněmu zem­skou hoto­vost k tažení na pomoc svému bratru, císaři Karlu V., čeští šlech­tici však vypo­vě­děli králi posluš­nost. Proti králi se vytvo­řila měš­ťan­sko-sta­vov­ská opo­zice, její stou­penci  usta­vili  pro­za­tímní vládu a chtěli odstra­nit Fer­di­nan­dova opat­ření, vyhlá­sili nábo­žen­skou svo­bodu. (V Čechách byli nej­více zastou­peni luthe­ráni, kato­líci a utrakvisté.)

V roce 1547 byla německá pro­tes­tant­ská kní­žata pora­žena v bitvě u Mühl­berku – to způ­so­bilo roz­pad české sta­vov­ské opo­zice a Fer­di­nand udě­lo­val tresty, mj. byli pro výstrahu exem­plárně popra­veni 2 pří­sluš­níci měš­ťan­ského stavu a dva čle­nové rytíř­ského stavu, odbojné pan­stvo bylo stí­háno a byl jim zaba­vo­ván maje­tek. Neka­to­líci, zejména čle­nové Jed­noty bra­tr­ské, byli per­ze­ku­o­váni. Nej­více posti­žena však byla města. Došlo k ome­zení samo­správy, král dosa­dil do vedení měst hejtmany a rych­táře, měst­ské pozemky byly zaba­veny, daně zvý­šeny. Měs­tům byla ode­brána vojen­ská výzbroj a při­ká­záno zbou­rat hradby.

Také Uhrách pro­bí­haly po roce 1526 boje o trůn. Vyšší šlechta při­jala za krále Fer­di­nanda I., ale nižší a střední šlechta si zvo­lila sed­mi­hrad­ského vévodu Jana Zápol­ského. Do bojů o uher­ský trůn zasa­ho­vali také Turci (sul­tán Sulej­man). Ti v roce 1529 oblehli Vídeň. Po ukon­čení  bojů byly Uhry roz­dě­leny na tři části: Fer­di­nand I. vládl v tzv. Hor­ních zemích (Slo­ven­sko, Chor­vat­sko, Západní Uhry); Jan Zápol­ský vládl v Sed­mi­hrad­sku a v seve­ro­vý­chod­ních Uhrách; Turci vytvo­řili v Uhrách svůj stát, tzv. „budín­ský paša­lik“.

Fer­di­nand I. poz­ději zmír­nil svá opat­ření proti měs­tům, do konce života se už nesna­žil pod­ma­nit si šlechtu. Roku 1556 zde byl zave­den jezu­it­ský řád, r. 1564 vynohl Fer­di­nand na papeži při­jí­mání podo­bojí pro Čechy a Moravu; v roce 1556 se stává císa­řem a vládu ve svých zemích roz­dě­luje mezi své syny.

Maxmilián

Max­mi­lián byl krá­lem čes­kým a uher­ským, po smrti Fer­di­nanda (1564) také císa­řem. Skrytě  sym­pa­ti­zo­val s lute­rán­stvím, panov­ník to byl neprů­bojný, odolný ústup­kům. Roku 1567 si na něm šlechta vymohla změnu ber­ního sys­tému (majet­ková daň byla nahra­zena daní z měst­ských domů a ves­nic­kých usedlostí).

V zahra­niční poli­tice činil ústupky Tur­kům, neú­spěšně se sna­žil zís­kat pol­ský trůn, na který ale usedl Ště­pán Báthory (sed­mi­hrad­ský kníže). Východní hra­nice země byly ohro­ženy. Sta­vov­ská opo­zice chtěla, aby císař při­jal jejich nábo­žen­ský pro­gram – a to pře­de­vším novou­trakvisté, kteří sym­pa­ti­zo­vali s lute­rán­stvím, sta­rou­trakvisté byli kon­zer­va­tiv­nější, obá­vali se, že ztratí své výsady. Cílem bylo pro­sa­dit schvá­lení Augsbur­ské kon­fese (1530, též augsbur­ské vyznání, což je v latině a v něm­čině sepsaný sou­hrn evan­ge­lické víry od Phi­lippa Melanch­thona; jde o základní spis luter­ské církve, část Knihy svornosti.).

Také Jed­nota bra­tr­ská se sna­žila svou cír­kev lega­li­zo­vat. Pod nátla­kem císař Max­mi­lián roku 1567 zru­šil Basi­lej­ská kom­pak­táta. Před­sta­vi­telé pro­tes­tant­ských církví se spo­jili, roku 1575 na zem­ském sněmu pře­dali Max­mi­li­á­novi   ke schvá­lení „Čes­kou kon­fesi“, jejímž zákla­dem bylo mírné luthe­rán­ství, ale byly sem zahr­nuty i poža­davky novou­trakvistů a čes­kých bratří. Při­jetí České kon­fese bylo pod­mín­kou pro to, aby byl  Max­mi­li­á­nův syn Rudolf (II.) zvo­len čes­kým krá­lem. Max­mi­lián však dal pouze slovní sou­hlas s kon­fesí, písemně tak neučinil.

Rudolf II.

Rudolf II. přesunul hlavní sídlo do Prahy

Rudolf II. pře­su­nul hlavní sídlo do Prahy

Roku 1576 na český trůn nastou­pil Rudolf II., který byl vycho­vá­ván na přísně kato­lic­kém špa­něl­ském dvoře. Za svoje sídlo si zvo­lil Prahu, neboť na počátku jeho vlády pro­ni­kali Turci na Slo­ven­sko, a ve Vídni  tak byl císař­ský dvůr ve vět­ším ohro­žení. V boji proti Tur­kům pří­sli­bil císaři pomoc Ště­pán Báthory. Když roku 1593 vypukla další válka s Tur­kem, Zik­mund Báthory se veřejně při­dal k císaři, Turci byli pora­ženi, dobyta Pešť. Sed­mi­hrad­sko při­padlo císaři, Zik­mund se usa­dil na libo­cho­vic­kém pan­ství v seve­ro­zá­pad­ních Čechách. Rudolf II. se roz­hodl, že v Uhrách posílí svou moc a obnoví kato­lic­kou víru. Roku 1604 proto zde zaká­zal jiné než kato­lické nábo­žen­ství, což vedlo k povstání v čele se Ště­pá­nem Bočka­jem (sed­mi­hrad­ský kníže, kal­vi­nista). Povstalci poža­do­vali nábo­žen­skou svo­bodu, chtěli zvý­šit moc uher­ských stavů. Ště­pán Bočkaj vyu­žil pomoci Turků, zahnal císař­ské voj­sko až k morav­ským hra­ni­cím a dou­fal, že s ním půjdou i čeští sta­vové. To se však nestalo, a čes­ko­slez­ská hoto­vost zahnala Bočkaje zpět do Uher. Roku 1606 skon­čila  pat­nác­ti­letá válka s Tur­kem uza­vře­ním  žitav­ského míru mezi císa­řem a Turky. Vídeň­ský mír zase zajiš­ťo­val smír mezi císa­řem a uher­skými stavy, a také nábo­žen­skou a poli­tic­kou svo­bodu v Uhrách. Vídeň­ský mír pode­psal za císař­skou stranu Matyáš, Rudolf tak uči­nit odmítl.

Postu­pem času narůs­taly spory mezi Maty­á­šem a Rudol­fem, u Rudolfa se stále více pro­je­vo­vala duševní cho­roba. V letech 1607 – 1608 se Matyáš posta­vil do čela sta­vov­ského odboje, zís­kal na svoji stranu Rakousko, Moravu a Uhry (Čechy zůstaly na straně císaře, pro­tože slí­bil spl­nit jejich poža­davky). Roku 1608 Rudolf pode­pi­suje Libeň­ský mír, ve kte­rém uznává plat­nost Vídeň­ského míru a vzdává se vlády v Uhrách, rakous­kých zemích a na Moravě (tam vládne Matyáš) a zůstá­vají mu jen Čechy, Lužice a Slezsko.

Roku 1609 pak vydává po nátla­kem (čeští sta­vové již začali jed­nat s Maty­á­šem, sbí­rali voj­sko) Majestát Rudolfa II. ,  ve kte­rém plní své sliby a potvr­zuje Čes­kou kon­fesi, tj. vyhla­šuje nábo­žen­skou svo­bodu. „Nikdo nesmí být proti své vůli nucen ani ke kato­lické ani k jiné víře.“  Byl to v té době nej­svo­bod­nější zákon (a tím i stát) v Evropě, neboť v jiných zemích pla­tila nábo­žen­ská svo­boda jen pro svobodné.

Avšak vydání majestátu bylo proti Rudol­fovu smýš­lení. Rudolf byl kato­lík a celý život vyzná­val kato­lic­kou víru. Proto se sna­žil majestát zru­šit. Roku 1611 povo­lil vstup pasov­ských vojsk do Čech, došlo k dran­co­vání země. Byl to další důkaz císa­řovy duševní cho­roby, čeští sta­vové proto požá­dali o pomoc Maty­áše. Rudolf byl donu­cen vzdát se koruny v jeho pro­spěch, dopo­ru­čil Maty­áše  jako svého nástupce na císař­ském trůně. O rok poz­ději Rudolf II. zemřel (1612).

Matyáš

Matyáš se stal na základě Rudol­fova dopo­ru­čení v roce 1611  řím­ským císa­řem, byl jím až do své smrti roku 1619. Své sídlo pře­nesl  z Prahy zpět do Vídně, v Praze nechal zří­dit mís­to­dr­ži­tel­skou kan­ce­lář. Pod­po­ro­val kato­lic­tví,  často proto dochá­zelo k poru­šo­vání Rudol­fova majestátu. Daně schva­lo­val sněm na pět let dopředu. Vzhle­dem k Maty­ášově bezdět­nosti pro­bí­hala jed­nání o nástupci. Špa­něl­sko se vzdalo všech nároků na trůn, kam usedl i přes odpor neka­to­lické šlechty zastánce kato­lické víry Fer­di­nand Štýrský.

Ferdinand II. Štýrský

Fer­di­nand Štýr­ský byl při­jat za budou­cího čes­kého panov­níka již roku 1617, ačko­liv ještě vládl Matyáš. Opo­zice při­měla Fer­di­nanda k tomu, aby uznal Majestát, který však byl jak za Maty­ášovy vlády, tak  nyní, poru­šo­ván, a to např. zaví­rá­ním pro­tes­tant­ských kos­telů (Brou­mov) nebo jejich bouráním.

Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karo­linu sjezd čes­kých evan­ge­lic­kých stavů, který byl svo­lán, aby hájil práva neka­to­líků.  Císař a  král Matyáš však tento sjezd zaká­zal. Zákon z roku 1609 však posky­to­val další smír­nou mož­nost řešení sporu, a to zvláštní soud, osa­zený z polo­viny kato­líky a z polo­viny evan­ge­líky. Mělo se jed­nat o 24 váže­ných osob, jejich výběr byl svo­bod­nou vol­bou každé ze zne­svá­ře­ných stran. Na toto řešení však v nasta­lém napětí nikdo nepomyslel.

Vzhle­dem ke spo­rům táh­nou­cím se již od let 1609-10 během jed­nání o Rudol­fově majestátu byli za původce zákazu sněmu pova­žo­váni oba teh­dejší krá­lov­ští mís­to­dr­žící. Přes­tože císař na poslední chvíli změ­nil zákaz v žádost o odklad sněmu, zástupci neka­to­lic­kých stavů se roz­hodli jednat.

V úterý dne 22. května 1618 pro­běhlo v paláci Smi­řic­kých na malostran­ském náměstí jed­nání pře­dáků sta­vov­ské opo­zice a na něm bylo roz­hod­nuto o pro­ve­dení defe­nestrace.  23.5. 1618 byli  z oken praž­kého hradu vyho­zeni dva krá­lov­ští mís­to­dr­žící, Vilém Sla­vata z Chlumu a Košum­berkaJaro­slav Bořita z Mar­ti­nic, a také písař Filip Fab­ri­cius. Udá­lost se obe­šla bez obětí na živo­tech, jen Sla­vata si o římsu pora­nil hlavu.  Touto udá­lostí začal druhý sta­vov­ský odboj (1618 – 1620),  a tím i tři­ce­ti­letá válka.

Čeští sta­vové zpo­čátku tvr­dili, že se nejedná o pro­test proti císaři, ale proti míst­nímu místro­dr­ži­tel­skému apa­rátu. Toto však pře­stalo již vzá­pětí pla­tit, pro­tože byla zvo­lena zem­ská rada tři­ceti direk­torů (10 z kaž­dého stavu – páni, rytíři, měš­ťané), vláda ver­bo­vala voj­sko; k povstání se při­po­jila i praž­ská  města.  Do zemí Koruny české i do zahra­ničí byla vyslána žádost o pomoc, ale nena­šla vel­kou ode­zvu. Morav­ský zem­ský sněm odmítl povstání pod­po­řit, Karel Starší ze Žero­tína chtěl, aby Morava byla neut­rální. Pomoc poskytlo Savoj­sko, vyslalo dva tisíce žold­nérů, a Slez­sko. Před­sta­vi­telé odboje počí­tali s  pomocí ze zahra­ničí – od pro­tes­tant­ských kní­žat v Německu, dále od Ang­lie, Nizo­zemí a Saska – ti vytvo­řili spo­lek (Pro­tes­tant­ská unie), v jejímž čele stál Frid­rich Falcký. Český odboj se však ome­zil pouze na šlechtu (města pomá­hala pouze finančně, pod­daní se neúčastnili).

Veli­te­lem sta­vov­ského voj­ska byl Jin­dřich Matyáš Thurn, v čele savoj­ských žold­nérů stál Arnošt z Mansfeldu. Sta­vov­ské voj­sko nemělo dosta­tek peněz, zaba­vený poklad Rudolfa II. slou­žil k obo­ha­cení členů direk­to­ria. To navíc nemělo jas­nou poli­tic­kou kon­cepci. Po smrti císaře Maty­áše (1619) sta­vové odmítli při­jmout za jeho nástupce Jin­dři­cha II. Štýr­ského, stejně jako pokus o smír, a zin­ten­ziv­nili pří­pravy k ozbro­je­nému střet­nutí. Habsbur­kové poznali, že boj je nevy­hnu­telný, začali proto hle­dat spo­jence.  Finanční pro­středky poskytlo Špa­něl­sko, český šlech­tic Albrecht z Vald­štejna naver­bo­val pro císaře armádu. Kon­cem dubna vpadlo Thur­novo voj­sko na Moravu a vyvo­lalo pře­vrat v Brně, zemi ovládlo morav­ské direk­to­rium. Thurn táhl dál na Vídeň, ale jeho oblé­hání Vídně skon­čilo neú­spě­chem. Také Mansfel­dovo voj­sko bylo pora­ženo v bitvě u Záblatí.

31. čer­vence 1619 schvá­lil sta­vov­ský sněm v Praze nové uspo­řá­dání země, Koruna česká byla pře­mě­něna na kon­fe­de­raci pěti repub­lik, tím byly ved­lejší země Koruny zrov­no­práv­něny s Čes­kým krá­lov­stvím. V čele kon­fe­de­race měl stát volený král, který neměl mít mož­nost zalo­žit dynastii. Nová ústava obsa­ho­vala stati na ochranu pro­tes­tant­ství, ale byla tole­rantní vůči kato­lické církvi.

Vláda Fridricha Falckého v Čechách

Na základě nové ústavy byl sesa­zen Fer­di­nand II., čeští sta­vové však nebyli jed­notní v názoru na volbu nového krále. Lute­ráni pod­po­ro­vali sas­kého kur­fiřta Jana Jiřího, stou­penci kal­vi­nismu Frid­ri­cha Falc­kého, mož­ným kan­di­dá­tem byl také Karel Ema­nuel Savoj­ský, který povstání pod­po­ro­val, ale byl velice zadlu­žen. Nako­nec byl zvo­len čes­kým krá­lem Frid­rich Falcký, koru­no­ván byl 4. lis­to­padu 1619.

Frid­rich Falcký stál v čele němec­kých pro­tes­tant­ských kní­žat, jeho ženou byla Alž­běta, dcera ang­lic­kého a skot­ského krále jakuba I.(IV.), oče­ká­vala se proto díky tomu pomoc jak z Ang­lie, tak z Německa. Nao­pak Fer­di­nand měl oporu ve Špa­něl­sku a v Kato­lické lize (byl to spo­lek kato­lic­kých kní­žec­tví, který zalo­žil v roce 1609 bavor­ský kur­fiřt Max­mi­lián I., pat­řilo k němu Bavor­sko, bis­kup­ství kolín­ské, tre­vír­ské, mohuč­ské a würzburské).

Mezi­tím se ke kon­fe­de­raci při­po­jily Dolní a Horní Rakousy a k Thur­novu voj­sku se při­dal i sed­mi­hrad­ský kníže Gab­riel Beth­len, spo­lečně vytla­čili císař­ské jed­notky z Hor­ních Uher. Z pod­nětu pol­ského krále však do Hor­ních Uher vpadli kozáci, takže se Beth­len musel stáh­nout. Pozice čes­kých stavů se začaly hrou­tit. Spo­jené nizo­zem­ské pro­vin­cie odmítly  poskyt­nout pomoc, „očiš­ťo­vání“ praž­ské katedrály od umě­lec­kých před­mětů Frid­ri­chem Falc­kým při­neslo roz­ča­ro­vání z nového krále a povstalci navíc začali ztrá­cet pod­poru měst­ského stavu.

Nao­pak stále více se dařilo habsbur­ské straně. Fer­di­nand II. uza­vřel spo­je­nec­tví s vůd­cem kato­lické Ligy, Max­mi­li­á­nem Bavor­ským, a dokonce se mu poda­řilo uzavřít pří­měří s Beth­le­nem. V červnu a čer­venci 1620 poda­řilo zlo­mit odpor Dol­ních a Hor­ních Rakous, což nezvrá­til ani další neú­spěšný Thur­nův vpád do Rakous ani opě­tovné při­po­jení Uher ke konfederaci.

Když se  Buquy­ovo voj­sko a bavor­ské voj­sko vedené Janem Tserc­laem Tillym spo­jilo v Dol­ních Rakou­sích a vydalo se na Prahu, byla sta­vov­ská armáda ještě něja­kou dobu boje­schopná a doká­zala postup císař­ské armády zbrz­dit. Přesto se však císař­ská armáda ( také díky tomu, že se poda­řilo pod­pla­tit Mansfelda) nako­nec dostala před Prahu, kde si sta­vov­ské voj­sko vybu­do­valo na Bílé hoře opevnění.

V noci před roz­ho­du­jící bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uher­ským vojá­kům, kteří bez­sta­rostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojo­vou morálku císař­ského voj­ska a nao­pak demo­ra­li­zo­valo voj­sko stavů. Sta­vov­ské voj­sko se nachá­zelo ve stra­te­gicky výhodné pozici na kopci, avšak v povsta­lecké armádě pano­valy neshody a kom­pe­tence ve velení byly vyme­zeny nejasně. První útok císař­ských 8. lis­to­padu 1620 byl  sice odra­žen, při druhé ofen­zívě se však sta­vov­ské šiky roz­padly a Buquoy dovedl bitvu k vítěz­nému konci.

Frid­rich Falcký po porážce uprchl ze země, dostal proto pře­zdívku „zimní král“ (pro­tože vládl jen jednu zimu). Sta­vov­ský odboj se po kapi­tu­laci roz­padl a válka se pře­su­nula z Čech na říš­ské území, do Falce. Frid­rich byl pora­žen a zba­ven kur­fiřt­ské hodnosti.

Situace po Bílé hoře u nás

Po bitvě na Bílé hoře byl v Čechách sesta­ven mimo­řádný tribunál(soud), který roz­hodl o podílu vinu účast­níků odboje. 21. června 1621 se konala poprava 27 čes­kých pánů na Sta­ro­měst­ském náměstí v Praze (vyko­na­va­te­lem roz­sudku byl kat Mydlář). Byli popra­veni tři páni, sedm rytířů a sedm­náct měš­ťanů (mj. také Max­mi­lián Hoš­ťá­lek ze Žatce; Kryš­tof Harant z Polžic a Bez­dru­žic, aj.) Dva­náct hlav bylo pro výstrahu vysta­veno na Kar­lově náměstí. Zkon­fis­ko­vaný maje­tek  zís­kává kato­lická šlechta, cizí šlech­tické rody, voje­vůd­cové  aj. (např. Albrecht z Valdštějna).

Majestát Rudolfa II. byl zru­šen a nastalo období reka­to­li­zace, tj. obno­vení, zno­vuza­ve­dení kato­lic­kého nábo­žen­ství jako jedi­ného povo­le­ného vyznání. Hlavní úlohu při reka­to­li­zaci sehrává jezu­it­ský řád. 

Roku 1622 byl vydán gene­rální par­don (omi­lost­nění účast­níků povstání), byla jim zaru­čena osobní svo­boda, ale jejich maje­tek pod ochranu nespa­dal. V násle­du­jí­cích letech změ­nily tři čtvr­tiny šlech­tic­kého majetku svého maji­tele, a zatímco původní vlast­níci při­šli o část, vět­ši­nou však o celý maje­tek, obo­ha­tili se např. Lob­kowic­zové, Vald­štejni, Lich­ten­štej­nové. Po roce 1627 dostala pozemky i cizí šlechta, např.Buquoyové, Galla­sové, Pic­co­lo­mi­ni­ové, kteří od panov­níka zís­kali  inko­lát (státní občan­ství). Fer­di­nand II. také jme­no­val správce země – pro Čechy Karla z Lich­ten­štejna, pro Moravu Fran­tiška z Ditrichštejna.

Rekatolizace

Roku 1624 byli vypo­vě­zeni neka­to­ličtí kněží, jejich místo zau­jali jezu­ité, do jejichž rukou se dostalo celé škol­ství, včetně Fer­di­nan­dovy ( Kar­lovy) uni­ver­sity (1547 – 1882). O tři roky poz­ději byly vypo­vě­zeni ze země neka­to­líci, pokud odmítli do půl roku přestou­pit na kato­lic­kou víru. Z Čech emi­gro­valo asi 200 000 lidí – jen svo­bod­ných (měš­ťan­stvo, šlechta),  pod­daní utí­kali tajně.  Do exilu také ode­šly významné osob­nosti – Pavel Skála ze Zhoře (lute­rán, Míšeň v Sasku); Pavel Strán­ský (Pol­sko); rytec Vác­lav Hollar (Ang­lie); Jan Ámos Komen­ský (Pol­sko, dále na západ).

V roce 1627 bylo vydáno Obno­vené zří­zení zem­ské, základní sou­bor zákonů (ústava) pro české země,  v roce 1628 bylo vydáno obdobné naří­zení pro Moravu. Český král a morav­ský mar­krabě Fer­di­nand II. obě zří­zení oktro­jo­val, tj. vydal bez sou­hlasu sněmu. Na tvorbě zákonů se podí­leli olo­moucký bis­kup Fran­ti­šek kar­di­nál z Dit­ri­chš­tejna a praž­ský arci­bis­kup Arnošt kar­di­nál z Harra­chu. Nej­dů­le­ži­těj­ším usta­no­ve­ním bylo, že volba panov­níka byla zru­šena, Habsbur­kové se stali dědič­nými vládci, tj. byl uzá­ko­něn abso­lu­tis­mus.  Kato­lická víra byla jedi­nou povo­le­nou vírou, kdo ze svo­bod­ných ji nechtěl při­jmout, musel ze země ode­jít (pod­daní byli k při­jetí kato­lické víry při­nu­ceni); německý jazyk byl zrov­no­práv­něn s čes­kým (ve sku­teč­nosti mu však byl nad­řa­zen),  v čes­kém sněmu zau­jalo první místo ducho­ven­stvo, až za ním byl stav pan­ský a rytíř­ský, krá­lov­ská města měla na zem­ském sněmu jeden hlas. Stavy mohly roz­ho­do­vat o výši a výběru daní, zem­ské úřed­níky však jme­no­val panov­ník, pouze jemu byli odpovědní.

K Obno­ve­nému zří­zení zem­skému byly při­po­jeny další doku­menty, např. Sva­to­vác­lav­ská smlouva (z roku 1517), Narov­nání o hory a kovy (z let 1534 a 1575), v dal­ších letech při­byly krá­lov­ské rezo­luce, vysvět­lení a nová usta­no­vení. Obno­vené zří­zení zem­ské se udr­želo až do roku 1848.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht