Normalizace v Československu (70. léta)

Počátky normalizace

Okupační vojsko SSSR v Československu zůstalo i po roce 1968. Na obrázku je sídliště v Milovicích, které bylo postaveno pro sovětské vojáky skupiny střed.

Okupační vojsko SSSR v Československu zůstalo i po roce 1968. Na obrázku je sídliště v Milovicích, které bylo postaveno pro sovětské vojáky skupiny střed.

Navzdory očekávání některých politiků z Československa okupační vojska po zásahu neodešla – do konce roku 1968 sice odešly jednotky všech menších států, avšak sovětská vojska v Československu zůstala a nejrůznějším způsobem se vměšovala do vnitřních záležitostí Československé republiky. V říjnu 1968 byla mezi ČSSR a SSSR podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“.

27. října 1968 byl k radosti Slováků přijat zákon o federativním uspořádání Československa, který stanovil republiku jako federaci dvou států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Porevoluční vývoj a přítomnost okupačních vojsk se samozřejmě neobešla zcela bez protestních akcí – demonstrace se konala jak 28. října, tak 6. a 7. listopadu 1968. Zklamání a rezignace na řešení problémů vlasti bylo vyjádřeno tragickým protestem studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 před budovou Národního muzea v Praze upálil. Jeho pohřeb, který se konal 25. ledna, se stal další protestní akcí proti stále pokračující okupaci. Tato i další sebevraždy (Jan Zajíc, Evžen Plocek) sice veřejností otřásly, na politické dění bohužel neměly většího vlivu.

Celá situace vyvrcholila odstoupením Alexandra Dubčeka z funkce tajemníka ÚV KSČ a nástupem Gustáva Husáka, na kterém se shodli českoslovenští i sovětští komunisté. Ten podle očekávání Moskvy začal ihned s vykonáváním přání sovětských soudruhů. Alois Indra, který byl jedním z těch, kteří pozvali vojska k „osvobození“ Československa, nastoupil do funkce předsedy Národního shromáždění. Vliv dostali rovněž další „věrní“ – Vasil Bil’ak, Jozef Lenárt, Jan Fojtík, Lubomír Štrougal a další.

Následovaly prověrky celé členské základny strany a především všech těch, kteří zastávali nějaké funkce ve straně. Během těchto čistek bylo z KSČ vyloučeno 30 000 členů. Vyloučení se však většinou neobešlo i bez další perzekuce – vyloučení ze současného zaměstnání, přeřazení na neatraktivní a neodpovídající pracovní pozici bez možnosti postupu, přestěhování do menšího bytu, následky nesli často i rodinní příslušníci.

Do konce listopadu 1968 byla probrežněvovská frakce vedení KSČ v podstatě zformována a zahájila svůj nástup k moci → očista společnosti.

Poslední masový projev nespokojenosti nastal při prvním výročí okupace 21. srpna 1969 na pražském Václavském náměstí. Souborem opatření nového vedení KSČ se však nálada ve společnosti změnila natolik, že k další takto masové demonstraci došlo až v listopadu 1989, tedy za dvacet let.

Následkem těchto skutečností byl masový vzestup emigrace. Tzv. osmašedesátníků, kteří  do podzimu 1969 opustili Československo, bylo více než 80 000.

70. léta v Československu – Období normalizace

Dálnice D1 – první úsek mezi Prahou a Mirošovicemi byl otevřen roku 1971, až do Brna se podařilo dálnici otevřít v roce 1980

Dálnice D1 – první úsek mezi Prahou a Mirošovicemi byl otevřen roku 1971, až do Brna se podařilo dálnici otevřít v roce 1980

Reálný socialismus, jehož budování bylo vyhlášeno na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, měl přimět občany, aby se sice radovali ze socialismu a komunismu, ale rovněž aby se smířili s reálnými možnostmi tohoto zřízení. Kroky komunistického vedení postupně směřovaly k zavedení jakési pseudo-konzumní společnosti, kdy se každý stará o sebe a svojí rodinu, volný čas tráví sportovními aktivitami nebo jen návštěvami biografu a sledováním televize, která od roku 1970 vysílala již dva programy, od roku 1973 (resp. 1975) v barvě.

Výkladní skříní reálného socialismu se staly především velké stavební projekty – přehrada Gabčíkovo, jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice a Dukovany, dálnice D1 z Prahy do Bratislavy, pražské metro, pražský Palác kultury či domy kultury, které vyrostly prakticky v každém větším městě. Začalo se ovšem také s bytovou výstavbou, která společně se systémem přídavků a zvýhodnění a společně s jistotou zaměstnání způsobila populační explozi (1970 – 1979). Velkou módou se též stalo vlastnit chatu či chalupu.

V roce 1975 vystřídal na postu prezidenta Ludvíka Svobodu Gustáv Husák, který tak (opět) spojil funkci generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky.

Hospodářství, kterému se zvláště v první polovině sedmdesátých let poměrně dařilo, se ve druhé polovině začalo postupně dostávat do potíží. Růst HDP se zpomaloval, centrálně řízené hospodářství nedokázalo uspokojovat potřeby obyvatel, což se projevovalo v nedostatku vybraných komodit v obchodech. Praktická neexistence konkurence též přispívala ke stagnaci ve vývoji nových výrobků, čímž výroba více a více zaostávala za našimi západními sousedy. Rovněž ekologická situace se zvláště v některých oblastech republiky výrazně zhoršovala (severní Čechy, Ostravsko). V nejpostiženějších oblastech výrazně vzrostl počet onemocnění horních cest dýchacích u dětí, rizikových těhotenství u matek a rakovinných novotvarů u všeho obyvatelstva → průměrný věk tak klesl na jednu z nejnižších hodnot v Evropě.

Ačkoliv se většina společnosti „přizpůsobila“ a k politice se stavěla spíše lhostejně, někteří lidé odmítli uznat návrat totality a zvláště sovětskou okupaci. Pro tyto novináře, politiky, umělce a vědce se vžilo označení disidenti. I když většina z nich byla přeřazena do zaměstnání neodpovídající jejich kvalifikaci (typicky topič v kotelně či vrátný) a často byli hlídáni příslušníky Státní bezpečnosti, dokázali zorganizovat protesty proti porušování lidských práv. Někteří se též podíleli na vydávání a šíření ilegálních knih a časopisů, kterým se souhrnně říká samizdat. Pro vydávání často využívali kontaktů v exilu. Prostřednictvím vysílání radií jako byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či české BBC, se jim také dařilo působit na Českou veřejnost.

Nejvýznamnějším činem českého disentu bylo vydání Charty 77 (1. 1. 1977), ve kterém upozornili na porušování občanských práv a svobod. V první fázi podepsalo dokument 242 lidí – umělců, vědců, ale i politiků. Prvními mluvčími Charty 77 byl Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek aj. Vydání Charty bylo však ze strany KSČ vnímáno negativně a proti autorům i signatářům bylo zahájeno stíhání doprovázené ostouzecí kampaní v médiích.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht