Počátky českého státu

Kon­cem 9. sto­letí ovládli Čechové ostatní kmeny žijící na území poz­dější České a Slo­ven­ské repub­liky. Jméno Čech se pře­neslo na všechny oby­va­tele. Roz­ho­du­jí­cím byl rod Pře­mys­lovců se síd­lem v Levém Hradci (za Sva­to­pluka byly Čechy závislé na Velké Moravě, správ­cem v Čechách se stal Bořivoj).

Boři­voj byl prv­ním his­to­ricky zná­mým kní­že­tem v Čechách (jsou o něm první písemné záznamy). V roce 885 Boři­voj pře­síd­lil z Levého Hradce do Prahy. Praha bylo hra­diště stře­žící brod přes Vltavu, byla cen­t­rem obchodu. Po smrti Boři­voje se do čela dostává Spytih­něv. V roce 895 se Spytih­něv zba­vil nad­vlády Velké Moravy a začal se ori­en­to­vat na Bavor­sko – v Řezně (Regen­sburg) uznal nad­řa­ze­nost výcho­dofran­ské říše (= pří­klon Čech k západní – latin­ské – kul­tuře; stále zde ale pře­žívá sta­ro­slo­věn­ská kultura).

Vra­ti­slav I. zaklá­dal křes­ťan­ské kos­tely, zalo­žil mj. i kos­tel sv. Jiří (první kos­tel na Levém Hradci za Boři­voje). Po jeho smrti nastaly spory v Pře­mys­lov­ském rodě (mezi vdo­vou po Vra­ti­sla­vovi Dra­ho­mí­rou a vdo­vou po Boři­vo­jovi, tedy babič­kou Vác­lava, Lud­mi­lou) o vliv na Vác­lava, syna Vra­ti­sla­vova. Nastal zde také spor mezi křes­ťan­stvím (Lud­mila) a pohan­stvím (Dra­ho­míra); a spor o zahra­niční ori­en­taci. V září roku 921 byla Lud­mila na popud Dra­ho­míry zavraž­děna na Tetíně (poz­ději pro­hlá­šena za svatou).

Jez­decká socha sv. Vác­lava od J. V. Mysl­beka v Praze (foto: Aleš Tošovský)

V roce 921–925 na trůn nastou­pil Vác­lav I., ale vládla za něj Dra­ho­míra (bylo mu tehdy čtr­náct let). Vác­lav byl vzdě­laný (škola na Budči), byl to křes­ťan, obá­val se však výboj­nosti Saska, kde vládl Jin­dřich I. Ptáč­ník. Z obavy před Sas­kem platí tri­but pacis, aby tím zabrá­nil nájezdům a ple­nění země. Vác­lav zastá­val kon­cepci začle­nit se do nad­ná­rod­ního němec­kého celku (idea uni­ver­sa­lismu). Vác­lav též zalo­žil na Praž­ském hradě kos­tel sv. Víta (poté, co obdr­žel od Jin­dři­cha I. ostatky světce). Tri­but pacis, jenž tvo­řilo 500 hři­ven stří­bra a 120 volů, a také pro­saská cír­kevní poli­tika se nelí­bila pře­de­vším bra­t­rovi Vác­lava, Bolesla­vovi. Ten byl pro posí­lení státu a armády, nechtěl pla­tit, ale bojo­vat. Byl také proti posi­lo­vání vlivu panov­níka, které s sebou kato­lická víra při­ná­šela. To vše vyús­tilo 28. září 935 (nebo 929), kdy byl Vác­lav svým bra­t­rem Bolesla­vem zavraž­děn před vcho­dem do chrámu ve Staré Boleslavi. Vybiti byli také mnozí Vác­la­vovi stou­penci. Kníže Vác­lav byl pro­hlá­šen za sva­tého a je dosud pova­žo­ván za sym­bol Čech (ochránce české země).

O životě i smrti kní­žete Vác­lava bylo napsáno mnoho legend, knih a pojed­nání. K nahléd­nutí ale­spoň První sta­ro­slo­věn­ská legenda o sva­tém Vác­lavu (známá též jako Život sva­tého Václava).

Boleslav I. Ukrutný (935 – 972) buduje stát, buduje hradby, při­spěl k pokřtění oby­va­tel­stva, vybí­ral od oby­va­tel dávky na vydr­žo­vání vojen­ské dru­žiny. Za jeho vlády byly raženy první mince (stří­brné denáry). Boleslav vedl výbojné války (Slez­sko a Kra­kov­sko muselo pla­tit Čechám tri­but pacis). Čechy byly dost silné, nehro­zilo proto pohl­cení Němec­kem. V roce 955 Boleslav I. spolu s Otou I. pora­zili Maďary v bitvě na řece Lechu, kteří byli při­nu­ceni zane­chat kočov­ného způ­sobu života a usa­dili se v Panó­nii. Za jeho vlády vzniká rov­něž Vyše­hrad, který stře­žil praž­skou kot­linu z jižní strany.

Sv. Voj­těch (Adal­bert) (956 – 23. dubna 997), druhý praž­ský biskup

Boleslav II. (972 – 999) roz­ší­řil území čes­kého státu o Moravu, i dále na východ (ne však natr­valo). V roce 973 bylo zalo­ženo v Praze bis­kup­ství (= Čechy se vyma­nily ze závis­losti na bis­kup­ství v Řezně). Bis­kup­ství v Praze pod­lé­halo Mohuč­skému arci­bis­kup­ství. Prv­ním bis­ku­pem byl Sas Dětmar. Dru­hým bis­ku­pem se stal Voj­těch z rodu Slav­ní­kovců (pozd. sv.), znalý a zces­to­valý muž usi­lu­jící o eman­ci­paci církve (snaha o posí­lení moci církve) => kon­flikty s Bolesla­vem. Voj­těch usi­lo­val o odstra­nění zbytků pohan­ství (mno­ho­žen­ství, pro­dej zajatců do otroc­tví,…); zalo­žil první muž­ský kláš­ter v Čechách (v Břev­nově; řád Bene­dik­tinů). Již dříve byl zalo­žen žen­ský kláš­ter u sv. Jiří na hradě (první aba­tyší zde byla Mlada – sestra Boleslava II.) Úsilí Voj­tě­cha zapří­či­ňo­valo spory s Bolesla­vem II. a tak Voj­těch opus­til Prahu a odchá­zel do Říma, Maďar­ska; nako­nec ode­šel do Pruska šířit křes­ťan­ství, kde byl v roce 997 zabit tam­ními pohany. Byl pohřben v Pol­sku (v Hnězdně) a pro­hlá­šen za svatého.

V roce 1000 Otto III., císař Řím­ský pod­nikl pouť do Hnězdna, kde koru­no­val pol­ského kní­žete Boleslava Chrabrého na pol­ského krále. Hnězdno se stalo arci­bis­kup­stvím a jeho pat­ro­nem sv. Voj­těch. Oto III. podobně postu­po­val v Uhrách, sna­žil se obno­vit Impe­rium Roma­num (zákla­dem by byla jed­nota moci svět­ské a duchovní) = „křes­ťan­ský uni­ver­sa­lis­mus“.

Roku 995 Pře­mys­lovci pře­padli Slav­ní­kovce (kon­ku­renční rod Pře­mys­lovců ovlá­da­jící východní Čechy) v Libici nad Cid­li­nou (Slav­ní­kov­ské sídlo) a všechny Slav­ní­kovce včetně mimi­nek zavraž­dili. Zachrá­nil se jen sv. Voj­těch a ještě jeden pří­sluš­ník Slav­ní­kov­ského rodu. Tím bylo tedy dokon­čeno sjed­no­cení Čech pod nad­vládu Přemyslovců.

Od svého vzniku do konce 12. sto­letí došlo k upev­nění Čes­kého státu, vlád­nou kní­žata, posléze i krá­lové, dochází k dělení země a ovlá­dání jejích částí pomocí hradů opev­ně­ných náspem, dře­vě­nými sruby a poz­ději zdi­vem. = zří­zení hrad­ské neboli hrad­ská soustava.

V Čechách byl hlav­ním hra­dem Praž­ský hrad, na Moravě Olo­moucký a Brněn­ský hrad. Na hradě síd­lila ozbro­jená dru­žina a zástupci kní­žete, kteří sou­dili, vybí­rali daně, pokuty a cla a v pří­padě potřeby svo­lá­vali zem­skou hoto­vost svo­bod­ných bojov­níků k váleč­ným tažením.

Od 10. sto­letí (vláda Boleslava I.) se razily stří­brné denáry vychá­ze­jící ze západ­ních vzorů (pro obchod). Trhy byly chrá­něny „trž­ním mírem“. Pro obchod byly rov­něž budo­vány stezky vedoucí do ciziny skrze okra­jové hory nebo hvozdy.

Hospodářství

• kní­žecí nebo šlech­tické statky s dvorci (domi­ni­kál) – její správa byla přímo v režii šlechty (tzv. pan­ské statky)
• rus­ti­kál
  
  • pod­daní měli pro­půj­če­nou půdu, ze které byli nuceni odvá­dět dávky do pan­ského dvorce (obvykle v naturáliích)
  • pod­daní byli zavá­záni pra­co­vat v době země­děl­ských prací, dělat i jiné čin­nosti pro pána dle jeho potřeby
• osady zabý­va­jící se rybo­lo­vem v řekách nebo prací v lese

Společnost

• kníže s počet­nou dru­ži­nou objíž­děl dvorce (aby uži­vil sebe i svou družinu) 
  • za zásluhy roz­dá­val dvorce, ves­nice i s oby­va­teli (jen čle­nům své družiny)
• podobné dvorce vlast­nila i církev
• vlád­noucí sku­pinu tvo­řili svět­ští a duchovní vel­moži, kteří byli závislí na pří­zni panovníka 
  • svo­bodné oby­va­tel­stvo bylo před­sta­vi­te­lem čes­kého národa ve stře­do­věku, mělo vojen­ské povin­nosti, povin­nosti při opev­ňo­vání hra­nic a při stavbě hradu
  • pla­tilo tri­but pacis
• prostý člo­věk žil podle sta­rých slo­van­ských zvyků, stále více k němu pro­ni­kaly vlivy křes­ťan­ské církve, půso­bily i styky s Německem
• do země při­chá­zeli i cizí duchovní (zejm. pří­sluš­níci cír­kev­ního řádu bene­dik­tinů – pomoc roz­voji latin­ské kul­tury a křesťanství)