Pojmy, význam a úloha historie

Slovo historie pochází z řeckého slova storta, latinsky historia a znamená přesně „to, co se stalo“.
Ottova encyklopedie definuje historii jako vědu o vývoji lidí, pokud osvědčují se bytostmi společenskými a mravními.

Dnes chápeme dva významy slova historie: (1) reálný proces vývoje lidské společnosti, (2) vědecká disciplína popisující a interpretující (vykládající) vývoj lidské společnosti od počátků existence člověka na zemi až do současnosti.

Úlohou historie jakožto vědecké disciplíny je popisovat hospodářské, politické a sociální poměry, zkoumat dějiny techniky, vědy, kultury nebo umění, seznamovat s historií lidstva, rozšiřovat poznávání národních i světových dějin. Historická věda nám dokazuje, že dějiny nejsou pouhým nahodilým nakupením jednotlivých událostí, ale že tyto mají logiku, vnitřní řád a smysl. Vysvětlováním kdy, jak, za jakých podmínek a v jakém prostředí společnost vznikala by měla přispět k větší toleranci. Důležitým úkolem je odhalovat vztahy a souvislosti mezi jednotlivými událostmi, vysvětlovat, proč tomu tak bylo nebo je, a to na úrovni politické, sociální, společenské, ekonomické i kulturní.

Za zakladatele historie je považován řecký dějepisec HérodotosHérodotos z Halikarnássu (484 - 425? před Kristem) Nejstarší významný antický historik, autor díla Historie (Histories apodeixis), Cicero jej nazval otcem dějepisu., kterému také přezdíváme „otec dějepisu“.

Dějepis je vyučovací předmět zabývající se dějinami, je to zprostředkované poznání. Dějepisem však můžeme také chápat samotnou historickou vědu, kterážto byla blíže definována v předchozím odstavci.


Historiografie je všeobecný popis dějin, v širším slova smyslu znamená dějepisectví.

Pojetí dějin

  1. křesťanské
    • v dějinách se uskutečňuje „vyšší záměr“ (=> vůle Boha)
    • dějiny jako vzestupná cesta ke spáse člověka a lidstva
    • stvoření světa, vzpoura člověka, vyhnání z ráje, kodifikace desatera (MojžíšMojžíš (asi 13. stol. před Kristem) Jedna z nejvýznamnějších postav Starého zákona, náboženský a vojenský velitel, podle tradice autor prvních pěti knih Starého zákona), doba Starého Zákona, příchod Ježíše KristaJežíš Kristus (kolem roku 0 - 33?) Mesiáš a Spasitel, ústřední postava Nového Zákona, učil v židovských synagogách, uzdravoval nemocné a zemřel na kříži ve 33 letech. – Spasitele Světa,
      doba milosti, apokalypsa
  2. materialistické
    • určující princip v dějinách je materiální princip (příroda, člověk, činnost lidí)
    • člověk je výsledkem přírodního vývoje
    • tvůrcem dějin je člověk (aktivní, tvůrčí) – svou prací vytváří materiální hodnoty
    • materialistické dějiny jsou závislé na materiální základně
      (nemusí-li se člověk starat jen o fyzické potřeby, pak vzniká umění, kultura, náboženství a filozofie)
  3. jiné pojetí dějin
    1. dějiny jsou nahodilým sledem událostí bez vnitřních souvislostí, proto v nich nemůžeme hledat smysl
    2. dějiny jsou neustálým koloběhem vzniku, vývoje a zániku (Oswald SpenglerOswald Spengler (29. 05. 1880 – 08. 05. 1936) Německý historik, představitel dějinného pesimismu.)

Civilizační pojetí dějin

Moderní historiografie upřednostňuje civilizační pojetí dějin (civis = občan). Toto poprvé užil hrabě MirabeauHonoré Gabriel Riqueti hrabě de Mirabeau (09. 03. 1749 – 02. 04. 1791) Francouzský spisovatel, řečník a politik, významná osobnost první fáze Velké francouzské revoluce. (v 18 stol. – osvícenství).
Ten chápal tuto dobu jako občanskou společnost = svobodnou společnost, byl proti starému životnímu stylu spjatému s poddanstvím a venkovem.
Mezi další myslitele patřili zejména I. KantImmanuel Kant (22. 04. 1724 – 12. 02. 1804) Německý filozof, jeden z představitelů osvícenství., G. HegelGeorg Wilhelm Friedrich Hegel (27. 08. 1770 – 14. 11. 1831) Německý filozof - idealista. Formuloval dějinnost., de CondorcetMarquis Jean de Condorcet (17. 09. 1743 – 28. 03. 1794) Francouzský osvícenský filozof, encyklopedista a politik., F. GuizotFrançois Pierre Guillaume Guizot (04. 10. 1787 – 12. 09. 1874) Francouzský historik a politik, profesor dějin na pařížské univerzitě v Sorbonně. a F. EngelsFriedrich Engels (28. 11. 1820 – 05. 08. 1895) Německý filozof, ekonom, spoluzakladatel marxismu (společně s Karlem Marxem).. Ti chápali civilizaci jako dokonalý stav (cíl vývoje) – protiklad barbarství.

Dnešní pojetí civilizace je souhrn společných znaků lidských společenství vzniklých z tvořivé činnosti člověka a lišící se v místě a čase. K civilizaci patří filozofické myšlení; ekonomické představy; vědy; hmotný a duchovní život; technika; právo; umělecká tvorba; náboženství a etika. Konceptem dějin označujeme stručné vylíčení pravěkého způsobu života. Příkladem civilizace je například Starověké Řecko nebo Starověký Řím.

Význam dějin

Marcus Tullius Cicero (106 - 43 před Kristem), římský řečník, filozof, spisovatel a politik

Marcus Tullius Cicero (106 – 43 před Kristem), římský řečník, filozof, spisovatel a politik

„Historia magistra vitae“ M. T. CiceroMarcus Tullius Cicero (3. 1. 106 - 7. 12. 43 před Kristem) Římský politik, řečník a filozof, jeden z nejvýznamnějších římských řečníků.
Člověk si uvědomuje souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností.

Pramen

Obecně se pramen dá definovat jako zpracovaný materiál vztahující se k poznání lidské činnosti. Slovem „zpracovaný“ je myšlena chvíle, kdy je pramen poznán, popsán a připraven k vědeckému zkoumání. Prameny dělíme na několik typů, ty nejdůležitější jsou ale prameny hmotné, psané, obrazové a orální (ústně předávané).

Hmotné prameny – jsou z pevného materiálu, obyčejně jsou to výsledky archeologických průzkumů. Zařazením pramenů do historie se potom zabývá samotná archeologie.

Psané prameny – výsledek psané lidské činnosti. Opět se dělí podle původu (na úřední materiál a osobní materiál). Od vzniku písma se jedná vlastně o nejpoužívanější typy pramenů.

Orální prameny – jsou prameny velmi diskutabilní. Jelikož je lidská paměť slabá a každý si danou věc pamatuje trochu jinak, není samotný orální pramen bez ověření pramenem psaným nebo hmotným zcela důvěryhodný. Proto je lépe porovnávat orální prameny z více zdrojů nebo s jinými typy pramenů.

Metody historické vědy (postup při poznávání minulosti)

  1. heuristika
    Heuristika pojímá vyhledávání a shromažďování historických pramenů a literatury.
  2. kritika
    Kritika zjišťuje pravost, hodnověrnost a především použitelnost pramene. O pramenech výše.
  3. interpretace
    Ve třetí fázi poznávání minulosti vykládáme prameny. Vytváříme v nich systém a řád.
  4. syntéza
    V poslední fázi následuje sepsání vlastního díla s použitím pramenů a zdrojů.

Vývoj pohledu na historii

V 19. století měla historie velkou autoritu (vzpomeňme například Františka PalackéhoFrantišek Palacký (14. 07. 1798 – 26. 05. 1876) Český historik, politik, spisovatel a národní buditel., avšak 20. století se od historie odklání, a to hlavně kvůli světovým válkám a krizím, které způsobují v lidech pesimismus a nedůvěru. Dochází k rozkladu dosavadních morálních hodnot, a vzniká názor, že z dějin se nelze poučit, protože nemají žádný smysl. Výklad dějin se tak stal nástrojem ideologie, hrál v boji o moc (zneužívala se historie, měnila se). Na historii mělo vliv to, jakým způsobem byly prezentovány výsledky historického poznání; došlo se k názoru, že poznání dějin je obtížné.
Nejnovější doba opět prožívá četné změny ve vztahu k historii, dochází ke zvyšování zájmu o její poznání.

© 1997 - 2020, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht