Pomocné vědy historické

Slovo úvodem

Pomocné vědy his­to­rické (někdy též PVH) vznikly na konci 17. sto­letí jako pomocné vědy při stu­diu sta­ro­vě­kých a stře­do­vě­kých dějin (dnes pou­ží­vané i na novější dějiny). Jsou důle­žité pro oblast lid­ské čin­nosti. Patří sem obory: pale­o­gra­fie (nauka o písmu), diplo­ma­tika (nauka o lis­ti­nách), heral­dika (nauka o ští­tech), gene­a­lo­gie (nauka o rodech), numisma­tika (nauka o min­cích), sfragis­tika (nauka o peče­tích), chro­no­lo­gie (časová určení) a další (více v dal­ších odstav­cích). Pojem „pomocné“ je ale zavá­dě­jící. Jen těžko se dá totiž před­sta­vit his­to­rická práce bez zna­lostí ale­spoň dvou stě­žej­ních věd, a to pale­o­gra­fie a diplomatiky.

Výuka PVH je dnes roz­ší­řena na všech význam­ných uni­ver­zi­tách v ČR a ve světě. Přesto nej­vý­znam­nější ško­lou je fran­couz­ská Ecole de Char­tes, která je zamě­řena pri­márně na stu­dium diplo­ma­tiky. U nás se výuka  poprvé obje­vila na Kar­lově Uni­ver­zitě v Praze v 19. sto­letí. Před­ním čes­kých odbor­ní­kem byl ve druhé polo­vině 19. sto­letí Josef EmlerJosef Emler (10. 01. 1836 – 10. 02. 1899) Český his­to­rik a archi­vář. (1836 – 1899), na kte­rého navá­zal Gustav Fried­rich Gustav Fried­rich (04. 06. 1871 – 19. 11. 1943) Český archi­vář, his­to­rik, peda­gog a edi­tor (1871 – 1943). Zcela základ­ním díle pro stu­dium PVH je dílo Vade­mecum pomoc­ných věd his­to­ric­kých od autorů Ivana Hla­váčkaIvan Hla­vá­ček Prof. PhDr. CSc. (28. 05. 1931) Český his­to­rik a archi­vář., Jaro­slava Kašpara a Ros­ti­slava Nového.

Jednotlivé vědy

Chronologie (chronos = čas)

Chro­no­lo­gii dělíme na mate­ma­tic­kou (ast­ro­no­mic­kou) a na his­to­ric­kou. His­to­rická chro­no­lo­gie sle­duje, jak byl měřen čas v růz­ných dobách u růz­ných národů. Chro­no­lo­gické údaje minu­losti pak pře­vádí na dnešní dataci. Naše chro­no­lo­gie je chro­no­lo­gie latin­ského křesťanství.

Ve sta­ro­vě­kém Ori­etnu se počí­taly roky podle vlády panov­níků, v antic­kém Řecku podle olym­piád. První olym­pi­áda byla v roce 776 před Kris­tem. Ve sta­ro­vě­kém Římě se dato­valo buď od údaj­ného zalo­žení města (Ab urbe con­tida, 753 před Kris­tem) nebo podle vlády kon­sulů (poz­ději císařů). V roce 525 bylo zave­deno dato­vání od naro­zení Ježíše KristaJežíš Kris­tus (kolem roku 0 – 33?) Mesiáš a Spa­si­tel, ústřední postava Nového Zákona, učil v židov­ských syna­go­gách, uzdra­vo­val nemocné a zemřel na kříži ve 33 letech. (vymys­lel to mnich, ale naro­zení Krista nebylo určeno přesně. Podle tohoto leto­počtu by se měl Kris­tus totiž naro­dit asi 4 roky před Kris­tem = 4 roky před „naším leto­poč­tem“). V Evropě se tento letop­čet vžil v 8. – 9. století.

V roce 1582 byla pro­ve­dena reforma, byl zalo­žen Gre­go­ri­án­ský kalen­dář (podle papeže Řehoře XIII.Řehoř XIII. (07. 01. 1502 – 10. 04. 1585) Papež v letech 1572 – 1585. V roce 1582 roz­hodl o reformě juli­án­ského kalen­dáře.). Do té doby pla­til Juli­án­ský kalen­dář z roku 46 před Kris­tem, který se však za uply­nulá sta­letí odchý­lil od pří­rod­ního kalen­dáře o 10 dnů. A tak jed­noho dne bylo 4. října (1582), a dru­hého dne 15. října. V Čechách byl tento leto­po­čet při­jat již v roce 1584 (za vlády Rudolfa II.Rudolf II. (18. 07. 1552 – 20. 01. 1612) Císař řím­ský, král český a uher­ský. Za své sídlo si zvo­lil Prahu, známý svým vzta­hem k umění a alchy­mii.), postupně jej při­jí­mala vět­šina Evrop­ských zemí se zápa­do­křes­ťan­skou ori­en­tací. V 19. sto­letí jej při­jalo i Japon­sko, v roce 1918 (po VŘSR) SSSR, v roce 1924 pak Řecko.

Genealogie

Gene­a­lo­gie zkoumá rodové vztahy (genus = rod). U nás se tím zabý­vali už nej­starší kro­ni­káři (KosmasKosmas (1045? – 21. 10. 1125) První známý český kro­ni­kář. Psal latin­sky; autor Kro­niky české (Chro­nica Boemo­rum).). V gene­a­lo­gii se pou­ží­vají četné gene­a­lo­gické značky – hvěz­dička před datem naro­zení, kříž před datem úmrtí, čtve­rec značí osobu muž­ského pohlaví, kolečko žen­ského pohlaví. Pře­škrt­nutý čtve­rec či kolečko značí, že daná osoba je již po smrti. Pro účely moderní gene­a­lo­gie se pou­žívá výpo­četní tech­nika. Aktu­álně nej­roz­ší­ře­nější služ­bou je myheritage.cz, kde si uži­va­tel může vklá­dat vlastní rodokmen a sys­tém vyhledá pří­padné shody s jinými již zada­nými rodokmeny.

Pro vytvo­ření svého rodokmenu, resp. zís­kat podrob­nější infor­mace a nachá­zet stále starší záznamy, je důle­žité ovlá­dat další pomocné his­to­rické vědy. Napří­klad díky zna­los­tem pale­o­gra­fie (nauka o pís­mech) není pro bada­tele pří­lišný pro­blém číst doku­menty. Podobně je stále potřeba mít na paměti, že vět­šina doku­mentů může být psaná německy nebo latinsky.

Pro gene­a­loga exis­tuje něko­lik naprosto stě­žej­ních mate­ri­álů. Jsou to pře­de­vším mat­riky, zacho­vané vět­ši­nou od 16., pře­de­vším ale od 17. sto­letí. V sou­čas­nosti je drtivá vět­šina z nich plně digi­ta­li­zo­vána a pub­li­ko­vána na inter­ne­to­vých strán­kách Stát­ních oblast­ních archivů (např. SOA Lito­mě­řice) nebo v rámci pro­jektu Acta­Pub­lica. Pro detail­nější infor­mace a některé bada­tel­ské pomůcky byla zří­zena stránka Genea.cz.

Heraldika

Vlastní název heral­dika se odvo­zuje od slova Herold (cere­mo­niář na dvoře, zna­lec erbů, ští­to­noš). Heral­dika popi­suje erby (znaky) zvláštní heral­dic­kou řečí a his­to­ri­zuje je.
Nej­větší roz­květ heral­diky datu­jeme do stře­do­věku. Svůj vlastní znak mohl a může mít nejen rod nebo jed­not­li­vec, ale i město, stát či společnost.
Nej­starší erby nachá­zíme z období první polo­viny 12. sto­letí, v Čechách zhruba o sto­letí později.

Typy erbů (štítů): 1. troj­hranný (gotický) 2. fran­couz­ský (nový) 3. oválný 4. rou­tový 5. čtver­cový 6. ital­ský 7. švý­car­ský 8. ang­lický 9. kolčí 10. rene­sanční 11. gotický (špa­něl­ský) (zdroj: wikipedia.org)

Vznik erbů se počítá do období kří­žo­vých výprav do Svaté země, kdy se evropští rytíři potře­bo­vali jed­no­duše od sebe odli­šit. A proto jed­no­du­chými tvary či barvami vyzdo­bili své štíty. Tyto štíty tvoří základ všech dal­ších erbů. Exis­tuje něko­lik základ­ních typů erbů (štítů), jako je fran­couz­ský (např. malý český znak), špa­něl­ský nebo italský.
Štít se dále zdo­bil při­kry­va­dlem (fafr­no­chem), kle­no­tem, toče­ni­cemi nebo mot­tem. Tyto všechny atri­buty se vzta­ho­valy k danému rytíři či rodu, byly barevně sla­děny. Infor­mace o pra­vi­dlech tvo­ření erbů je možno vyhle­dat na odbor­ných strán­kách Heraldika.net.

Sfragistika

Sfragis­tika zkoumá pečetě (ty uza­ví­rají písem­nosti); ově­řuje (zajiš­ťuje) plat­nost a správ­nost písemností.

Numismatika

Numisma­tika je nauka o min­cích a pla­ti­dlech obecně.

Panov­ník (rex, regis) zís­ká­val regály, a to horní (právo těžit) a min­covní (právo razit mince). Tato práva mohl pře­dá­vat, ale to se dělo jen výji­mečně. Mince je pre­géř­ské dílo (pre­géř = razič), skládá se ze dvou částí – avers (líc) a revers (rub).

V Čechách měna pro­chá­zela mnoha změ­nami. První ražené mince na území čes­kého státu byly denáry (10. sto­letí – 1300), které se začaly razit za Boleslava I.Boleslav I. Ukrutný (915 ? – 967 nebo 972) český kníže z rodu Pře­mys­lovců, bratr (sv.) Vác­lava., a brak­te­áty, které se razily jen z jedné strany. Na počátku 16. sto­letí se začaly v Jáchy­mově razit tolary (Joa­chim­stha­ler; dal je razit Ště­pán ŠlikŠtě­pán Šlik (1487 – 1526) Hrabě; dal razit stří­brné tolary v Jáchy­mově.). Za Habsburků se začala pou­ží­vat kon­venční měna a zlat­ková měna (ze stří­bra). Až v roce 1892 se začala pou­ží­vat koru­nová měna. V roce 1919 pro­vedl ministr financí A. RašínAlois Rašín (18. 10. 1867 – 18. 02. 1923) Čes­ko­slo­ven­ský poli­tik a eko­nom odluku české měny od rakouské. V roce 1993 (po roz­dě­lení Čes­ko­slo­ven­ska) byla zave­dena Česká koruna. V sou­vis­losti se vstu­pem České repub­liky do Evrop­ské unie v roce 2004 se stále dis­ku­tuje o při­jetí jed­notné evrop­ské měny – Eura.

Mnoho infor­mací týka­jící se numisma­tiky můžete nalézt na ser­veru numismatika.cz.

Kodikologie

Vlastní název kodi­ko­lo­gie pochází od slova codex (stře­do­věká kniha). Věda se zabývá nejen stu­diem ruko­pisů neú­řední povahy, zabývá se i jejich vlast­nostmi. V urči­tém slova smyslu se dá mlu­vit o arche­o­lo­gii knihy. Jako vždy je věda pro­po­jena s dal­šími dis­ci­plí­nami, jako je pale­o­gra­fie či v určité míře i diplomatika.

O neú­řední mate­riál se jedná ve chvíli, kdy kniha není pří­mou sou­částí fondu, je ucho­vá­vána ve vět­ši­nou sbě­ra­tel­ských knihov­nách a její obsah má lite­rární nebo naučné cíle. Od stře­do­věku jsou cen­try shro­maž­ďo­vání kodexů pře­de­vším kláš­tery, poz­ději uni­ver­zity. Mezi ty nej­vý­znam­nější kláš­tery pat­řil pře­de­vším kláš­ter Fulda v Hesen­sku, kde se nachá­zelo najed­nou přes 1000 knih. Takové stře­disko mělo i své skrip­to­rium, kde se knihy mno­žily opi­so­vá­ním. I výzku­mem opisů (apo­pe­cii) se zabývá kodi­ko­lo­gie – dochází napří­klad k porov­ná­vání vydání a sle­do­vání původ­ního díla (pecie). Knihy ale roz­mno­žo­valy pro interní ale veřejné účely také uni­ver­zity. Mezi ty nej­dů­le­ži­tější patří mimo jiné uni­ver­zita v Bologni.

V čes­kých zemích se s neú­řed­ními písem­nostmi setká­váme již v hlu­bo­kém stře­do­věku. Snad prv­ním tako­vým dílem může být pova­žo­ván Wol­fenbüt­tel­ský kodex Gum­pol­dovy legendy (kolem roku 1000). Opisy vzni­kaly v bene­dik­týn­ských kláš­te­rech (Břev­nov), cis­ter­ci­ác­kých (Plasy) nebo také u pre­mon­strátů (Stra­hov). Možná obecně nej­zná­měj­ším dílem je Codex gigas, jinak také Ďáblova bible (půvo­dem z kláš­tera v Podlažicích).

Ruko­pisy dělíme podle něko­lika kritérií:

• ruko­pisy k úče­lům litur­gic­kým – kalen­dária, nekro­lo­gia, opisy Písma…
• ruko­pisy ke stu­dij­ním úče­lům – různá skripta, opisy kla­sic­kých knih…
• ruko­pisy k nestu­dij­ním úče­lům – deníky, paměti
  

Metrologie

Pomocná věda his­to­rická shro­maž­ďu­jící infor­mace o dél­ko­vých, hmot­nost­ních a odvo­ze­ných mírách v minu­losti. Spa­dají sem všechny jed­notky, kromě času. Pro něj je vyme­zena chro­no­lo­gie se svými spe­ci­fic­kými vlast­nostmi. Úko­lem vědy je shro­máž­dit infor­mace na tako­vou míru, aby bylo možno apli­ko­vat his­to­ric­kou jed­notku na sou­čas­nou jed­notku SI přes­ným pře­vo­do­vým systémem.

První jed­notky dnes pou­ži­telné jsou známy z 2. tisí­ci­letí př.n.l. ze Sumeru, kdy 1 stopa = 0,2645 m. Ve stře­do­věku nastá­valo tříš­tění jed­no­tek. Každé město nasta­vilo vlastní jed­notky o růz­ných hod­no­tách, kte­rým při­způ­so­bilo i trh. Tam byla i vysta­vena před­loha (např. kolik právě zde měří 1 loket). Zásadní změna nastala s růs­tem nad­re­gi­o­nál­ních, celo­zem­ských, trhů. Zvláštní význam měly tyto trhy v Ang­lii a Nizo­zem­sku. V důsledku tyto trhy při­nesly uni­fi­kaci jed­no­tek. Sku­tečné sjed­no­cení ale při­šlo až v osví­cen­ských letech. Jako první naří­dila sjed­no­cení revo­luční Fran­cie roku 1795, kde byl poprvé při­jat 1 metr jako dese­ti­mi­li­on­tina části zem­ského kvad­rantu redu­ko­va­ném na hla­dinu moře. Odtud se met­rický sys­tém šířil dále do Evropy. Zají­mavé je, že státy tento sys­tém nepři­jaly oka­mžitě. Napří­klad Velké Bri­tá­nii to trvalo až do roku 1976 a ještě dnes se pou­ží­vají staré míry (stopy atd.). V Rakousko-Uher­sku byl met­rický sys­tém při­jat 23.7.1871.

Paleografie

Původ názvu pale­o­gra­fie se odvo­zuje od slov paleos (starý) a gra­fein (psát).
Ter­mín pale­o­gra­fie vzniká ve Fran­cii v 18. sto­letí, dnes pou­ží­váme latin­skou pale­o­gra­fii (píšeme latin­kou). Latinku dělíme na MAJUSKULU, minuskulu a kur­zívu. Cílem pale­o­gra­fie je správně číst a místně a časově určit písmo. Zákla­dem je srov­ná­vání vel­kého množ­ství mate­ri­álu ulo­že­ného v archi­vech. Mezi nutné zna­losti patří způ­sob psaní, zna­lost, čím se psalo (vyte­sá­vání, vyrý­vání, brk, kovové perko) a na co se psalo (pří­rodní mate­riál nebo na umělý mate­riál = papy­rus, papír,…).

Pří­klady původ­ních zápisů:

V našich archi­vech se nej­čas­těji setká­váme s latin­kou zapi­so­va­nou kromě kla­sic­kého (nového) způ­sobu také kuren­tem či švabachem.

Porov­nání abe­cedy v kurentu a švabachu

Diplomatika

Diplo­ma­tika je nauka o písem­nos­tech, lis­ti­nách, dopi­sech, dru­zích psa­cích nástrojů a látek.
Ter­mín pochází z latin­ského ter­mínu „diploma“, ten zas vznikl z řec­kého „diplóo“, zdvo­juji, což vychází ze sta­ro­věké formy diplomů vydá­va­ných řím­ským sená­tem císař­ským kurý­rům nebo vyslou­ži­lým žold­né­řům – navzá­jem bylo spo­jo­váno dvě i více desti­ček obsa­hu­jí­cích jeden sou­vislý text napsaný na vosku.

Diplo­ma­tika vzni­kala pře­de­vším jako věda pro určo­vání padělků lis­tin. První roz­sáhlé dílo vzniklo ve druhé polo­vině 17. sto­letí – De re diplo­ma­tica libri VI. od bene­dik­tin­ského mni­cha Jeana MabillonaJean Mabillon (23. 11. 1632 – 27. 12. 1707) Bene­dik­tin­ský mnich a his­to­rik, zakla­da­tel pale­o­gra­fie a diplo­ma­tiky., který v šesti svaz­cích potvr­dil pra­vost zaklá­da­cích lis­tin bazi­liky Saint-Denis. V tomto díle porov­ná­vací meto­dou dává vznik­nout dal­šímu stu­diu lis­tin a písem.

Mezi diplo­ma­tický mate­riál patří veš­keré písem­nosti úřední povahy zazna­me­nané na papíře či papyru. Jeli­kož tyto písem­nosti nejsou běžně pří­stupné, vzniká od 19. sto­letí mnoho edic s pře­psa­nými písem­nostmi. V digi­tální podobě si dnes může bada­tel najít tyto mate­ri­ály na strán­kách CMS – Cen­tra medie­vis­tic­kých stu­dií.

Demografie

Demo­gra­fie je nauka o oby­va­tel­stvu (zkoumá se nata­lita, mor­ta­lita, pří­růs­tek a úby­tek oby­va­tel, migrace, apod.).

Epigrafika

Epi­gra­fika je nauka o nápi­sech tesa­ných do kamene či rytých do kovu. Její funkcí je správně inter­pre­to­vat a zařa­dit nápisy na kame­nech či v kovech, aby je bylo možno pou­žít jako spo­leh­li­vého his­to­ric­kého pra­mene. Epi­gra­fika zkoumá jak jejich vnější podobu, formu, či způ­sob a místo nápisu, tak i jeho obsah.Výhodou této vědy je, že velké pro­cento pra­menů je stále na svém místě. Nápisy můžeme dělit na něko­lik způsobů:

• podle umís­tění – budovy, kos­tely, jestli jsou samo­statné nebo dopro­vází napří­klad plastiku
• podle způ­sobu zho­to­vení – rytí, řezání, odlé­vání, malba, škra­bání do omítky (sgra­fito)
• podle látky – kámen, dřevo, omítka
• podle obsahu – lite­rární (různá hesla, motta) nebo his­to­rický (v podobě chronogramu)

Nej­čas­těji je pro účely tesa­ných nápisů pou­ží­váno písmo kvadrátní kapi­tály. Ve francké říši to bylo ale také kur­zíva nebo polounciála.

Spe­ci­ál­ním odvět­vím epi­gra­fiky je kam­pa­no­lo­gie, tedy nauka o nápi­sech na zvo­nech. Zde se dozví­dáme totiž mnoho infor­mací a pokud zvon nebyl zni­čen během nějaké války (roz­ta­ven na stře­livo), jedná se o ori­gi­nál. Neob­je­vuje se zde pouze písmo (v podobě něja­kého verše či části evan­ge­lia), nýbrž i často nějaký heral­dický znak či jméno zada­va­tele, datum vytvo­ření atd. Podobně jako zvony se ale mohou za epi­gra­fický pra­men pova­žo­vat i děla nebo další odlité předměty.

Faleristika

Fale­ris­tika je nauka o řádech a vyznamenáních.
Ter­mín fale­ris­tika je odvo­zeno ze sta­ro­řec­kého slova pha­lera [falera], ozna­ču­jící kovové ozdoby na přil­bách váleč­níků a jejich koní, pře­vzaté Římany ve tvaru pha­le­rae [faleré] jako ozna­čení vojen­ských vyznamenání

Filigranologie

Fili­gra­no­lo­gie je nauka o papíře (stu­duje dějiny papíru, určuje stáří písem­ností dle papíru).

Statistika

Také sta­tis­tiku lze chá­pat jako jednu z pomoc­ných věd his­to­ric­kých. Sta­tis­tika sle­duje a cha­rak­te­ri­zuje spo­le­čen­ské jevy a změny ve spo­leč­nosti kvan­ti­ta­tiv­ním způsobem.

Vexilologie

Původ názvu vexi­lo­lo­gie odvo­zu­jeme od latin­ského vexillum (vlajka). Vexi­lo­lo­gie tedy je nauka o vlaj­kách a pra­po­rech. V Čechách působí od roku 1972 Česká vexi­lo­lo­gická spo­leč­nost.
Stejne jako pro heral­diku, i pro vexi­lo­lo­gii jsou his­to­ric­kým mez­ní­kem kří­žové výpravy v letech 1096 – 1291. Od této doby se pou­ží­valy vlajky a pra­pory v úzké sou­vis­losti s erby.