Poválečná střední a jihovýchodní Evropa

Německo

Vše­o­becný nedo­sta­tek neje­nom potra­vin, ale také ostat­ních věcí potřeb­ných pro život zasa­ho­val všechny země pozna­me­nané vál­kou. Nej­více zasa­žené však byly pora­žené země, na které navíc dolé­haly následky za své činy ply­noucí z váleč­ných smluv. Vše to samo­zřejmě vedlo k nespo­ko­je­nosti, kte­réžto se chá­pali poli­tici sto­jící na kraji poli­tic­kého spek­tra – ať už krajní pra­vice (fašisti, naci­o­na­listé) či krajní levice (komu­nisté).

V lis­to­padu 1918 vypukla vzpoura námoř­níků v pří­stavu Kiel, začí­nají vzni­kat děl­nické a námoř­nické rady. Revo­luce pro­běhla také na ven­kově. Byla vyhlá­šena repub­lika a císař Vilém II. uprchl do Holand­ska. Nej­ra­di­kál­nější síly revo­lu­ci­o­nářů vytvo­řily komu­nis­tic­kou stranu Německa (v Kielu) – Karl Liebk­necht, Rosa Luxemburgová.

Nespo­ko­je­nost s novou vlá­dou vyvo­lala v lednu 1919 lidové povstání (krvavě potla­čeno, Liebk­necht a Luxem­bur­gová zavraž­děni). Na jaře roku 1919 v Bavor­sku vznikla Bavor­ská repub­lika rad (pokus o soci­a­lis­tic­kou revoluci).

Výmar­ské shro­máž­dění (Wei­marer Nati­o­nal­ver­sa­mmlung) 1919

V prv­ních pová­leč­ných vol­bách zví­tě­zila soci­ální demo­kra­cie a byla vytvo­řena koa­liční vláda. Ve Výmaru byla při­jata německá ústava (odtud Německo = „Výmar­ská repub­lika“, Wei­marer Repub­lik). Německo mělo mnoho hos­po­dář­ských potíží, k tomu ještě muselo splá­cet repa­race ve výši 132 mili­ard zla­tých marek (33 mili­ard dolarů). To vše vedlo k tomu, že Německo pře­stalo pla­tit repa­race. A tak došlo k tzv. „Rúr­ské krizi“, kdy Fran­couz­ská a bel­gická armáda obsa­dily Por­úří. Proti Fran­cii však zasáhly USA a Bri­tá­nie, a tak se Fran­couz­ští vojáci museli stáh­nout a otázka repa­rací byla znovu projednávána.

Po Rúr­ské krizi nastou­pil Gustav Stre­se­mann, který vyvedl Německo z krize a izo­lace a sta­bi­li­zo­val hos­po­dář­skou a eko­no­mic­kou situ­aci. V roce 1923 potla­čil vojen­ský pokus o puč (NSDAP – Adolf Hit­ler). V Německu sílí naci­o­na­lis­mus a mili­ta­ris­mus. Vzni­kají bojové svazy (sou­části poli­tic­kých stran).

Rakousko

Po roz­padu Rakouska – Uher­ska vznikla z části Rakouska Rakouská repub­lika. Rakousko nebylo v jed­no­du­ché situ­aci – odpo­je­ním Česka ztra­tilo svojí prů­mys­lo­vou zónu a spo­jení s Němec­kem mu zaka­zo­valy mírové smlouvy z Ver­sailles a Saint-Ger­main.  Výcho­dis­kem z hos­po­dář­ské krize po válce byla pro Rakousko půjčka od Spo­leč­nosti národů, která pomohla sta­bi­li­zo­vat situ­aci v zemi. Na oplátku se však Rakousko muselo zaru­čit, že zůstane po dva­cet let nezávislé.

Ve vol­bách zví­tě­zila soci­ální demo­kra­cie (Karl Ren­ner, Otto Bauer). V roce 1933 pre­miér Engel­bert Doll­fuss zavedl v zemi fašis­tic­kou dik­ta­turu, která ovšem měla špatné vztahy s míst­ními nacisty a s Němec­kem. Ori­en­to­vala se na spo­lu­práci s Itá­lií a Maďarskem.

Polsko

Pol­sko bylo obno­veno po 1. svě­tové válce (v čele stát mar­šál Józef K. Pił­sud­ski). Pol­sko vidělo svoji záštitu ve Fran­cii, vedlo pro­ti­ně­mec­kou a pro­ti­so­vět­skou poli­tiku – roku 1921 uza­vřelo obran­nou smlouvu s Fran­cií a další ali­ance poz­ději s Rumun­skem, Čes­ko­slo­ven­skem, Jugo­slá­vií, Litvou, Eston­skem a Finskem.

Jed­no­tí­cím vli­vem byla kato­lická cír­kev. Labilní nově demo­kra­tický sys­tém byl v roce 1926 nahra­zen auto­ri­ta­tiv­ním reži­mem osobní moci (Pił­sud­skiho diktatura).

Maďarsko

Mik­lós Horthy (1868 – 1957) bývalý vice­ad­mi­rál se ujal regent­ství maďar­ského krá­lov­ství (1920 – 1944)

Maďar­sku zůstala asi tře­tina země býva­lých Uher. V březnu 1919 byla neú­spěšná vláda hra­běte M.  Káro­ly­iho vystří­dána komu­nis­tic­kou vlá­dou a byla vytvo­řena Maďar­ská repub­lika rad pod vede­ním Bély Kuna. Ta byla pora­žena (inter­vencí), a k moci se dostala fašis­tická strana v čele s Mik­ló­sem Horthym ve funkci regenta.

Moc drželo v rukou něko­lik vel­kostat­kářů, vyso­kého kléru a důstoj­níků. Roz­vrá­cené hos­po­dář­ství nutilo Maďar­sko ke stále novým zahra­nič­ním půjč­kám. Sbli­žo­valo se s Itá­lií a čás­tečně i s Vel­kou Bri­tá­nií. Proti Maďar­sku byla vytvo­řena Malá dohoda (Maďar­sko totiž ohro­žo­valo Jugo­slá­vii i Rumunsko).

Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců)

Jugo­slá­vie vznikla spo­je­ním Srb­ska a Černé hory s částí roz­pa­da­jí­cího se Rakouska – Uher­ska (Chor­vat­sko, Slo­vin­sko a Bosna a Her­ce­go­vina). Kata­stro­fální hos­po­dář­ská situ­ace vedla k mohut­ným stáv­ko­vým hnu­tím, která byla tvrdě potla­čo­vána. 28. června 1921 (na Vidov den[1]) byla při­jata ústava, kte­rou se Jugo­slá­vie stala kon­sti­tuční monar­chií s jed­no­ko­mo­ro­vým par­la­men­tem (Skupština). V roce 1929 byla zru­šena ústava, roz­puš­těna Skupština a nasto­lena dik­ta­tura krále Alexandra.

Rumunsko

Rumun­sko bylo krá­lov­stvím, v jehož čele stál král Fer­di­nand I. Rumun­sko bylo jed­nou z nej­za­osta­lej­ších agrár­ních zemí. Došlo zde k roz­voji sil­ného revo­luč­ního hnutí, ale i fašismu. Bra­ti­au­sova vláda se pokou­šela o demo­kra­tické reformy, záro­veň však tvrdě zasa­ho­vala proti děl­nic­kému hnutí (rol­nické povstání v Besa­rá­bii). V roce 1927 Fer­di­nand I. zemřel a dočasně se krá­lem stal nezle­tilý Michal. V roce 1930 se po něm stal krá­lem Karel II.

Bulharsko

I v Bul­har­sku došlo k roz­voji sil­ného revo­luč­ního hnutí. Vláda s agrár­nic­kým pre­mi­é­rem Ale­xan­drem Stam­bo­lij­skim v čele se mu pokou­šela čelit řadou demo­kra­tic­kých refo­rem. V roce 1923 se po úspěš­ném aten­tátu na Stam­bo­lij­ského dostal k moci Ale­xan­der Can­kov, který nasto­lil fašis­tic­kou dik­ta­turu a tzv. bílý teror. Pod mezi­ná­rod­ním tla­kem byl však donu­cen odstou­pit. V roce 1926 nastou­pila vláda v čele s pre­mi­é­rem Andre­jem Ljapčevem.

Řecko

Řecko bylo monar­chií v čele s krá­lem Ale­xan­drem I. Významný vliv v zemi měla libe­rální strana (pod­pora revo­luč­ního hnutí). V roce 1918 byla zalo­žena komu­nis­tická strana.

25. března 1924 po čet­ných pře­vra­tech vyhlá­šena repub­lika. Ta však byla ještě slabá a nestabilní.

 


[1] 28. června 1389 bylo Srb­sko pora­ženo osman­skými Turky a uvr­ženo na dlou­hou dobu pod jeho vládu; stejný den v roce 1914 si vybral násled­ník Rakousko-Uher­ského trůnu Fran­ti­šek Fer­di­nand d’Este k návštěvě Sara­jeva v roce 1914

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht