Poválečná střední a jihovýchodní Evropa

Německo

Všeobecný nedostatek nejenom potravin, ale také ostatních věcí potřebných pro život zasahoval všechny země poznamenané válkou. Nejvíce zasažené však byly poražené země, na které navíc doléhaly následky za své činy plynoucí z válečných smluv. Vše to samozřejmě vedlo k nespokojenosti, kteréžto se chápali politici stojící na kraji politického spektra – ať už krajní pravice (fašisti, nacionalisté) či krajní levice (komunisté).

V listopadu 1918 vypukla vzpoura námořníků v přístavu Kiel, začínají vznikat dělnické a námořnické rady. Revoluce proběhla také na venkově. Byla vyhlášena republika a císař Vilém II. uprchl do Holandska. Nejradikálnější síly revolucionářů vytvořily komunistickou stranu Německa (v Kielu) – Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová.

Nespokojenost s novou vládou vyvolala v lednu 1919 lidové povstání (krvavě potlačeno, Liebknecht a Luxemburgová zavražděni). Na jaře roku 1919 v Bavorsku vznikla Bavorská republika rad (pokus o socialistickou revoluci).

Výmarské shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) 1919

V prvních poválečných volbách zvítězila sociální demokracie a byla vytvořena koaliční vláda. Ve Výmaru byla přijata německá ústava (odtud Německo = „Výmarská republika“, Weimarer Republik). Německo mělo mnoho hospodářských potíží, k tomu ještě muselo splácet reparace ve výši 132 miliard zlatých marek (33 miliard dolarů). To vše vedlo k tomu, že Německo přestalo platit reparace. A tak došlo k tzv. „Rúrské krizi“, kdy Francouzská a belgická armáda obsadily Porúří. Proti Francii však zasáhly USA a Británie, a tak se Francouzští vojáci museli stáhnout a otázka reparací byla znovu projednávána.

Po Rúrské krizi nastoupil Gustav Stresemann, který vyvedl Německo z krize a izolace a stabilizoval hospodářskou a ekonomickou situaci. V roce 1923 potlačil vojenský pokus o puč (NSDAP – Adolf Hitler). V Německu sílí nacionalismus a militarismus. Vznikají bojové svazy (součásti politických stran).

Rakousko

Po rozpadu Rakouska – Uherska vznikla z části Rakouska Rakouská republika. Rakousko nebylo v jednoduché situaci – odpojením Česka ztratilo svojí průmyslovou zónu a spojení s Německem mu zakazovaly mírové smlouvy z Versailles a Saint-Germain.  Východiskem z hospodářské krize po válce byla pro Rakousko půjčka od Společnosti národů, která pomohla stabilizovat situaci v zemi. Na oplátku se však Rakousko muselo zaručit, že zůstane po dvacet let nezávislé.

Ve volbách zvítězila sociální demokracie (Karl Renner, Otto Bauer). V roce 1933 premiér Engelbert Dollfuss zavedl v zemi fašistickou diktaturu, která ovšem měla špatné vztahy s místními nacisty a s Německem. Orientovala se na spolupráci s Itálií a Maďarskem.

Polsko

Polsko bylo obnoveno po 1. světové válce (v čele stát maršál Józef K. Piłsudski). Polsko vidělo svoji záštitu ve Francii, vedlo protiněmeckou a protisovětskou politiku – roku 1921 uzavřelo obrannou smlouvu s Francií a další aliance později s Rumunskem, Československem, Jugoslávií, Litvou, Estonskem a Finskem.

Jednotícím vlivem byla katolická církev. Labilní nově demokratický systém byl v roce 1926 nahrazen autoritativním režimem osobní moci (Piłsudskiho diktatura).

Maďarsko

Miklós Horthy (1868 – 1957) bývalý viceadmirál se ujal regentství maďarského království (1920 – 1944)

Maďarsku zůstala asi třetina země bývalých Uher. V březnu 1919 byla neúspěšná vláda hraběte M.  Károlyiho vystřídána komunistickou vládou a byla vytvořena Maďarská republika rad pod vedením Bély Kuna. Ta byla poražena (intervencí), a k moci se dostala fašistická strana v čele s Miklósem Horthym ve funkci regenta.

Moc drželo v rukou několik velkostatkářů, vysokého kléru a důstojníků. Rozvrácené hospodářství nutilo Maďarsko ke stále novým zahraničním půjčkám. Sbližovalo se s Itálií a částečně i s Velkou Británií. Proti Maďarsku byla vytvořena Malá dohoda (Maďarsko totiž ohrožovalo Jugoslávii i Rumunsko).

Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců)

Jugoslávie vznikla spojením Srbska a Černé hory s částí rozpadajícího se Rakouska – Uherska (Chorvatsko, Slovinsko a Bosna a Hercegovina). Katastrofální hospodářská situace vedla k mohutným stávkovým hnutím, která byla tvrdě potlačována. 28. června 1921 (na Vidov den[1]) byla přijata ústava, kterou se Jugoslávie stala konstituční monarchií s jednokomorovým parlamentem (Skupština). V roce 1929 byla zrušena ústava, rozpuštěna Skupština a nastolena diktatura krále Alexandra.

Rumunsko

Rumunsko bylo královstvím, v jehož čele stál král Ferdinand I. Rumunsko bylo jednou z nejzaostalejších agrárních zemí. Došlo zde k rozvoji silného revolučního hnutí, ale i fašismu. Bratiausova vláda se pokoušela o demokratické reformy, zároveň však tvrdě zasahovala proti dělnickému hnutí (rolnické povstání v Besarábii). V roce 1927 Ferdinand I. zemřel a dočasně se králem stal nezletilý Michal. V roce 1930 se po něm stal králem Karel II.

Bulharsko

I v Bulharsku došlo k rozvoji silného revolučního hnutí. Vláda s agrárnickým premiérem Alexandrem Stambolijskim v čele se mu pokoušela čelit řadou demokratických reforem. V roce 1923 se po úspěšném atentátu na Stambolijského dostal k moci Alexander Cankov, který nastolil fašistickou diktaturu a tzv. bílý teror. Pod mezinárodním tlakem byl však donucen odstoupit. V roce 1926 nastoupila vláda v čele s premiérem Andrejem Ljapčevem.

Řecko

Řecko bylo monarchií v čele s králem Alexandrem I. Významný vliv v zemi měla liberální strana (podpora revolučního hnutí). V roce 1918 byla založena komunistická strana.

25. března 1924 po četných převratech vyhlášena republika. Ta však byla ještě slabá a nestabilní.

 


[1] 28. června 1389 bylo Srbsko poraženo osmanskými Turky a uvrženo na dlouhou dobu pod jeho vládu; stejný den v roce 1914 si vybral následník Rakousko-Uherského trůnu František Ferdinand d’Este k návštěvě Sarajeva v roce 1914

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht