Pozdní císařství – Dominát

(dominus = pán)

Diocletianus (22. 12. 245 - 3. 12. 311)

Diocletianus (22. 12. 245 – 3. 12. 311)

Diocletianus [čti Dioklecianus] byl vojenský císař, který vládl v letech 284 – 305. Stal se císařem v době krize, v době rozvrácené říše, a to jak po stránce hospodářské, tak po stránce politické. Jeho posledním předchůdcům se ale podařilo z nejhlubší krize alespoň částečně již vymanit, takže nepřebíral říši v té nejhorší podobě. Chtěl říši zachránit vytvořením absolutní osobní moci císaře (nastolením vojenské diktatury). Diocletianus se stal pánem všech obyvatel v říši (dominus) a požadoval božské pocty. Podstatou jeho snahy bylo vyřadit senát z jakékoliv pozice, kde měl moc o čemkoliv rozhodovat, a všechnu pravomoc soustředit ve svých rukou. Provedl také významné reformy. Říši rozdělil na čtyři díly (tetrarchie) a určil spoluvladaře pro každou oblast (pro lepší řízení). Diocletianus si vybral spoluvladaře (Marcus Aurelius Valerius Maximianus), který dostal titul „Augustus“ a měl se starat o západ říše. Formálně si byli rovnoprávní, ale v praxi byl Diocletianus Maximianovi nadřazen (přijal titul „Jovius“, pod ochranou Jova). Oba dva si pak vybrali spoluvládce, „Caesary“, tzn. mladší císaře (možno označit i jako čekatela na trůn). Tetrarchie se ukázala jako funkční systém a jednotlivým vládcům se dařilo klidnit situaci na hranicích a porážet nepřátele.

 Ze správních reforem uveďme například rozdělení impéria na nové celky (diecéze). V čele diecéze stál vicarius, který patřil k jezdeckému stavu. Diecéze se dělily na provincie, které byly ale mnohem menší, než ty bývalé. V čele provincií stáli místodržící z řad senátu. Všechny provincie podléhaly císaři, senát byl zcela vyřazen. Diocletianus uskutečnil vojenskou reformu, zvyšoval početní stav vojáků (dochází k barbarizaci armády), zavedl povinné odvody branců, zřídil pohraniční stálé mobilní jednotky (ve vnitrozemí existovala mobilní armáda, která byla schopná rychle reagovat na útoky na různých místech limes). Vypsal nové daně (na venkově i ve městech, zavedl daň „z hlavy“ – za to, že jsem). Nový daňový systém zasáhl do práv pozemkových vlastníků a ještě více zhrošil situaci drobných rolníků. Zastavil peněžní a měnový úpadek, snažil se oživit výrobu a obchod. Byl vydán limit na maximální ceny všeho zboží, který se v praxi ale nedodržoval. Úsilí o zvýšení podílů drahého kovu v mincích (zkvalitnění měny) vedlo pouze k tomu, že si lidé kvalitní mince schovávali a v oběhu byly stále ty nekvalitní. Diocletianus přistoupil též k pronásledování tehdy již poměrně rozšířených křesťanů, kteří v něm odmítli vidět boha. Za jeho vlády ztrácí Řím roli sídelního města císařů, místo něj se do obliby dostávají Aquileia, Nikomedie a Mediolanum. V roce 305 odstoupil kvůli nemocem, život dožil ve Splitu. Po jeho odstoupení se říše propadla na téměř 20 let do mocenských bojů Caesarů a Augustů.

Konstantin I. Veliký (27. 2. 272 / 285 – 22. 5. 337)

Konstantin I. Veliký (27. 2. 272 / 285 – 22. 5. 337)

Jeho nástupcem se stal Constantinus (vládl 305 – 337). Nejdříve vládl na západě (v Británii) jako Caesar, později se prohlásil Augustem. Římu v jednu dobu vládli Augustové čtyři. 28. října 312 porazil Constantinus v birvě u Mulvijského mostu jednoho z Augustů, Maxentia, a stal se tím pánem nad západní částí říše. Až 324 byl poražen další Augustus, Licinius, a pánem jeho východního území se stal Constantinus. Ten založil nové hlavní město, Konstantinopolis, na místě bývalé řecké osady Byzantion. Konstantinopolis, sídelní město křesťanských panovníků, měla zastínit samotný pohanský Řím. Vybudování sídelního města na východě jasně ukazovalo na dualismus mezi konsolidovanější, východní polovinou říše, a krizemi zmítaným západem. Ačkoliv v mnoha aspektech své politiky navazoval na Diocletiana, měl naprosto odlišný názor co se týkalo křesťanství. Neviděl v něm hrozbu jako předchozí císař, nýbrž nástroj vhodný pro stmelení říše. Roku 313 vydal spolu s Liciniem Edikt milánský, čímž zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími. Křesťané byli již značně rozšíření i ve státní správě a armádě, Constantinus usiloval o jejich podporu. Aby křesťany sjednotil, svolal roku 325 do Nikaie první koncil (církevní sněm), kde bylo přijato základní církevní dogma a tzv. Nicejské vyznání víry (vychází z něj pozdější Nicejsko-cařihradské vyznání víry). Koncil měl vyřešit problémy s ariány, jejichž učení tříštilo jednotu církve. V praxi se ale ariánství dále šířilo a sám císař se údajně před smrtí nechal pokřtít z rukou ariánského kněze. Constantinus zvýšil počet provincií a diecézí, dále pak rozdělil celé říšské území na 4 praefektury. Pokračovalo znevolňování vesnické populace a poutání obyvatel k místům pobytu a vykonávaným profesím.

Novými vládci se stali Constantinovi synové Constantinus II., Constantius II. (359 oficiálně ustanovil Konstantinopoli za 2. hlavní město) a Constans.

Dalším císařem byl Juliánus (vládl 361 – 363), řečený Apostata (odpadlík, myšleno jako odpadlík od křesťanství). Jako císař žil skromněji, než jeho předchůdci. Do správního aparátu jmenoval schopné lidi. Jednotu říše se snažil podpořit vzkříšením starých kultů a podporou jejich vyznavačů, které hojně dosazoval do úřednických pozic. Zemřel na tažení proti Peršanům, které skončilo špatně. Jovianus, jeho nástupce, zrušil jeho protikřesťanská opatření.

Na přelomu 4. a 5. století pokračuje úpadek Římské říše, v roce 375 vpadli do Evropy Húnové, kočovníci ze střední Asie. Zde narazili na germánské kmeny (Vizigóty, Ostrogóty a další), ty donutili k přemístění. Utíkající kmeny s sebou strhávaly další a na limes se valila lavina, kterou neměli Římané z dlouhodobějšího hlediska šanci odrazit. Tím tedy začalo stěhování národů.

Po Jovianovi se císaři stali bratři Valentinianus a Valens. Pocházeli z chudých poměrů a na trůn se dostali klasickou cestou, skrz armádu. O státní správě toho ale moc nevěděli a úředníci, kteří v této době nad sebou prakticky neměli kontrolu, byli prakticky všemocní a mohutně zkorumpovaní. Po Valentinianově smrti jej nahradil jeho syn, Gratianus. Tlak prchajících Gótů z východu Římané řešili jejich usidlováním na území říše jako foederati (spojenci). Bezohlednost místních úředníků ovšem vedla k povstání, které se vydal v čele vojska uklidnit císař Valens. V roce 378 svedli Římané bitvu u Hadrianopole, kterou vyhráli Vizigóti. Císař zde zemřel. Jeho porážka znamenala zhroucení obrany na nejvíce exponovaném úseku římských hranic.

Již za Gratiana hrál významnou roli ve státě mediolanský biskup Ambrosius, nejvýznamnější církevní osobnost říše v tomto století. Snažil se o vymýcení hereze a převahu církve nad státní mocí.

Theodosius I. Veliký (11. 1. 347 – 17. 1. 395 )

Theodosius I. Veliký (11. 1. 347 – 17. 1. 395 )

Theodosius I. Veliký byl Gratianem provolán za Augusta v roce 379. Třetím Augustem byl Valentinianus II., který byl ale velmi mladý a nehrál skoro žádnou roli. 394 v bitvě u Frigidu Theodosius definitivně zlomil moc posledních vyznavačů pohanství. To ztrácelo stále rychle všechnu podporu i mezi lidmi. Ve stejném roce byly zrušeny olympijské hry. V roce 395 Theodosius rozdělil současný římský svět na Západořímskou říši a Východořímskou říši. Přesněji řečeno, k rozdělení došlo až po jeho smrti, on sám ho neplánoval. Oficiálními panovníky se pro Říši západořímskou stal Honorius (bylo mu však pouze 11 let), a pro Říši východořímskou Arcadius (18 let). Vládli místo nich vojenští velitelé – na západě to byl např. Vandal Stillicho, na východě pak např. Gót Gainas. Vojenští velitelé Západořímské a Východořímské říše mezi sebou vedli spory, čehož využily germánské kmeny k prolomení hranice na Rýnu, vpadly do Galie a Itálie, některé kmeny překročily i Pyreneje (Vandalové, Kvádové). Zde zakládaly barbarské říše. Vandalové dokonce pronikli až do severní Afriky, kde založili svoji říši s hlavním městem Kartágem.

V Galii se usadily kmeny Franků a Burbundů, v 5. století n. l. to Římané museli vzít na vědomí. Problém byl v tom, že obyvatelstvo často nevnímalo Germány jako nájezdníky, ale osvoboditele od státního (velkostatkářského) útlaku, a nemělo tedy velkou motivaci bránit ústřední římskou moc. Navíc na vojenské oddíly, složené z Germánů a často i jimi vedené, nebylo v boji proti dalším Germánům příliš spolehnutí. V roce 410 pronikli Vizigóti z Balkánu opět do Itálie a pod vedením Alaricha dobyli a tři dny plenili Řím („potrestání římských bohů od křesťanského Boha“). Již Alarichův vpád roku 401 přiměl Honoria, aby svým sídelním městem učinil Ravennu. S Honoriovým svolením se v Galii (v Akvitánii) vytvořilo první barbarské království na území Římské říše – Tolosánská vizigótská říše v čele s Teodorichem I. (padl na Katalaunských polích na římské straně). Po Honoriově smrti nastoupil roku 425 na trůn syn jeho sestry, Gally Placidie, Valentinianus III., za kterého zprvu vládla jeho matka. Valentiniana podporoval Theodosius II., kterému byl mladý císař podřízen. Císař měl k dispozici kvalitní, ale rozhádané vojevůdce. V této době se vzbouřil správce římské Afriky, Bonifatius, který si pozval na pomoc Vandaly z Hispánie. 429 Vandalové v čele s Geiserichem podnikli mohutnou invazi do Afriky a ovládli ji. Nezastavili se ale jen zde, podnikali nájezdy na ostrovy a ohrozili samotnou Itálii.

V polovině 5. století Húnové zaútočili na Římskou říši, v jejich čele byl Attila „bič boží“. Ten vpadl do Galie a vyplenil ji. V roce 451 byl Attila poražen v bitvě na Katalaunských polích Valentinianovým nejznámějším vojevůdcem, Flaviem Aëtiem, o dva roky později pak zemřel a Húnové se stáhli na východ. Před tím ovšem ještě stačili podniknout invazi do severní Itálie a zpustošit ji (ještě pod Attilovým vedením). Aëtiovi odpůrci přiměli císaře, aby jej povolal do Ravenny, kde jej 454 v paláci sám zavraždil („císař si levicí uťal svou pravici“). O rok později byl sám zabit.

Po smrti císaře Arcadia na trůn Východořímské říše nastoupil Theodosius II. Ten se však vládnutí příliš nevěnoval, zajímal se více o kaligrafii, dvorské a církevní ceremoniály, a tak místo něj vládli různí hodnostáři, jako například prefekt Anthemios. Za vlády Theodosia byla postavena univerzita v Konstantinopoli (425), bylo sepsáno právo, nazývané Codex Theodosianus (438), a bylo též zvětšeno území Konstantinopole, které už nestačilo velkému počtu obyvatel, jichž bylo kolem 400 tisíc (!). Roku 413 se začalo s budováním nové dvojité městské hradby, díky níž se plocha města téměř zdvojnásobila. Tyto hradby se staly ochranou města proti všem útočníkům na dalších více než 800 let. V posledních letech západní části říše seděli na východním trůnu Leo I. (457-474) a Zenon (474-491).

V roce 455 vpadli do Říma ze severní Afriky přes ostrovy Vandalové. („pomsta za Kartágo“). Západořímský císař Maximus byl během plenění města zavražděn. Na západě měl moc v rukou až do roku 472 Germán jménem Flavius Ricimer, který dosazoval a sesazoval císaře, jak se mu hodilo. V roce 476 Odoakar, původem Visigót (germán), vojevůdce římské armády, sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula (další loutka), čímž nastal definitivní konec Říše západořímské a její ovládnutí Germány. Odoaker vládl obezřetně a byl tolerantní vůči katolíkům, i když byl sám arián. Rovněž se senátem dobře vycházel a celkově byl kvalitnější panovník, než řada císařů před ním. Východořímský císař Zenon mu ale nevěřil.

V pátém a šestém století ovládali Itálii Ostrogóti (Theodorik Veliký, 493 zabil Odoakera), jejich sídlo a kulturní středisko bylo v Ravenně.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Nakladatelství Svoboda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civilizace starověkého Středomoří. Nakladatelství Svoboda, Praha 1984.
  • Burian, J.: Římské impérium. Nakladatelství Svoboda, Praha 1994.
  • Christ, K.: Krize a zánik římské republiky. Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2010. (jen od počátků dominátu)
  • Grant, M.: Dějiny antického Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Grant, M.: Pád říše římské. BB Art, Praha 2010.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slovník antické kultury. Nakladatelství Svoboda, Praha 1974.
  • Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakladatelství Perfekt, Bratislava 2005.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht