Rané císařství – Principát

(princeps senatus = první v senátu; princeps inter pares = první mezi rovnými)

Octavianus Augustus ( 23. září 63 před Kristem – 19. 8. 14 n. l.) (foto: Till Niermann)

Octavianus Augustus ( 23. září 63 před Kristem – 19. 8. 14 n. l.) (foto: Till Niermann)

Octavianus v průběhu občanské války soustředil ve svých rukou více funkcí, čímž porušil zákony republiky, a k porušování staré ústavy docházelo i nadále. Ospravedlňoval to tvrzením, že je to nutné. V roce 27 před Kristem udělal gesto – totiž vzdal se před zasedajícím senátem moci a oznámil úmysl vzdálil se do soukromí, a zároveň také prohlásil obnovení republiky. Byl však ihned přemluven, aby zůstal v čele státu a převzal všechny důležité funkce zpět. Ten samý rok převzal příjmení Augustus (vznešený), které se stalo jednak jménem, pod kterým byl po zbytek času rozeznáván, a také pak dědičnou součástí titulatury všech dalších panovníků po něm. Roku 23 před Kristem získal Augustus moc tribuna, o čtyři roky později i konzula, roku 12 před Kristem se stal i nejvyšším pontifikem. Roku 2 před Kristem se stal nositelem čestného titulu „Pater patriae“ (Otec vlasti). Kromě toho držel již delší dobu titul „imperator“. Vzhledem ke své oblibě jej především na východě již za jeho života uctívali jako boha, na západě byl jeho kult ztotožněn s bohyní Romou.

Zpočátku byly zachovány republikánské prvky (úřady), ovšem Octavianus je přímo či nepřímo z největší části ovládal. Senát představoval protivníka, jemuž musel Octavianus vzít možnost postavit se proti jeho politice. Proto provedl několik čistek, při nichž odstranil třetinu všech senátorů (z 900 na 600). Rovněž obnovil majetkový cenzus, aby ze senátu vyloučil neurozené a chudé, a tím mu navrátil jeho starobylou, aristokratickou podobu. V politice se za jeho vlády uplatňovala úzká královské rada, složená z jeho přátel a příbuzných (např. Agrippa, Maecenas atd.). Octavianova rodina se uplatňovala i v úřednickém aparátu. Svou dceru, Julii, musel ale císař pro nemravnost vykázat do vyhnanství, a jeho vnučka, také Julie (dcera Agrippy a Augustovy dcery Julie), ji později následovala. Syna nikdy neměl.

Octavianus prováděl různé reformy. Zabránil drancování provincií, zavedl kontroly příjmů. Tím sebral zdroj příjmů pro jezdce, kteří se ale uplatnili v rámci nově organizovaného byrokratického aparátu. Císař se snažil, aby žádný provinciální úředník nezneužíval svou moc, a těmito opatřeními si získal v koloniích značnou oblibu. Provincie byly životně důležité pro zásobování Říma potravinami i dalšími surovinami. Daně se sice zvýšily, ale oproti předchozímu vybírání astronomických částek publikány (výběrčími) si obyvatelé polepšili. Octavianus zasáhl rovněž do správy provincií. Nejvyšším římským úředníkem zde byl vždy prokonzul s funkčním obdobím na 1 rok, které se ale mohlo prodloužit. Zpacifikované provincie, kde byl dlouhodobě klid, dostal do správy senát, oproti tomu území, kde bylo nutné držet silné posádky, spadalo přímo pod císaře. Provincie Egypt byla císařovou výsadní doménou (důvod je jednoduchý – Egypt představoval klíčovou zásobovací oblast). Uskutečnil též vojenskou reformu – zavedl pretoriánskou gardu na ochranu císaře, jejíž největší část zprvu sídlila mimo město. Rovněž zřídil oddíly vigilů (cohortes vigilum), kteří fungovali v Římě jako policie. Kromě nich vznikly i hasičské jednotky s vojenským charakterem. Řím řídil prefekt, který velel vojákům a zastupoval císaře. Augustus se také snažil zlepšit mravy a rodinné vztahy (podpora rodin s více dětmi na úkor svobodných a bezdětných), chtěl zvýšit autoritu pánů proti otrokům, snažil se zlepšit hospodářský život chudiny. V politice se choval podle hesla „chléb a hry“. Chtěl založit „Augustův mír“ (= klid zbraní, na Martově poli vznikl roku 9 před Kristem Oltář Augustova míru (Ara pacis Augustae)). Potlačil povstání v Hispánii, a tím došlo k dobytí zbytku poloostrova. V letech 12-9 před Kristem úspěšně bojoval v Galii a Panónii (dnešní Maďarsko). Vznikla nová provincie – Panonia. Evropskou (severní) hranici římské říše tvořil Dunaj.

Na našem území sídlili Markomani a Kvádové. Markomani v čele s Marobudem vytvořili svaz germánských kmenů ve středních Čechách. Římané, znepokojení existencí blízkého, poměrně silného a nezávislého kmenového svazu, vypravili proti Marobudovi vojenskou výpravu, vedenou pozdějším císařem, Tiberiem, a jeho bratrem, Drusem, který zde ale zahynul. Útoku na Markomany a Kvády zabránilo silné povstání v Panonii, které museli Římané akutně řešit. Roku 9 n. l. svedli Římané bitvu v Teutoburském lese mezi Rýnem a Labem, ve které utrpěli katastrofální porážku, byly zničeny tři legie, vojevůdce spáchal sebevraždu a Germáni obětovali zajaté Římany bohům. Tato bitva vedla ke stanovení hranice na řeky Rýn a Dunaj. Hlavní roli zde hráli Cheruskové, spolu se svým náčelníkem, Arminiem, který po nějakou dobu působil v římské armádě. Publius Quinctilius Varus (velitel legií) Arminiovi důvěřoval a na cestě do zimního ležení se od něj nechal se svými muži zavést do lesa, kde byli jeho nic netušící vojáci zmasakrováni.

Za Augusta se započalo s budováním limes Romanus, systému pohraničních pevnůstek, příkopů a valů, které byly stavěny tam, kde nešlo využít přirozené překáždy (př. řeky). Hlavní období budování jednotlivých úseků Limes ale spadá až do období pozdějších císařů.

Za Octaviana Augusta došlo k rozmachu kultury – doba nazývána zlatým věkem literatury. Mezi nejznámější literární autory patřil Publius Vergilius Maro (70 – 19 před Kristem; napsal Aeneis, Bucolica, Georgica), Quintus Horatius Flautus (65 – 8 před Kristem; napodoboval úspěšné řecké vzory, oslavoval starořímské ctnosti, kritizoval stíny soudobého života), Publius Ovidius Naso (43 před Kristem – 18 n. l.). Ovidius byl nejoriginálnějším ze všech autorů této doby, což vedlo k jeho velké popularitě. Napsal mimo jiné Proměny (250 mýtů a bájí), Kalendář (v něm vysvětlil svátky), z poezie například Lásky, Listy Héroin, Umění milovati. Konec života (od roku 8 n. l.) strávil ve vyhnanství (možná kvůli knížce Umění milovati) v Tomidě. Zde napsal Žalozpěvy a Listy od Černého moře (přesněji Listy z Pontu). Do období zlatého věku jistě patří i historik Titus Livius, který napsal dílo „Ab urbe condita“ (Od založení Města – tzn. Říma).

Octavianus si vybral za nástupce příslušníka claudiovské dynastie, a to Tiberia. Tiberius nebyl v žádném případě Augustův oblíbenec a byla před ním velká řada jiných kandidátů, ovšem všichni zemřeli příliš brzy. Octavianus neměl tedy na výběr, jelikož Tiberius byl jediný, který zbyl. Nástupem Tiberia na trůn se k moci dostává julsko-claudijská dynastie.

Julsko-claudijská dynastie

Tiberius (42 před Kristem – 37 n. l.; vládl od roku 14 n. l.) byl adoptivním synem Octaviana, nastoupil na trůn jako více než padesátiletý. Na jeho vládu měla velký vliv nedůvěra a ustrkování, které se mu od Octaviana dostávalo. Tiberius byl silně nedůvěřivý vůči senátu i svému okolí, a to mu oplácelo stejně. Ihned po jeho nástupu se vzbouřily legie na Rýně a Dunaji, které navíc, kromě požadavků na zkrácení služby a dodržování její stanovené délky (zabránění nucenému přesluhování), chtěly provolat císařem Tiberiova synovce a svého velitele, Germanika. Ten ale zachoval věrnost. Drusus, Tiberiův syn, spolu s praefektem pretoriánů Seianem, vzpouru s Germanikovou pomocí uklidnili. Tiberius ale svému synovci přestal věřit, jelikož jeho popularita po úspěšných taženích proti Germánům rostla. Ze severu byl odvolán a roku 18 n. l. poslán na východ s diplomatickou misí. Příští rok z nejasných příčin zemřel, spekulovalo se o tom, že byl otráven (na Tiberiův rozkaz).Tiberiovi se povedlo získat nové provincie v Malé Asii – Kapadokii a Komagenu.

Tiberius činil úsporná a hospodárná opatření, omezil hry a zavedl daně za luxus, což ovšem způsobilo jeho neoblíbenost. Zavedl zákon o urážce jeho majestátu, na konci svého života trpěl chorobnou nedůvěřivostí, z tohoto důvodu odešel na ostrov Capri (roku 26 n. l.). Jediným mužem, kterému Tiberius důvěřoval, byl velitel praetoriánů Seianus. Seianus nelítostně likvidoval všechny odpůrce, kterým pak zabavoval majetek. O život přišla i řada nevinných lidí, kteří byli praefektovi nepohodlní. Zlikvidoval i Drusa, Tiberiova syna. Roku 31 n. l. jej císař pro podezření z přípravy spiknutí (a vraždy Tiberia) dal popravit.

Dalším císařem se stal Gaius Caligula – „Botička“ (léta vlády: 37 – 41). Caligula byl synem oblíbeného vojevůdce Germanica (to byl synovec Tiberia). Caligula byl vychováván ve vojenském táboře svého otce, zavedl amnestii, zrušil krátce zákon o urážce majestátu. Caligula nepokračoval v šetřivé politice a hry a slavnosti pro lid, spolu s jeho velmi zhýralým a okázalým životem, spolykaly peníze, které Caligulův strýc nastřádal. Pravděpodobně vinou duševní choroby se změnil v příšeru; traduje se, že plánoval hromadnou vraždu senátu a dokonce nechal jmenovat konzulem svého koně, v druhém případě jde ale skutečně jen o pověst. Po obnovení zákona o urážce majestátu se strhla vlna udavačství, zabavování majetku a poprav, která se nevyhnula ani senátorům a jiným vlivným osobnostem. Již za svého života vyžadoval božské pocty. Nakonec byl Caligula zavražděn praetoriány.

Jeho nástupcem se stal Claudius (léta vlády: 41 – 54), strýc Caliguly, který žil v ústraní a vzdělával se, zabýval se dějinami Etrusků (ty se bohužel nedochovaly). Po zvolení císařem se opíral o senát, vojsko a prétoriány a navazuje na Augustovu politiku („chléb a hry“). Claudius podporoval stavby, za jeho vlády bylo rozšířeno území v Africe (Mauretánie), Británii a v Palestině založena nová provincie Judea, byl posílen význam císařských úřadů (byrokracie). Začal šířeji udílet římské občanství obyvatelům provincií. Na konci své vlády přijal zákon o urážce majestátu.

Na Claudiově dvoře měli obrovský vliv propuštěnci Narcissus a Pallas. Císař silně podléhal i svým manželkám, hlavně Messalině a Agrippině (dcera Germanika). Jeho manželka Agrippina jej donutila, aby adoptoval jejího syna z prvního manželství, ale nechtěla čekat, až Claudius zemře, a tak jej otrávila.

Sestercius císaře Nerona

Sestercius císaře Nerona

V letech 54 – 68 n. l. vládl římské říši císař Nero (vlastním jménem Lucius Domitius Ahenobarbus). Nastoupil v šestnácti letech, na jeho nástupu k moci měl podíl kromě jeho matky i Sextus Afranius Burrus, velitel praetoriánů, a Lucius Seneca, který Claudia nesnášel. Nero byl zpočátku dobrým vládcem (pod vlivem vychovatele Senecy, trvalo to asi pět let). Vládl společně se senátem, pak se ale změnil v tyrana, nechal vyvraždit celou svojí rodinu – roku 59 zaplatila životem jeho matka, kterou nechal zavraždit. Na Nerův rozkaz byl údajně zavražděn i Britannicus, Claudiův syn. Po odhalení Pisonova povstání roku 65 byli donuceni k sebevraždě i Seneca a básník Petronius. Nero konfiskoval majetek „nepřátel“. Hojně využíval zákon o urážce majestátu. Poprvé byl ženatý s Octavií, Claudiovou dcerou. Manželství nefungovalo a Nero se zamiloval do otrokyně Akté. Octavii dal nakonec zabít. Jeho druhou manželkou byla Poppaea Sabina.

Mezi lidem byl císař díky své štědrosti a velmi častým hrám značně oblíben, na východě, v Řecku a v Asii, pak přímo uctíván. Proto bylo možné, aby se po jeho smrti objevil na východě dvojník, který získal od tamních lidí velkou podporu a Flaviovci jej zpacifikovali s problémy. Po roce 62, kdy zemřel praefekt Burrus, Seneca pomalu ztrácí vliv a nakonec odchází do ústraní a Nero se zcela vymyká kontrole. Jedním ze dvou nových praefektů byl i Ofonius Tigellinus, který Seneku nesnášel a Nerovi bohatě pomáhal v likvidaci nepohodlných osob. V roce 64 vypukl v Římě požár, ze žhářství byli obviněni křesťané a byli pronásledováni. Existovalo ale mnoho lidí, kteří za žháře považovali císaře. V roce 66 propuklo povstání v Judei, kam byl vyslán v čele vojska Flavius Vespasianus.

Nero se považoval za básníka. V letech 66-68 podnikl cestu do Řecka, kde často sám vystupoval jako pěvec a herec. Po svém návratu musel řešit vzpoury v Galii (Vindex) a Hispánii (Galba). Jeho tvrdá, represivní politika, kterou vedl vůči senátorům, způsobila, že opozice vůči císaři rostla i v Římě. Poté, co se proti němu postavili i praetoriáni, se císař pokusil o útěk, ve vypjaté situaci pak spáchal sebevraždu.

Tím končí claudiovská dynastie. Následuje rok zmatků (68 – 69 n . l.), kdy vládnou čtyři císařové (Galba, Pison, Otho, Vitellius), po nich však nastupuje nová dynastie, a to dynastie Flaviovců.

Dynastie Flaviovců

Prvním císařem z této dynastie byl Flavius Vespasianus (vládl 69 – 79). Vespasianus byl velitelem legií v Judei, byl to podle římských dějepisců dobrý a velký císař. Nepocházel z nejvyšších kruhů římské společnosti, proto jím mnozí šlechtici a senátoři opovrhovali. Povstání židů v Judei (Jeruzalém), které vypuklo v roce 70 n. l., bylo potlačeno synem Vespasiana Titem. Ten pak Jeruzalém dobyl a zbořil Šalamounův chrám. Titus s Vespasianem slavili triumf v Římě v roce 71, ale povstání bylo potlačeno až o dva roky později. Vespasianus musel celkově řešit obrovské nepokoje na mnoha místech říše – kromě povstání v Judei to bylo povstání Batavů na Rýně, podporované i římskými vojáky, dále pak bouře v Pontu, Moesii, Africe i na britských ostrovech. Zároveň s uklidněním situace v říši musel císař vyřešit i prázdnou pokladnu, která mu zbyla po jeho předchůdcích. To se mu poměrně úspěšně povedlo. Řadí se k šetrným císařům, kteří uměli dobře nakládat s financemi a marnotratně neplýtvali. Jeho šetrnost ovšem nebyla tak výrazná, jako například u Tiberia. Za Vespasiana vzniko v Římě Colosseum, v provinciích se soustředil na výstavbu infrastruktury a povznesení hospodářství, ze kterého Římané těžili. Císař také otevřel senát majetné vrstvě obyvatel provincií, čímž přispěl k jejich integraci.

Titus (vládl 79 – 81) byl také dobrým císařem, jeho vláda byla a dosud je označována za dobrou. „Přátelé, ztratil jsem den“ (citát, zaznemenaný dějepiscem Suetoniem). Jeho vláda byla však doprovázena třemi velkými katastrofami. První byl výbuch Vesuvu a následovné zaplavení měst Pompeje, Herculaneum a Stabie lávou. Druhou katastrofou byl třídenní požár Říma a poslední epidemie moru. Titus organizoval pomoc ze státních i z vlastních prostředků, aby škody způsobené katastrofami zmírnil. Za Titovy vlády bylo otevřeno Colosseum.

Domitianus (vládl 81 – 96) se však svým předchůdcům příliš nepodobal. Historiky je označován za tyrana, on sám se však nazýval dominus et deus (pán a bůh), požadoval božské pocty. Rozšířil římské impérium v Germánii až za Rýn; impérium bylo za jeho vlády rozšířeno i v Anglii. Ačkoli vedl neúspěšné války proti Dákům (vládce: Decebalus), tak v Římě oslavil svůj triumf. Za Domitianovy vlády byl v Římě vystavěn Titův oblouk, nový stadion a definitivně dokončena výstavba Colossea.  Nepokračoval ve spolupráci se senátem, kterou praktikoval jeho otec a po něm i jeho bratr, naopak senát sobě podřídil. Domitian hromadně likvidoval své reálné i domnělé odpůrce a hojně dopřával sluchu udavačům, kteří opět bohatli. V provinciích byl ale klid a vše fungovalo dobře. Jeho teror ukončilo spiknutí, kterého se účastnila i jeho manželka. Zavražděním Domitiana končí nejen éra vlády tyrana, ale také éra vlády Flaviovců.

Dynastii adoptivních císařů však předchází ještě jeden císař, a to Nerva (vládl 96 – 98). Nerva byl vybrán za císaře, původně byl senátorem, což byl fakt, který ovlivnil přístup k jeho osobě – senát to bral pochopitelně pozitivně, ovšem armáda se k císaři stavěla spíše zamítavě. Nerva si svého nástupce (Traiana) vybral a adoptoval jej. Tím vlastně založil dynastii adoptivních císařů.

Dynastie adoptivních císařů

Limes Romanus (rekonstruovaná věž v Německu)

Limes Romanus (rekonstruovaná věž v Německu)

Traianus vládl v letech 98 – 117, za jeho vlády dosáhlo římské impérium největšího územního rozsahu. Marcus Ulpius Traianus byl před svým nástupem na trůn legátem v Horní Germanii a byl prvním císařem, který nepocházel z Itálie (byl z Hispánie). Vedl dvě války proti Dákům s úmyslem dobýt Dácii a připojit ji k římskému panství (měla dobrou polohu a množství nerostného bohatství). V letech 105 – 106 dobyl Dácii (postaven Traiánův sloup v Římě), dobyl Mezopotámii, bojoval v Arménii (114 dobyta) a v Británii. Válka s Parthy proběhla v letech 113 – 117 a bylo dobyto i jejich hlavní město Ktésifónt. Následně byly vytvořeny provincie Mesopotamia, Assyria a Armenia. Hlavním římským střediskem v oblasti byla Antiochie. Traianus rovněž vytvořil provincii Arabia na Arabském poloostrově. Dobyté hranice byly opevňovány, byla budována limes Romanus, což byl systém pevnůstek, vojenských táborů, strážních věží, valů a příkopů; tábory (římská castra) byly spojovány silnicemi. Limes představovala nástroj pro působení Římanů mimo přímo okupované území. Vojenské tábory byly nejen místem pobytu armády, ale rovněž styčným bodem s vnějším světem, kde se mísily římské a cizí vlivy (př. obchod s cizími kupci atd.). S rostoucí rozlohou říše bylo ale třeba řešit nepokoje v řadě oblastí, např. v letech 115 – 116 se bouřili Židé v oblasti Kyrénie (podpora i v Egyptě a okolí). Římané ale odpor zlikvidovali. Rovněž Parthové nepřijali římskou nadvládu bez problémů.

Traianus nebyl jen schopný vojevůdce, ale rovněž i administrátor, který dokázal na důležité posty v byrokratickém aparátu, armádě a jinde dosazovat schopné lidi. V Římě byl mimo jiné vystavěn i sloup, který připomínal dácké tažení, a v jehož podstavci byl císař pohřben. Postavil v Římě i rozlehlé náměstí. Lid si získal svou sociální politikou (péče o sirotky, výhodné půjčky pro zemědělce…). Císař dbal i na situaci v provinciích, kde zasáhl do samosprávy důležitých měst (dosadil římské kurátory, kteří se starali o finance).

Nástupci Traiana (Hadrianus, Antonius Pius) se snažili udržet to, co bylo za Traiana získáno. Hadriana (vládl 117 – 138) adoptoval Traianus krátce před svou smrtí v Kilikii. Tento císař přistupoval k impériu střízlivěji a nehodlal Řím vyčerpávat dalšími válečnými akcemi, které se neměly šanci rentovat zpět. Neváhal opustit území, která představovala příliš velkou zátěž pro římskou pokladnu (a kde Římané měli malou mocenskou základnu) – upustil od přímé nadvlády nad Assýrií, Mezopotámií a Arménií. Císař se snažil předejít zbytečným válečným tažením, ale musel vojensky řešit krizi v Judeji. Za Hadriana bylo druhé povstání Židů, které vedl Bar Kochba (syn hvězdy; trvalo 132 – 135). Bar Kochba byl zabit a židovské obyvatelstvo utpělo velké ztráty, kromě toho se nesmělo usidlovat v Jeruzalémě. Novým židovským centrem se stala Galilea a došlo k rozptýlení Židů po tehdy známém světě, nazývaném diaspora. V Británii vznikl Hadrianův val proti keltským nájezdníkům ze severu.

Hadrianus po větší část vlády vycházel dobře se senátem, to se změnilo na konci v důsledku jeho nemoci. Byl milovníkem literatury a oblíbil si Řecko (za jeho vlády došlo k výstavbě v Athénách). Za jeho vlády se otevřely císařské dvorské kanceláře i jezdcům. Salvius Julianus kodifikoval v této době praetorské právo v podobě „věčného ediktu“. V rámci reformy armády zavedl těžkou jízdu a tzv. numeri, drobné, mobilní jízdní nebo pěchotní oddíly (mohly být i smíšené).

Antonius Pius (pius znamená zbožný, ale v tomto případě i oddaný) vládl v letech 138 – 161. Svoje přízvisko dostal za vytrvalou snahu o zbožštění svého adoptivního otce. Byl to mírový císař, který se důrazně snažil vyhnout válkám (hlavně s Parthy), což se mu ovšem ne vždy a všude podařilo. Za jeho vlády došlo v 50. letech k nepokojům v Egyptě, což ovlivnilo přísun obilí do Říma. Dále z přímé císařovy iniciativy podnikla armáda ofenzivu v Británii, kde byl postaven Antoniův val (na jihu Skotska). Další nepokoje proběhly v Dákii, Judeji atd.  

V roce 161 nastoupil císař Marcus Aurelius (vládl 161 – 180). Byl nazýván filozofem na trůně, napsal dílo „Hovory k sobě“ (zde uplatňoval stoicismus = smíření se s osudem). Velký vliv na něj měl Cornelius Fronto, císařův vychovatel. Jeho osobním lékařem byl sám slavný Galénos. Musel se spolu se svým spoluvladařem, Luciem Verem, účastnit řady vojenských tažení. Římské území bylo ohrožováno Parthy, Markomany a dalšími kmeny (Vandalové, Kvádové atd.). Roku 166 byl uzavřen mír s Parthy po porážce krále Vologaesa.

Proběhly celkem tři série tzv. „Markomanských válek“ mezi lety 166 – 180. První fáze v letech 166 – 171, druhá v letech 172 – 175, třetí pak v letech 175 – 180. V roce 171 římské armády překročily Dunaj a pronikly na Moravu a na Slovensko (180 – nápis na Trenčínské skále). Četné problémy však zabránily vytvoření dvou nových provincií. Během druhé války s Markomany se v Sýrii vzbouřil místodržící Avidius Cassius, který uvěřil zprávám o smrti císaře. Krátce nato byl ale zabit vlastními muži. V roce 176 byl syn Marca Aurelia, Commodus, ustanoven jeho spoluvladařem. V roce 180 n. l. Marcus Aurelius ve Vídni (Vindobonně) v římském vojenském táboře zemřel na mor.

Jeho nástupcem se stal Comodus (vládl 180 – 192). Byl to tyran, který si liboval v násilí, zavedl teror. Považoval se za vtěleného Hercula a žil i vystupoval spolu s gladiátory. Byl to slabý císař, který svým utrácením ještě více přispěl ke krizi impéria. Nakonec byl však zavražděn.

Úpadek římského císařství

Od třetího století n. l. sílí útoky germánských kmenů, dochází k úbytku otroků (díky obranným válkám), je prolomena limes Romanus na Rýnu a na Dunaji. Ukázalo se, že limes není zdaleka tak pevná, jak se předpokládalo. V důsledku válečného pustošení se vylidňovalo římské pohraničí. Na to reagoval Marcus Aurelius usidlováním germánských kmenů v těchto oblastech. Kmeny se stávaly formálními vazaly Římanů. Armáda trpěla nemocemi (mor) a řadou povstání, války také vyprázdnily státní pokladnu. V druhé polovině 2. století došlo k povstání „búkolů“ (pastevců) v Egyptě a Maternovu povstání v Hispánii. Obě vzpoury potlačili Římané s obtížemi.

Nedostatek otroků se projevoval zejména v Itálii, a to v zemědělství a v řemesle, zde byla totiž výroba nejvíce závislá na otrocké práci. Usilovně se hledalo řešení, jak se z krize dostat. V zemědělství byl zaveden tzv. „kolonát“, který se stal běžným od 2. století n. l., ale používal se již i dříve. Kolóni byli drobní rolníci, bezzemci a propuštěnci, kteří dostávali do nájmu půdu (latifundie). Kolóni z této půdy platili nájemné, zbylé výnosy jim však patřily, a proto měli zájem na výsledcích své práce. Museli také odpracovat určitý počet hodin na „panské“ části velkostatku. Toto řešení nebylo natrvalo, objevily se potíže – kolóni se zadlužovali, zhoršili si své postavení, chtěli utéct, majitelé půdy vydávali zákazy stěhování, tím se evropská společnost dostávala k „nevolnictví“.

Provincie se vyvíjely jinak. Vedle otrocké práce zde byla zachována výroba svobodných výrobců, ekonomicky na tom byly provincie lépe, důsledkem byla hospodářská konkurence mezi provinciemi a Itálií. Provincie požadovaly větší účast na politickém dění, vznikaly zde domény – hospodářské celky, které byly po všech stránkách soběstačné. Císaři rozvoj podporovali, jelikož provincie představovaly stěžejní zdroj finančních příjmů, zásob jídla a surovin. Rovněž provinciální aristokracie dbala na rozvoj svých měst, kde hojně rostly kulturní stavby, chrámy, ale i infrastruktura, silnice, vodovody atd. Výstavba v provinciích a v hlavním městě obzvláště odčerpávala značný podíl státního rozpočtu.

Krize se projevovala v peněžnictví, v narůstajících sporech a majetkových rozdílech mezi různými společenskými vrstvami. Společenské vrstvy vytvářely podmínky pro pronikání východního náboženství, dřívější náboženství v duchu „do, ut das“ („dávám, abys dal“). Do této doby spadá počátek šíření křesťanů, víra ve spasitele, který lidstvo vyvede z utrpení a bídy. Křesťanství bylo v té době útěchou nejnižších vrstev.

Nobilita a její nákladný život odčerpávala ze státu množství potřebných financí. V Římě v této době (2./3. století) žil až milion lidí, z nichž velká část patřila k chudině. Císaři si uvědomovali její existenci a někteří se pokoušeli situaci chudiny řešit, většinou se ale spokojili s jejím „zabavením“ hrami, divadlem a gladiátorskými zápasy, které se staly nedílnou součástí života těchto vrstev. Přepych na jedné straně a časté, okázalé hry na straně druhé vysávaly státní pokladnu ještě více.

Vlivem nedostatku rekrutů dochází k barbarizaci armády (do vojska i do politiky pronikají neřímané – i jako vojenští důstojníci). K tomuto procesu dochází hlavně za císaře Septima Severa, Germány přijímal ale již i Marcus Aurelius. Rok 193 byl rokem zmatků, kdy se vystřídali na vládě tři císařové. Tyto zmatky a vraždy císařů přispěly k oslabení ústřední císařské moci a tím pádem i k oslabení impéria. V roce 193 nástupem Septimia Severa (vládl 193 – 211) začíná vláda dynastie Severovců. Septimius Severus byl, než se zmocnil trůnu, legátem v Horní Panonii. Jedním z jeho prvních činů bylo rozpuštění praetoriánů a jejich nové sestavení ze sobě věrných mužů. Na začátku své vlády musel bojovat proti dvěma protikandidátům, boje na východě ho zatáhly do nové války s Parthy. Znovu přičlenil Mezopotámii k říši jako provincii, dobyl Babylón, Klésifont a další místa. Císař cestoval po provinciích své říše a navštěvoval jednotlivé vojenské tábory. Posílil moc císařské rady, vůbec nevycházel se senátem. Do byrokratického aparátu přijímal lidi podle schopností. Soustředil se na stabilizaci financí a sociální situaci vysloužilců a vojáků. Zemřel na jedné ze svých cest (v Británii). Jeho syny byli Marcus Aurelius Antoninus (Caracalla) a Lucius Septimius Geta, kteří měli vládnout spolu. Oba se nenáviděli.

Po Severovi nastupuje Caracalla („vojenský plášť“). Vládl od roku 198 jako otcův spoluvladař, v roce 211 pak s bratrem, kterého nechal zavraždit. Sám pak panoval až do své vraždy roku 217. V roce 212 dal všem obyvatelům římského impéria římské občanství (constitutio Antoniniana). Caracalla byl dalším z tyranských, vraždících císařů. V jeho době proběhla válka s Parthy a další boje na Dunaji.

Po Caracallovi vládlo do roku 284, kdy začíná dominát, celkem 30 císařů a jejich spoluvladařů. V letech 222 – 235 vládl Marcus Aurelius Severus Alexander, poslední panovník severovské dynastie. Snažil se omezit moc armády, čímž si ji i praetoriány znepřátelil. Za jeho vlády nastupují v parthské říši na trůn agresivní Sasánovci (Ardašír I.), kteří okamžitě zaútočili na římské území. Odvetná ofenzíva z římské strany neuspěla. Severus Alexander byl neschopný císař, kterého rozhořčení vojáci zabili během tažení proti Alamanům.

Dále nastupuje dynastie tzv. „vojenských“ císařů, která znamená totální úpadek císařského majestátu. Politická a hospodářská nestabilita vedla i k sociálnímu úpadku, který se projevil např. na situaci kolónů. V této době soupeří o ústřední moc senát, armáda a velcí pozemkoví vlastníci. Klesala důvěra ve schopnosti císařů chránit říši, což vedlo k prohlašování vzdorocísařů a uzurpátorů. V jeden okamžik měla říše i několik vládců – legie (nebo i senát, pozemkoví magnáti) v jednotlivých provinciích provolaly císařem svého oblíbence, který pak soupeřil s ostatními. Tím se ale Římská říše dostávala do víru občanských válek. Neúspěšní kandidáti na trůn byli zpravidla zavražděni svými nebo cizími vojáky, vítěze ale často čekal stejný osud. Římané museli čelit mohutným germánským nájezdům do Malé Asie, Galie, ale i samotné Itálie, na východě těžce zápasili s Peršany (střídavě ztráceli a dobývali Mezopotámii a další oblasti). Vzpoury proti Římanům byly rovněž poměrně časté (např. v severní Africe). Roku 260 Marcus Cassianius Latinius Postumus vytvořil v Galii na Římu nezávislý stát, ke kterému se přidala i Hispánie s Británií. Jednota říše byla obnovena až roku 273. Došlo rovněž k dalším územním ztrátám, např. Dácie byla dobyta Germány. Posledními vojenskými císaři byli Carinus a jeho spoluvládce, Numerianus.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Nakladatelství Svoboda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civilizace starověkého Středomoří. Nakladatelství Svoboda, Praha 1984.
  • Burian, J.: Římské impérium. Nakladatelství Svoboda, Praha 1994.
  • Christ, K.: Krize a zánik římské republiky. Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2010. (jen okrajově pro počátky principátu)
  • Grant, M.: Dějiny antického Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Grant, M.: Pád říše římské. BB Art, Praha 2010.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slovník antické kultury. Nakladatelství Svoboda, Praha 1974.
  • Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakladatelství Perfekt, Bratislava 2005.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht