Renesance a humanismus

Ve 14. století bylo na území dnešní Itálie množství převážně městských států (například Benátky, Florencie, Janov, atd.) S tímto stavem se ovšem nemohli spokojit italští vzdělanci, kteří toužili po zašlé slávě  mocné říše,  a obraceli se proto do minulosti. Vzor  nejen pro politické uspořádání našli  v antické době. Začali studovat umělecká díla a architektonické památky z období starého Říma, číst knihy starověkých autorů. V následujícím století se zájem o antický svět stal velmi módní záležitostí, antické prvky se staly součástí kultury. Tento umělecký  sloh nazýváme renesancí (tj. obnovou či znovuzrozením – míněno obnovou antické kultury).

Do centra pozornosti filozofie se dostával člověk. Tento posun byl zapříčiněn studiem prací antických filosofů (Prótagorás: „Mírou všech věcí je člověk; jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“). Ve středověku  byl naproti tomu téměř výlučně kladen důraz na Boha a církev.  Nový směr dostal název humanismus (humanus = lidský). Podle nového pojetí život není jen přípravou na věčnost, ale má vlastní cenu. Aby ho mohl člověk hodnotně prožít, musí být svobodný. Cenu života zvyšuje krása, kterou lze poznat smysly. Smysly nás však klamou, je proto třeba smyslovou skutečnost zkoumat. Krásu lze nalézt i v jazyce, v poezii, v dílech antických umělců.

Humanismus přinesl větší svobodu, přestože se týkala jen zámožných a svobodných. V bohatých městech se rozvinulo finančnictví a právo. S humanismem přišel jiný ideál krásy a umění, do kulturního povědomí se dostala klasická antická díla. Současně došlo k rozvoji národních jazyků, neboť básníci (nejprve italští),  začali používat lidový jazyk, který se tak stával spisovným. Inspirace přírodou a vnějším světem se promítla také do vědy, v renesanci najdeme  počátky moderní astronomie, fyziky, biologie.

Humanismus měl svoje stoupence i odpůrce, spory o právo na svobodu a nový pohled na svět vedly k mnoha konfliktům. Vyvrcholily pak v občanských a náboženských válkách, které znamenaly konec renesančního humanismu.

Masaccio: Peníz daně (1428)

Masaccio: Peníz daně (1428)

Pro renesanční umění je typické použití nového prvku, a tím je perspektiva. Renesanční malířství překonalo středověkou plochost a vrhlo se do třetího prostoru. Významným představitelem italského renesančního malířství je Tommaso Masaccio (1401 – 1428), který jako první použil ve svých dílech perspektivu.

V roce 1418  se mladý Masaccio přistěhoval do Florencie, kde se seznámil se  sochařem Donatellem a architektem Bruneleschim. Oba umělci předali nadanému malíři své zkušenosti a znalosti – Donatello z oblasti anatomie, kterou studoval, Bruneleschi ho seznámil se základy architektury a s pravidly lineární perpektivy, kterou objevil při studiu  antických děl. Získané poznatky využil Masaccio ve své malířské tvorbě. Všichni tři umělci jsou považováni za zakladatele italské renesance.

Renesanční architektura se vyznačuje souměrností, jednoduchostí geometrických tvarů a pravidelností proporcí. U světských staveb  se dbá na zachování lidského rozměru. K církvi, panovníkovi a šlechtě  jako hlavním zadavatelům a investorům staveb se  připojují také města a měšťané. Jejich požadavky a potřeby vedou ke vzniku nových typů budov, jako je např. zámek, palác, radnice, městský dům  či vila na předměstí. Budovy ztrácejí svoji obrannou funkci, mají nyní svého majitele především reprezentovat. Staví se z kamene i z cihel, zdi  se omítají a jsou zdobeny mramorovým obkladem a štukem. Objevuje se nový druh fasády – sgrafito. (Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená  jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.)

Charakteristickým stavebním prvkem jsou vnější sloupořadí, valené klenby, kupole, kruhové oblouky namísto lomených. Okna a dveře mají většinou jednoduchý obdélníkový tvar. Schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem.

Za první významnou  renesanční stavbu je pokládána kupole dómu Santa Maria del Fiore ve Florencii, jejímž autorem je architekt Filippo Brunelleschi (1377-1446). Z první poloviny 16. století, z období  vrcholné renesance, pak  pochází  plány  na stavbu chrámu sv. Petra v Římě, které navrhl Donato Bramante.  Na stavbě chrámu se podíleli i další významní architekti té doby,  Antonio da Sangallo, Michelangelo Buonarroti  nebo Bramantův synovec Rafael Santi.

K dochovaným renesančním památkám v českých zemích patří např. letohrádek královny Anny v Praze, zámky v Třeboni, v Jindřichově Hradci, v Litomyšli, v Českém Krumlově, v Nelahozevsi, Edelmannův  a  Hauenschildův palác v Olomouci nebo měšťanské domy v Telči a ve Slavonicích.

Renesanční umění zahrnuje období zhruba od 14. do 16. století. Začíná v Itálii ve 14. století tzv. „protorenesancí“ (Giotto), následuje  raná renesance (Masaccio, Fra Angelico, Piero della Francesca). Mezi nejznámější tvůrce období vrcholné renesance patří Leonardo da Vinci, Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti,  Jan van Eyck, Albrecht Dürer, Pieter Brueghel. Díla umělců z období pozdní renesance (Michelangelo, Tizian) obsahují prvky  manýrismus a baroka.

Renesanční malířství vychází ze studia perspektivy a kompozice obrazu, pro obrazy je typická anatomická přesnost pohybu a výrazu obličeje, realistická barevnost. Námětem jsou výjevy z křesťanské a antické mytologie, k nim se přidávají i světská témata. Velmi oblíbené byly v té době fresky, malby na stěnách a kupolích chrámů, ale také na stěnách světských interiérů.   Nově objevenou technikou olejomalby se nejprve malovalo na dřevěné desky, později na plátno.

Pro renesanční sochařství je typické zobrazování nahého lidského těla v přirozeném postoji či pohybu. Pro úspěšné dosažení tohoto cíle museli renesanční umělci  studovat lidskou anatomii. Sochařství bylo nejvíce ovlivněno antickým ideálem krásy, a to díky mnoha dochovaným sochám. Renesanční umělci pro svá díla používali mramor, bronz nebo dřevo,  sochy stály volně v prostoru. Ve výrazu tváře byly znát emoce. K nejvýznamnějším  renesančním sochařům patří Michelangelo Buonarotti (socha Davida, sousoší Pieta),  Donatello, Lorenzo Ghiberti, Andreo Verrocchio.

Renesanční umění se liší od gotiky tím, že se opouští středověkou abstraktní duchovnost, zejména co se týká  zobrazení lidského těla. Ideálem krásy není  asketické tělo, ale člověk plný optimismu a  života, proto byly zobrazovány nahé lidské postavy, byť v ideálních  proporcích. Z gotické dvojrozměrnosti se přešlo k zobrazování prostoru,  bylo tak dosaženo iluze hloubky.

Významní renesanční umělci nebyli úzce svázáni s jedním oborem, ale vynikali obvykle v několika oblastech lidské činnosti. K nejznámějším z nich patří  Michelangelo Buonarotti, který byl malířem, sochařem, architektem a básníkem, či Leonardo da Vinci – malíř, sochař, architekt, vědec a vynálezce. Jejich dílo  významným způsobem ovlivnilo jak kulturu, tak lidské poznání.

V polovině 15. století  došlo díky vynálezu knihtisku  ke zrychlení a zlevnění výroby knih. Podstatou nového vynálezu byl tisk pomocí pohyblivých liter (písmenek).

Vynálezcem knihtisku byl Němec Johannes Gutenberg z Mohuče (dnešní Mainz). Před Gutenbergem byl v Evropě rozšířen pouze tisk v blocích (deskotisk), kdy se stránka včetně písma i obrazu kompletně odlila, či vyřezala ze dřeva, a pak vytiskla. Pro každý tisk musela být tedy vytvořena zvláštní deska, což bylo značně zdlouhavé a nákladné. Gutenberg přišel s myšlenkou sestavit stranu z jednotlivých znaků (písmen), které se daly opětovně seskupit a použít znovu na jinou stranu, což celý tisk podstatně zefektivnilo a urychlilo. Gutenbergův vynález umožnil tisknout množství celých knih ve velkých sériích (dříve byly tištěny pouze části ). Gutenberg, který  byl původně brusičem drahokamů a zlatníkem, využil svých zkušeností a začal odlévat písmena z kovu. Vylepšil také  tiskařský lis a vytvořil novou tiskařskou barvu na bázi fermeže.

Po roce 1450 začal Gutenberg pracovat na svém nejznámějším díle – tištěné bibli (tzv. Gutenbergova bible). Během tvorby se zadlužil a  tiskárna připadla  jeho věřiteli, mohučskému měšťanu Johannu Fustovi. Vedením dílny byl pověřen bývalý tovaryš, část učňů odešla do jiných měst. Nový způsob tisku tak přestal být tajemstvím jedné tiskárny,  brzy se  rozšířil po celém světě. Gutenberg prožil zbytek života v chodobě, až na sklonku života ho přijal ke svému dvoru mohučský arcibiskup. Zde také v roce 1468 zemřel.

Tisk 42řádkové bible (tj. se stranami o 42 řádcích textu) byl nejslavnějším Gutenbergovým činem. Tisklo se   na pergamen nebo na papír, a to dvěma barvami – černou a červenou. Text písmem i rozvržením napodoboval rukopisy. Ilustrace a iniciály byly do tisku doplněny ručně. Do dnešních dob se dochovalo několik papírových a pergamenových úplných výtisků bible a množství zlomků.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht