Římská republika

Raná římská republika

(509 – 265 před Kristem; republika od latinského rés publica = věc veřejná)

Po vyhnání posledního krále Tarquinia Superba v roce 509 před Kristem převzali moc patriciové, kterým patřily rozsáhlé statky. Nově vzniklou republiku spravovali úředníci (magistráti, pojem zastřešoval všechny úřady včetně konzulů), kteří byli každý rok voleni různými lidovými sněmy (tributním, setninovým (centurijním)). Všechny úřady byly časově omezené, bezplatné (vykonávat je se považovalo za poctu) a zpravidla měly i vymezen minimální věk, který byl třeba pro jejich zastávání (stanovováno postupně a ne vždy dodržováno). Úředníci se dělili na dvě velké skupiny:

1. magistratus cum imperio (mohli sestavit a vést vojsko, rozhodovat o otázkách nepřátelství, trestat během tažení – praetoři, konzulové, diktátoři)

2. magistratus sine imperio (neměli výše zmíněnou pravomoc)

Nejvyššími představiteli nového státu byli konzulové, původně označovaní i jako praetores (vojevůdci), popřípadě i iudices (soudci), což ukazuje na různé pravomoci, které konzulové měli. Konzulové v prvním republikánském období měli podstatně širší pravomoci než později, kdy jich část převzali nově zřízení úředníci. Bylo učiněno několik opatření, aby se zamezilo zneužití pravomocí k samovládě – konzulové byli vždy 2, oba měli stejné pravomoci a museli rozhodovat ve vzájemné shodě. Navíc bylo omezeno i jejich funkční období na 1 rok (využito i u jiných úřadů). Po jeho vypršení se konzulové buď přesunuli do senátu, byli jmenováni správci provincií nebo se z nich vybírali cenzoři. Konzulům pomáhali v jejich úřadu 2 kvestoři, které si zpočátku konzulové vybírali sami. Kvestoři se starali především o státní pokladnu. Později byli voleni na tributním sněmu. Praetoři převzali starost o soudní záležitosti. Původně byli 2 – praetor urbanus (městský) a praetor peregrinus (pro cizince). V pozdějších fázích republiky se jejich počet zvýšil, podle potřeby byly zřizovány celé soudní tribunály, kterým praetoři předsedali. K důležitým úředníkům republikánského Říma patřili rovněž cenzoři. Úřad byl zřízen zhruba v polovině 5. století před Kristem. Cenzor prováděl odhad majetku občanů, jejich rozdělení do majetkových tříd, dohled nad mravy. Od konzulů převzali cenzoři pravomoc vybírat a jmenovat nové senátory. V rámci boje patricijů s plebeji vznikla i funkce tribuna lidu (viz dále). Aedilové se dělili na kurulské (patricijské) a plebejské. Měli na starost péči o bezpečnost a pořádek na trzích, zabezpečovali zásobování potravinami, a také měli na starost pořádání her. I kněží byli státními zaměstnanci, ať již šlo o pontifiky (15, významnější, v čele pontifex maximus), nebo augury (vykládali znamení, např. let ptáků, nižší význam). Diktátor byl mimořádný post, obsazovaný na návrh senátu pouze v době velkého ohrožení Říma na dobu 6 měsíců, jeho vykonavatel měl neomezené pravomoci.

Sněmy:

1. kurijní – nejstrarší ze všech, za republiky rychle ztrácel význam

2. setninový (comitia centuriata) – organizován podle majetkových tříd, do kterých jednotliví občané patřili (lidé bez majetku, proletarii, se neúčastnili zasedání), vedle senátu byl za republiky nejdůležitějším hromadným úředním orgánem; na setninovém sněmu se volili konzulové, praetoři, cenzoři, sněm rozhodoval o přijetí nebo zamítnutí rozhodnutí senátu (i zákonů), rozhodoval o válce a míru, sloužil jako odvolací instance při trestu smrti; scházel se mimo samotné město, na Martově poli

3. tributní – scházeli se zde patricijové i plebejové podle tribuí (kmenů), na něž byli obyvatelé města a přilehlého venkova rozděleni (241. před Kristem ustálen počet 35 tribuí, samotný Řím rozdělen na 4 + 31 venkovských); volili se tu nižší úředníci (aedilové, kvestoři…), v zákonodárné oblasti doplňoval setninový sněm (rozhodoval o všem mimo pravomoci setninového sněmu)

4. plebejský (concilia plebis) – nejdříve vydával rozhodnutí (plebiscita), závazná jen pro plebeje, platnost pro všechny obyvatele Říma musel schválit senát

Ve sněmech mohli volit všichni dospělí občané – muži (tzn. kromě cizinců, otroků a žen). Již tehdy bylo zakázáno, aby jeden úředník zastával dva nebo více úřadů.

Senát – římský senát představoval vedle konzulů jednu z nejdůležitějších institucí v Římě a ze začátku byl ovládán výhradně patriciji. Svůj původ měl již v době královské a tvořilo jej stále 300 senátorů, ačkoliv jejich počet se v pozdějších fázích republiky měnil. Senátory nejdříve jmenovali konzulové. Formálně byl senát jejich poradním sborem, v praxi měl ale rozsáhlé pravomoci a do určité míry jej lze označit za nejdůležitější orgán ve státě. Svolat senát mohl konzul, praetor, nebo později i tribun lidu. Senátoři rozhodovali o hospodářství, poskytovali finance na vojsko, dávali podnět k vyhlášení války (samotné vyhlášení se ale rozhodovalo na setninovém sněmu), rozhodovali o přijetí nových náboženských kultů, přidělovali finance na velké stavby, rozhodovali o ražbě mincí… V zahraniční politice fungoval senát jako nejvyšší představitel Říma, na nějž se obracely cizí delegace. Senát projednával a formuloval zákony před jejich schválením ve sněmu.

Hlavní problémy rané republiky tvořily  rozpory mezi patriciji a plebeji. Plebejové tvořili chudší, neurozené vrstvy římské populace, od kterých se urozené patricijské rody rázně distancovaly. Plebejové sice byli osobně svobodní, ale postrádali oproti patricijům některá základní práva. Práva, která měli patricijové, byla následující:

  1. ius commerci – právo na soukromé vlastnictví movitého i nemovitého majetku a možnost s ním volně nakládat
  2. ius suffragii – možnost hlasování ve sněmu
  3. ius conubii – uzavření plnoprávného sňatku
  4. ius honorum – právo být zvolen do úřadu
  5. ius provocationis – právo odvolat se k setninovému sněmu v případě odsouzení na smrt

Plebejové postrádali zcela právo na rovnoprávný sňatek s patricii, právo být volen do úřadu a jen omezeně mohli nakládat se svým majetkem. Centrum plebejů představoval pahorek Aventin, kde se vytvořil kult bohyně Cerery a Diany. Vzhledem k tomu, že tvořili značnou část římské armády a celkové velký podíl veškeré římské populace, nebylo možné jejich snahy o zrovnoprávnění ignorovat. Plebejové podle tradice využili na podporu svých požadavků několik secesí, kdy hromadně opustili město, nebo tím alespoň pohrozili. Hlavními cíly plebejských snah bylo:

  1. zřízení úřadu tribuna lidu
  2. sepsání zvykového práva
  3. přístup ke všem úřadům
  4. uznání usnesení plebejského sněmu pro particije i plebeje bez předchozího schválení senátem
  5. (právo na rovnoprávný sňatek)

První secese měla proběhnout roku 494 před Kristem Velkou roli při ní hrála nespokojenost plebejů s rostoucími odvody do armády a především pak otázka dlužního otroctví, do nějž se dostávalo stále více lidí. Plebejové podle pověsti měli opustit Řím, usídlit se na Svaté hoře a vyhrožovat založením vlastního státu. Po složitých jednáních se uvolili k návratu. Byl zřízen úřad tribuna lidu, přístupný plebejům a chránící je. Tribun byl osobně nedotknutelný. Měl právo veta (od veto, latinsky zakazuji) – mohl zrušit plebejům nepříznivá rozhodnutí setninového sněmu, senátu a některých dalších úředníků, ale proti rozhodnutí diktátora, konzula a cenzora právo veta neplatilo. Mohl také poskytovat azyl a svolávat a řídit plebejský sněm. Práva tribunů platila jen na území města a 1 míli od něj, proto bylo možné jejich vetování obejít svoláním sněmů mimo tento okruh. Tribunové lidu byli voleni též na jeden rok plebejským sněmem (concilia plebis).

462 byla sestavena komise na sepsání zvykového práva. K původním 10 deskám byly pod tlakem plebejů přidány roku 450 další dvě, na podporu toho proběhla nová (2.) secese. Roku 449 byly vydány zákony dvanácti desek – leges duodecim tabularum (měděné), které byly veřejně vystaveny na Foru Romanu. Dosud se totiž soudilo podle zvyku (zvykové právo), až nyní dostal zákon písemnou podobu s hlavními charakterovými znaky jako „Co je psáno, je dáno“ a „Co není zakázáno, je dovoleno“. Nejednalo se o úplný zápis zvykového práva, nýbrž spíše jasné a stručné formulování důležitých (a často sporných) pravidel z majetkového, dědického a rodinného práva. Desky obsahovaly též základy trestního práva. V platnosti zůstaly až do pozdního císařství.

Pod dojmem bohatnutí plebejů a jejich rostoucího hospodářského vlivu bylo 445 prosazeno právo na rovný sňatek patricijů a plebejů, což položilo základ ke splynutí obou skupin.

V roce 367 plebejové dosáhli toho, že jeden z konzulů byl volen z patricijů i plebejů, 348 mohli být oba konzulové plebeji. Od roku 351 získali plebejové přístup k cenzorské magistratuře, 337 pak k praetorské (zřízena 367 na okleštění moci konzulů, tzn. i omezení vlivu případného plebejského konzula). Roku 326 bylo zrušeno dlužní otroctví. Od 304 před Kristem mohli být plebejové voleni kurulskými aedily, roku 300 se jim pak zpřístupnily i úřady pontifiků a augurů. Boj za zrovnoprávnění byl završen rokem 287 před Kristem, kdy vešel v platnost Hortensiův zákon, který uznával plebiscita za zákon i bez předchozího potvrzení senátu. Došlo ke změně diferenciace římské společnosti, vznikly dvě vrstvy – nobilita (patricijové a bohatí plebejové), privilegovaná vrstva, která má vliv a moc; a proletariát (prolés = potomstvo, proletarius – občan bez pozemků).

Druhým okruhem problémů za rané republiky byly války Říma za ovládnutí Itálie. Řím měl štěstí v tom, že dlouho stál mimo „velké“ konflikty, jako byla válka Etrusků, Řeků a Kartaginců. Utvářel se na pozadí menších, často obranných regionálních válek, jeho nepřátelé byli ale výrazně početnější a v případě Etrusků i technicky vyspělejší. Naštěstí pro Římany se nesjednotili, takže byli poráženi každý zvlášť. V 5. století před Kristem Římané bojovali s Etrusky, především s městským státem Veje (nesmíme ale zapomínat na fakt, že část římské aristokracie byla stále tvořena Etrusky). V bitvě u Kúm byli Etruskové poraženi sicilskými Řeky, kteří o zhruba 20 let později zpuštošili i pobřeží Korsiky a samotné Etrurie (= ukazuje na úpadek etruské moci). Dobytí  etruského města Veje Římany roku 396 před Kristem a prodání části obyvatel do otroctví představuje další důkaz úpadku etruské moci. Dalším nepřítelem, se kterým se Řím musel vypořádat, byla latinská města. 499 (496) porazili Římané latinskou aricijskou městskou federaci. Na přelomu 5. a 4. století došlo k porážce loupeživých Herulů, Volsků a Aequů.  Na počátku 4. století před Kristem ohrožovali Řím Galové (Keltové), kteří pronikali z Pádské nížiny do Etrurie a odtud v roce 387 (nebo 390, rok není zcela jistý) do Latia. Galové ovládli a vyplenili Řím, ubránila se pouze posádka na vrchu Kapitol. Zde se traduje pověst o kapitolských husách, které probudily spící obránce, a ti pak byli schopní Kapitol uhájit. Římané se naštěstí vyplatili. Po tomto vpádu byly okolo Říma postaveny hradby. Keltský vpád výrazně oslabil etruská města. V letech 509 a 348 byly uzavřeny 2 smlouvy s Kartágem (obchodní), s nímž měl Řím prozatím přátelské vztahy.

Od 4. století před Kristem Římané bojovali s italickými kmeny Samnity a Sabiny, a tím ovládli střed Apeninského poloostrova. Války se Samnity byly celkem tři – první z nich v letech 343–341, kterou Řím vyhrál a údajně ovládl Kampánii (není zcela jisté), vyprovokovala další válku s latinskými městy (340–338). Řím zde definitivně zlomil jejich moc. Druhá válka se Samnity v letech 328–304 byla sice pro Římany nakonec vítězná, ale během války utrpěli roku 321 v soutěsce u Caudia potupnou porážku, jednu z největších v celé své historii. 298–290 byli Samnité definitivně poraženi. Etruská města se postupem času poddávala moci Říma. Ve 3. století před Kristem bojovali na jihu o rozšíření Itálie proti tamním Řekům (v čele Tarent). Válka s Tarentem oficiáně začala roku 282. Na pomoc Tarentu přišel řecký král z Epeiru, Pyrrhos. Ten porazil Římany roku 280 u Herakleie a 279 u Auscula, ovšem za cenu extrémních ztrát (odtud Pyrrhovo vítězství = vítězství s velkými ztrátami), Pyrrhos doslova řekl: „Ještě jedno takové vítězství, a nemám komu velet.“ 278 uzavřeli Římané novou smlouvu s Kartáginci, kde slíbili, že s Pyrrhem neuzavřou mír. Pyrrhos  se po neúspěšném podmanění Říma přeplavil na Sicílii. Ani zde neuspěl, 276 se proto vrátil do Itálie, zde byl ale roku 275 poražen Římany u Maleventa, přejmenovaného na paměť jejich vítězství na Beneventum. V roce 275 se proto vrátil zpět do Řecka. a Tarent kapituloval roku 272. V roce 265 došlo ke sjednocení celé Itálie (kromě galského severu; Římané porazili poslední etruské město Volsinie).

S poraženými kmeny a městy uzavírali Římané spojenecké smlouvy. Tito spojenci (socii populi Romani) byli v otázkách zahraniční politiky a armády závislí na Římu, do armády dodávali pomocné sbory – auxilie. Římané vládli způsobem Divide et impera (rozděl a panuj). Některým spojencům dali římské občanství (s omezenými právy), v závislosti na okolnostech podmanění kmenů a měst byli k některým shovívavější, některé naopak tvrdě potrestali. Latinové měli v tomto směru zvláštní postavení – měli velmi lehkou cestu k římskému občanskému právu, k plnému občanství jim stačilo přestěhovat se do Říma. Na dobytém území zakládali Římané kolonie svých občanů, stavěly se zde silnice důležité pro obchod a rychlý přesun vojska (Via Appia, Via Latina, Via Clodia atd.).

Vrcholné období republiky – vznik římského impéria
(265 – 133 před Kristem)

Ve Středomoří nastala ve světle výše zmíněných událostí nová mocenská situace. Staré velmoci, Etruskové a jihoitalská řecká města, byly poraženy, nově si zde navzájem konkuroval Řím, Kartágo a sicilští Řekové. Kartágo bylo mocným státem (založeno Féničany) v západním Středomoří, jehož vlastní země ležela v Severní Africe. Římané jim říkali Phoeni (Púni = osmahlí) (od toho púnské války). Kartágo ovládlo Pyrenejský poloostrov a další velké ostrovy (Sardinii, Korsiku, Sicílii). Kartágo bylo otrokářskou republikou, v jejímž čele stáli dva úředníci volení na jeden rok lidovým sněmem; existoval zde i senát, důležitou roli hrála aristokratická rada.

Kartáginci byli výborní mořeplavci, měli silné loďstvo (obchodní i válečné), vybudovanou žoldnéřskou armádu. Velkou kartaginskou nevýhodou byla organizace jejich armády – na rozdíl od Říma zde prostí občané nejevili zájem o službu ve vojsku, to bylo proto nutné sestavovat právě z žoldnéřů, kterým veleli kartaginští aristokraté. Do 5. století před Kristem měli s Římem přátelské obchodní vztahy, později se stávají soupeři o převahu v západním Středomoří. Nakonec v polovině 3. století před Kristem z toho vznikly urputné boje.

05_mapa_apenin

1. púnská válka (264 – 241)

Na počátku 1. války stáli Mamertini, žoldnéři na Sicílii, kteří po smrti vládce v Syrakusách, který je zaměstnával, zůstali bez práce. Zmocnili se proto města Messiny, které ovládalo úžinu mezi Sicílií a Itálií, a pohrozili založením vlastního státu. Proti Syrakusám se spojili s Kartágem, zakrátko se jim ale nelíbilo být kartaginskými poddanými, a proto požádali o pomoc Řím. V Římě nepanovala velká chuť poskytnout Mamertinům vojenskou pomoc, protože Kartágo bylo dlouholetým římským spojencem, proto byla žádost zprvu odmítnuta, ale na nátlak lidu, který chtěl kořist z případné vítězné války, Řím přeci jen vojáky v roce 264 vyslal. Syrakuský vládce Hierón II. se spojil zpočátku s Kartaginci, ale pod dojmem římských úspěchů zakrátko přešel na druhou stranu. Boje na Sicílii byly těžké a Římané pochopili, že musí ostrov odříznout od námořního zásobování z Afriky, pokud mají mít šanci uspět. Roku 262 došlo k první bitvě mezi novým římským loďstvem a kartaginskou flotilou u Myl. Římané vyhráli. I v námořní bitvě dokázali využít svou kvalitní pěchotu – místo manévrování spustili na nepřátelkou loď můstek (tzv. havran), po kterém přešla pěchota a loď dobyla v boji muže proti muži. S tímto stylem boje Kartaginci nepočítali. Roku 256 se Římané pokusili zaútočit přímo na africké území Kartága, ale Sparťan Xanthippos je s kartaginským vojskem o rok později rozdrtil, zajat byl i římský velitel, konzul Regulus. Ani příchod Hamilkara Barkase na Sicílii ale Kartagince nezachránil. Spor o Sicílii skončil námořní bitvou u Aegatských ostrovů (241) vítězstvím Říma. Sicílie byla připojena k Římu (mimoitalské území) – provincie. Kartaginci museli zaplatit vysoké válečné reparace, vzdát se svých držav na Sicílii, propustit všechny válečné zajatce atd. Po válce se proti Kartágu vzbouřili nejen žoldnéři, kteří nedostali zaplaceno, ale také některá města, která se chtěla vymanit z jeho vlivu. Řím situace využil a obsadil Sardínii i Korsiku.

Mezidobí (241 – 218)

Římané bojovali s Illyry na východním pobřeží Jaderského moře, zvítězili, upevnili si tak vliv, ovládli plavbu z Itálie na Balkán, rozšířili kontakty s Řeckem (dvě ilyrské války v letech 229–228 a 219). Úspěšně bojovali také s Galy v severní Itálii (225–222), což znamenalo další rozšíření římského území a vlivu.

2. púnská válka (218 – 202)

Antická mince s vyobrazením Hannibala (247 - 183 před Kristem), kartáginského stratéga, politika a vojenského velitele

Antická mince s vyobrazením Hannibala (247 – 183 před Kristem), kartáginského stratéga, politika a vojenského velitele

Druhé púnské válce předcházelo rozšíření vlivu Kartága v Hispánii, při upevňování moci se vyznamenal hispánský vojevůdce Hamilkar Barkas a jeho syn, Hannibal. Hamilkar měl podle pověsti vychovávat svého syna v zaryté nenávisti vůči Římu, k jejíž ventilaci dostal Hannibal později jediněčnou šanci. Hispánie sloužila jako náhrada za ztracené ostrovy. V Hispánii byly objeveny stříbrné doly, což vedlo k rychlému splácení dluhů Římu. Opětovné bohatnutí a posilování Kartága se Římanům samozřejmě nezamlouvalo. Záminku Římu k válce proti Kartágu dal nakonec Hannibal ovládnutím města Saguntum (219-8, po osmiměsíčním obléhání), římského spojence.

Římské poselstvo Hannibala i kartaginský senát varovalo před útokem na Saguntum a po jeho provedení požadoval vydání Hannibala pod hrozbou války, senát ale odmítl. Římané připravovali výsadek do Afriky, který měl vést konzul Tiberius Sempronius Longus, a druhý konzul, P. Cornelius Scipio, měl vést útok na Hispánii. Hannibal podnikl tažení přes řeku Iberus (Ebro), která oddělovala sféry zájmů. Hannibal překročil Pyreneje a Alpy, pronikl do Pádské nížiny, v severní Itálii se k němu váhavě přidali někteří Galové.

V roce 218 byli Římané poraženi na Ticinu a na Trebii. Roku 217 svedli Římané bitvu u Trasimenského jezera, kde byli poraženi znovu. V Římě byl zvolen diktátor Quintus Fabius Maximus, který si zakrátko vysloužil přízvisko Cunctator („váhavec“, „loudavec“)  proto, že se vyhýbal přímému střetu s protivníkem. Zvolil formu partyzánského boje (přepadal), nedal Hannibalovi šanci svést bitvu, kde by mohl dosáhnout dalšího vítězství. Římanům ovšem tento postup připadal potupný, a navíc se obnovila důvěra v římské vojsko, proto byl diktátor sesazen, do čela vojska byli umístěni dva konsulové – Aemilius Paullus a Terentius Varro.

Roku 216 došlo k dalšímu střetu mezi Hannibalem a Římany, a to v bitvě u Cannae (Kann). Ačkoliv byli Římané v převaze, tak utrpěli těžkou porážku (kvůli špatné taktice). Pod dojmem neúspěchu od Říma odpadají spojenci, kteří se přidávají k Hannibalovi, ovšem zdaleka ne v takové míře, jak kartaginský vojevůdce očekával. Významným přeběhlíkem bylo město Capua. Oslabení Říma chtěl využít i makedonský král Filip V. k obnovení vlivu v Ilýrii. K Hannibalovi se přidaly i Syrákúsy. Římané však neváhali. Poslali vojsko do Makedonie, na Sicílii dlouho obléhali Syrákúsy, které v roce 212 nakonec dobyli. Při obraně Syrákús se proslavil Archimedes, který konstruoval válečné stroje. Jeho poslední větou před smrtí mělo být: „Nedotýkej se mých kruhů!“ Porážkou Syrákús bylo dovršeno římské ovládnutí Sicílie.

Roku 211 Římané dobyli Capuu a Capuánce potrestali, spojenci se ze strachu před potrestáním vraceli zpět k Římu. Boje pokračovaly v jižní Itálii a v Hispánii. Roku 206 byla Hispánie Římany dobyta. Ofenzivu vedl Publius Cornelius Scipio, syn stejnojmenného konzula Scipia, který zde i s bratrem roku 211 padl. Roku 204 se Římané vylodili v severní Africe – v čele opět stál zkušený vojevůdce Scipio, dobyvatel Hispánie, který za svou africkou kampaň získal přízvisko Africanus. Kartágo odvolalo vojsko z Itálie (to Římané chtěli), a roku 202 svedli bitvu u Zamy (Hannibalova první a poslední porážka).

Hannibalův neúspěch byl zapříčiněn především podceněním vazeb Říma a jeho spojenců. I když se k Hannibalovi někteří přidali, nezůstali po jeho boku dlouho. Svou roli hrál i fakt, že Hannibal dostal za celé italské tažení pouze jednou (!) posily z domoviny. Řím byl schopen svou obratnou diplomacií a mohutným vojenským vzepětím porazit všechny Hannibalovy spojence dříve, než mu mohli poskytnout účinnou pomoc, ani smlouva s Filipem V. v praxi nepřinesla Hannibalovi užitek. Porážka u Zamy byla zapříčiněna mimo jiné i stavem kartaginské armády – ze starých, zkušenných veteránů přežil málokdo, noví žoldnéři nebyli příliš spolehliví ani kvalitní, navíc váleční sloni, proti kterým se Římané již stejně naučili bojovat, byli nedostatečně vycvičení. Rovněž Numiďané, cenná složka Hannibalovy armády, zradili a přešli na stranu Říma.

Roku 201 byl uzavřen mír. Podmínky míru byly následující: Kartágo ztratilo všechna území kromě Afriky, muselo vydat válečné slony a loďstvo. Kartáginci měli zakázáno vést války v Africe bez souhlasu Říma a museli ještě zaplatit 260 tun stříbra za válečné výdaje.

Roku 197 byly zřízeny 2 provincie na dobytém území v Hispánii – Hispania Citerior (přední) a Hispania Pulterior (zadní). 167 před Kristem zřídili Římané po porážce Ilyrů provincii Dalmatia. Římský zájem se nyní obrátil na východ proti Řecku, Sýrii (Antiochos III. poskytl azyl Hannibalovi), Malé Asii a Makedonii. Po dalších dvou makedonských válkách byla roku 148 zřízena římská provincie Macedonia, do které patřila i sousední ilyrská oblast. Roku 146 si Římané podmanili po porážce achajského spolku Řecko (provincie Achaia) a v roce 133 Malou Asii (Pergamské království) – pergamský král Attalos III. odkázal svou říši Římu (provincie Asia).

3. púnská válka

Kartágo se z porážky rychle vzpamatovalo, v Římě vzniklo politické hnutí s představitelem, senátorem Catem. Ten každou svou řeč ukončoval „ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam“ (ostatně však soudím, že Kartágo musí být zničeno).

O záminku k válce se opět postaralo Kartágo, které porušilo mírovou smlouvu tím, že začalo v Africe bojovat. K tomu jej vyprovokovali Numiďané, římští chráněnci. Řím požadoval vydání všech lodí a zbraní, zboření Kartága a jeho znovupostavení někde ve střední Africe. K tomu však Kartágo samozřejmě nepřistoupilo, a tak v letech 149 – 146 bylo obléháno a roku 146 poraženo a srovnáno se zemí. Za jeho zkázou stál opět jeden ze Scipionů – Publius Cornelius Scipio Aemilianus. Kartágo hořelo 17 dní a místo, kde leželo, bylo prokleto.

Římané se tak stali pány západního Středomoří a jejich moc se neustále rozšiřovala.

Následky púnských válek

Po púnských válkách nastávají hospodářské i politické změny, války přinesly Římu ovládnutí západního a minimálně získání značného vlivu ve východním Středomoří, což logicky vyústilo v ovládnutí obchodu a příliv bohatství, do Říma přicházelo zlato, měď, obilí, řemeslné výrobky a v neposlední řadě také daně z provincií (vybírali je tzv. publikáni – obohacovali se na tom).

Důsledkem válek byl příliv otroků do Itálie, celé hospodářství bylo založeno na otrocké práci, otroci se uplatňovali v zemědělství, řemeslných dílnách, dolech, lomech, na stavbách, i v domácnostech. Řekové (peidagogové) se stávali vychovateli dětí. Otroků se používalo i na zábavu (gladiátoři – zápasení otroků pro pobavení diváků).

V zemědělství vznikaly velkostatky (latifundie) – velké zcelené pozemky, které znamenaly zánik drobných zemědělských hospodářství svobodných římských občanů. Důsledkem byla proletarizace – tzn. vznikla vrstva bezzemků, kteří odcházeli do měst a hledali obživu tam. Ztráta půdy znamenala ztrátu práva sloužit ve vojsku, což nebylo dobré pro stabilitu státu.

Docházelo k rozvoji řemesla a obchodu, hlavní zdroje plynuly z provincií. Následkem púnských válek bylo též zhoršení mravů a úpadek republikánských ctností. Římská společnost se dostávala do krize.

Krize římské republiky (146 – 31 před Kristem)

V tomto období se jednoznačně nejdůležitější politickou silou stal senát. Konzulská pozice stále byla nesmírně ctěná a významná, ale konzulové za jeden rok funkčního období neměli šanci vybudovat si jakoukoliv významnější mocenskou základnu. Senátoři čas naopak měli. Hlavní zdroj moci a majetku spočíval v půdě. Zde hrály velkou roli nově získávané provincie. Status provincie (lex provinciae) se odvíjel od toho, jak se její obyvatelstvo stavělo k Římu. Formulovala jej desetičlenná komise senátorů. Pokud bylo území získáno až po těžkých bojích a potlačení všeho odporu, postoj Římanů vůči provinciálům logicky nebyl příliš pozitivní, což se projevilo např. na omezení místní samosprávy. Část půdy na získaném území byla rozdělena římským osadníkům (ager publicus). Většina ale zůstala původním vlastníkům, kteří měli za povinnost odvádět svým novým pánům buď naturální, nebo peněžní dávky. Za správce provincií byli ustanovováni bývalí konzulové a praetoři. Senátoři a nobilita celkově, jejímž byl senát mluvčím, si důležitost provinciálního bohatství plně uvědomovali a snažili se jej využít ve svůj prospěch. Správci kolonií nad sebou neměli žádný dozor, nikdo jejich činnost nekontroloval. To logicky vedlo ke snaze se co nejvíce obohatit. Na koloniích profitovala i vrstva tzv. jezdců (equites), z jejichž řad se rekrutovali výběrčí daní, publikáni. Oprávnění pro výběr daní získávali v dražbě, po zaplacení určitého obnosu státu. Ten si pak s tichým souhlasem Říma vybírali zpět v koloniích, samozřejmě ale získávali mnohem více, než sami zaplatili. Takto docházelo k ožebračování koloniálního obyvatelstva a růstu moci jednotlivců, kteří na něm profitovali. Růst bohatství vyšších sociálních vrstev vedl k velké majetkové diferenciaci.

Přerod Říma z malého městského státu v impérium ukázalost zastaralost a nepoužitelnost republikánské ústavy a nepřipravenost administrativy, která nutně potřebovala zreformovat. K tomu docházelo pouze velice pomalu a za silného odporu senátu, který republikánské zřízení a všechny tradice tvrdě chránil, i když se v současné podobě ukazovaly jako špatné. Mezery, které právní řád republiky měl, byly často i samotnými senátory zneužívány.

Ke krizi římského státu přispěla i rostoucí závislost na otrocké práci. V punských válkách zemřelo velké množství svobodných, drobných rolníků, kteří tvořili páteř římského státu. Uvolněné půdy se zmocňoval omezený počet velkostatkářů, latifundistů. Koncentrace půdy v jejich rukou vedla ke stejnému jevu, jako v případě kolonií – růstu moci jednotlivce, jednomu z dalších příčin krize republikánského Říma. Likvidace drobných zemědělců se projevila negativně v ekonomice i v armádě. Velkostatkáři potřebovali s rosoucím množstvím půdy stále více otroků. Obzvláště v zemědělství ale byla otrocká práce silně neefektivní, jednak kvůli nedostatečné technické vybavenosti, a také díky tomu, že s otroky nebylo zacházeno nijak dobře, a ti tím pádem neměli důvod se snažit o kvalitní práci.

Krize se projevovala také otrockými vzpourami. K velkým vzpourám bezpochyby patří vzpoura otroků na Sicílii (138 136 – 132). Centrem povstání bylo město Henna a v jeho čele stál otrok Eunús. Vzbouřilo se mnoho otroků (až 200 000), používaných na zemědělské práce (Sicílie = obilnice Říma). Povstání bylo potlačeno jen s velkými obtížemi, otroci byli ukřižováni, umučeni. V letech 104 – 100 před Kristem se uskutečnilo na Sicílii další povstání. První sicilské povstání otřáslo základy římského zřízení, bylo vzorem pro ostatní části impéria (Itálie, Řecko, egejská oblast).

V roce 73 před Kristem gladiátor Spartakus (thráckého původu) a s ním dalších 70 otroků utekli z gladiátorské školy v Capui, zmocnili se zbraní a opevnili se na Vesuvu. Pro Římany to bylo směšné, vyslali část vojska, které bylo poraženo (díky lsti – lana z vinné révy). Na stranu Spartaka se přidávali další otroci i vesnická chudina (chtěli získat půdu) – postupně se přidávali, až nakonec jich bylo asi 60,000 (starověké prameny mluví někdy až o 120 000 vzbouřenců). V rámci povstání se projevily 2 proudy – 1. v čele s galským gladiátorem Crixem (hlavně Germáni a Galové) chtěl bojovat s Římem vojensky, 2. v čele se Spartakem toužil po cestě za svobodou na sever, přes Alpy a pryč z Apeninského polostrova, kde by otroci dostali šanci odejít do svých domovů. Vzbouřenci nakonec táhli na sever (chtěli přejít Alpy), cestou vyhráli roku 72 bitvu u Muttiny. Náhle však změnili plán a ke zděšení Říma táhli na jih. Spartacus se chtěl přeplavit na Sicílii, ale piráti, kterým za převoz zaplatil, jej zradili. Proto se rozhodl najít přístav, kde by mohl získat lodě pro převoz. Hnutí se ale dál štěpilo a Římané je začali po částech likvidovat. Politik P. Crassus postavil šest legií (asi 27 000 lidí) na vlastní náklady. V roce 71 před Kristem Římané zvítězili a Spartakus zahynul v bitvě v Apúlii. Jeho tělo se ale nikdy nenašlo, takže není zcela jisté, zda například nedokázal uniknout. Otroci byli zajati a ukřižováni podél cesty Via Appia. Hlavní zásluhu na římském vítězství měl Crassus. Slávu získal ale i jeho protivník, Pompeius, který se právě vracel z Hispánie po úspěšné porážce Sertoriova povstání, a cestou zničil zbytek Spartakovy armády, který přežil porážku.

Dalším problémem bylo agrární hnutí. To tvořili bezzemci, kteří neměli právo sloužit ve vojsku, byla to nezakotvená skupina lidí. S řešením problémů přišli bratři Gracchové, členové změnám nakloněné části nobility, se svými reformami. Roku 133 byl tribunem lidu zvolen Tiberius Gracchus. Podle návrhu jeho reformy bylo stanoveno maximální množství půdy na jednoho muže, a to 500 jiter (zhruba 126 hektarů; na každé 2 dospělé syny v rodině bylo možné držet o dalších 250 hektarů více); zbytek měl být zabaven a rozdělen bezzemkům po 30ti jitrech (dědičný nájem). Bohatí byli samozřejmě proti, a tak přesvědčili druhého tribuna, aby návrh vetoval. Tiberius však pronesl řeč „zdali může být někdo tribunem lidu, je-li proti jeho zájmům“. Tím způsobil odvolání tribuna. Návrh zákona byl přijat, byla vytvořena komise, která se měla postarat o to, aby reforma proběhla. Nastalo však mnoho problémů, což znamenalo zdržení práce komise, a do toho začaly nové volby tribunů. Při nich začaly potyčky, bitky a Tiberius byl zabit a činnost komise přerušena.

Roku 123 chtěl pokračovat v reformách svého bratra Gaius Gracchus. Byl zvolen tribunem lidu, podal návrhy zákonů (obilní zákon – levné obilí pro chudé ze státních skladů; soudní zákon – posílen vliv publikánů v úřadech (voleni jako soudci do porot)). Začalo se také s výstavbou silnic (zaměstnání pro chudinu), Gaius Gracchus navrhoval dát spojencům římské občanství (tím je více připoutat k Římu), dále navrhoval zřídit nové kolonie v Africe (obživa pro řemeslníky a zemědělce). Podal i návrh zřídit kolonii Junonie v oblasti Kartága. Tyto návrhy (občanství pro spojence a kolonie v Kartágu) byly však odmítnuty i chudinou. Došlo k bitce mezi přívrženci a odpůrci jeho názorů, načež senát označil Gaia za nepřítele republiky a odsoudil jej k smrti. Rozsudek však nebyl vykonán, protože Gaius spáchal sebevraždu. Během následujících 20 let byly všechny důležité reformy (včetně pozemkové) zlikvidovány nobilitou a senátem (111 – Thoriův zákon stornoval pozemkové reformy).

Dalším projevem krize byly potíže se spojenci v provinciích. Největší potíže byly s numidským králem Jugurthou, kterému byla vyhlášena válka (110 – 105 před Kristem). Válka ukázala problémy římské armády, vítězství nad Jugurthou dosáhl Gaius Marius, který provedl vojenskou reformu. Vytvořil profesionální, žoldnéřskou armádu (přijímáni i bezzemci), která byla vydržována ze státních prostředků (výzbroj, výstroj, žold), po 16-20 letech služby se stali veterány – za odměnu dostali půdu. Armáda se stala politickou silou, nové armády bylo využito ve válce s Germány (začali postupovat do bohatších jižních krajin) – Kimbrové, Teutoni.

Na přelomu 2. a 1. století před Kristem vypukly v Římě občanské války. Množství problémů způsobilo také vznik mnoha názorů na jejich řešení. Vznikly dva hlavní politické směry: populárové a optimáti. Populárové (populus = lid, národ) představovali drobnější (střední) vrstvy, chtěli reformy (i ve prospěch lidu), jejich představitelem byl vojevůdce Gaius Marius (podpora lidového shromáždění). Optimáti (optimus = nejlepší) představovali nobilitu, bohaté lidi, jejich představitelem byl vojevůdce Sulla (podpora senátu). Marius se po porážce Jugurthy a odražení Germánů stal díky svým vojenským úspěchům a podpoře armády nejmocnějším mužem v říši a populárové jasně vedli nad optimáty. Postupně se ale jejich hnutí začalo tříštit, čehož optimáti využili. Marius se politicky zdiskreditoval, když byl donucen jako konzul zasáhnout proti svým přívržencům, Saturninovi a Glauciovi.

Často se konaly pouliční srážky, vraždy odpůrců => občanská válka. Jedním z konfliktů byla otázka udělení občanství spojencům se ve střední Itálii. Z toho vypukla spojenecká válka (91 – 89 před Kristem). Spojencům bylo uděleno římské občanství (svobodní obyvatelé Itálie na jih od řeky Pád). V roce 88 před Kristem došlo k dalšímu střetu mezi populáry a optimáty o vrchní velení ve válce proti pontskému králi Mithridatovi VI. Senát jmenoval Sullu, lidové shromáždění Maria. Sulla přitáhl se svým vojskem do Říma, ovládl jej, zrušil rozhodnutí lidového shromáždění, Marius uprchl do Afriky. Sulla odtáhl na východ proti pontskému králi Mithridatovi (omezoval moc Říma). Marius se vrátil do Říma, dostal se k moci, ale pronásledovali jej Sullovi přívrženci a ti nakonec Maria zavraždili. Po Mariově smrti stál v čele populárů Lucius Cornelius Cinna (zavražděn roku 84).

Sulla se vrátil do Říma v čele vítězného vojska, pronásledoval Mariovy přívržence, mstil se. Byly zavedeny proskripce (proskribování) = seznamy odpůrců, na seznamech byli Mariovci, ti byli vražděni, pronásledováni, byl jim konfiskován majetek, který byl udělován Sullovým veteránům a otrokům – propuštěncům (bylo jich kolem 10 000). Mezi nejvýznamnější Sullovi přívržence patřili Pompeius a Crassus. Sulla zvýšil počet senátorů na 600 a kromě jiných opatření i omezil práva tribunů lidu.

V letech 82 – 79 před Kristem se Sulla jmenoval diktátorem na neurčitou dobu, upevnil moc optimátů a nobility. V roce 79 se vzdal moci a o rok později (78 před Kristem) zemřel.

První a druhý triumvirát – Caesarova diktatura

V době krize roste moc vojenských velitelů, vstupujících do politického života. Hlavní slovo získávají Pompeius a Crassus (roku 70 spolu vykonávali konzulát). Pompeius měl za sebou úspěšné vojenské akce, potlačil povstání v Hispánii, vedl válku s piráty (67 před Kristem), kteří ohrožovali plavbu ve Středomoří (opěrným bodem mu byla Kréta, Kilíkie). Podnikl též tažení na východ proti králi Mithridatovi (třetí, vítězná válka proti Pontu v letech 74 − 64 před Kristem; v jejím rámci bylo rozhodnuto o podřízení všech vojenských jednotek na východě říše Pompeiovi), do Sýrie (zde byly vytvořeny tři nové provincie – Bithýnie, Pontus, Sýrie). Uskutečnil triumfální pochod Římem. Na Pompeiově straně stál i Marcus Tullius Cicero, známý řečník.

Rok 63 před Kristem – Catilinovo spiknutí. Catilinus se obohatil za Sully, upadl do dluhů, toužil stát se konzulem, ale nebyl zvolen. Tak se rozhodl zmocnit se vlády násilím, byl podporován některými senátory, ale spiknutí odhalil římský řečník a v té době i konzul, Marcus Tullius Cicero. Účastníci spiknutí byli poraženi v bitvě a popraveni, Catilinus sice utekl, ale posléze byl zabit.

Gaius Julius Caesar vytvořil spolu s Pompeiem a Crassem (porazil Spartaka) roku 60 před Kristem tajný spolek, který nazvali triumvirát (tri = 3, vir = muž; záležitost tří mužů). Caesar pocházel z rodu Juliů, měl velkou popularitu,. Profiloval se jako příznivec populárů (jeho teta byla Mariovou ženou), ale v rámci osobního prospěchu neváhal podporovat Pompeia i Crassa, kteří se pokoušeli získat Caesara pro sebe. V 60. letech se stal nejvyšším pontifikem, městským praetorem v Římě a pak odešel do Hispánie, kde značně zbohatl, roku 59 se stal konzulem, prosazoval Pompeiovy návrhy (půdu vysloužilcům, o jednání v senátě má být podávána veřejná zpráva). Roku 58 se stal správcem Galie, v roce 50 před Kristem po porážce Vercingetorixe definitivně dobyl celou Galii (především díky její roztříštěnosti), Galie se stala dalším zdrojem příjmů pro Řím (viz Zápisky o válce galské). Roku 56 mu byla prodloužena funkce správce Galie, musel čelit útokům Germánů, kteří sídlili za Rýnem, podnikal i výpady za Rýn (výstražná tažení), vylodil se v Británii (získal peníze – výkupné). Postupně rostla moc Crassa, který byl správcem Sýrie, slávu měl hlavně jako vojevůdce. Při tažení na východ proti Parthům však zemřel roku 53 v bitvě u Karrh.

Postupně však narůstaly spory mezi Caesarem a Pompeiem. Pompeius měl podporu senátu, snažil se omezit moc Caesara. Za Caesarova galského tažení Pompeius, znepokojený faktickým rozpadem triumvirátu a růstem Caesarova vlivu, nashromáždil ve svých rukou velkou moc, hlavně během krize v roce 54.  Caesar však po porážce povstání v Galii roku 50 rozkázal návrat armády do Říma. Panovaly obavy, že se pokusí zmocnit vlády a Pompeius byl vyslán, aby jej zastavil. Smírné řešení sporu, o které se Caesar pokoušel, selhalo. Roku 49 před Kristem Caesar pronesl v čele vojska svůj známý výrok: „Alea iacta est!“ – „Kostky jsou vrženy!“ V čele vojska překročil Rubicon (hraniční řeku na severu Itálie). Caesar ovládl Řím a Pompeius uprchl. Podle Caesarova výroku: „Ten, kdo je nerozhodný, je považován za spojence,“  vyplývalo, že nikoho netrestal (=> moudrá politika, podpora lidu). Roku 49 před Kristem Caesar porazil Pompeiovo vojsko v Hispánii, Pompeius však pokračoval do Řecka. Roku 48 před Kristem Caesar zvítězil v bitvě u Farsalu v Thesálii, Pompeius chtěl uprchnout do Egypta, ale byl zabit na lodi a jeho hlava byla věnována Caesarovi.

Caesar zasáhl v Egyptě do sporu mezi Kleopatrou a Ptolemaiem XIII., přičemž shořela Alexandrijská knihovna. S Kleopatrou měl syna. Zásáhl také do problémů v Malé Asii proti synovi Mithridata. Snažil se využít problémy Říma ve svůj prospěch. Roku 47 Caesar zvítězil v bitvě u Zély nad pontským králem Farnakem. Tehdy oznámil své vítězství v senátu prostým „Veni, vidi, vici“ – „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. V severní Africe byli poraženi roku 46 Pompeiovi stoupenci, poslední pompeiovci byli poraženi roku 45 u Mundy v Hispánii.

Roku 45 před Kristem skončily občanské války a Caesar se stal jediným vládcem Říma. Republika byla sice zachována, ale Caesar držel ve svých rukou mnoho úřadů (konzul, tribun lidu, diktátor na neomezenou dobu, nejvyšší kněz – pontifex maximus). Tím ale porušil ústavu, a tak si musel svoje úřady nechat potvrdit senátem, a dostal titul nejvyšší velitel vojska = imperátor.

05_mapa_rimrise

Caesar ale také uskutečnil mnohé reformy. Uděluje půdu veteránům v provinciích, rozšiřuje římské občanství i do provincií, staví silnice v Itálii, nechává obnovit Kartágo a Korint a zavádí „juliánský kalendář“, který platí až do 16. století n. l. (v pravoslavné církvi platí dodnes). Tím ale vyvolával obavy a nespokojenost u některých republikánů, protože se šířila myšlenka, že se chce stát králem (ve skutečnosti se chtěl stát králem jen pro východní území). Vzniklo spiknutí proti Caesarovi, jehož účastníci 15. 3. 44 před Kristem před zasedáním senátu Caesara zavraždili. V čele povstání byl Cassius a Caesarův adoptivní syn Bruttus. Republika však zachráněna nebyla. Nastal boj mezi spiklenci a odpůrci, v čele spiklenců byl Caesarův spolukonsul. Marcus Antonius, Caesarův adoptivní syn, který za jeho vlády zaznamenal velký mocenský vzestup, při pohřbu pronesl projev na obranu Caesara. Caesarovým vrahům byla zaručena senátem beztrestnost a ti ovládli východ říše . Antonius, který byl v podstatě Caesarovým dědicem, se snažil o smířlivou politiku vůči senátu, ten se ale proti němu postavil (Cicero psal filipiky proti Antoniovi). Po porážce u Mutiny, kterou Antonius utrpěl, se situce ale změnila. Octavianus, Caesarův adoptivní syn a další dědic, nejdříve proti Antoniovi bojoval, ovšem senátem byl přehlížen, a proto se s Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem spojili proti senátu.

V roce 43 vznikl tzv. druhý triumvirát, který už byl legální. Vznikl mimořádný zákon, který jim dával mimořádné pravomoci (na 5 let), aby učinili pořádek. Později byla tato doba prodloužena. Zavedli proskripce (proti senátorům), postiženým zabavili majetek a popravili je. Obětí se stal i senátor Cicero. Caesarovi vrazi uprchli na východ, ale byli pronásledováni a v roce 42 před Kristem poraženi v bitvě u Filipp. Cassius a Brutus spáchali sebevraždu. Mezi triumviry, především pak mezi Octavianem a Antoniem a jejich přívrženci, panovalo soustavné nepřátelství, které se ne vždy dařilo tlumit. Octavianovi po boku stál skvělý vojevůdce, Markus Vipsanius Agrippa, a také literát Maecenatus. Roku 40 došlo ke schůzce v Brundisiu, kde se upravily sféry vlivu. Antonius měl spravovat východní části provincií (tam se sblížil s Kleopatrou), Octavianus si upevnil pozice v Itálii a západní části Impéria. Zkonfiskovanou půdu udělil svým věrným. Lepidus dostal do správy Afriku, chtěl však získat ještě Sicílii, a tak byl Octavianem zbaven moci a zastával pouze funkci pontifika maxima. Roku 36 se podařilo definitivně zničit Sexta Pompeia, syna prvního triumvira, který poskytoval útulek všem odpůrcům současného režimu a měl v podstatě v rukou moře a ostrovy kolem Itálie, což bylo značně nebezpečné. Pompeius mohl například ovládnout zásobovací trasy atd. Společným úsilím triumvirů Octaviana a Antonia byl ale poražen.

Antoniova politika na východě v Římě vzbudila silnou nevoli. V této době se díky Antoniově nečinnosti v Egyptě, kde dlel po boku Kleopatry, podařilo Parthům vpadnout na římské území a část jej přímo odtrhnout. Až v letech 39 a 38 se Antoniovi podařilo území opět dobýt. Antonius začal vystupovat jako orientální vládce, oženil se s Kleopatrou (roku 36), Egyptu daroval území, která patřila Římu, což způsobilo roztržku mezi Octavianem a Antoniem, a ta vedla až tak daleko, že Octavianus vyhlásil Egyptu válku. V roce 31 před Kristem svedli námořní bitvu u Actia (Octavianově straně velel Agrippa), kde Antonius a Kleopatra prohráli, utekli do Egypta a tam spáchali sebevraždu. Rok nato byl Egypt připojen k Římu a Octavianus se tak stal pánem celé římské říše, což znamenalo definitivní konec republiky.

Římská kultura za republiky

Architektura

Architektura nebyla původní ani samostatná, ale navazovala na kultury ostatních národů, uplatňovalo se zde pořekadlo „Inter arma silent musae“ – „Ve válce mlčí múzy“. Římskou architekturu ovlivnili Etruskové (ve stavitelství – klenba a oblouk, pálené cihly, malba – nejstarší velká stoka – Cloaca maxima) a Řekové (sloup a oblouk – to způsobilo, že římské stavby mohly být masívnější, těžší). Od Etrusků Římané zdokonalovali i svoje zemědělské náčiní. Město Řím bylo na centrum velké říše až zoufale architektonicky nezajímavé a nevýrazné, až během posledních zhruba 100 let před začátkem našeho letopočtu se situace začala pozvolna měnit. V 1. století před Kristem vznikly ve měste 2 nové kamenné mosty, Fabriciův a Cestiův. Roku 121 vznikl první vítězný oblouk. Roku 55 založil Pompeius na Martově poli 1. stálé divadlo. Významné stavební počiny jsou spojeny s Caesarem. K jeho nejvýznamnějším stavbám patří Caesarovo forum. Vlivem rostoucího bohatství říše se začala tvář Říma měnit z nevýrazného městečka na velkoměsto. Klasickou stavbou byl obytný dům s atriem. Stěny staveb bývaly pokryty omítkou či štukem, případně i mozaikami, stropy byly buď ploché, nebo klenuté. Podlahy byly dlážděny cihlami, někdy kamením. Stavělo se z kamenů, ale i pálených cihel různých tvarů. Střechy kryly hliněné tašky (u bohatších domů, u chudiny to nemuselo platit). Ulice ve městech bývaly užší, dlážděné jen tam, kde byla větší zátěž (doprava).

Literatura

Literární díla Římané přebírali nejčastěji z Řecka, zakladatelem literárního umění byl Livius Andronicus (byl to řecký otrok – propuštěnec, učitel, básník, dramatik, přeložil do latiny Odysseiu). Mezi další patřili Plautus (to byl dramatik, napsal asi 21 her, nejvíce komedie, např. Chlubivý voják, Pseudolus nebo Amfitrion), Terentius (byl to propuštěnec, psal komedie) a Lucretius Carus. To byl filosof a básník, napsal filosofické dílo O přírodě – De rerum Natura – byl to materialista (atomismus), přívrženec epikureismu (člověk se má vyhýbat bolesti tělesné i duševní, cílem je slast, člověk se musí zbavit strachu ze smrti). Historické tvorbě se věnovalo více autorů, jmenujme alespoň několik nejdůležitějších. Gnaeus Naevius stvořil první historický epos, Bellum Punicum. Quintus Ennius přispěl svými Annales, historií Říma od Aenea po autorovu dobu. Fabius Pictor položil svými Římskými dějinami základ římské annalistiky. Omezeně přispěl i Marcus Porcius Cato (starší) se svými Počátky (Origenes). Cato patřil ke konzervativním odpůrcům helénizace římského světa, v níž spatřoval příčinu mravního úpadku. Gaius Sallustius Crispus napsal kratší, ale důležité spisy Catilinae coniuratio a Bellum Jugurthinum, a dílo Historiae (zachycuje dobu mezi lety 78 − 67 před Kristem). Patří sem i díla G. I. Caesara, ačkoliv nebyla psána primárně jako historická, ale spíše memoáry pro ospravedlnění jeho činů před veřejností – Commentarii de bello Gallico a Commentarii de bello civili.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Nakladatelství Svoboda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civilizace starověkého Středomoří. Nakladatelství Svoboda, Praha 1984.
  • Christ, K.: Krize a zánik římské republiky. Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2010.
  • Grant, M.: Dějiny antického Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slovník antické kultury. Nakladatelství Svoboda, Praha 1974.
  • Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakladatelství Perfekt, Bratislava 2005.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht