Role církve a křesťanství

Duchovní život středověkého člověka byl poznamenán především přechodem od pohanských zvyků (známé od živých kmenů) ke křesťanství. Křesťanství představovalo vytoužený lék pro budoucnost, vedlo lidi k životu podle desatera božích přikázání (poukazovalo na nové morální hodnoty člověka). Církev hlásala učení o trojím lidu (1. páni mají vládnout a bojovat; 2. duchovenstvo se má modlit; 3. poddaní musejí poslouchat pány). Rovnosti lidé dosáhnou až po smrti.

Monoteistické náboženství jako křesťanství pomáhalo sjednocovat kmeny, upevňovalo stát a závislost poddaných na panovníkovi. Křesťanství samozřejmě bojovalo proti polyteismu. Poddaní byli často, byť jaksi v konfliktu s Novým Zákonem, nuceni přijímat křesťanství i násilím.

Majetek církve měl jednu obrovskou výhodu, totiž tu, že se nerozptyloval z důvodu celibátu. Církev tak byla silná jak duchovně, tak majetkově.

 

Vznik papežství

papež je římským biskupem katolické církve, od počátku křesťanství měl a dodnes má uznávanou autoritu i mimo církev

Apoštol Petr, jeden z prvních velkých představitelů křesťanství, vybudoval základy křesťanské církve a je autorem části Nového Zákona. Ježíš o něm v Matoušově evangeliu říká: „Ty jsi Petr (řecky skála-pozn.překl.) a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou.“ (Mt 16,18). Právě na základě tohoto verše katoličtí křesťané založili instituci papežství, kdy papež je pokládán za přímého nástupce sv. Petra. Petr, první římský biskup, zemřel mučednickou smrtí v roce 63 v Římě.

V době stěhování národů papežové pomáhali bránit Řím proti Langobardům, čímž získali skutečnou vládu nad Latiem (byla jim potvrzená franským panovníkem). Od roku 754 zde vzniká rozhodnutím franckého krále Filipa III. církevní stát patřící papeži = dědictví sv. Petra.

V 5. století vznikla nauka o moci duchovní a moci světské (moc duchovní pečuje o moc světskou, kterážto spravuje státní záležitosti). Papež prohlašoval, že moc duchovní je nezávislá na moci světské, je významnější a nadřazená moci světské. Tím vznikl dualismus moci duchovní a světské (vznikl mezi nimi boj o moc – ve filozofii se tímto zabýval sv. Augustin).

V roce 800 korunoval papež Lev III. Karla Velikého, franského krále, na římského císaře. Tím dal opět jasně najevo nejen svůj vděk za to, že mu Karel poskytl ozbrojený doprovod a pomohl mu vrátit se do Říma, ale dal najevo také svoji převahu – papež korunuje císaře.

Císař Jindřich IV. před Canossou, kde strávil tři dny pokáním před hradbami podle pokynů papeže Řehoře VII.

Císař Jindřich IV. před Canossou, kde strávil tři dny pokáním před hradbami podle pokynů papeže Řehoře VII.

V 11. století vypukl mezi Papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV. tzv. boj o investituru (dosazování církevních hodnostářů do úřadů). Na začátku císař sesadil papeže, načež papež císaře exkomunikoval (vyhodil – vyobcoval z církve). Císař podnikl cestu do Canossy (tam uskutečnil pokání, žádal o odpuštění – údajně tři dny klečel před sídlem papeže). V roce 1122 byl uzavřen konkordát wormský (dohoda mezi světskou a duchovní moci) = kompromisní řešení (investitura byla rozdělena – církevní hodnostář dával panovníkovi berlu a prsten, panovník církevnímu hodnostáři pak žezlo, jako symbol půdy).

První rozdělení křesťanské církve

V letech 393 a 476 po rozdělení Římské říše došlo k roztržce mezi východní a západní církví (o náboženské otázky, o pojetí osoby Krista, o nadřazenosti). Tyto spory procházely různými fázemi, v nichž došlo k odlišení nejen způsobu vedení mše, ale také k odlišení v chápání některých teologických otázek. Když byl v roce 800 Karel Veliký korunován papežem na římského císaře, došlo tak k jistému zpochybnění postavení Byzantské říše jako jediného pokračovatele Římské říše a de facto i zavržení postavení byzantského císaře. Tento titul byl totiž od pádu Západořímské říše (476) až doposud vyhrazen výlučně byzantskému císaři. Necelých sedmdesát let nato bylo již oddělení na spadnutí, když papež exkomunikoval byzantského patriarchu a ten mu to o čtyři roky později oplatil stejným aktem, ale to ještě neznamenalo odloučení trvalé.

K finálnímu oddělení však došlo až v roce 1054, v době, kdy byl byzantským patriarchou Michael Kerullarios (lat. Michael Cerularius) a papežem Lev IX. Iniciátorem tohoto velkého schizmatu se stal právě patriarcha Kerullarios, který nechal uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli a exkomunikoval duchovní, kteří sloužili latinské mše. Na to odpověděl papež Lev IX. ve snaze o smír vysláním papežského poselstva v čele s kardinálem Hubertem de Silva Candida. Papežská bula, kterou poselstvo v Konstantinopoli zanechalo, obsahovala ovšem něco tak neuvěřitelného, že se patriarcha i císař Konstantin IX. domnívali, že se jedná o podvrh – bula oficiálně exkomunikovala patriarchu i všechny jeho stoupence, dále obsahovala nepodložená a dosti nevybíravá tvrzení jak o osobě patriarchy, tak o poměrech ve východní církvi, a nakonec je všechny proklela. Když se ukázalo, že se o podvrh nejedná, byzantinci bulu spálili.

Později bylo několik snah o opětovné sloučení – první z těchto pokusů učinil byzantský císař Alexios I. Comnenus roku 1095 během koncilu v Piacenze, kdy žádal křesťanský Západ o pomoc proti muslimům, kteří roku 1076 dobyli Jeruzalém a mířili dále na Konstantinopol. Za tuto pomoc Alexios nabídl připojení východní církve k západní, čímž dal podnět k zahájení tzv. křížových výprav – o tom si více povíme až dále.

Mnišství

Do doby raného středověku datujeme též důležitou úlohu mnišských řádů. Mnišství jako takové má původ v myšlence, že pozemský život je natolik hříšný a opovrženíhodný, že je lépe žít ve více či méně uzavřených komunitách křesťanů, kde se tyto pozemské vlivy eliminují.

Počátky mnišství obecně

Mnišství není pouze záležitostí křesťanskou, jak se běžně domníváme. Původ tohoto asketického způsobu života je pravděpodobně v Indii, kde bráhmanská hlava rodiny ve stáří odcházela ze světského života, aby žila jako lesní poustevník. Dobrovolný život bez majetku a bez manželství směřuje v mnoha náboženstvích k náboženské dokonalosti (bez ohledu na to, zda jde o život o samotě jako poustevník, ve společenství kláštera jako cenobita nebo v podobě putujícího askety). Buddhismus přenesl mnišský ideál do velké části Asie. V tibetském lamaismu převzali mniši dokonce státní moc. V Číně se vytvořil taoismus a v Japonsku je dnešní formou mnišství zenový buddhismus. Islám původně žádnou takovou životní formu neznal, teprve ve 13. stol. vznikla společenství dervišů, podobná mnišským.

V židovské kultuře působila na přelomu letopočtu židovská sekta esénů, jejíž členové žili společným životem v jakémsi „klášteře“ na opuštěném místě. Mezi svitky nalezenými v Kumránu na břehu Mrtvého moře byla také „Pravidla komunity“, jež by se dala srovnat s pozdějšími řeholemi křesťanských mnišských komunit. Z židovských asketických hnutí víme od Filona Alexandrijského ještě o tzv. terapeutech, kteří také žili asketickým způsobem života v komunitách, vzdáleni od světa. Také starověké pythagorejské a pozdější novopythagorejské hnutí bývá srovnáváno s mnišstvím. Vstupu do komunity zde předcházelo dlouhé zkušební období, členové nosili zvláštní oděv a žili podle přesných pravidel – podobně jako v křesťanském klášteře. Nejednalo se však o náboženské, ale o filosofické hnutí, jehož cílem bylo osvobození duše z pout těla.

Počátky křesťanského mnišství

Všichni tito „předchůdci“ mají s křesťanským mnišstvím společný způsob života: odloučenost, odříkání, obrácení k vnitřní stránce člověka. Je tu ale jeden velký rozdíl: nikdo z nich neodešel za Kristem. Ať už byl vliv starověkých myšlenkových proudů a hnutí na křesťanství jakýkoliv, jedno je jisté: prvním skutečným předchůdcem a inspirátorem mnišství v církvi mohl být jen Kristus. První mniši (anachoréti, eremité) byli ti, kteří se jako on vzdálili (anachorein) na pusté místo (erémos topos), aby se tam jako on modlili, postili a odolávali nástrahám Pokušitele.

Úplné počátky křesťanského mnišství datujeme do doby pronásledováním křesťanů za Decia (240 n.l.) a Diokleciána (po 304 n.l.). V těchto dobách odcházeli zvláště egyptští křesťané do pouště, kde je kruté podmínky donutily žít velmi přísným odříkavým životem. Rozvoj mnišství však nastal až s koncem pronásledování a zestátněním křesťanství. V té době se radikálním duchům začalo jevit křesťanství jako příliš „pohodlné“. Mnišský ideál se stal jakousi náhradou za nedosažitelný stav mučednický. Ve čtvrtém století se tedy stává z  mnišství první reformní proud v církvi.

První určité svědectví o radikálním opuštění všeho pro Krista a odchodu na poušť podává alexandrijský biskup Atanasius v díle Život svatého Antonína. Proto je také svatý Antonín, egyptský poustevník, považován za otce mnišství. Kolem poustevníků se shlukovaly více nebo méně uzavřené kroužky učedníků. Každý obýval vlastní celu, pracoval a modlil se sám. Vedle toho se vyvinulo od Pachomia v Horním Egyptě cenobitství (podle řeckého koinos bios = společný život), které obnovilo společný způsob života. Tento druh mnišství se rozšířil od 4. stol. po celé církvi. Svatý Pachomios (cca. 287 n.l. – 347 n.l.) byl egyptský mnich, který spojil další poustevníky z okolí do prvního kláštera v Tabennisi. Posléze založil ještě devět mužských a dva ženské kláštery. Na konci 4. století žilo pod Pachomiovou řeholí v Egyptě kolem 7000 mnichů.

Z Egypta se mnišství rozšířilo na celý řecky mluvící východ. Ve 4. století se nacházejí kláštery také v Palestině, Sýrii, Malé Asii; křesťané z Říma putují do Jeruzaléma a Egypta, aby tam po nějaký čas žili v mnišském společenství (např. sv. Jeroným).

Velmi svérázná forma asketického mnišství se vyvinula v Sýrii. Poustevníci se nechávali přikovat ke skále, vláčeli na svém těle těžké železné řetězy, aby unikli pokušení a tělesným žádostem, do krve se bičovali, žili jako divoká zvěř. Nejznámějším z těchto asketů – extrémistů se stal Symeon Stylita, narozený kolem r. 389, kterému připadal život v klášteře příliš pohodlný. Nejprve žil ve studni, pak se nechal zazdít do malé cely s jediným džbánem vody. Když ho po čtyřiceti dnech bratři vysvobodili a stěží navrátili životu, nechal se přikovat k velkému kameni dvanáctimetrovým řetězem. Nakonec vylezl na třímetrový sloup (později ho vyměnil za mnohem vyšší) a na něm dožil vestoje zbytek svého života. Skromná strava mu byla dodávána v koši, o velkých svátcích mu dokonce kněz po žebříku přinášel eucharistii… Symeon měl četné následovníky – poslední známý stylita zemřel v roce 592, a s ním zřejmě toto neobvyklé pojetí křesťanského života.

Sv. Basileios

Sv. Basil patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století

Sv. Basil patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století

Svatý Basileios z Kaisareie (v ruštině Vasil), zvaný též Veliký nebo Filosof (kolem 330 Kaisareia – 1. ledna 379 tamtéž) patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století, kteří jsou označováni jako kappadočtí otcové (vedle Basileia mezi ně patří též sv. Grégorios (Řehoř) z Nasianu a Basileiův bratr sv. Grégorios z Nyssy).
Basileios se narodil v zámožné křesťanské rodině v kappadocké Kaisareji (dnes Kayseri v Turecku), jeho dědeček byl křesťanský mučedník. Čtyři z jeho devíti sourozenců byli v církevních službách.Vzdělání získal na athénské Akademii, působil jako právník a vyučoval rétoriku. Brzy se však rozhodl pro asketický život mnicha. V roce 370 sepsal řeholi, která se stala základem východního řeckého mnišství. Žádné jiné řehole na východě (v byzantské říši) již nevznikly, došlo pouze k doplnění basiliánské řehole, která je platná dodnes. Basileios propagoval umírněnou askezi, život v klášteře kladl nad poustevnictví. Odůvodňoval to tím, že v klášteře lze projevit nejen lásku k Bohu, ale také k bližnímu. Do kláštera byly přijímány také děti na výchovu a vzdělávání. Když dospěly, mohly se samy rozhodnout, zda odejdou či setrvají.

Latinská Afrika – sv. Augustin

Sv. Augustin (354 - 430), biskup a učitel církve z období pozdního římského císařství

Sv. Augustin (354 – 430), biskup a učitel církve z období pozdního římského císařství

I zde se nejpozději během 4. století začaly tvořit komunity asketů. Augustin se poprvé seznámil s mnišským ideálem v Miláně, kde působil svatý Ambrož. Spolu s několika přáteli se pak stáhl na venkovské sídlo Cassiciacum, kde s nimi žil v duchovním společenství. Spíše než o klášter se však jednalo o filosofickou společnost. Po roce se rozhodl k návratu do Afriky a v Tagaste znovu začal žít se svými přáteli jako předtím. Teprve v Hippo Regiu po vysvěcení na kněze v roce 391 založil svůj první skutečný klášter. Jeho ideálem bylo následovat prvotní křesťanské společenství ve sjednocení mysli, jednání a vlastnictví. Členové této první komunity byli laici.

Když se pak za pět let stal biskupem, opustil tuto komunitu, aby jeho úřad nerušil její klid. Avšak i ve své nové biskupské rezidenci zavedl apoštolský způsob života, k němuž se museli zavázal všichni členové jeho domácnosti. I po svých kněžích požadoval chudobu a společný život. Tak začaly vznikat kanovnické řády. To už nejsou společenství laiků, ale kněží seskupených kolem chrámu.

Augustinova řehole (regula) je sestavena z jeho spisů mnišského zákonodárství (především Praeceptum). Augustinovi řeholníci zachovávají tradiční mnišské observance, jako je pokora, zpěv žalmů, soukromá modlitba, četba, půst, mlčení, poslušnost, manuální práce, chudoba, čistota. Ale duch těchto přikázání je jiný. Důraz je kladen více na komunitní hodnoty, na bratrské společenství než na individuální vztah mnicha k Bohu, jak tomu bylo v egyptském mnišství. V důsledku se jeví Augustinova řehole jako příliš mírná oproti dosavadním modelům, není to však mírnost omlouvající slabost nebo hledající kompromisy, je to spíše „komunitotvorná“ lidskost. Augustinovou řeholí jako by už západní mnišství vykročilo do novověku (v tom dobrém slova smyslu).

Mnišství na Západě

O mnišství na Západě před čtvrtým stoletím nemáme dostatek zpráv. Pravděpodobně se sem rozšířilo z Východu, ale význam askeze a samoty nebyl objeven pouze na Východě. Už z druhého století máme svědectví o pannách a vdovách, které žily v odříkání, ale zatím ne v odloučenosti, nýbrž uvnitř křesťanské obce. Přinejmenším během 4. století začíná tento zasvěcený život přijímat skutečnou mnišskou formu – komunitní, pod společnými pravidly, mimo obec. Z roku 380 pak pochází první zpráva o „západním“ ženském klášteře: vdova po římském městském prefektovi Melanie založila komunitu na Olivové hoře. Krátce nato vznikl druhý ženský klášter v Betlémě.

Především z Itálie se začalo mnišství šířit na Západ, ale i zpět na Východ, do Palestiny. Nejznámějším „vývozcem“ italského mnišství do svaté země byl svatý Jeroným, který právě zde v klášteře přeložil Starý Zákon z hebrejštiny do latiny (Vulgáta) a napsal své biblické komentáře.

Snad přes Afriku se dostal klášterní život do Španělska, neboť v r. 380 se synoda v Zaragoze zabývala tímto duchovním postojem. Významnou postavou západního mnišství je také sv. Martin, biskup z Tours (316-397). Tradičně se považuje za zakladatele mnišství na Západě, a to díky popularitě jeho životopisu – tak jako sv. Antonín na Východě.

Kolem r. 432 přišlo mnišství do Irska. Tam vyrostl samostatný způsob: kláštery se staly středem církevního života a církevního zákonodárství (mnišská církev). Irský monasticismus kladl důraz na kontemplaci a volnost pohybu, což zajišťovalo kontakt s běžným obyvatelstvem a prohlubování jeho náboženského života. Na rozdíl od Benediktova kláštera, kde se studovaly jen posvátné texty, přijímali irští mniši také díla antických klasiků, což z irských klášterů činilo centra vzdělanosti. Na irských klášterech (tedy nikoli na biskupech) ležela také církevní správa Irska.

Co vykonal Basil pro východní mnišství, toho dosáhl Benedikt z Nursie pro západní podobu cenobitského společenství. V roce 529 založil jižně od Říma klášter Monte Cassino, kde začala platit nová pravidla mnišského života – tzv. řehole (Regula monachorum). Řeholníci byli pod patronátem svého opata, bydleli v klášterech a věnovali se modlitbám, bohoslužbám a nejrůznějším pracím. Benediktini uznávali prostotu života obsaženou v zásadě Ora et labora (Modli se a pracuj). Jejich kláštery byly nejdůležitějšími centry vzdělanosti. Roku 596 vyslal Řehoř Veliký benediktiny na misie do Anglie, odtud přijala křesťanství Germánie a Skandinávie. Ke konci raného středověku bylo západní mnišství benediktinské.

V dobách raného středověku nebylo vzdělání tak rozšířené, jako je tomu dnes, ale bylo výsadou úzkého okruhu lidí – většinou duchovních. Církev provozovala školy, které měly za cíl připravit budoucí kněze na výkon jejich povolání. Tyto školy byly zřizovány většinou při sídlech arcibiskupů nebo biskupů nebo ve významných klášterech či kostelech. Vzdělání bylo téměř výhradně pro muže a hlavním jazykem byla latina. V klášterech vznikala také skriptoria – místa, kde se psaly či opisovaly knihy (kodexy).

V Čechách je nám známý nejstarší klášter u sv. Jiří na Pražském hradě, který byl založen někdy kolem roku 970 – jednalo se o ženský benediktinský klášter. Nejstarší mužský klášter, o kterém víme, byl založen v roce 993 v Břevnově u Prahy biskupem Vojtěchem.

Na konci jedenáctého století vznikl oddělením od benediktinského řádu nový řád, který se nazývá cisterciácký. Cisterciáci se oddělili především kvůli laxnosti, lenosti a nestřídmosti benediktinů v klášteře v Moutier-La-Celle ve francouzském kraji Champagne. Jako samostatný řád byli vyhlášeni papežem Kalixtem II. roku 1119. Jméno pochází od prvního kláštera ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium). Pro cisterciáky je charakteristická povinnost fyzicky pracovat.

05_monte_cassino

V duchu obnovy církve vedené papežem Řehořem VII. vznikl řád premonstrátů. Tento řád byl založen roku 1120 ve francouzském Prémontré sv. Norbertem, arcibiskupem z Magdeburgu.  Základním pravidlem se stává řehole sv. Augustina, což obnáší „absolutní odvrhnutí a zamítnutí vlastnictví, rozdělení věcí podle potřeby, svornost jednoty a jednota svornosti“. Jejich hlavním úkolem bylo kázání a učení pastýřské službě.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht