Sjednocení Itálie

Giuseppe Garibaldi (1807 - 1882)

Giuseppe Garibaldi (1807 – 1882)

Snaha o sjednocení Itálie je dlouho trvající jev, který můžeme sledovat v jisté podobě již ve středověku. Roztříštěnost země byla silnou překážkou dalšího hospodářského a politického rozvoje. V druhé polovině devatenáctého století toto úsilí vrcholí v rámci sjednocovacího hnutí s názvem risorgimento, současně s národně-emancipačním hnutím v jiných evropských státech. Pokusy v první polovině století byly potlačeny (Napoleon (I.), revoluce roku 1848, karbonáři).

Impulzy ke sjednocení vyšly ze dvou směrů:

1. Republikánského, v jehož čele stál Giuseppe Mazzini, vůdce Mladé Itálie a Mladé Evropy, spolu s radikálním revolucionářem Giuseppem Garibaldim a jeho „červenými košilemi“.

2. Ze strany Sardinského království – v čele tohoto směru stál ministerský předseda Camillo Cavour (v úřadu od roku 1852). Cavour se pokoušel sjednotit zemi pod Savojskou dynastií (Viktor Emanuel II.).

Oba směry bývají někdy rozlišovány jako sjednocení „zdola“ (Mazzini, Garibaldi) a „shora“ (Cavour). Cavour se při hledání spojenců obrátil na francouzského panovníka, Napoleona III. Na tuto orientaci měla vliv i účast sardinské armády v Krymské válce po boku Francie, Británie a Osmanů. 1859 bylo Rakousko vyprovokováno k vyhlášení války Sardinii (to byla podmínka pro pomoc Francie). V bitvách u Magenty a Solferina byli Rakušané poraženi, ale díky nečekanému separátnímu míru Francie s Rakouskem ve Villafranca nebylo dosaženo všech územních cílů (Benátsko bylo ponecháno Rakousku). Francouzi získali Savojsko a Nizzu (dříve součást Sardinského království), Viktoru Emanuelovi II. připadla Lombardie. Po revoluci na území papežského státu 1860 přešly pod sardinskou nadvládu další státy – Parma, Modena, Toskánsko, Romagna (o připojení rozhodl plebiscit). Roku 1860 vypuklo rolnické povstání v Království obojí Sicílie (proti Bourbonům) – s vědomím Viktora Emanuela jej přijel podpořit Garibaldi se svými dobrovolníky („tažení tisícovky“). Ovládl Sicílii a jižní Itálii s Neapolí. Cavour ho přesvědčil, aby se tato území připojila k Sardinskému království a aby Garibaldi předal moc Viktoru Emanuelovi II. A tak bylo roku 1861 vyhlášeno Italské království (konstituční monarchie) s hlavním městem Turínem.

Roku 1866 Itálie, spojenec Pruska, využila porážky Rakouska v Prusko-Rakouské válce a připojila Vídeňským mírem Benátsko. Roku 1870 byla poražena Francie Pruskem (Francie = dosavadní ochránce papežského státu) => k Itálii připojen i papežský církevní stát a roku 1871 se hlavním městem Italského království stal (po Turínu a Florencii) Řím.

Italští nacionalisté chtěli (zatím neúspěšně) připojit ještě Terst, Dalmácii, Savojsko a Nizzu (tzv. „Italia Irredenta“ = neosvobozená). Sjednocení Itálie však nepřijal papež. Tomu zůstal jen Vatikán (0,4 ha). Prohlásil se za Vatikánského zajatce a na protest Vatikán neopouštěl.

Sjednocení Itálie však neodstranilo rozdíly mezi severní a jižní Itálií.

Doporučená literatura

  • Baumanová, D.: Karbonáři a Špilberk. In: Forum Brunense, r. 2009, s. 23-52. (článek ve sborníku Muzea města Brna z roku 2009)
  • Bělina, P. – Fučík, J.: Válka roku 1866. Havran/Paseka, Praha 2005.
  • Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997.
  • Piruchta, L.: Giuseppe Garibaldi. Nakladatelství Svoboda, Praha 1971.
  • Procacci, G.: Dějiny Itálie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007.
  • Řezník, M.: Formování moderního národa. Triton, Praha 2003.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht