Sjednocení Německa

V prostoru, kde vznikl roku 1871 sjednocený německý stát, trval partikularismus po celá staletí. Ačkoliv se mohlo zdát, že byly německé státy sjednoceny institucí Svaté říše římské a jejích předchůdců, nebylo tomu tak. V průběhu dějin zde existoval různý počet větších či menších útvarů světských i církevních (např. po třicetileté válce se zde nacházelo přes 200 různě velkých státečků), které se nejednou stavěly na odpor centrální moci v podobě římských králů a císařů a často soupeřily mezi sebou, navíc část jejich území nebyla součástí Říše, takže císařové nad ním neměli absolutně žádnou moc (nejvýrazněji je to vidět na Prusku a jeho državách na území dnešního Polska).

Myšlenka na sjednocení budoucího Německa (název „Německo“ lze používat až od roku 1871, do té jde o chybu) byla umožněna díky postupnému úpadku Svaté říše římské pod vládou Habsburků v průběhu 18. století. Zdaleka nejvýraznější ranou pro Říši i Habsburky byly války proti revoluční Francii v závěru 18. století a války s Napoleonem. Napoleona (I.) lze považovat v jistém směru za významného unifikátora německého prostoru. Byl to právě on, kdo zasadil smrtelnou ránu Svaté říši římské (zanikla 1806), silně zredukoval počet drobných státečků a řadu z nich spojil v Rýnském spolku (1806). Po porážce Francie byl na Vídeňském kongresu (1815) založen Německý spolek pod patronací Rakouska. Ten opět obnovil starou roztříštěnost.

Události uplynulých let ale nedovolily návrat do starých kolejí. Liberální myšlenky, vědomí společného protifrancouzského boje a hlavně postupná hospodářská integrace (1833 vznikl celní spolek z iniciativy Pruska) a vzrůst moci pruských Hohenzolernů, umocněné událostmi roku 1848 (Frankfurtský sněm a de facto zánik (dočasný) Německého spolku), byly hlavními impulzy sjednocovacího procesu. Pruská Erfurtská unie ale selhala a Německý spolek byl obnoven 1850 opět pod vedením Rakouska (Olomoucké punktace, „olomoucké ponížení“ Pruska).

Existovaly dvě hlavní koncepce sjednocení:

  1. Maloněmecká – sjednocení pod nadvládou Pruska a bez účasti Rakouska. Hlavním důvodem odmítání Rakouska jako součásti budoucího sjednoceného Německa byl jeho mnohonárodnostní charakter (tzn. nebyli zde zdaleka jen Němci).
  2. Velkoněmecká – pod patronátem Rakouska (Habsburků).
Otto von Bismarck (1815 - 1898)

Otto von Bismarck (1815 – 1898)

Do čela Pruska, které jednoznačně aspirovalo na vedoucí pozici v Německém spolku, se dostal roku 1861 král Vilém I. a o rok později byl jmenován pruským kancléřem zkušený politik Otto von Bismarck. Rovněž v čele generálního štábu pruské armády stála význačná osobnost – Helmuth von Moltke. V této době startuje pruská vojenská reforma. V 50. – 60. letech v Německu vypukla tzv. Grümderská (zakladatelská) horečka. Začaly vznikat podniky, dochází k rozvoji kapitalismu a k zavádění nejmodernější technologie výroby. Na podnikání se účastnili také junkeři (šlechtičtí velkostatkáři). Představitelem junkerů byl i Otto von Bismarck.

Bismarck směřoval pruskou zahraniční politiku k zajištění mezinárodní pozice pro budoucí sjednotitelské ambice. Cílem bylo sjednotit Německo pod vládu Pruska „krví a železem“. Alvenslebenovou konvencí z roku 1863 si spřátelil Rusko, když mu dal právo stíhat polské rebely na pruském území, čímž ale vyhrotil vztahy s Francií, která Poláky podporovala. Rovněž došlo k protirakouskému spojenectví se Sardinským královstvím.

Roku 1864 Prusko zavleklo Rakousko do války proti Dánsku (o území Šlezvicka a Holštýnska). Dánsko bylo poraženo, Prusku připadlo Šlezvicko, Rakousku Holštýnsko (přístav Kiel). Roku 1866 vyvolalo Prusko válku s Rakouskem o Holštýnsko, což byla ale v podstatě jen záminka, kterou Bismarck potřeboval pro uskutečnění svých plánů. Konfliktu se účastnily i německé státy, Německý spolek se v podstatě rozpadl. Pruská armáda, která prošla rozsáhlými reformami jak v otázce výzbroje (jehlovky), tak i taktiky, řízená velmi schopnými generály, se ukázala pro Rakousko příliš silná (je možné ji označit za možná nejsilnější v celé soudobé Evropě). 3. července 1866 bylo Rakousko definitivně poraženo v bitvě u Sadové (u Hradce Králové). Rakouský velitel, Ludwig von Benedek, chybně očekával pruský vpád u Olomouce, navíc českou krajinu neznal, jak sám upozorňoval. Příměří bylo podepsáno v Mikulově, mírová smlouva 23. 8. 1866 v Praze. Byl zrušen Německý spolek a k Prusku připojeno Holštýnsko a další území. Vznikl Severoněmecký spolek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Obsahoval území na sever od Mohanu. Zde dochází ke sjednocení měr a vah a ke zrušení cel; dochází k dohodě o společné zahraniční politice a obchodu. V roce 1867 byla uzavřena celní jednota i s katolickým jihem Německa (Bavorsko, Bádensko) – tyto státy se připojily k Německu po vítězství nad Francií (Napoleon III.).

Roku 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství ve Versailles (18. ledna). Panovníci všech německých států prohlásili pruského krále německým císařem (Vilém I.). Německé císařství bylo militaristickým státem se silnou armádou, a tudíž nebezpečnou zemí. Přesto to ale byl stát spolkový, neexistovala tu neomezená moc císaře.

Doporučená literatura

  • Bělina, P. – Fučík, J.: Válka roku 1866. Havran/Paseka, Praha 2005.
  • Honzák, F. – Pečeňka, M. – Stellner, F. – Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Nakladatelství Libri, Praha 1997.
  • Krieger, K. F. – Müller, H. – Voltath, H.: Dějiny Německa. 2. vydání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004.
  • Křen, J.: Dvě století střední Evropy. Argo, Praha 2005.
  • Řezník, M.: Formování moderního národa. Triton, Praha 2003.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht